KAŠMÍR

JABLKO SVÁRU

Oblast na pomezí Pákistánu, Afghánistánu a Indie zasáhlo nejničivější zemětřesení za poslední století. Osmého října 2005, krátce před šestou hodinou ranní vzniklo zemětřesení o síle 7,6 stupňů Richterovy stupnice. Nejničivěji katastrofa zasáhla severní Pákistán. Epicentrum bylo asi 95 kilometrů severovýchodně od pákistánské metropole Islámábád. Z povrchu země zcela zmizelo několik vesnic. Místní obyvatelé, kteří katastrofu přežili, vytahovali z trosek domů tisíce mrtvých těl. Přístupové cesty do horských provincií byly na mnoha místech zcela zničeny. Do záchranných akcí může být nasazena početná armáda, ale ve chvíli tak obrovské katastrofy, mají přednost postižení v Pákistánu a Indii. Záchranáři sčítají desetitisíce mrtvých a obrovský počet lidí, kteří byly zraněni, čekají na základní lékařské ošetření. Milióny lidí, kteří katastrofu přežili, zůstaly bez přístřeší. Postiženému území hrozí hladomor, chybí voda, potraviny, léky, přikrývky – vše, co je nutné k přežití zraněných i těch, kteří během katastrofy vše ztratili. Z celého světa míří do postižených oblastí pomoc, ale přístup do odlehlých horských míst, obzvláště v Kašmíru, je téměř nemožný. Kašmír je jablkem sváru mezi Indií a Pákistánem po dlouhá desetiletí. Znepřátelené armády Indie a Pákistánu mají svázané ruce. Reportáže z Kašmíru přicházejí jen omezeně, přestože právě tam, jsou s největší pravděpodobností škody největší.

Nejen organizátoři humanitární pomoci, ale i tlak mezinárodních politických kruhů by měl hledat cesty, jak stálé napětí, teroristické útoky a válečný stav, který mezi Pákistánem a Indií na území Kašmíru po desetiletí trvá, překonat a i dlouhodobě řešit mírovou cestou. Téměř po měsíci celosvětového humanitárního úsilí Indie konečně přistoupila na otevření hraničních přechodů, aby humanitární pomoc moha proudit i do Kašmíru. Co bylo příčinou této změny - určitě v tom sehrála roli další tragedie sebevražedného útoku „kašmírských teroristů“ v Dillí.

VZPOMÍNKY NA KAŠMÍR
Z Amritsaru do Šrínagaru není daleko, ale vysoko. Bílé vrcholy velehor se objevily na pravé straně letadla jako zázrakem a cestující začali vzdychat a vykřikovat Kašmír, Kašmír, Kašmír ... Byla to fascinující podívaná. Pod námi se objevilo široké údolí, vesničky, políčka, řeky a široká koryta řek. Terasovitá políčka střídala různé odstíny zelení a mezi nimi kvetla žlutá řepka olejná. Hráze políček jsou lemované stromy, které celému pohledu přidávají na členitosti a barevnosti. Z výšky vypadá Kašmír pro romantiky jako nařasená krajka nebo perský koberec. V kašmírském koberci se skrývá vše, co lze popsat slovy – od surového, hrubého, primitivního až po nádheru, jemnost, estetiku a cit, který dovede neživé hmotě dát jen lidské srdce. Někdo je unesen barvou, hebkostí hedvábí, plností vlny, osnovou bavlny, technikou, hbitostí prstů vazačů, množstvím uzlů na čtvereční centimetr; jeden obdivuje krásu vzorů, jiný se těší pouze pohledem a další nakupují pro investici. Pro méně romantické duše vypadá Kašmír z letadla jako topografická mapa.

Většina obyvatel se živí zemědělstvím, ale jen 6% půdy může být obděláváno a využito. Políčka jsou zavěšena na strmých stráních a jsou budována i na jezerech – zanedlouho to vysvětlím. Na první pohled by se mohlo zdát, že se ve vysokohorské kotlině skrývá zapomenutý ráj, ale současnost spíše připomíná peklo. Politické události právě klidem neoplývají. Bomby vybuchují a indická armáda dělá pořádek. Krásná oáza přírodní velkoleposti zůstává nepřístupná. Panoráma hor ukazuje třetí a čtvrtou nejvyšší horu světa. Ta třetí se jmenuje Nahá a ještě nikdo ji nezdolal. Za prvním hřebenem hor je Pakistán, do Afganistánu je coby kamenem dohodil a Taškent nebo Samarkand jsou na druhé straně Pamíru.

Šrínagar
je městečko obklopené ze všech stran horami, jejichž sněhobílé vrcholky se dotýkají modré oblohy. Historickou část města tvořila vysoká a rozlehlá dřevěná stavení a většina jich po naší návštěvě lehla popelem. V uličkách pracují různí řemeslníci, obchodníci a trhovci. Město je plné lidského hemžení, především mužů všeho věku. Proudící davy domorodých obyvatel oživují každodenní život. Turistů bylo poskrovnu. Překvapila nás čilá výstavba. Viděli jsme spoustu rozestavěných rodinných domů, bytelných staveb z pálených cihel o několika poschodích. Turistika se začala v minulých letech slibně rozvíjet, ale stálé konflikty, boje, výbuchy a smrt nevinných obyvatel, představuje pro turistický ruch nejistou budoucnost.

Kašmírští muži jsou typicky persko-fešného vzezření. Mají ostré výrazné rysy tváří, pronikavé oči, černé vlasy, vousy nebo kníry. Na hlavách nosí muslimské háčkované čepičky nebo vysoké perziánové čepice. Ženy jsou drobného vzezření. Vdané ženy jsou většinou zahalené od hlavy až k patě v černém. Některé vycházejí v bílém hábitu a vypadají jako pochodující kuželky. Aby vůbec viděly mají vyšité ornamentální okénko, miniaturní síťku, obdélníček nebo dva kulaté otvory pro oči. Oblečení mužů a mladých dívek je téměř stejné – košilaté. Všichni jsou oblečeni stejně, jen se liší typ a barva materiálu. Muži mezi sebou hlasitě halekají, baví se, prozpěvují si a jsou svižných pohybů. Když spolu mluví, je těžké poznat, zda se hádají, ale určitě to není běžný typ konverzace na jaký jsme zvyklí. Nepůsobí to vůbec příjemně. Ve chvíli, kdy náš průvodce hulákal na šoféra, protože přijel pozdě, ujišťoval nás, že jsou uprostřed zajímavé konverzace.

Dalské jezero
je jedinečnou turistickou atrakcí. Nádherné jezero Dal obklopuje úžasné přírodní divadlo. Bílé kulisy himalájských vrcholků, modrá obloha a podnebí, které ani v nejmenším nepřipomínalo horko a sucho Indie, jsou spíše obrazem snění než skutečnosti. Romantické ubytování na jezeře v houseboatech vzniklo díky Angličanům. Ti v Kašmíru nemohli vlastnit půdu ani domy, proto si místo domů nechávali postavit dlouhé obytné čluny. V době naší návštěvy jich tam bylo na pět set. Jsou zaparkované jeden vedle druhého podél břehů jezera a slouží především k ubytování turistů. Mezi břehem a obydlím pádlují rozložité šikáry, něco jako vodní taxi služba, jen nejsou v tak exkluzivně naleštěném provedení jako benátské gondoly. Projížďka na jezeře patří k nádherným vzpomínkám.

Houseboaty jsou útulné perníkové chaloupky. Zvenku jsou zdobené dřevěnými ornamenty. Uvnitř září křišťálové lustry a každá má své exotické jméno. Na nás čekala "Miss Amerika" a naše šikára. O pohodlí se staral Rašíd, houseboy, který okamžitě plnil každé přání a vařil pro nás. Na člunu byl obývací pokoj a boubelatý litinový bubiňáček nám přinášel nevýslovné potěšení. V dalším pokoji byla jídelna, za jídelnou kuchyňka, za kuchyňkou dvě ložnice a dvě koupelny. No a protože jsme byli sami dva, užívali jsme obě koupelny a jednu ložnici. Ale abych pravdu řekla, moc jsme přepych nevyužívali. O sanitárních zásadách jsme měli své pochybnosti, protože vše tekuté odtékalo do jezera a voda z něj se čerpala zpět do nádrží.

První ranní probuzení a výhled na hory byl přímo dech beroucí a v duši mi vyhrkla slova písně: "To God be the glory," sláva patří Pánu Bohu. Jsem naprosto přesvědčena, že to co nás v životě obklopuje, působí i na duši. Nádhera přírody je přímo balzám pro unaveného poutníka. Do ranního rozjímání připlula tichounce šikára plná květin a uviděla jsem najednou po létech života v tropech konvalinky, macešky, šeřík, měsíčky a pomněnky. Neodolala jsem. Zaplatila jsem za kytičku stejný obnos jako za hodně vzácnou orchidej. Květena, stromy, smrky, ovoce, zelenina, to vše připomínalo domov. Vše bylo svěží, nádherně rozmístěné a neobyčejně pohledné.

V Kašmíru bylo jaro, spíše na chladnější straně a my jsme, jako vždy, na to nebyli připraveni. Koupili jsme si kašmírské svetry a po večerech jsme se vyhřívali u kamínek a srkali lahodný čaj. Další blaho, které nám Rašíd připravil, byla horká gumová láhev do postele. Pod těžkými přikrývkami vydržela teplá až do rána.

Kašmírské klima je svěží a pokud svítí sluníčko, je příjemně i v zasněžených místech. Domácí muži chodí zahaleni do plandavé dlouhé košile z vlněné oblekové látky. Své služby nám nabízeli místní krejčíci, lákali nás skoro jako v Hong Kongu, že nám ušijí podle přání oblek na zakázku, ale důvěru jsme neměli. Kdo by chtěl skončit s dlouhou košilí z prvotřídní anglické látky.

Život na jezeře je rušný i bez turistů. Muži projíždějí jezerem na skoro plochých pracovních šikárách. Na nákup a za prací vyjíždějí celé rodiny. Muž většinou namotává na dlouhou tyč zelené šlahouny. Žena pádluje a děti, pokud jsou maličké, sedí jako ptáčata na bidélku a přelévají si vodu z plechovky do lahvičky. Ty starší, obyčejně syn s otcem, pracují společně. Je malý zázrak, že se plně naložená šikára zelených šlahounů nepotopí.

 

V mělčí vodě, kde jsou kořeny nebo porost rákosí, budují z velkých zámotků vodních řas ostrovy. Postupují systematicky. Do dna zapichují větve vrb a osiky, utvoří ohraničený prostor a ten vyplňují zámotky jezerních šlahounů. Na ně vykládají další klubka v nichž je uprostřed sazenička. Takto pěstované rostlinky vypadají neobyčejně zdravě a zdatně. Tento typ zemědělství má svůj název – plovoucí zahrady. Pěstuje se na nich především nádherná zelenina. Po sklizni bohaté úrody položí zahradník novou vrstvu smotaných klubek řas, které vyživují nové rostlinky a spodní vrstvy zpevňují půdu. Za několik let vznikne pevný ostrov. Kořeny stromy dál zpevňují půdu a za několik let zrání a nových vrstev je možné postavit na takovém ostrově i poschoďový dům.

 

Během týdne jsme projeli šikárou jezero křížem krážem. Ráno jsme si přivstali, abychom viděli plovoucí tržnici se zeleninou a hlavně, pořádně jsme si prohlédli ostrovní zemědělství. Zastavili jsme se v pekárně, budce nad vodou, kde v temnotě pekli báječný „chleba“. Asi deseti centimetrové kulaté placky připlácli na vnitřní stěnu velikého hliněného džbánu – tandori peci. Malý ohýnek uvnitř udržoval rozpálené stěny pece tak, že se placička lehce přilepila a upekla do chřupavé pochoutky. V budce bylo temno, voňavo a načouzeno. Když jsem zahlédla špinavý hadr, kterým mládenci navlhčovali kynuté těsto, dívala jsem se raději do pece. Ale teplý chleba chutnal báječně.

Turistický ráj
Na světě není mnoho zemí, které člověka okouzlí tolika různými způsoby. Na šikárách pod baldachýny polehávali na matracích většinou indičtí turisté obloženi barevnými polštáři. Zámožné rodiny, zahalené ženy a blahobytní muži v dlouhých hábitech, trávili dny odpočinku uprostřed přírodního divadla. Na zádi šikáry neslyšně pádloval lodivod pádlem ve tvaru srdce. K šikárám se nehlučně připojují obratní obchodníčci. Rádi si popovídají, nikam nespěchají a vy jim také nemáte kam odplout. Vyprávějí o rodinných tradicích, o životě a přitom opatrně rozbalují své zboží. Nic nevnucují, není třeba, protože vždy objevíte něco zajímavého a neodolatelného. Paleta nabízeného zboží je nepřeberná. Sotva zmizí jeden obchodník, připojí se další. A znovu, jemně, nenápadně vstoupí do vaší přítomnosti s něčím originálním. Když se Pavel podivoval jak to, že nám muslim nabízí buddhistický modlitební mlýnek, mládenec se sklopeným zrakem řekl: „Sire, byznys je byznys“.

Kašmírské louky jsou na podzim plné fialových krokusových květů. Jejich sušené žluté nebo červené blizničky jsou pravý šafrán. Konečně jsem se dozvěděla proč je tak drahý. Z každého květu krokusu se vytrhne a usuší žluté vlákénko. Na jeden gram šafránu je třeba nasbírat dva tisíce květů. Proto je pravý šafrán tak drahý.

Kromě šafránu je Kašmír pověstný tím, co nemůže uniknout oku žádné ženy a tou je kašmírská vlna. Šátek z pravé kašmírské vlny protáhnete očkem snubního prstenu; tak je jemný a měkoučký. Je to nejhebčí vlna jakou si dovedeme představit. Krásné a lákavé ukázky té nejlepší kvality a překrásné výšivky různých vzorů vyvolávají jen toužebné vzdechy, protože ani v samotném Kašmíru to není žádná láce. Cena zpracované vlny je závratná, protože se jí z jedné kozy ročně vytrhá asi jen sto gramů.

Kašmír je očividně muslimský stát. Indii připomínají vzhledem a kulturou pouze vojáci, úředníci a turisté z jihu. Většina muslimů má neobyčejně vyvinutý smysl pro vzory a ornamenty. Islám nedovoluje znázorňovat božstva, lidské podoby, zvířata, ptáky a mystické osobnosti světa či podsvětí. Veškerá tvořivá energie krystalizuje v komplexnosti geometrických vzorů, dokonalé symetrie ornamentů, barev a tvarů bez konce. Znalosti islámských astronomů a matematiků se nejlépe projevují kouzelným způsobem v architektuře, ve výzdobě stropů, sloupů a kopulích mešit. Zrcadlová symetrie znásobuje krásu geometrie a zachycuje astronomické a matematické variace. Ornamentální symetrii můžeme obdivovat ve formě malované, vyřezávané, vykládané, tepané, tkané, vyšívané a nevím ještě jaké. Ať je materiál tvárný nebo tvrdý jako mramor a drahokamy, je obrazem nekonečné škály barev a tvarů divotvorné přírody. Mozoly, puchýře a soužení skryté v každém uměleckém díle, v každé stavbě či miniatuře přináší svědectví o inspiraci ze Stvořitelova díla, o tom, že nic krásného nevzniká náhodou.

Každý západní turistický průvodce se zmínil o malovaných krabičkách „Trpícího Mojžíše“. Kdo jednou poznal krabičky z Mojžíšovy dílny, bude vždy srovnávat kvalitu. Fešný stařík má pověst široko daleko a jeho krabičky z papírového mašé jsou skutečně krásné. Nemají konkurenci. Byl k nám milý a sdílný. Vyprávěl nám, jak se jako chlapec učil od svého otce. Dnes malují jeho vnuci. S pýchou nám ukázal ty nejjemnější práce. Na ty používá štětečky z kočičích chlupů. Nejpěknější kousky mají přímo muzejní kvalitu a nejsou na prodej. Jsou určeny jen těm, kdo skutečně dovedou ocenit toto umění. V jeho obchodě je pánem on. Rezervuje si právo, komu prodá, co prodá a kolik prodá. Překupníky a kšeftaře nemá rád. Kdo se mu nelíbí, tomu neprodá. Mojžíšova práce je jemná, čistá a maluje jen na dokonale připravené krabičky. Opracování a malba vyniká nad všechny ostatní. Rodina pracuje celou zimu a přes turistickou sezónu jsou zaměstnaní obchodem.

Papírové mašé se vyrábí ze starých hadrů a papíru. Ty se máčí ve velkých kádích asi čtyřicet dnů, než se vše rozpadne na celulózu. Lepkavá kašička ředěná vývarem z rýžové vody se potom nanáší na dřevěné formy, které se suší na slunci. Po obroušení a vznikne tvrdá, pevná a lehká krabička. Pomalovaná krásnými vzory dostane lesklý nátěr a čeká svého kupce. Podobně se malují i dřevěná vajíčka. Přiznám se, že jsem neodolala a nakoupila krabiček a vajíček tolik, že budu mít drobné dárky. Nakonec jsem se rozloučila jen s duplikáty.

Nad vzory kašmírských koberců oči přecházejí a vidět jejich výrobu bylo nesmírně zajímavé i dojímavé. Navštívili jsme velkou výrobnu, kde pracovaly desítky dospělých vazačů a starší chlapci. Se zájmem jsme pozorovali jejich způsob práce. Vzor koberce se nejdříve namaluje, potom se graficky „přepíše“ jako noty na karty. Každá linka má označeno kolik uzlů, kterou barvou. Linky a noty jedné karty představují denní výkon. Aby šla práce lépe od ruky, „dirigent“ předříkává: „pět červených, osm modrých, tři černé“. Tak může současně pracovat na stejném vzoru několik lidí. Udivovala nás rychlost a hbitost prstů chlapců.

V Kašmíru je výroba a vázání koberců především mužská a dětská práce; ženy dokončují jen okraje. Mnoho koberců, většinou menších rozměrů, pochází z domácí produkce. To, že děti v zemích třetího světa pracují po boku rodičů, není nic neobvyklého. Prsty dospělých vazačů se hbitosti dětí nevyrovnají. Některé začínají pracovat ve věku čtyř let a vážou uzlíky po zbytek života.

Gulmar
Výlet do hor nad Šrínagar patří k dalším nezapomenutelným zážitkům. Provoz na silnicích i v ulicích městeček je rušný, prašný, hlučný a kodrcavý. Oblaka naftového dýmu člověka dusí. Klaxon každému hlasitě a dlouze oznamuje, že se vůz řítí kupředu a nemá v úmyslu zpomalit ani zastavit. Řidič se nedívá ani vlevo ani vpravo. Jede cestou necestou, přes výmoly a nehledí na koně s potahy, autobusy, chodce ani krávy. Vše nějakým zázračným způsobem minou, ale jen o chlup a při tom zůstávají naprosto klidní. Snad ani netuší, že právě unikli tomu nejhoršímu. Mysleli jsme si, že nás řidiči po Indonésii, či spanilé jízdě na modrém Mauriciu, nepřekvapí, ale mýlili jsme se. Muslimský fatalismus šoférů není jediné nebezpečí, které na člověka v Kašmíru číhá. Muslim, který totiž zahyne během teroristického útoku nebo ne vlastní vinou, např. v nehodě, má zajištěný vstup do nebe. Není tedy divu, že se nám zdá, že nemají vyvinutý pud sebezáchovy.

Než jsme vjeli do sněžných míst Gulmaru, přibrali jsme dalšího průvodce. Nejen zde, ale především v Indii, má i průvodce průvodce, taxikář asistenta a dokonce i kopáč pomocníka, který tahá za provázek, aby určoval tempo práce.

Turisté z Indie si přijíždějí odpočinout od hrozného horka. Mnozí z nich vidí poprvé v životě sníh. Průvodce průvodce nás zachránil před několika sty také průvodců, kteří celý den vyčkávají na svého zákazníka. Někteří průvodci nosí na zádech sáňky, aby se na nich mohla rodinka vyfotografovat a doma vzpomínat na sněžná pole. Každé vozidlo nebo autobus uvede do vzrušeného pohybu a poklusu celé davy průvodců. Poměr turistů a průvodců si nedovoluji odhadnout, ale každý pozná, že jde o tvrdý boj. Často dochází k hádkám i rvačkám. Bez průvodce člověk neudělá ani krok. Vojsko dohlíží a sukovice dělají v řadách průvodců pořádek.

Z parkoviště k výhledu na Himaláje je to sotva patnáct minut loudavé chůze po silnici, která právě tam končí, ale místní zvyky je třeba respektovat. Náš šrínagarský průvodce mezitím seděl v restauraci, popíjel čaj a čekal, až nás gulmarský průvodce přivede zpět.

Cestou upoutal naši pozornost maličký a zanedbaný britský hřbitůvek. Mezi pochovanými byly malé děti a mladí muži, kteří se nedožili návratu domů. Zaujal nás kamenný náhrobek ve tvaru kříže s vytesanou šavlí.

Za zmínku stojí pohřbívací zvyky muslimů. Pozůstalí tělo zesnulého omyjí, všechny tělní otvory jsou „ucpány“ různými tampony. Nebožtík je zabalen do plátna, uložen na bok do země, tváří k Mecce. Pohřben je většinou v den smrti ještě před západem slunce. V Kašmíru vypadají hrobky jako černé rakve položené na povrchu země. Jsou z černého mramoru a zdobené citáty koránu.

V Indii jsme viděli spoustu vojáků, ale v Kašmíru jich bylo ještě víc. Armáda snad zaměstnává nejvíc lidí, ale na koho jsou připraveni, kromě domácích obyvatel okupovaných území, nevím. Vojáci v Dillí byli ozbrojeni samopaly; v Kašmíru nosí místo střelných zbraní sukovice. Na horní polovině těla mají ochrannou filcovou vestu, nápadně podobnou vestám jaké užívají Angličané při hraní pola. Možná, že pocházejí z pozůstatků koloniální éry. Kromě vesty jsou vojáci ještě chráněni štítem ve tvaru bambusové ošatky. V některých místech stáli vojáci jako zeď po pěti metrech od sebe. Přestože nás průvodci ujišťovali, že je situace naprosto normální, bylo jasné, že se něco může semlít každým okamžikem.

Něco málo z historie. Kašmír byl od 19. století pod britskou správou; v roce 1947 byla Britská Indie rozdělena na Pákistán a Džammů, jehož součástí je Kašmír. Toto území tvoří hranici mezi územím Pákistánu (muslimové) a Indií (hinduisté). Od vyhlášení nezávislosti Indie a Pákistánu je Kašmír uprostřed nekonečného územního sváru. V roce 1965 se Pákistánci neúspěšně pokusili vojensky obsadit letiště ve Šrínagaru.

Podle náboženského vyznání Kašmír náleží spíše k Pákistánu, ale samotní Kašmířané si uvědomují, že by mohli spadnout z bláta do louže. Samostatnost pro maličký Kašmír nepřichází v úvahu. Od roku 1990 dochází k teroristickým útokům a častým šarvátkám povstalců a extrémistů, při nichž přicházejí o život tisíce vojáků, nevinných občanů a občas i turistů.

V Kašmíru kromě turistiky, výroby koberců, malovaných krabiček, suvenýrů a zahradního zemědělství, není pracovních příležitostí nazbyt. Je smutné vidět posedávající muže, kteří nemají do čeho píchnout. I zde platí pořekadlo, že prázdné ruce jsou ďáblova dílna. Nezaměstnanost a nečinnost nahrává do rukou fanatických extrémistů, separatistů, projevů terorismu a indického útlaku.

Vyzvídali jsme co by si přál lid, ale moudří z toho nejsme. Srdcem jsou obyvatelé Kašmíru muslimové. Islám hluboce opovrhuje hinduismem a buddhismem. Oddané muslimy, šíity to táhne k Pakistánu, kde žije menšina muslimských kašmírských vystěhovalců. Nábožensky vlažní obyvatelé chtějí klid, protože si uvědomují, že je Indie za žádných okolností nepustí. Kašmír nemá s Indií nábožensky moc společného, až na to, že jsou bratrsky okupovaní.

Národní patrioti si přejí, aby se z Kašmíru stal svobodný stát, aby nebyli v područí Indie ani Pakistánu. Kašmírské osvobozenecké hnutí (JKLF) bojuje již mnoho let za sebeurčení. Kolik různých skupin má podobný cíl nikdo neví, ale počítají se na desítky. Indie tvrdě zasahuje proti osvobozeneckým nápadům a radikální mladíci utíkají do Pakistánu. Tam jsou vycvičeni a ozbrojeni až po zuby automatickými kalašnikovy. Půtky s indickými vojáky a policií, neustálé konfrontace rozčilených davů a po domácku vyrobené bombičky, zanechávají mrtvé a raněné. V zemi roste násilí, nervozita a nepokoj. Kašmírský ráj se postupně změnil ve válečné peklo.

Terorismus a válčení nabývá cyklicky na intenzitě. Válka na střeše světa není žádná legrace. Území, o něž se bojuje, se nachází ve výšce sedmi tisíc metrů. Z každých deseti mužů, kteří zahynou v boji, jich devět ztratí život naprostým vyčerpáním. Těla vojáků nevydrží fyzickou zátěž. Plicní edém, kdy se plíce zalijí krví a vodou, vede k zadušení. Omrzliny a mrazy až mínus 45 stupňů Celsia, připraví nejednoho muže o končetiny. Laviny a sněhové bouře trvající často několik dnů, vojákům nedovolí vydechnout. Ti, kteří hrůzy přežijí, nemají vyhráno. V sázce je národní i osobní hrdost. Pod těmito tlaky přijdou mnozí vojáci o rozum.

Mocné Himaláje drží každého za svým hřebenem hor. Na zimu se vojenské posádky stahují. Patroluje se a provokuje jen za letního počasí a velcí bratři přihlížejí. Čína je na straně Pakistánu, Indie měla na své straně Sověty.

Odjížděli jsme ze Šrínagaru na 1. máje (1989). Rudé vlajky připomínaly internacionální solidaritu a svátek práce. Většina obchodů i obchůdků byla zavřena, ne proto, že by majitelé vzdávali čest májovým oslavám, ale očekávaly se dělnické nepokoje. Řidič se nás s vypjatou hrudí ptal zda víme jaký svátek mají a vysvětlil nám, jak dobře to všechno soudruh Lenin vymyslel. Myslel to zcela vážně a nevypadal na to, že by ocenil naše zkušenosti s komunismem a moudré rady, a tak jsme raději mlčeli.

Od naší návštěvy se situace v Kašmíru jen zhoršuje. Turistika, až na malé vyjímky nejodvážnějších jednotlivců, ustala. Turistům hrozí nejen nebezpečí, že se ocitnou na nesprávném místě v nesprávný čas, ale i nebezpečí únosů. A tak zbývají jen vzpomínky a smutek z pomyšlení, že nejkrásnější koutek světa, který je hodný obdivu milovníků přírody, bude pouhou vzpomínkou těch, kteří to v minulosti ještě stihli.