8. Pokračování - KDE BUDEME BYDLET?
Tahle otázka je pro nás opět velice živá, ale náš nový přesun těžko překoná exotiku stěhování do Jakarty. A nebylo jen jedno. Stěhování v Jakartě z jednoho domu do druhého jsme přežili velice spořádaně a věříme, že i náš konečný odjezd bude probíhat stejně.

Týden po příjezdu do Jakarty jsme začali hledat bydlení. Viděli jsme asi 25 domů a byli jsme překvapeni v dobrém i špatném slova smyslu. Všechny jsou veliké, výstavné, ale málokterý je praktický a dobré kvality. Některé unikáty stojí za zmínku. Například dům s bazénem na střeše, ale bez vody a asi ví proč. Strop ložnice pod ním nevypadá strukturálně na to, aby držel váhu vody. Uprostřed obývacích prostor jsou vodopády, jezírka, někdy je část venku a část uvnitř a velicí kapři proplouvají sem a tam.

Schůdky různých výšek 5 cm, 3 cm, 8 cm na jednom podlaží nás uváděly do rozpaků. Člověk musí koukat pod nohy, aby se nepřerazil. Pro nás jsou to schůdky naprosto nelogické, ale prý se tím znesnadní život zlým duchům. Všechny duchařské historky se nám zdály spíš k smíchu, ale smích přejde, když si personál usmyslí a skutečně věří, že v domě přebývá zlý duch. Nikdo je neudrží a rozutečou se. Stalo se to našim známým a říkali, že se už sami v noci budí a poslouchají.

Některé paláce připomínají kulturní domy s tanečním sálem, který je jinak k ničemu. Někdy je obtížné poznat, jestli je dům nový nebo starý, protože pokud v něm někdo okamžitě nebydlí, všechno velice rychle stárne. Zdejší expati říkají, že není otázka, jestli střecha zatéká, ale jak moc a na kolika místech stojí vědra. Střechy vypadají na pohled velice solidně, ale asi jako všechno, spíš líp vypadá než slouží. Deště jsou pořádné a skulinek hodně.

Vybrali jsme si dům ve výstavbě. Stavba nového domu je zážitek. Domácí nám slíbili, že barák do dvou měsíců dokončí. Na vedlejším pozemku natáhli provázky a začali vyměřovat pro stavbu dalšího domu. Chodili jsme se jednou týdně dívat, jak pokračují naše dokončovací práce a jak roste stavba vedle nás. U nás pracovalo asi deset lidí, ale vždy jsme je přistihli při všech možných aktivitách, jenom ne při práci. Posedávali, polehávali, pospávali, pokuřovali, modlili se a pokrok malý. Jeden týden zavěsili okna, další týden začali hřebíkem vysekávat elektriku. Pohřbili a zazdili všelijaké potrubí a my doufáme, že dráty budou vodit a roury protékat. Všechno dělali od oka, neviděli jsme žádné plány, tak uvidíme, co nás čeká.

Strávili jsme asi tři hodiny plánováním kuchyně. Byli jsme úplně vyčerpaní, než jsme vyřešili, kam postavíme kamna, ledničku, pračku, kde budou vodovodní kohoutky a kde škopek na nádobí. Dlouho se nic nedělo a asi za měsíc přišla stejná otázka. Mezitím jsme všechno vyměřování zapomněli a mudrovali znovu.

Vedle nás bosí hoši vykopali základy a pracovali jako mravenci. Druhý týden míchali a nosili ve vědrech cement a zalévali do základů kameny. Třetí týden zdrátovali ocelové pruty a čtvrtý týden jsme málem spadli. V úrovni naší terasy pracovalo asi 30 kluků. Samozřejmě jsme byli středem pozornosti. Trochu nám to vzalo dech, tolik aktivity a naše stěhování se blížilo datem, ale ne dokončovacím tempem. Jak rychle rostla sousední stavba, o to pomaleji se ploužila naše. Vedle nás už začali střechu a u nás polehávalo 10-15 lidí. Jediná známka pokroku byli noví pracovníci. Abyste měli obrázek úplný, musím dodat, že na druhé straně domu, tam kde se ještě nestaví, nám vyrostly jako houby po dešti restauranty. Stavbaři musí jíst, proto přišli drobní podnikatelé a zdá se, že se usazují natrvalo. Na ohništích vaří rýži, pálí klacky, listí, dřevo ze staveb a kolem se nesou čmoudy. Natáhli šňůry na prádlo, poletují kolem děti, slepice, kozy a kůzlata a v sobotu jsme měli před domem i dva vodní buvoly. Jinak budeme bydlet na normální ulici, kde se dá chodit na procházky, jezdit na kole a z dálky vypadá všechno velkolepě.

Týden před naším druhým termínem stěhování, ten první byl úplně nereálný, jsme měli vzkaz, ať večer přijdeme, že bude Díkuvzdání. Nevěděli jsme, co očekávat. Nedovedli jsme si představit, že během pár dnů zabrali tak, že jsme připraveni ke stěhování. Barák svítil, elektrická drátománie fungovala, voda tekla, na neštěstí i ze stropu, ale to už jsme si mysleli dávno, že je tam zazděný kapáč. Všichni říkali, ne ne, to nic není, ale to nebyla voda ještě pod tlakem.

V baráku bylo 100 červených židlí, elektronické varhany, mikrofon a začali se scházet domácí, rodina a hosté, partneři a přátelé. Byli jsme překvapeni. Bohoslužba byla dojemná a hezká. Pastor kázal z Matouše 5:13-16. Zpívali jsme Yesusku Alahku (Ježíši můj, Bože můj) a měli jsme radost, že se snad přece budeme stěhovat. Stále bylo mnoho nedokončených prací, ale zdálo se, že když zaberou, mohou být za pár dnů hotovi. Po kázání, proslovech a zpívání byla velká trachtace. Jídlo a pití pro každého i pro hlídače, kteří mají budku asi 10 m od domu. Venku sedělo aspoň 25 řidičů a i ti dostali najíst.

Samotné stěhování jsme očekávali se smíšenými pocity. Těšili jsme se, až začneme žít normálně a skončí hotelové hýčkání. Na druhé straně nás děsilo pomyšlení, jestli se ta naše stavba vůbec někdy dokončí.

V pátek ráno přivezli devět velkých dřevěných beden. Měli jsme tři pomocnice na inventuru a 12 stěhováků postavou asi 12 letých klučinů. Vzniklo hotové mraveniště. Přišlo skoro 300 krabic a tihle drobečkové tahali a nosili vše bez jediné pomoci popruhu, kolečka nebo platformy. Tajil se nám dech, aby mravenečci neklesli pod tíhou nebo aby je nakonec tíha nerozmáčkla. Když ohromná lednička dělala salto mortale z plošiny náklaďáku, byli jsme strachem zelení. Ale vše pokračovalo svým tempem a stěhování přerušila pouze dvakrát průtrž mračen.

A začalo dobrodružství, na které jsme čekali čtyři měsíce. Když se člověk nastěhuje do nového domu, chvíli to trvá, než se vše zabydlí. Pohroma přišla s prvním lijákem. Horní terasy měly jen jeden maličký odtok a navíc přes dvě stropní "okna" po celé délce dvou místností se valila dovnitř voda silou Niagárských vodopádů. Byli jsme vyplaveni několikrát a začalo nekonečné řešení odtokového problému. Vykopali květinovou parádu horních teras, ale pořádný odtok probourali až po čtyřech pokusech. Jak vypadala terasa, déšť, bláto, hlína a bouchání, nemusím popisovat.

Další problém začal jen jsme spláchli záchod v horní koupelně. Odtoková voda prosakovala do elektriky a nastalo velké sekání zdí. Když jsem viděla, jak kusy cihel padají na ledničku, nebylo mi dvakrát do zpěvu. Umělci dokončovali zábradlí točitého schodiště. Dva týdny brousili, prášili, leštili a nakonec zábradlí polili a zapálili. Neshořelo, ale krásně se leskne. Žilo s námi 48 pracovníků, spali pod ping pongovým stolem v garáži a bylo jim u nás dobře.

Práci si šetřili a přišly svátky Ramadánu, muslimský půst. To je měsíc, kdy se stanou z pracovníků i pomocníků po pár dnech trosky. Všichni vážní muslimové drží hladovku, celý den nejí ani nepijí a večer, až jim to mešita odhaleká, začnou hodovat a slavit. V noci nespí a většina se jich rozuteče na rodinné návštěvy. Část oslav jsme odtrpěli a odjeli jsme na dovolenou. Když jsme se po měsíci vrátili, vše bylo v nezměněné podobě. Praktické problémy jako chybějící části kuchyně a jinak na pohled kosmetické závady však byly jen předehrou.

Začala nám dělat starosti voda. Páchla, byla olejovitá a špinavá. Pokusy o nápravu nikam nevedly a zdálo se, že budeme potřebovat novou studnu. Hasiči nám začali dovážet cisternou čistou vodu, ale z kohouedtků tekla stále stejná hnusoba. Po velkém mudrování a "čajových testech" se přišlo na to, že naše vodovodní potrubí nestojí za nic a bude se muset sekat nové. Tahle novina nás zastihla pár dnů po tom, co nám nalepili tapety. K tomu nám začal na několika místech téct strop. Přišli jsme na to, že plastikové potrubí není pořádně slepené a vodní odpad z vany není napojen vůbec. Voda zatopila stropní prostor a tekla skrz lustr i větrník. Z obývacího pokoje se stala botanická zahrada.

Přišli odborníci, otevřeli strop a museli sundat 50 čtverečních metrů, kde už řádili termiti. Náš domov se proměnil na staveniště a my se odstěhovali zpět do hotelu. Museli jsme stále dohlížet a řešit každý problém, protože odborníci jen meditovali a pokud člověk sám nerozhodl, co se musí udělat, neskončilo by to nikdy. Naše baráčnické trampoty by byly silně nadsazený scénář pro Laurela a Hardyho. Tolik talentu a vynalézavosti nemá žádný režisér. Zdá se, že každý raději problémy maskuje než spravuje. O bydlo je tím dlouhodobě postaráno.

Nájem se v Indonésii platí v hotovosti na tři roky dopředu a když si domácí odnese balík peněz, obyčejně není k dostižení. Peníze má, tak se starej sám, i kdyby ti stavení spadlo na hlavu. Za tři roky jsme poznali čínskou povahu. Sliby a skutek utek. Když přišel čas smlouvu obnovit nebo hledat nové bydlení, měli jsme připravenou neprodyšnou smlouvu, co musí být uděláno, než dostanou další tři roky nájemného. Číňan však nemůže ztratit tvář a když viděli naši nedůvěru, smlouvu s námi neobnovili. Začali jsme hledat nové bydlení a Pán Bůh byl s námi. Našli jsme bezvadný dům, pět minut od Pavlovy práce, nejen velice dobré kvality, ale s výborným domácím, který vyhověl každému přání a udělal pro nás i víc, než jsme žádali. Přestěhování bylo hladké a tak jsme nakonec rádi, že nás staří domácí donutili k přesunu. Jen tak v podvědomí jsme si říkali, tohle bude naše poslední grandiózní bydlení a kdoví, jak dlouho vydrží. Nevydrželo ani rok a balíme se znovu a otázka zůstává: Kde budeme bydlet příště?

- kas -