Po konzultaci s primářem dětské nemocnice chceme zdůraznit, že téma mentálního zdraví dětí u nás není zatím srovnatelné se situací v USA. Přesto, nelze vyloučit, že vývojový trend se posune i u nás.

Zdá se, že čím méně dětí se ve vyspělých zemích rodí, tím více profesionálů se zaměřuje na jejich zdravý vývoj a výchovu. Před třemi lety jsme věnovali pozornost dětem článkem „Ohrožené děti“ (ZOD č. 70, str. 16). Dnes se podíváme na nové trendy, které provázejí dnešní rodičovství.

Pro většinu rodičů je důležité, aby jejich potomci v životě obstáli co nejlépe a proto se snaží, aby nic nezanedbali či ponechali náhodě.

Většina dětí je pod dohledem pediatrů. Od narození jsou vystaveny řadě testů a hodnocení, jak prospívají. A tak se stává, že rodičům dětí, které např. nemají v 18 měsících odpovídající slovní zásobu, nebo mají problémy tzv. kreativního hraní (např. ve věku 2 let ještě nečešou panenku), nebo si ve věku tří let nedokáží hrát s ostatními dětmi v kolektivu, je doporučeno odborné poradenství. Příklad matky devítiměsíčního dítěte, které na radu pediatra prošlo řadou vyšetření, je varující. Dříve než dítě dosáhlo věku jednoho roku, bylo označeno diagnozami jako je – dyspraxia a proprieoceptors a sensory-integration systém. Později, ve věku 14 měsíců, bylo zjištěno, že dítě je jazykově opožděné, dále že má vážně opožděný svalový vývoj zad (sedává s končetinami v poloze W). Následovalo neurologické vyšetření. Toto není ojedinělý případ.

Také v kolektivních zařízeních děti pozoruje řada profesionálů, počínaje zdravotními sestřičkami, učitelkami a terapeuty, kteří sledují vývoj dítěte. Rodič, jehož dítě „trpí“ dyspraxií nebo verbální apraxií (jedná se o popisné zhodnocení stavu nedostatečného nabuzení systémů různých receptorů v těle, které vnímají stav pohybového aparátu) se pak dozví, že jde o neurologickou poruchu, která může v konci konců vést až ke katastrofálním auto nehodám. Dětské slovní přesmyčky, kotoloč, kahloty, kepuč jsou podnětem k okamžitému zahájení jazykové terapie. Pokud dítě nedrží tužku jak má, červený praporek signalizuje problém. Další častá diagnóza je porucha smyslové integrace (hypo-aroused proprieceptive system disorder). Což znamená, že dítě nemá dostatečně koordinované pohyby.

Jestliže dítě neprojevuje dostatečný atletismus, je stydlivé nebo tiché a neprojevuje životní optimismus, rodiče hledají pomoc profesionálů. Záleží jim na tom, aby právě z jejich potomka vyrostl sebevědomý a úspěšný člověk. Často zbytečná panika v řadách rodičů vzniká jen proto, že se opomíjí skutečnost, že se děti nevyvíjejí lineárně, ale individuálně. Ne každý rodič si uvědomuje, že pokud se dítě samo neobrátí ve dvou měsících, či ve třech letech nerecituje básničky, ještě to nemusí být katastrofa.

Rodiče dětí (v USA) jsou vystaveni stále většímu tlaku z řad pediatrů, pedagogů, psychologů, logopedů a nejrůznějších terapeutů, podle nichž je „průměrné dítě“ zanedbané dítě. Úzkostliví rodiče spolu s profesionály své potomky sledují, srovnávají, testují a očekávají dokonalost. Rodiče si v takové situaci mohou myslet, že jejich potomek, pokud neodpovídá jejich představám, je nenormální. Profesionálové mají rodičům pomocí „nejnovějších poznatků“ o odpovídajícím rozvoji dítěte pomoci přeprogramovat „zanedbané“ dítě na dokonalé dítě. Není divu, že takto vystresované děti mají skutečné problémy nejen samy ze sebou, ale i ve vztahu k rodičům.

Podle terapeutů jsou to většinou matky, které pro své potomky vyhledávají profesionální hodnocení vývoje a patřičnou terapii. K tomu lze dodat, že jsou to právě matky, které jsou obvykle snadněji manipulovatelné a mohou se dostat do vleku poradců, kteří podle svých představ určují, co je pro dítě nejlepší. Otcové pragmaticky zvažují především finanční zátěž za tento, z jejich hlediska, zbytečný luxus. Většina z nich zůstává mimo hru z prostého důvodu – hůře se smiřují se skutečností, že zplodili nedokonalého potomka. Muži si jen těžko připouštějí, že by mohlo být něco v nepořádku. Matky si tento postoj vykládají jako „nedostatek rodičovského zájmu“. A tak se rodičovství stává citlivým bodem manželského i rodinného soužití. Dítě vycítí, zda je v rodinném bezpečí, nebo je objektem strukturovaného programu. Nadměrný zájem o rozvoj osobnosti dítěte může vést k traumatickým zážitkům a zkušenostem. Dětské aktivity jsou natolik strukturované, jen aby byly akademicky podnětné, že děti nemají příležitost přirozeného rozvoje. Rodiče se stále častěji setkávají s novými výchovnými problémy, s nimiž se nedovedou vypořádat a z rodičovství se stává tíživé břemeno. Většina dnešních dětí tráví v přítomnosti rodičů jen málo času a ne každé dítě tuto nepřirozenou situaci snáší dobře. Je pravdou, že děti v předškolním věku ovládají počítače, učí se o dinosaurech a pozicích planet, ale málo si hrají. A právě to má významný vliv nejen na rozvoj koordinace pohybů, ale i rozvoje osobnosti.

Rodiče by neměli zapomínat, že ve vývoji a růstu dětí je obrovská variace a není nutné, aby se začali znepokojovat, při srovnávání schopností a dovedností vrstevníků či chlapců s děvčaty. Ani premiantské výsledky ve škole ještě nejsou zárukou životního úspěchu. Nejlepší rodičovskou radu, kterou jsme dostali v Americe, bylo: C+, tedy lepší trojka vládne světu. Kdybychom tehdy lámali hůl nad našimi syny kvůli průměrným známkám ve škole, měli bychom krušné vzpomínky na školní léta. Dohlížet, přitlačit, pomoci ano, lámat ne. Rodičovství vyžaduje ČAS, dítě potřebuje hodně lásky, trpělivosti a povzbuzení. To vše mohou dětem dát především rodiče. Odpovědností rodičů není jen zajištění bezpečného domova, ale patří k tomu i péče o duchovní vedení. Modlitby dětí a rodičů jsou jedinečnou příležitostí jak rozvíjet duchovní a duševní zdraví dětí. Před Bohem dítě otevře své srdce přirozeným způsobem.Co dodat, snad jen to, že by rodina měla svým potomkům zajistit takové podmínky, aby děti mohly být dětmi, aby nebyly odstrčeny na vedlejší kolej života dospělých a z nedostatku lásky a pozornosti pak nepotřebovaly profesionální péči psychologů.

Dnešní generace rodičů a dětí jsou v mnohém jiné, než ty předchozí. Právě proto i jim hrozí nebezpečí, že ne každá rada je zdravá rada. Tak jako naše generace podlehla nejrůznějším trendům – např., že kojení dětí může být škodlivé a sunar je pro kojence zdravější (aby se matky mohly vrátit do zaměstnání), že kolektivizace dětí je pro jejich rozvoj to nejlepší (opět šlo o otázku zaměstnanosti žen) … Nezapomínejme ani dnes, že zdravý rozum a mateřský instinkt je to nejlepší, co dětem můžeme dát. Díky Bohu, že u nás máme tříletou mateřskou dovolenou. Americké maminky nám toto privilegium závidí. Všichni víme, že to není sociálně lidumilné gesto, ale nutnost. Matka je pro zdraví a rozvoj dítěte nenahraditelná. Mateřství je životní poslání a pokud bude zaměňováno za osobní kariéru, bude stále více rodičů, kteří si se svými potomky během dospívání neporadí. O tom ostatně svědčí i u nás narůstající brutalita a kriminalita dětí. Nezapomínejme, že děti se rodí hříšné a je na nás všech, abychom je podle toho vychovávali a rodičovskou roli nepodceňovali.

Právě jsem se vrátila z USA a byla jsem překvapena, kolik pozornosti v médiích a tisku je věnováno psychickým problémům dětí a mládeže. Kongres schválil částku ve výši 82 milionů dolarů na prevenci sebevražd mládeže. Ty jsou ve věku od 10-24 let třetí nejčastější příčinou smrti. Pracující americké maminky jsou dnes tam, kde byly naše rovnoprávné ženy v padesátých letech. Americké feministky to prostě přepískly a děti na rozpad rodiny doplatily. Kdo z nás by věřil, že nám jednou budou závidět i v Americe?

Připravila – kas –

Tot Therapy, Ralph Gardner Jr..