Milá a vážená sestro,

odpovídám za nás Steigerovy, kteří časopis více než před dvaceti lety začali tvořit a vydávat. Nikdy jsme neměli na mysli nic jiného, než abychom mohli sloužit věřícím v tehdejším Československu. Je zajímavé, že za celý život v Československu (od narození až do r. 1969) jsme nepoznali jednoho křesťana. Jen pro úplnost chci ještě říci, že jsme z Československa odešli jako nevěřící a vrátili se po 23 letech coby misionáři. Toužili jsme po tom, abychom mohli lidem doma sloužit a po našem návratu (v r. 1992) byli lidé velmi vděční a málem by nás nosili na rukou. První roky byly mezi věřícími prostě úžasné. Teď pár slov k Vašemu dopisu, reakcím a výtkám. Píšete:

Milí přátelé,

při pohledu na redakční radu, sestávající z Dr. Ing., Mgr., PdDr., řady Ing., bych vám chtěla vysvětlit, že nejsem ten pravý čtenář vašeho časopisu.

Od počátku jsme se modlili, aby nám Pán Bůh dal, či vychoval pomocníky, kteří by se stali našimi pokračovateli. Dlouhá léta jsme neviděli jiskřičku naděje, ale protože jsme se hodně věnovali mládeži, nakonec naši pomocníci a pokračovatelé vzešli z řad mladých křesťanů. Na rozdíl od starší generace a doby minulé, mohli vystudovat, i když byli věřící. Nevím, proč by tato skutečnost měla být příčinou čtenářského rozladění. Našimi pokračovateli jsou vzdělaní lidé, nejen technicky, v přírodních vědách, ale i teologicky. Je to na škodu? Právě naopak. Jsou to neobyčejní mladí lidé. Važme si jejich ochoty a obětavosti zapojit se do neziskové služby. Každý z nich má svoji rodinu, zaměstnání, povinnosti, … přesto ochotně slouží druhým. V nedávné minulosti většinová společnost považovala křesťany za nevzdělance a hlupáky. Radujme se z toho, že se doba mění a mnozí křesťané zastávají nejrůznější důležité pozice ve společnosti a mohou uplatňovat biblické principy v praxi. Věřte, že se v osobním styku netitulujeme! Na základě Vašeho dopisu jsme se na setkání redakční rady rozhodli, že jména v tiráži budou bez akademických titulů, abychom předešli podobným nedorozuměním.

Jako dítě formálních katolíků jsem duchovní základy nedostala, jako dospělá se potýkám s problémem se soustředit a vaše články jsou na mě moc složité, jako křesťanka mám pocit, že vytváříte teologické problémy, abyste měli co řešit. Nepochybuji, že jsou lidé, které to taky baví a kteří si váš časopis rádi přečtou. Ale já to nejsem. Já jsem praktická křesťanka, která ráda mluví o Boží lásce, učí se pomáhat druhým a evangelizovat.

Možná máte pravdu, že tento časopis může být pro některé čtenáře složitý, ale rozhodně nevytváříme teologické problémy, ale snažíme se na teologické otázky odpovídat z různých pohledů co nejsrozumitelnějším způsobem. Právě proto, že se mnozí věřící nezajímají ani o základy víry, máme v církvích tolik rozbrojů, nepochopení a neposlušnosti. Ten, koho základní otázky víry nezajímají, kterým se z podnětu čtenářů věnujeme, může těžko někoho evangelizovat. Hovory o Boží lásce jsou chvályhodné, ale Boží lásku ve světle stavu světa nevěřící bez teologického vysvětlení nevidí ani nepochopí. Troufám si říci, že opravdovou Boží lásku prožívají pouze křesťané, kteří poznali hlubší teologické pravdy.

Cílem našeho snažení je pomáhat ostatním věřícím, aby byli dobrými rozsévači Boží Pravdy. Jak se nám to daří, či nedaří, víme od čtenářů. V žádném případě si nemyslíme, že jsme jediní. V dnešní době existuje celá řada možná vhodnějších časopisů než je ten náš, ale všechny mají předplatné. Z naší strany sloužíme všem (i důchodcům a nemajetným). Protože jste sama do časopisu neinvestovala ani korunu, nic jste neztratila.

Váš článek, kde jste srovnávali Pána Ježíše Krista a pana jaro krivohlavého, mne rozčiluje ještě dneska. Kde se ve vás bere ta drzost soudit Božího služebníka, který se snaží pomoci lidem zraněným jako já? Beru antidepresiva a jsem ráda, že je někdo vynalezl a že se vyrábí. Jsem z dětství pozraňovaná a služba církve, ani moje modlitby za uzdravení z deprese mi nepomohly, naopak – dneska si myslím, že z toho, čím jsem prošla, by měl depresi i betonovej patník. Knihy o vztazích čtu s modlitbou a s úctou, hodně mi vysvětlily a věřím, že mi ještě pomohou.

Vaše vyznání a to při vší úctě, je vlastně doznání, že víra a modlitby jsou k ničemu. Nechci říci, že jste vyměnila víru v Boží slovo za víru v pomoc lidského slova, ale co dodat? Bez víry a modliteb k jedinému Bohu jsme na tom hůře, než ten patník.

Ke všemu neštěstí jsem letniční, myslím, že právě trochu nadšení je to, co vašim článkům chybí a v každém čísle, které mi pošlete, se do letničních navážíte.

Píšete, že nám chybí nadšení, ale pokud vím, v Písmu se o nadšení věřících moc nehovoří; spíše jsme vybízeni k sebezapření, vytrvalosti a pokojnému soužití, což vede k povzbuzení a opravdové radosti. To, jak zacházíme s duchovními dary, které jsou nám dány je pak něco jiného.

Taky jsem důchodkyně, takže nerozčilujte starou bábu, vymažte moji adresu z vašeho adresáře a posílejte to někomu, kdo si to s chutí přečte. Marie F.

Na rozloučenou chci říci, že je nám líto, že se rozcházíme v tomto duchu. Většina našich čtenářů se na každé nové číslo časopisu těší. A to je důkazem vzájemné lásky, respektu a povzbuzení. Děkujeme, že jste nám tímto dopisem dala nahlédnout do Vašeho srdce a modlíme se, abyste našla pokoj, který Vám chybí.

– Vaši Steigerovi (také důchodci) –

 

Za následující reakci čtenářce děkujeme.

Vážení a milí,

už po napsání dopisu jsem si říkala, že jsem asi přestřelila. Modlitby a víra nejsou k ničemu, to bych lhala. Děkuji vám za 20 let služby a máte pravdu, že když časopis 20 let sloužil, je asi někomu prospěšný, když už ne mě. Jsem ráda, že se mnou máte trpělivost a že se takovým literárním výtvorem, jako je můj dopis, vůbec zabýváte. … Co se týče souvislosti hlubokého poznání a hluboké víry – opravdu mi připadá, že hlubokomyslné teorie a výklady nedají člověku, který se neumí pokořit před Bohem, vůbec nic. A jak dovést lidi k pokoře před Bohem – těžko říct. Když je neobviní Duch Svatý, můžou být chytří, co hrdlo ráčí a nebude to k ničemu. Takže vám přeju hodně spokojených čtenářů a hodně prostředků k další práci a třeba se setkáme v situaci, kdy si budeme líp rozumět. Ještě jednou se omlouvám, obdivuju vaši trpělivost, že na takové dopisy odpovídáte a ať vám náš Pán žehná vaši práci.

– Marie F. -