Zápas o duši:

Tisícileté království

Verze pro tisk
Slovo na úvod

Mnozí bratři a sestry v Kristu, naši čtenáři, se prostřednictvím dopisů, e-mailů i osobně často dotazují na různé podrobnosti týkající se „tisíciletého království". V roce 1985 a 1993 vyšla kniha „Zápas o duši" a rázem jsem se stal známým mezi dispenzacionalisty. Pro ostatní jsem byl spíše nebezpečným fundamentalistou, nejen kvůli futuristickému, tedy premileniálnímu výkladu knihy Zjevení, ale také kvůli všem kreačním přednáškám, jež byly velmi vítané, především mezi vysokoškolskými studenty. Kreacionistou stále jsem, ale dispenzacionalismus jsem opustil asi před 7 roky. Když jsem se začal hlouběji zabývat Boží svrchovaností, stal jsem se pro změnu nebezpečným kalvinistou. Pak následovalo srovnávání základních teologických systémů a představil jsem „teologii nové smlouvy" (TNS). Proto není daleko doba, kdy budu některými bratry nazýván antinomiánem … Co to je antinomián, si jistě vysvětlíme někdy v budoucnosti.

Každý teologický pohled, který se v ZODu objeví, podrobně srovnávám a harmonizuji s biblickými verši, abych čtenáře nenechával v pochybnostech. Ze zkušenosti vím, že u nás není vůbec snadné vypátrat teologickou (interpretační) orientaci různých denominací, ani základy osobního vyznání jednotlivců. Mnozí si nechávají pro jistotu otevřená zadní vrátka, aby neztratili při případné změně tvář. Sbory, které preventivně „ohradí" zdroj informací a jen pasivně přijímají určité „zakonzervované" učení denominační „pravdy", lépe jen dílčí pravdy (polopravdy), dříve nebo později pocítí důsledky své uzavřenosti. Dnes, v době internetové informovanosti, je takový postoj neudržitelný a církev, která není připravena odpovídat na zvědavé, až provokativní otázky věřících, bude bloudit na poušti. To měli již před staletími na mysli reformátoři, proto jejich krédo znělo: „Ecclesia semper reformanda est – Církev je neustále reformována". Nereformovatelný je jenom Bůh. Ten se nikdy nezmění. Kdo si myslí, že jeho pohled na cokoliv nepodléhá změně, ten se bezděčně připodobňuje Bohu. Vše, co je stvořené, musí mít počátek, a proto to nutně podléhá změně. Sám za sebe mohu říci, že každá dosavadní změna a nové poznání mi přinesla obrovské požehnání. Nebojme se riskovat ztrátu svých tváří, jen tak mohou být naše nové tváře ještě více upřeny na Krista než ty „ztracené". Mnoho věřících je ujišťováno nebo si myslí, že k plnému křesťanskému životu stačí Jan 3:16. Zbytečné otázky prý vzbuzují v řadách věřících jen neklid. Ano, otázky vzbuzují neklid, ale ten není zbytečný, protože zdravý rozpor buduje. V ZODu čteme „vše", abychom věděli, proč věříme tomu, čemu věříme. Nečteme jen osamocené verše, ale celé – i zdánlivě si protiřečící – svědectví Písma. To je základ správného pochopení Boží pravdy, jež je a bude vždy jen částečné.

Během posledních asi tří let se změnil profil čtenářů a odběratelů ZODu. Byli mezi nimi čtenáři z nejrůznějších denominací, lidé věřící i nevěřící. Velká část odběratelů si ZOD objednala jen proto, že byl zdarma. Postupně jsme čtenáře, s nimiž jsme neměli žádný kontakt, začali vyřazovat, jiné jsme začali ztrácet, protože někteří kazatelé a staršovstva sborů odběr časopisu zrušili a dále jej nedoporučují. Na druhé straně nám přibývají čtenáři a dárci, kteří mají zájem o hlubší biblické srovnávání a poznání. Pokud nám Pán dovolí, chceme zůstat nezávislým křesťanským periodikem, kde čtenáři mohou číst i to, co jinde z nejrůznějších důvodů neprojde. Dál chceme otiskovat nesouhlasné dopisy čtenářů a odpovídat na ně. Vítáme jakoukoliv otázku. Chceme, aby byl ZOD interaktivní časopis. ZOD je náročnější na přemýšlení, ale jak mnozí z 5300 současných odběratelů potvrzují – námaha za to stojí.

Opakovaně zdůrazňujeme, že to, co čtenářům předkládáme, není autoritativně doktrinální nátlak, nebo dokonce vymýšlení originálních výkladů, ale spíše návrat k biblickému chápání evangelia, které předcházelo současné trendy a celkovou církevní bezradnost.

Otevřme společně zajímavé téma „tisíciletého království" a předem se některým čtenářům omlouváme, že se jim následující výklad nemusí zamlouvat. Někteří čtenáři z předchozích článků v ZODu poznali, že jsme v otázkách „Kristova tisíciletého království" opustili premileniální výklad dispenzační teologie a přiklonili jsme se přímo k „věčnému království Ježíše Krista". Jedním z důvodů tohoto zamyšlení je touha, aby čtenáři co nejlépe porozuměli historickému vývoji výkladů „milenia – tisíciletí". Zda budete s tímto pohledem více či méně souhlasit nebo ne, nezáleží jen na vás a na předložených argumentech, ale především na Božím Duchu. Pochopení jiného výkladu neznamená nutně souhlas, ale podporuje diskusi a prohlubuje vzájemný respekt a přátelství. Veškerá nevraživost v jakékoliv oblasti, tedy i v teologických otázkách, je zapříčiněna neochotou naslouchat a porozumět druhému. Nekamenujme se navzájem, ale předkládejme jeden druhému hutný pokrm. Čtěte pomalu, pozorně, vracejte se k předchozím textům v ZODu, které s danými otázkami souvisejí a doplňují se navzájem.

Podívejme se společně na to, jaký je rozdíl mezi „tisíciletým královstvím" a „věčným královstvím".

„Tisícileté království"

Pojem „tisícileté království" je pouze teologický pojem. V bibli se nevyskytuje ani jednou. Nemám nic proti teologickým pojmům. Usnadňují výklad a chápání Božího slova, ale jen tehdy, pokud jsou skutečně odvozeny z Písma. Na druhé straně biblické pojmy – „Boží království", „království Boží", „království nebeské", „nebeské království" nebo „království Ježíše Krista", se v Písmu vyskytují více než stokrát. Prozkoumejme tedy, zda-li je teologický pojem – „tisícileté království" odvoditelný z textu 20. kapitoly knihy Zjevení.

Celou koncepci „budoucího tisíciletého království" odvozuje dispenzační teologie z následujících veršů a z žádných jiných:

  • (1) Tu jsem viděl, jak z nebe sestupuje anděl, který má v ruce klíč od propasti a veliký řetěz. (2) Zmocnil se draka, toho dávného hada, toho ďábla a satana, na tisíc let jej spoutal, [číslování podle NBK] (3) uvrhl do propasti, uzamkl ji a zapečetil, aby již nemohl klamat národy, dokud se nedovrší těch tisíc let. Potom musí být ještě na krátký čas propuštěn. (4) Viděl jsem trůny a na nich usedli ti, jimž byl svěřen soud. Spatřil jsem také ty, kdo byli sťati pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží, protože nepoklekli před dravou šelmou ani jejím obrazem a nepřijali její znamení na čelo ani na ruku. Nyní povstali k životu a ujali se vlády s Kristem na tisíc let. – (5) Ostatní mrtví však nepovstanou k životu, dokud se těch tisíc let nedovrší. – (6) To je první vzkříšení. Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení! Nad těmi druhá smrt nemá moci, nýbrž Bůh a Kristus je učiní svými kněžími a budou s ním kralovat po tisíc let. (7)Až se dovrší tisíc let, bude satan propuštěn ze svého žaláře. (Zjevení 20:2-7)

S jistotou můžeme říci, že zde jde o dobu časově omezenou. To nepopíráme. Rozcházíme se však v tom, kdy „tisícileté království" začíná. Pre-milenialismus jej chápe jako budoucnost, my, non-milenialisté, jej chápeme jako současnost. Existuje ještě třetí, post-mileniální výklad, jenž je částečně vysvětlen v článku „Jaká je budoucnost Izraele?" na str. 17. O post-milenialismu si povíme někdy jindy.

Pojďme do knih Starého zákona, jež hovoří v prvé řadě o Kristu. Například Daniel Nebúkadnesarovi sdělil, co mu bylo zjeveno v nočním vidění. V králově snu popisuje ohromnou sochu – zlatou hlavu Babylonu, stříbrné paže Medo-Persie, měděné boky Řecka a železno-hliněné nohy Římské říše. Socha byla předobraz posloupných království od Babylonu až po Římskou říši. Kvalita kovu se s postupem času snižovala, tak jako slábla moc a světská elegance jednotlivých pozemských království, jež byla reprezentována kovy a údy sochy. A náhle, bez lidského zásahu, udeřil jakýsi kámen (skála) do železno-hliněných nohou Římské říše:

  • Viděl jsi, jak se bez zásahu rukou utrhl kámen a udeřil do železných a hliněných nohou sochy a rozdrtil je, a rázem bylo rozdrceno železo, hlína, měď, stříbro i zlato, a byly jako plevy na mlatě v letní době. Odnesl je vítr a nezbylo po nich ani stopy. A ten kámen, který do sochy udeřil, se stal obrovskou skálou a zaplnil celou zemi. (Daniel 2:34-35)

Všechny křesťanské teologické směry (latinsky secta) interpretují ten kámen jako Pána Ježíše Krista. Sám Daniel Nebúkadnesarovi sen vykládá:

  • Ve dnech těch králů dá Bůh nebes povstat království, které nebude zničeno navěky, a to království nebude předáno jinému lidu. Rozdrtí a učiní konec všem těm královstvím, avšak samo zůstane navěky, neboť jsi viděl, že se utrhl ze skály kámen bez zásahu rukou a rozdrtil železo, měď, hlínu, stříbro i zlato. Veliký Bůh dal králi poznat, co se v budoucnu stane. Sen je pravdivý a výklad spolehlivý." (Daniel 2:44-45)

Tyto Danielovy verše potvrzuje NZ. Například v Lukášovi čteme:

  • Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce." (Lukáš 1:32-33)

Z Danielova proroctví vyplývá, že Ježíš Kristus rozdrtil a učinil konec všem pozemským královstvím v tom smyslu, že jsou pro účastníka Božího království z duchovního pohledu stejně důležitá jako plevy na mlatě, které odnese vítr. Z duchovního hlediska nemá žádné pozemské království, stát nebo republika moc ani váhu, pokud se týká věčnosti. Daniel nám také nade vší pochybnost vykládá sen tak, že po zmíněných čtyřech královstvích, konče železo-hliněnými nohami Římské říše, povstane Boží království, které nebude mít konce. To bude věčné a neomezené žádným časem – ani tisíci roky. Věčné Boží království (skrze Krista) totiž bylo jednou a provždy nastoleno, když Pán Ježíš započal svoji službu na zemi a završil ji svým vítězstvím na kříži, vystoupením na nebesa a posazením se na Davidův trůn po pravici Boha. Boží království tedy podle Daniele započalo přibližně před 2000 roky, což potvrzují knihy Nového zákona. Toto království není ještě fyzicky ani dnes z tohoto světa, protože se Pán Ježíš ještě nevrátil; nikdo nebyl ještě tělesně vzkříšen do nového těla a nebe se zemí nebyly ještě „znovustvořeny – přetaveny". V duchovním smyslu je však Boží království již zde na zemi a v nebi:

(1) Na zemi v srdcích Božího lidu:

  • Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli pozorovat; ani se nedá říci: ‚Hle, je tu' nebo ‚je tam'! Vždyť království Boží je mezi vámi!" (Lukáš 17:20-21)

(2) Na nebesích kralují s Kristem všechny duše spasených bez těl:

  • … Viděl jsem také duše popravených pro Ježíšovo svědectví a pro Boží slovo a těch, kteří se neklaněli šelmě … A ožili a kralovali s Kristem tisíc let. (Zjevení 20:4)

Dále Ježíš řekl všem těm, kdo se domnívali, že vyhání démony jménem Belzebuba:

  • …Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak už vás zastihlo Boží království. (Lukáš 11:20)

Ježíš řekl, že Boží království je tak blízko, že už je prakticky zde, právě proto, že vyhání ďáblovy démony prstem Božím, neboť satan, jejich vůdce, byl účelově na jistý čas spoután. Počátky věčného Božího království jsou zřetelně vymezeny Janem Křtitelem a pokřtěním Pána Ježíše Krista.

  • Zákon a proroci až do Jana; od té chvíle se zvěstuje království Boží a každý si do něho vynucuje vstup. (Lukáš 16:16)

Vraťme se ještě k Danielovi. Ten v podstatě také říká, že po zmíněných čtyřech pozemských královstvích má smysl a váhu pro věčnost jenom to jediné a to je – království Boží. Z toho všeho také vyplývá, že od počátku Božího království, které bylo nastoleno Bohem v nebesích a srdcích Božího lidu přibližně před 2000 roky, skrze vítězství Pána Ježíše Krista na kříži a spoutáním satana, se Písmo dále nezabývá žádnými pozemskými, světskými, lidskými královstvími, státy ani republikami v duchovním smyslu. Pozemská království, státy a vrchnost mají v biblickém kontextu jediný účel – chránit obyvatele a omezovat zlo ve všech oblastech lidského snažení, vyjma Božího duchovního království. Jediným duchovním „státem, Božím chrámem, městem, zemí, královstvím, světlem, solí" atd. na této zemi je Kristovo tělo, církev („ek-klesia" doslovně „vy-volaní").

Ukazatelem konce posledních dnů tedy není, ani Izrael, ani Rusko, ani USA ani, Evropská unie ani, arabský svět ani globalizace světa. V historii to nebyli jakoby antikristé – Napoleon, Hitler, Stalin, atd… Všechna politická zřízení a jednotlivci jsou jen politické přirozené plevy na mlatě tohoto světa. Žádní nevěřící pohané, ani nevěřící židé nejsou a nemohou být ukazatelem konce posledních dnů, konce „tisíce let", protože „tisíc let" se vysloveně vztahuje, jak psáno, na věřící v Krista a jejich kralování s Kristem, ať již zde na zemi v těle nebo spasených duší v nebi bez těla. Protože je satan spoután, proto a právě proto, může existovat věk církve. Rozumějme dobře! Satan dále oslepuje nevěřící tohoto světa (2K 4:4), ale nad vyvolenými Božího království, které není z tohoto světa, má omezenou moc. Kdyby Kristus satana nespoutal, nemohla by vzniknout církev, kterou brány pekel nepřemohou (Mt 16:18). Satan je spoután, ale není bezmocný. Jeho vláda je jen částečná. Vysvětlíme to později.

Osobní poznání, že moje přílišná zaneprázdněnost politickými plevami na mlatě světa, odváděla moji pozornost od Kristova království, od Jeho poddaných, od královského kněžstva, jinými slovy od Jeho chrámu – církve, bylo pro mne až šokující zjištění. Rozumím bratrům, proč je návrat k historickým výkladům tolik znepokojuje. Vše jsem zažil a protrpěl na vlastní kůži a duši. To, co čtenářům předkládám, je vykoupeno usilovnými modlitbami, studiem, srovnáváním, hledáním a odklízením trosek předchozího pre-mileniálního učení. Najednou se mi před očima a srdcem objevilo tolik zapomenutých veršů, které přinášejí v otázkách „tisíciletého království" nejen nové světlo, ale i nový evangelizační elán. Už nečekám, co se bude dít v Izraeli. Neočekávám a nevyhlížím „konec" se zatajeným dechem, že se snad stanu svědkem velkého evangelizačního díla židovského národa. Pán Bůh totiž používá k evangelizaci výhradně svoje královské kněžstvo, svoji církev z židů a pohanů. Proto pracujeme s plným nasazením a o to více se modlíme za židovský národ, aby jej Bůh znovuzrodil a narouboval do pravého vinného kmene Ježíše Krista. Židé potřebují Krista tak jako každý jiný obyvatel naší planety. Očekávání, že církev bude vytržena před sedmiletým soužením Izraele a světa, že židé obnoví krvavé oběti ve znovuvystavěném chrámu, že tento chrám znesvětí antikrist tak, že v polovině toho sedmiletí zakáže oběti a sám se v něm posadí jako Bůh a začne tvrdě pronásledovat Izrael, jenž se pak celý obrátí ke Kristu a tak se stane největším a nejpronásledovanějším evangelizátorem světa… je ve světle Písma neudržitelné protože jediným ukazatelem konce posledních dnů – jež počaly Ježíšovou službou a křížem – je duchovní stav církve nebo i těch, kdo se do ní jakoby hlásí. Pavel píše tesalonickým křesťanům o tom dni, kdy přijde Pán Ježíš, tedy o konci posledních dnů:

  • Žádným způsobem se nedejte od nikoho oklamat, [pokud jde o příchod Pána Ježíše, kolem něhož budeme shromážděni t.j. vytrženi] protože nenastane, dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti, Syn zatracení. Ten se postaví na odpor a „povýší se nade všecko, co má jméno Boží" nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce „usedne v chrámu Božím" a bude se vydávat za Boha. (2Te 2:3-4)

Písmo upozorňuje na průvodní znaky posledních dnů, což jsou dny církve, dny Kristova těla, dny Božího chrámu na tomto světě. Nejprve musí dojít v samotné církvi k velké vzpouře proti Bohu odmítnutím evangelia. Každé lživé učení v církvi je nekonečněkrát podstatnějším ukazatelem druhého příchodu Pána Ježíše Krista, než celá politická situace na Blízkém východě, jež ukazatelem Jeho příchodu vůbec není. Jestliže v církvi začnou převládat antikristovské názory, např. že všechna náboženství si jsou rovna, nebo že Ježíš není Bůh, nebo že se Ježíš nenarodil z Panny atd., potom jistě tito „malí" antikristové, kteří v církvi vždy byli, dláždí cestu „velikému" antikristovi. Falešné učení v církvi je vzpoura a popření podstaty evangelia. Hromadění podobných lží zapříčiní veliké odpadnutí, až se nakonec objeví i člověk nepravosti, syn zatracení, který se usadí v znetvořené církvi jako její Hlava. Zaujme místo Krista. Antikrist je vicekrist, nebo-li místokrist a usadí se v chrámu Božím. Písmo Nového zákona na tuctu místech učí, že chrám Boží je církev! Ani jednou netvrdí, že bude v novosmluvní době znovu vystavěn z kamene.

  • Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy. (1. Korintským 3:17)

Ten Zlý, antikrist, vicekrist, místokrist v moci satana zničí církev nesrovnatelně více než jeho předchůdci. Církev je nejen Boží chrám, ale i Izrael Boží:

  • Neboť nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření. A všem, kdo se budou řídit tímto pravidlem, [ve skutečnosti] Izraeli Božímu, pokoj a slitování. (Galatským 6:15-16)

Dále, viz „Čtyři Abrahamova pokolení", zájemcům zašleme). Ten, kdo ničí Boží chrám, kdo ničí Abrahamovo potomstvo, kdo klame ty, kdo jsou vrostlí do pravého kmene vinné révy, jenž je Kristus – toho zničí Bůh:

  • A pak se ukáže ten zlý, kterého Pán Ježíš „zabije dechem svých úst" a zničí svým slavným příchodem. (2. Tesalonickým 2:8)

Pán Bůh tedy uzavře poslední dny, těchto „tisíc let" duchovního vládnutí svatých Božích s Kristem na této zemi i duší spasených bez těl v nebi, velkým odpadnutím církve. Svým druhým příchodem zachrání svoji ekklesii – vyvolené svaté a zničí antikrista, jenž přijde v moci toho zlého. Satan bude totiž na krátkou chvíli propuštěn a bude moci zase svádět všechny, aby jim nevzešlo světlo evangelia.

  • Viděl jsem, jak vystoupili po celé šíři země a obklíčili tábor svatých a město, které miluje Bůh. Ale sestoupil oheň z nebe a pohltil je. (Zjevení 20:9)

Tábor a město svatých je církev, Boží chrám, je to Abrahamovo potomstvo bez rozdílu národnosti, protože v Kristu není rozdíl mezi Židem a Řekem.

Nebudeme dopodrobna rozvíjet všechny důkazy o tom, že věk církve jsou poslední dny tohoto světa a současně vstupní fáze věčného Božího království; že vyvolení svatí jsou jeho občany skrze Ducha svatého, jenž v nich přebývá; že jsou proto Boží chrám, jenž Ježíš vystavěl ve třech dnech; že jsou Izrael Boží; že jsou skrze Krista Abrahamovo potomstvo; a že nepatří duchem do tohoto světa, ale do Božího království, jež není z tohoto světa. Ujistěme se prohlášením, že

  • … jste [již] „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu", abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás [již] povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. (1. Petrova 2:9)

Královské kněžstvo může působit jen v Království! Jeho podivuhodné světlo také jasně ukazuje na Boží království. Kristus nám již nyní svítí v duchovním smyslu. Až Jej uvidíme tváří v tvář, bude naším jediným světlem!

  • Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků. (Zjevení 22:5)

Potom již Jeho lid s Ním nebude kralovat jen „tisíc let", ale na věky věků.

„Tisíc let" je „vstupní předehra" věčné symfonie Božího království, jež je její nedílnou součástí, během níž do Království vstupuje po jednotlivcích celý Boží národ. Tato „vstupní předehra" začíná svázáním satana (vyvržením – J 12:31), skrze službu Pána Ježíše Krista a jeho ukřižování a končí krátkým propuštěním satana a náhlým druhým příchodem Pána Ježíše ve slávě na tuto zem. Tehdy budou vytrženi z hrobů a země do oblak všichni, kteří mu doopravdy patří. Během této „vstupní předehry" vstoupí do Božího království všichni starozákonní i novozákonní svatí, kteří byli vykoupeni křížem Pána Ježíše Krista.

  • vždyť je psáno: „V čas příhodný jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti přispěl na pomoc." Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy. (2. Korintským 6:2)

To jsou ti, kteří byli Synu dáni Otcem, ty ovce, které Ježíš na konci tohoto věku církve postaví po své pravici:

  • Tehdy řekne král těm po pravici: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se [věčného] království, které je vám připraveno od založení světa." (Matouš 25:34)

Všichni po Kristově pravici, kdo během „tisíce let" vstoupili do Božího království, se stali Kristovými kněžími a kralovali s ním po těch „tisíc let" v přirozených tělech na zemi nebo bez těl v nebi. Nyní se v nových tělech ujímají věčného Božího království, v němž už je nová země, nové nebe a satan je navždy uvržen do ohnivého jezera…

Rozbor Zjevení 20:1-3a 
Spoutání satana

Vraťme se nyní k teologickému pojmu „tisícileté království". Ve Zjevení 20 se „tisíc let" vyskytuje ve verších 2-7 (podle číslovaní NBK). Proto věříme bez výhrad v „tisíc let" neboli v „tisíciletí", což je totéž. Věříme tedy (1) v „tisícileté" vládnutí (kralování) Krista z nebe se svým tělem – církví, ale nevěříme (2) v pozemské tisícileté království Krista. Ten první je biblický pojem, ten druhý je teologický pojem. Ten první je vymezen neurčitě dlouhou dobou, ten druhý přesně 1000 kalendářními roky. „Boží království", „nebeské království" nebo „království Ježíše Krista" je vždy v souvislostech míněno jako věčné, ne tisícileté, např.:

  • Tak se vám široce otevře přístup do věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. (2Pt 1:11)

Pokusím se ještě odpovědět na nejčastější otázky dispenzačních bratrů na téma, jak to je se spoutáním satana? My věříme, že satan byl spoután již při prvním příchodu Pána Ježíše Krista. Těsně před druhým příchodem bude z propasti propuštěn, aby při druhém příchodu byl vhozen do ohnivého jezera. Naši dispenzační bratři ale věří, že satan bude spoután až při druhém příchodu Pána Ježíše Krista, před počátkem Ježíšova pozemského, tisíciletého království nad Izraelem. Těsně před koncem tohoto království bude propuštěn, aby byl vhozen do ohnivého jezera až po tomto království. Tento výklad vychází z pre-mileniálního učení a víry, že Ježíš přijde před pozemským miléniem Izraele, před tisíciletím. Z tohoto výkladu pak vyplývá, že až bude satan spoután, nastane věk míru – Kristovo „tisícileté království" duchovní a materiální prosperity pro Izrael a ostatní národy. Dále v něm však bude smrt a hřích i konečná vzpoura proti Bohu na jeho konci. Představa, že v tomto tisíciletém budoucím věku dokonalosti, kde panují tělesně vzkříšení (vytržení) svatí s Kristem a kde současně s nimi žijí předně přirození (hříšní) židé a dále nežidé, je biblicky v nejlepším nepotvrzená.

(1) Věříme, že satan už byl částečně spoután při prvním Kristově příchodu a bude vhozen do hořícího jezera při druhém příchodu; (2) nevěříme, že bude úplně spoután až při druhém příchodu, aby po 1000 létech pozemské vlády Krista byl vhozen do hořícího jezera.

  • (1) Tu jsem viděl, jak z nebe sestupuje anděl, který má v ruce klíč od propasti a veliký řetěz. (2)Zmocnil se draka, toho dávného hada, toho ďábla a satana, na tisíc let jej spoutal, [číslování podle NBK] (3) uvrhl do propasti, uzamkl ji a zapečetil, aby již nemohl klamat národy, dokud se nedovrší těch tisíc let. (Zj 20:1-3a)

Drak je dávný had z rajské zahrady, je to ďábel a satan. Anděl z nebe jej spoutal pouze v duchovní oblasti – aby již nemohl klamat národy. Toto specifické spoutání neodstranilo satana z cesty úplně. Stále má jistou, Bohem povolenou moc a bude ji mít až do soudného dne, kdy bude jeho duchovní moc naprosto odstavena a smrti již nebude. Rozsah satanova duchovního působení byl omezen, ale nebyl anulován. Věřím, že satan je dnes spoután, uzamčen a zapečetěn v propasti, ale jen tímto účelově omezeným způsobem.

  • Jestliže však vyháním démony Duchem Božím, pak už vás zastihlo Boží království. Což může někdo vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže dříve toho siláka nespoutá? Pak teprve vyloupí jeho dům. (Mt 12:28-29)

Nikdo z věřících zajisté nepochybuje, že Ježíš vyháněl démony Duchem Božím. Kdyby kdokoliv věřil, že vyháněl démony ve jménu Belzebuba, jako mnozí tehdejší židé, pak se rouhá proti Duchu svatému a to je neodpustitelné. Protože Ježíš vyháněl démony Duchem Božím, pak Jeho současníky zastihlo věčné Boží království, jež není z tohoto světa. Ježíš Kristus je ten pravý spoutávající „anděl", jenž za vším stojí, i když použil svého služebníka, archanděla Michaela:

  • (5) Ona porodila dítě [Ježíše Krista], syna, který má železnou berlou pást všechny národy; ale dítě bylo přeneseno k Bohu a jeho trůnu [po ukřižování, vykoupení a vzkříšení Ježíš vystoupil na nebesa a posadil se na trůn]. … (7)A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. (8)Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi. (9) A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé. (10) A slyšel jsem mocný hlas v nebi: „Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí." (Zjevení 12:5-10)

Satan již nemůže svádět národy. Jeho spoutáním přišla moc, spasení a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše. Satan je spoután „omezeným" způsobem. Náš Spasitel jej „účelově" spoutal, vnikl do silákova domu a „oloupil" jej o moc, kterou měl satan nad všemi národy od Adamova pádu, vždyť mu patřila všechna království světa (Mt 4:8-9)! Největší drama lidských dějin se odehrálo na kříži, kdy byl žalobce tohoto světa vyvržen ven (Jan 12:31), satan byl spoután (a zůstává spoután během „tisíciletí" až do druhého příchodu Krista), aby nepřemohl Kristovu církev.

Jak vidíme, biblických „tisíc let" trvá již přibližně dva tisíce let. Bible často používá obrazy a „tisíc let" je obrazem dlouhého věku, protože u Boha je den jako tisíc let a tisíc let je jako den. Zda máme slovům rozumět v přirozeném smyslu nebo v obrazném smyslu, určuje kontext. Celý kontext Zj 20:2-7 je obrazný. Satan není spoután v přirozeném, ale v duchovním slova smyslu – aby nemohl klamat národy. Klam přece nemá tělesnou, přirozenou povahu. Kromě toho, satan je duchovní bytost, duchovní bytost nelze svázat fyzickými řetězy, ale jen „duchovním" řetězem. Bůh neřekl, že satan bude svázán „3584" let, ale použil číslovku, kterou používáme často obrazně k vyjádření velkého počtu, např. „stokrát víc" nebo „i kdybych ti to řekl tisíckrát", atd… Jestliže jde o kontext přirozený, potom chápeme „tisíc" v přirozeném smyslu, jako např.:

  • Ani se neoddávejme smilstvu, jako někteří z nich, a padlo jich za jeden den třiadvacet tisíc. (1. Korintským 10:8)

Prostudujme verš, který popisuje, jak v jistém smyslu satan „vypadl" z nebe, jak byl duchovně spoután, jak byla jeho duchovní moc, jež bránila národům přijmout evangelium, omezena:

  • Těch sedmdesát se vrátilo s radostí a říkali: „Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu." Řekl jim: Viděl jsem, jak satan padá s nebe jako blesk. Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí. (L 10:17-19)

Jinými slovy, královské kněžstvo dnešního věčného Božího království má jistou moc vybojovanou Ježíšem Kristem, jenž spoutal satana, uvrhl jej do propasti, uzamkl ji klíčem a zapečetil. Jeho démoni a štíři nemohou škodit tak, aby přemohli Kristovo tělo – církev, protože satanova moc je účelově omezena na „tisíc let" až do 2. Kristova příchodu. Proto může královské kněžstvo Boží – církev, hlásat evangelium všem národům, protože pouze Boží lid ze všech národů již nebude klamán satanem a jeho démony. Jedno však musíme pochopit – satan je stále duchovním bohem a otcem těch, kdo jsou součástí tohoto světa. Stále může klamat ty, kdo spějí do záhuby:

  • Je-li přesto naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří spějí k záhubě. Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím. (2. Korintským 4:3-4)

Ježíš Kristus spoutal satana tak, aby nemohl klamat Boží zaslíbené děti, vyvolené ještě před stvořením světa, které nepatří duchovně do tohoto světa a proto mají obecenství (občanství) v nebesích. Boží království není nyní z tohoto světa, protože na tomto světě dnes kraluje bůh tohoto světa – satan:

  • Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. (Jan 15:19)

Podívejme se na další verše, které nám pomohou porozumět dalším souvislostem:

  • „Nyní je má duše sevřena úzkostí. Mám snad říci: Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel. Otče, oslav své jméno!" Z nebe zazněl hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím." Zástup, který tam stál a slyšel to, říkal, že zahřmělo. Jiní tvrdili: „Anděl k němu promluvil." Ježíš na to řekl: „Tento hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám [Božímu lidu]. Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě [které mi dal Otec]." (Jan 12:27-32)

Jakou duchovní zbraň měl Michael? Co spoutalo a vyvrhlo ven satana a jeho démony, aby nemohli zabránit Božímu vyvolenému lidu vstoupit během „tisíciletí" do věčného Božího království? Byla to Kristova smrt na kříži, Jeho vzkříšení, Jeho nanebevystoupení, Jeho posazení se na trůnu po Otcově pravici, t.j. Jeho výkonná moc, Jeho korunovace jako krále věčného Božího království. Tím vším si vydobyl svoji církev, kterou postavil na sobě, na tom jediném úhelném kameni. Tím spoutal i satana na celý věk církve, aby ji nikdy brány pekel nepřemohly:

  • A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále [na sobě] zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. (Matouš 16:18)

Satan byl opravdu spoután Pánem Ježíšem Kristem. Satan na Boží vyvolené nemůže, protože jejich dluh je vymazán, byli očištěni. Satan nemůže proti církvi, proti Božímu chrámu vznést jedno jediné obvinění! Byl spoután, a proto Kristus může skrze svoje vyvolené očištěné svaté, které mu dal Otec, vládnout a kralovat:

  • Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství. (Koloským 2:14-15)
  • Proto je řečeno: „Vystoupil vzhůru, zajal nepřátele [zajetí], dal dary lidem." (Efezským 4:8)

Boží lid je již vysvobozen ze zajetí duchovní smrti skrze Kristovu smrt, jež zajala a svázala satanovu moc „pouze" nad duchovní smrtí Božího lidu. Satan tedy dál způsobuje fyzickou smrt všem a duchovní smrt svým dětem. Satanova zbytková a dočasná moc nad smrtí, je plně kontrolovaná Bohem. Satanovo účelové spoutání Ježíšem Kristem dosvědčují následující verše:

  • Protože sourozence spojuje krev a tělo, i on [Ježíš] se stal jedním z nich, aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla, a aby tak vysvobodil [duchovně vzkřísil – znovuzrodil] ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví. Neujímá se přece andělů, ale „ujímá se potomků Abrahamových". (Židům 2:14-16)

Nebo:

  • a nyní zjevil příchodem našeho Spasitele Ježíše Krista. On zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu. (2. Timoteovi 1:10)

Spoutání satana, věřím, není budoucí událost, která povede k nastolení jakéhosi budoucího duchovně a materiálně prosperujícího tisíciletého království Ježíše Krista a etnického Izraele. Časově a duchovně omezené spoutání satana na „tisíc let" má jediný účel, aby si Kristus stvořil pro sebe ze všech národů svůj lid – zaslíbené Abrahamovo potomstvo, jež je vzkříšeno z duchovní smrti – a aby tento lid odolával až do konce, do Jeho druhého příchodu svodům světa, jehož duchovním bohem je satan. Těchto „tisíc let" je věk Kristova těla, věk Božího chrámu, věk církve na této zemi, od Kristova prvního příchodu do jeho druhého příchodu ve slávě. Je to také věk spasených duší bez těl, které jsou v tomto okamžiku s Kristem a spoluvládnou s ním z nebe.

Podívejme se blíže na způsob „spoutávání" satana. Satan byl, je a bude vždy spoután, vždyť je v každém okamžiku pod Boží kontrolou. Bůh je ten, kdo rozhoduje o satanově dosahu, a tím vlastně o rozsahu satanových „škod", které Bůh dopouští, aby v konci konců stejně dopomohly k nastolení věčného Božího království. Například satan vyčítá Bohu, že ohradil Jóba, proto na Jóba nemůže. Bůh mu tedy dovolí, ale současně ohraničí pole působnosti:

  • Hospodin na to satanovi odvětil: „Nuže, měj si ho v moci, avšak ušetři jeho život." (Jób 2:6)

Satan – anděl smrti je pod naprosto svrchovaným Božím dohledem. Uvázaný pes kouše jen v okruhu délky provazu, na němž je uvázán. Pro satanovy děti ze světa je „psí řetěz" „tisíckrát" delší, než pro Boží děti z Ducha, které pes, uvázaný těsně u boudy, nemůže pokousat. Proto pokousaný a pokoušený svět nikdy neuvěří; proto povolaní ze světa – Abrahamovo potomstvo, věří evangeliu a vytrvají ve víře až do slavného druhého příchodu Pána:

  • Pán mě vysvobodí ze všeho zlého a zachová pro své nebeské království. Jemu patří sláva na věky věků, amen. (2. Timoteovi 4:18)

Proto, když se modlíme, máme se modlit podle vzoru Pána Ježíše. Proto prosíme Boha, aby nás vysvobodil od toho Zlého a aby mu nedovolil nás pokoušet:

  • A neuveď nás do pokušení [skrze satana], ale vysvoboď nás od zlého [satana]. Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Amen. (Matouš 6:13, NBK)

Církev je vysvobozena od toho zlého, protože ten zlý je svázán, za tím účelem, aby smrtelně neuškodil církvi, aby církev přemohla brány pekel. Moji dispenzační bratři předpokládají, že spoutání satana na „tisíc let" bude stoprocentní. Satan je ale vždy spoután jen omezeným způsobem, a míru omezení určuje Boží moc. Satan, anděl smrti, bude stoprocentně zbaven veškeré smrtící moci teprve tehdy, až bude vhozen do ohnivého jezera. Podívejme se na hlavní události v tisíciletém kralování Krista s těmi, kdo jsou Jeho:

  • Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci. Musí totiž kralovat, ‚dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy'. Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt [anděl smrti – satan], (1. Korintským 15:23-26)
Zjevení 20:3b,7-9
Propuštění satana na krátký čas, odpadnutí v církvi a zničení satanových podřízených

Satan je spoután na „tisíc let" za tím účelem, aby vy/volaní t.j. ek/klesia, totiž církev – všichni, kdo přešli z duchovní smrti do duchovního života – všichni, kdo mají účast na prvním (duchovním) vzkříšení – všechny Abrahamovy zaslíbené děti z židů a pohanů – celý Izrael Boží – starozákonní svatí i novozákonní svatí, vstoupili během tohoto „tisíciletí" do věčného Božího království, aby s Kristem nejprve vládli v přirozených tělech nebo bez těla „tisíc let" a po druhém (tělesném) vzkříšení, vládli navěky (Ř 5:17). Na vrcholu „tisíciletí" bude satan na krátkou dobu propuštěn.

  • Potom musí být ještě na krátký čas propuštěn. (Zj 20:3b)

Po propuštění satan nabude znovu nakrátko svoji bývalou moc nad národy a bude je moci opět klamat, aby neuvěřily evangeliu. V tomto krátkém čase církev – Izrael Boží, nejenže početně neporoste, ale projde takovým ohrožením, že by bez Božího zásahu fyzicky nepřežil.

  • Až se dovrší tisíc let, bude satan propuštěn ze svého žalářea vyjde, aby oklamal národy ve všech čtyřech úhlech světa, Góga i Magóga. Shromáždí je k boji [proti svatým] a bude jich jako písku v moři. Viděl jsem, jak vystoupili po celé šíři země a obklíčili tábor svatých a město, které miluje Bůh. Ale sestoupil oheň z nebe a pohltil je. (Zjevení 20:7-9)

Krátce před 2. Kristovým příchodem ve slávě dojde ještě k veliké vzpouře proti Bohu pod vedením antikrista – místokrista – vicekrista, jenž bude vyzbrojen a zmocněn satanovou mocí. Porovnejme, jak se Pavel v 2. kap. v 2. dopise tesalonickým křesťanům dokonale shoduje se Zjevením 20. Pavel zde popisuje události těsně před druhým příchodem Pána Ježíše Krista:

  • Ohledně příchodu našeho Pána Ježíše Krista a našeho shromáždění k němu vás tedy prosíme, bratři, abyste se nenechali snadno vyvést z míry ani lekat, ať už duchem, slovem nebo dopisem (údajně od nás), jako by již nastal Kristův den. (2. Tesalonickým 2:1-2)

Nejprve si připomeňme, že v Den Páně, v den Kristův, v kterém se náš Pán vrátí ve slávě, budou všichni svatí z hrobů i země uchváceni, vytrženi do oblak a proměněni vstříc Pánu, aby s ním byli navždy (1Te 4:13-18; 1K 15:51-52). Dále Pavel ujišťuje, že žádné dopisy, oznámení, knihy a duchovní vidění a předpovědi jakýchkoliv „proroků" nejsou znamením Pánova druhého příchodu. K tomu dodávám, jak již jsem výše řekl, že ani jedna politická událost Blízkého východu nebo odkudkoliv odjinud nás nesmí vyvést z míry ani lekat, že už je Pánův příchod blízko! Kdo umíte anglicky, podívejte se na http://www.hallindseyoracle.com/ a uvidíte, jak jsou poslední dny zpolitizovány.)

  • Nenechte se od nikoho žádným způsobem oklamat. Ten den totiž nenastane, dokud napřed nepřijde odpadnutí a nebude zjeven ten člověk hříchu, ten syn zatracení. (2. Tesalonickým 2:3)

Ten den – příchod Pána Ježíše nenastane, dokud nedojde k odpadnutí od víry v „církvi", a nezjeví se antikrist, syn zatracení a hříchu. Ten už přijde v moci satanově, protože satan bude na konci „tisíciletí", těsně před druhým příchodem Pána Ježíše, rozvázán a propuštěn z propasti, aby mohl prostřednictvím antikrista svádět národy.

  • který se staví na odpor a povyšuje se nade všechno, čemu se říká Bůh a co se uctívá, takže se posadí v Božím chrámu jako Bůh a bude se vydávat za Boha. (2Te 2:4)

Antikrist se povýší nade všechno, čemu se říká Bůh a co se uctívá. Komu se říká Bůh, je přece Pán Ježíš Kristus, Ten je hlavou své církve a Jeho tělo jej uctívá. Antikrist, aby „převýšil" Boha, musí se stát pseudokristem, vicekristem neboli místokristem. Proto se v „církvi" usadí na Kristovo místo. Proto se v Božím chrámu bude chovat jako Bůh a bude se za něj vydávat. Kdo nebo co je Boží chrám? Boží chrám je přece církev!

  • Nevzpomínáte si, že jsem vám to říkal, když jsem ještě byl u vás? A víte, co ho nyní zadržuje – proto, aby byl [antikrist] zjeven až ve svůj čas. (2. Tesalonickým 2:5-6)

Pavel tesalonickým sděluje, že ve svém čase bude antikrist zjeven. Už jim to kdysi říkal. Tesaloničtí věděli, co antikrista zdržuje, proč nemůže ještě přijít. I kdybychom neměli další verše, mohli bychom s jistotou říci, že jej zadržuje něco silnějšího, než je on sám.

  • Tajemství této [antikristovské] bezbožnosti již přece působí; jen čeká, dokud nebude odstraněn z cesty ten, kdo ji dosud zadržuje. (2. Tesalonickým 2:7)

Antikristovská bezbožnost již v církvi působila za Janových časů (1J 2:18). Poslední hodina s mnoha antikristy trvá během celého „tisíciletí". Stovky sekt a falešných učitelů to potvrzují. Pravé znamení druhého příchodu Pána Ježíše Krista není politické dění kolem světského státu Izrael, ale duchovní dění v Izraeli Božím, v pravém Abrahamově potomstvu, tedy v církvi, Božím chrámu! Naprosté zhroucení pravé církve nastane, až se antikrist v církvi posadí jako její hlava na místo Krista. To je to znamení! Každé dnešní falešné učení je další dlažební kostkou cesty, po které přijde antikrist. Proč se antikrist nemůže ještě zjevit? Protože může přijít jen v moci satanově (2Te 2:9) a čas ještě nenastal. Jeho příchod je podmíněn satanovým duchovním svodem národů. A jak již víme, satana svázal anděl – Pán Ježíš Kristus skrze archanděla Michaela svojí smrtí na kříži, aby Jeho královské kněžstvo mohlo vstoupit do Jeho podivuhodného světla, Jeho věčného království. Satan je dnes vůči vyvoleným Božím v otázkách vytrvání ve víře bezmocný, brány pekel pravou Kristovu církev nepřemohou. Ze satanovy cesty musí tedy odejít a být odstraněn jen někdo silnější než je sám satan. Ten jediný silnější, kdo spoutal „silného muže", ten jediný, kdo zadržuje tajemství této bezbožnosti, která se těsně před druhým příchodem Pána zjeví, je sám Pán Ježíš Kristus. On uvolní nebo dá příkaz, aby Michael uvolnil „řetěz", jímž byl satan po „tisíc let" spoután, jen on rozlomí pečeť, jen on může odemknout propast, protože ji uzamkl svojí obětí na kříži (Ko 2:14-15; Žd 2:14) na celých „tisíc let", na celou dobu církve, aby si z židů a pohanů stvořil pro sebe nového člověka!

  • A tehdy se zjeví ten bezbožník, kterého Pán [za malou chvíli] pohltí dechem svých úst a zničí jasem svého příchodu. (2Te 2:8)

Dnes již nevěřím, že bude z cesty odstraněna církev a společně s ní i Duch svatý. Vždyť církev bude objektem antikristova pronásledování, jak jsme viděli ve Zjevení 20:7-9.

  • Příchod toho bezbožníka odpovídá satanovu působení s jeho veškerou mocí, znameními a lživými zázraky. (2. Tesalonickým 2:9)

Tento poslední verš dokresluje, že antikrist nemůže přijít dříve, než bude satanovi znovu umožněna „plná" moc svádět národy. Antikrist přece přichází v moci satana.

Rozbor Zjevení 20:4-6
Znamení na ruce a čele, první vzkříšení – znovuzrození
  • A spatřil jsem trůny a ty, kdo se na nich posadili, a byl jim svěřen soud. Viděl jsem také duše popravených pro Ježíšovo svědectví a pro Boží slovo a těch, kteří se neklaněli šelmě ani jejímu obrazu a nepřijali její znamení na svá čela ani na své ruce. A ožili a kralovali s Kristem tisíc let. (Zjevení 20:4)

Můžeme bezpečně říci, že „šelma" je satan, jenž dával a dává sílu jednotlivcům, organizacím a státům, aby pronásledovali a zabíjeli Boží děti, protože se nevzdaly Krista. Tak jako Bůh symbolicky „označoval" na čele a ruce svůj lid, (Ex 3:16, Dt 6:8, Dt 11:18),

  • Jestliže budete opravdu poslouchat má přikázání, která vám dnes udílím, totiž abyste milovali Hospodina, svého Boha, a sloužili mu celým svým srdcem a celou svou duší, … Tato má slova si vložte do srdce a do své duše, přivažte si je jako znamení na ruku a ať jsou jako pásek na čele mezi vašima očima. (Deuteronomium 11:13,18)

tak i ten Zlý, již nyní a dnes, má na „ruce" nebo „čele" označeny ty, jejichž srdce a duše patří jemu, t.j. všechny lidi ze světa. Tomuto symbolickému jazyku Zjevení rozumí snad každý žid, vždyť si dodnes ortodoxní židé vážou stuhy na ruku a krabičku na čelo. Uvědomme si, že Boží slova – milujte Boha celým svým srdcem a celou svou duší, si jeho lid nejprve vkládá do srdce a duše. V srdci a duši je ta pravá Boží skutečnost a přítomnost. Znamení na ruce a na čele mají pouze symbolickou povahu, jsou to jen tělesné stíny duchovní skutečnosti. Podobně, označení šelmou na ruce nebo čele nevěřících, jsou pouze tělesné stíny duchovní skutečnosti, takže „znamení šelmy na čele nebo na ruce" označuje již dnes všechny nevěřící, kteří srdcem a duší patří ďáblu. Dnes jsem již přesvědčen, že moderní interpretace tohoto biblického textu, t.j. umístění čipů pod kůži na ruku nebo na čelo, patří spíše do oblasti křesťansko-fantastických románů, než do oblasti odpovědného výkladu. I kdybychom měli na čele a na ruce pod kůží voperováno „tisíc čipů" nebo jeden integrovaný – od satelitních navigačních systémů, přes platební kartu, až k veškerým osobním a medikálním záznamům včetně bankovnictví – což už je dnes vše technicky možné (někteří pejsci i děti už pod kůží mají lokalizační systém), tak Pána Boha bude vždy zajímat jen to, zda je nebo není v našem srdci a duši „implantovaný čip srdeční obřízky" – Jeho znovuzrození z Ducha Božího a zda jej milujeme celým svým srdcem a celou svou myslí. Kolik křesťanů již dnes má platební karty? Osobně jich mám několik. Jaký je mravní rozdíl v tom, zda mám elektronický čip v peněžence nebo pod kůží? Praktický rozdíl je jasný. Ty pod kůží nemohu ztratit a nedají se snad tak lehce zneužít. Čipové interpretace Božího slova patří spíše do sféry pověrčivosti, než do sféry víry. Proto bychom se měli střízlivě zabývat Božím slovem, ne lidskými spekulacemi a senzacemi zasazenými do rádoby biblického rámce současných událostí. Dlouholetým čtenářům ZODu se omlouvám, prosím je za odpuštění, sám jsem patřil k obětem tohoto přeludu.

Ti, kdo mají Boží znamení na „čele nebo ruce", ve skutečnosti v srdci a duši, jsou označeni Bohem (Dt 11:13,18; Zj 7:3; Zj 9:4; Zj 14:1; Zj 22:4;) a nenechali se na „čelo a ruku" označit šelmou (protikřesťanským systémem), ti ožili a kralují s Kristem „tisíc let". To jsou ti, kteří přešli ze smrti do života, ti, kteří byli spolu s Kristem vzkříšeni! To je to první duchovní vzkříšení – znovuzrození! Prosím, přečtěte si článek „Vzkříšení", ZOD č. 68, str. 9.

  • (a) Ostatní mrtví však neožili, dokud se nenaplnilo těch tisíc let. (b) To je první vzkříšení. (Zjevení 20:5)

Ostatní mrtví, kteří mají v srdci a duši slova ďábla a proto jsou na „čele a ruce" označeni šelmou, ti neožili duchovně, ožijí a budou vzkříšeni jen tělesně, až po těch „tisíci letech" při druhém Kristově příchodu. Tato první (a) část verše je vsuvka. Druhá (b) část verše – „To je první vzkříšení" se vztahuje zpět ke Zj 20:4.

  • Požehnaný a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení. Nad těmi ta druhá smrt nemá moc, ale budou kněžími Boha a Krista a budou s ním kralovat tisíc let. (Zj 20:6)

Kdo byl znovuzrozen, kdo přešel z duchovní smrti do duchovního života, ten je požehnaný a svatý, protože již prošel, během těch „tisíce let", prvním (t.j. duchovním) vzkříšením. Nad tím již nemá ta druhá duchovní smrt moc. Ti, kdo mají podíl na prvním vzkříšení, se stávají kněžími Boha a kralují s ním po „tisíc let". Kdo znovuzrozen nebyl, kdo nebyl vzkříšen duchovně, ale jen tělesně, až po těch „tisíci letech", toho čeká místo kralování pouze soud.

Závěr

Účelem tohoto článku není, aby čtenář nutně změnil svůj pohled na „tisíc let". Cílem je, aby ti bratři, kteří věří ve vytržení církve před sedmiletým soužením etnického Izraele a následném příchodu Pána Ježíše, aby teprve uzavřel novou smlouvu a „tisícileté království" s etnickým Izraelem, porozuměli také jiným výkladům, které jsou mnohem starší, než nabízí dispenzační teologie. Ta totiž začala vznikat teprve kolem roku 1830. Předcházel jí chiliasmus, jenž je mnohem staršího data. Je to také pre-mileniální výklad tisíciletého pozemského království pod Kristem, ale bez výsadního postavení etnického Izraele.

Mým přáním je, aby každý čtenář zvážil uvedené důvody a upřímně hledal na modlitbě odpověď. Vše ostatní se v podstatě zredukuje na otázku, zda tajemství a záměr Boží vůle je zaměřen (1) na etnický Izrael a Kristovo tělo, nebo (2) pouze na Kristovo tělo. My v ZODu věříme, že v Kristu, v Jeho těle, není rozdíl mezi Židem a Řekem a proto se přikláníme k (2):

  • když nám podle svého zalíbení, o němž rozhodl sám v sobě, oznámil tajemství své vůle, aby ve správě plnosti časů shromáždil pod jednu hlavu v Kristu všechno, co je v nebesích i na zemi [tedy i etnické židy] – v něm, ve kterém jsme se také stali dědici, když jsme byli předurčeni podle předsevzetí toho, který působí všechno podle rozhodnutí své vůle, abychom tu my, kteří od dřívějška máme naději v Kristu, byli ke chvále jeho slávy. (Efezským 1:9-12)

Z reakce těch, kteří otázku „tisíciletého království" pozorně studovali, vím, že získají uspokojivou odpověď na celou řadu otázek a spekulací týkajících se vytržení církve, soužení, budoucnosti Izraele, antikrista, budoucího uspořádání života během „tisíciletého království" atd. Zda non-mileniální výklad je v rozporu s Božím slovem, protože jej „zduchovňuje", čímž popírá nastolení budoucího „tisíciletého království" na zemi a Jeho usednutí na Davidův trůn, nechť čtenáři rozhodnou sami. Non-mileniální výklad eschatologické otázky neuvěřitelně zjednoduší. Je pouze kristocentrický, protože království Ježíše Krista není z tohoto světa. Nezabývá se světským politickým děním a státem Izrael, což se o pre-mileniálním výkladu říci nedá. V jiném smyslu se to říci nedá ani o post-mileniálním výkladu, protože ten zase klade Mojžíšův zákon do centra křesťanského a politického života. Čím větší jednoduchost, tím menší prostor pro spekulace…

  • Když se ho pak farizeové zeptali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim a řekl: „Boží království nepřijde viditelně. Neřeknou: `Hle, je zde´ anebo `Hle, je tam.´ Pohleďte přece, Boží království je mezi vámi." (L 17:20-21)

– pst –