Blog Kláry Steigerové

Rusko-mongolský hraniční přechod je uprostřed ničeho, tedy řečeno přesněji, začíná v nepatrné vesničce Nauški. Díky změně jízdního řádu přijíždíme odpoledne. Největší žár dne pominul, ale i tak na nás doléhá bezútěšnost místa. Pohraniční služba vybrala naše pasy a odešla. Můžeme vystoupit. Je pozdní odpoledne, venku je pod mrakem, takže je příjemněji než ve vlaku či na peronu.
Procházíme parkem plným odpadků a lahví, hlavně od piva. Okolo každé lavičky je jich pěkná hromada. Nevím, zda jsou to vizitky místních, nebo předchozích turistů. Pokračujeme ke kulturnímu domu železničářů. Od budovy nádraží, přes park a dál, kde se volně toulají krávy. Projíždějící auta je objíždějí, protože na troubení nereagují. Chovají se stejně vznešeně jako svaté krávy v Indii. Je třeba koukat pod nohy. Kravince jsou všude.

Jak už to v životě bývá, člověka potkají okolnosti, které předem určí, jakým směrem se budeme ubírat. Začíná to třeba už tím, že nikdo z nás neovlivní, kdy, kde a komu se narodíme. Nikdo z nás neovlivní, na kterém kontinentu to bude, jaké rasy či národnosti budeme a jaký bude náš mateřský jazyk.
Bez vlastního přičinění se každý z nás narodí do určitého společenského postavení a to většinou ovlivní i profesní zařazení. Nemalou roli v životě hraje dědičný vliv rodičů, ba i celého rodu, který je vědomě předáván a nevědomě přenášen z generace na generaci. Tento prvotní determinant v podstatě určuje naše startovní podmínky a to, zda bude náš život naplněn událostmi příznivými či nepříznivými. Dokonce se dá říci, že až do věku plnoletosti většinou platí, že někdo rozhoduje o nás – bez nás.

JABLKO SVÁRU

Oblast na pomezí Pákistánu, Afghánistánu a Indie zasáhlo nejničivější zemětřesení za poslední století. Osmého října 2005, krátce před šestou hodinou ranní vzniklo zemětřesení o síle 7,6 stupňů Richterovy stupnice. Nejničivěji katastrofa zasáhla severní Pákistán. Epicentrum bylo asi 95 kilometrů severovýchodně od pákistánské metropole Islámábád. Z povrchu země zcela zmizelo několik vesnic. Místní obyvatelé, kteří katastrofu přežili, vytahovali z trosek domů tisíce mrtvých těl. Přístupové cesty do horských provincií byly na mnoha místech zcela zničeny. Do záchranných akcí může být nasazena početná armáda, ale ve chvíli tak obrovské katastrofy, mají přednost postižení v Pákistánu a Indii. Záchranáři sčítají desetitisíce mrtvých a obrovský počet lidí, kteří byly zraněni, čekají na základní lékařské ošetření. Milióny lidí, kteří katastrofu přežili, zůstaly bez přístřeší. Postiženému území hrozí hladomor, chybí voda, potraviny, léky, přikrývky – vše, co je nutné k přežití zraněných i těch, kteří během katastrofy vše ztratili. Z celého světa míří do postižených oblastí pomoc, ale přístup do odlehlých horských míst, obzvláště v Kašmíru, je téměř nemožný. Kašmír je jablkem sváru mezi Indií a Pákistánem po dlouhá desetiletí. Znepřátelené armády Indie a Pákistánu mají svázané ruce. Reportáže z Kašmíru přicházejí jen omezeně, přestože právě tam, jsou s největší pravděpodobností škody největší.

 

Tamilská rybářská rodina Běžný rybářský člun - vševidoucí boží oko


Cejlon – Srí Lanka

mapkaTo, že se slova názvu cestopisu knihy Hanzelky a Zikmunda Cejlon – Ráj bez andělů naplní do slova a do písmene 26. prosince 2004 nikdo neočekával. Ráj bez andělů se proměnil v peklo zvané tsunami. Pro návštěvníky začínal jako každý jiný, snídaně, pláž, … a pak v okamžiku zmizely desetitisíce mužů, žen a dětí ve vlnách běsnícího živlu. Kolik jich skutečně bylo se asi nikdy nedozvíme. Na rozdíl od jiných katastrof, tato zasáhla nejen domorodce někde na druhém konci světa, ale i turisty z nejrůznějších kontinentů. Byli mezi nimi mladí, staří, chudí i bohatí, byli mezi nimi i našinci, známí i neznámí … Běsnění živlů si nevybíralo.