Čtvrtý bod: V 60. čísle ZODu jsme probrali 1. bod "systému", který po staletí nazýváme kalvinismem. Je to jen označení a nejde o nic jiného než o evangelium, jak napsal Charles Spurgeon. První bod se jmenoval "O zkaženosti člověka". Mohli bychom jej nazvat "Úplná mravní zkáza člověka a naprostá duchovní neschopnost ". V 61. čísle jsme sledovali 2. bod pod názvem "Boží vyvolení". Mohli bychom jej nazvat "Nepodmíněné vyvolení", protože Bůh není ve svých volbách omezen žádnou lidskou podmínkou. V 62. čísle jsme měli pauzu a probrali jsme všeobecné rozdíly mezi arminianismem a kalvinismem v rubrice nazvané "Napsali jste nám". Dále jsme si obšírněji vysvětlili "Podvojné předurčení". V 63. čísle ZODu jsme probírali 3. bod "Omezené usmíření", z něhož vyplynulo, že Ježíš Kristus nezemřel za všechny lidi stejným způsobem.

Prosím, zopakujte si výše uvedené články, abyste dnešnímu pojednání dobře porozuměli.

Dnes přicházíme ke 4. bodu, jenž je znám pod jménem "Účinné povolání Duchem" nebo "Neodolatelná milost".

Každá Osoba Boží Trojjediné Hlavy - Otec, Syn a Duch svatý - má Svůj úkol v každé oblasti Božího konání. Každý Boží (1) záměr musí být (2) vykonán a musí mít (3) účinné následky.

  • A byli předem vyhlédnuti od Boha Otce a posvěceni Duchem, aby se poslušně odevzdali Ježíši Kristu a byli očištěni pokropením jeho krví. (1 Pt 1:2)

Když pracuje Bůh, vždy pracuje v souladu Své trojjedinosti. Tak tomu musí být i v Jeho záchranné práci. Otec na věčnosti podle Svého záměru vyvolil ke spasení ty, kteří patří Bohu:

  • Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali. (Jan 17:6)

Syn je na kříži vykoupil z otroctví hříchu, spasil je:

  • Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě. (1 Timoteovi 1:15)

Tyto dvě dílčí Boží akce, vyvolení a vykoupení, musí být završeny třetí. Tou je znovuzrozující, regenerující moc Ducha svatého, jenž Otcovo vyvolení a Synovo vykoupení činí v historii účinným pro každého vyvoleného a vykoupeného.

Funkce Ducha svatého je právě to, co v celém spásném procesu nazýváme Účinné povolání Duchem nebo Neodolatelná milost. To je to, co je v teologickém slovníku po celém světě známo jako "4. bod kalvinismu". Dodávám, že by se tomuto principu tak neříkalo, kdyby jej o deset let nepředcházel 4. bod remonstrátů, napsaný stoupenci již tehdy zemřelého Arminia. Stručná historie tohoto "dialogu" je v ZODu 62. Srovnejme oba pohledy, abychom viděli rozdíl, jenž není v důrazu, ale v podstatě. Zde je historická tabulka:

ARMINIANISMUS

KALVINISMUS

4. Duchu svatému se lze prakticky vzepřít
Duch vnitřně povolává všechny ty, kteří jsou zváni k evangeliu z  vnějšku. Udělá vše, co může, aby přivedl každého hříšníka ke spasení. Člověk je však natolik svobodný, že se může působení Ducha úspěšně vzepřít. Duch nemůže zregenerovat hříšníka, dokud neuvěří; víra (lidský podíl) předchází a umožňuje znovuzrození. Svobodná lidská vůle může zamezit Duchu uplatnit Kristův spásný čin. Duch svatý může přivést ke Kristu jen ty, kteří svolí, aby je vedl Svou cestou. Dokud hříšník neodpoví, Duch mu nemůže dát život. Boží milost není proto nepřemožitelná; může být, a často je, člověkem odmítána a mařena.
4. Účinné povolání Duchem neodolatelná milost
Kromě vnějšího obecného pozvání ke spasení, jenž je nabídnuto každému, kdo slyší evangelium, Duch svatý poskytuje vyvoleným zvláštní uschopnění, které je neodolatelně přivede ke spáse. Vnější pozvání (které je pro všechny bez rozdílu) může být, a často je, odmítnuto, zatímco vnitřní pozvání (které je poskytnuto pouze vyvoleným) nemůže být odmítnuto - vždy povede k obrácení. Prostřednictvím tohoto zvláštního pozvání Duch neodolatelně přitahuje hříšníky ke Kristu. Duch není omezen lidskou vůlí v poskytování spásy, Jeho úspěch je nezávislý na lidské spolupráci. Duch milostivě způsobuje, aby vyvolení hříšníci spolupracovali, věřili, činili pokání, přicházeli svobodně a s radostí ke Kristu. Boží milost je neodolatelná, nikdy neselže, vždy končí vítězstvím těch, kterým byla poskytnuta.

Evangelium zve ke spáse všechny, kdo slyší jeho dobrou novinu, zve všechny, aniž by posluchače rozlišovalo, a slibuje spásu každému, kdo se obrátí a uvěří. Toto vnější pozvání, ať slyšené, nebo čtené, ale nemůže nikdy přivést ani vyvoleného, ani nevyvoleného ke Kristu. Všichni lidé jsou ve své přirozenosti totiž duchovně mrtvi a jsou pod mocí hříchu. Žádné množství zaslíbení nebeské radosti ani hrozba muk v pekle, jež obojí najdeme v evangeliu, s nikým - naprosto s nikým - nepohne. Člověk je ve své přirozenosti neschopný a ani se nechce odvrátit od svých bezbožných cest a přimknout ke Kristu. Každý člověk je k Božím věcem přirozeně, tedy od narození, slepý, hluchý a mrtvý. Proto nastupuje do akce Duch svatý. Kdyby nepřišel, Otcovo vyvolení a Kristovo vykoupení by nebylo naplněno a nikdo by nebyl spasen. To ale není možné. Duch svatý přichází, působí a regeneruje, znovuzrozuje Bohem vyvolené, ale ještě duchovně mrtvé, zahynulé hříšníky. Obřezává jim srdce, vyměňuje kamenná srdce za masitá, převádí Boží lid ze smrti do života. Jeho lid je spoluvzkříšen s Pánem Ježíšem Kristem. Regenerující působení Ducha Božího je absolutní milost. Mrtvý člověk nepřispěje a ani nemůže přispět. Teprve vnitřní změna uschopní nového Božího člověka pochopit Boží pravdu. Znovuzrození tedy předchází víru. Duchovně vzkříšený začne vnímat, vidět, slyšet a chápat Boží věci, začíná být duchovně aktivní. Teprve potom tento nový člověk o své vůli, protože chce, přistupuje ke Kristu vírou. Nové srdce nemá jinou touhu než se líbit Bohu, ačkoliv ve svém těle takový člověk nachází jiný zákon.

  • Nerozumím totiž tomu, co dělám; neboť nekonám to, co chci, ale dělám to, co nenávidím. Jestliže tedy dělám to, co nechci, souhlasím se Zákonem, že je dobrý. (Římanům 7:15-16)

Znovuzrozeného člověka hřích neustále usvědčuje. Znovuzrozený regenerovaný člověk je nové stvoření. Je novým dílem v Kristu a je Božím vlastnictvím. Věřící nejsou sami ze sebe, ale z Boha.

Přirozený člověk se rodí jako pelagián, t.j. věří v přirozenou dobrotu člověka, věří, že teprve až prostředí, svobodná vůle a její volby udělají člověka dobrým nebo zlým. Adamův dědičný hřích pelagiány uráží - člověk přichází na svět jako nepopsaná stránka papíru, děti nemohou být od početí zlé. Pelagianismus jsme zdědili z pohanství a humanistický svět jej v nás jenom živí. Historická církev vždy bojovala proti pelagiánskému vlivu. Většina dnešní církve je díky světské psychologii pelagiánskými prvky prostoupena. Nejběžnější přesvědčení je, že "svobodná" vůle přirozeného člověka si může zvolit nebo odmítnout víru v Krista. Z toho vyplývá, že jeden v sobě nachází jakousi duchovní ctnost nebo schopnost uvěřit, druhý ne. Pokud víra předchází znovuzrození, pak je Duch svatý, který přetváří srdce, závislý na rozhodnutí přirozeného člověka a jeho skutku víry. Potom se křesťané mají čím chlubit. Vždyť v sobě zmobilizovali tolik přirozené ctnosti, ačkoliv byli ještě otroky hříchu, že pochopili naléhání Božího Ducha a rozhodli se Krista přijmout. Kdyby tomu tak bylo, potom o spáse rozhoduje člověk a o Božím vyvolení nemůžeme mluvit.

Nejpřiléhavější obraz znovuzrození z Ducha je obživení mrtvého těla:

  • Ježíš tedy znovu sám v sobě zasténal a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: "Odvalte ten kámen." Marta, sestra toho mrtvého, mu řekla: "Pane, už zapáchá, vždyť je v hrobě čtvrtý den!" Ježíš jí řekl: "Neřekl jsem ti, že budeš-li věřit, uvidíš Boží slávu?" Zvedli tedy kámen z místa, kde byl ten mrtvý pochován. Ježíš pozvedl oči vzhůru a řekl: "Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já vím, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že jsi mě poslal." A když to řekl, zavolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven!" A ten, který zemřel, vyšel ven. Měl ruce i nohy svázané plátny a jeho tvář byla ovinuta rouškou. Ježíš jim řekl: "Rozvažte ho a nechte ho odejít." Tehdy mnozí z těch Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš udělal, uvěřili v něho. Někteří z nich však odešli k farizeům a řekli jim, co Ježíš udělal. (Jan 11:38-46)

Lazar neměl vůli, aby byl nebo nebyl vzkříšen. Jeho tělo bylo mrtvé. Bůh provedl velkou proměnu - regeneraci Lazarova těla, které se již rozkládalo. Lazar nemohl na této Boží jednostranné akci spolupracovat. Jenom Boží vůle a moc jej mohla obživit. Teprve až byl Lazar obživen, mohl reagovat, uposlechnout Kristův hlas a vyjít ven. Vyšel z hrobu proti své vůli? Vzpíral se vyjít ven? Rozhodně ne. Teprve nové stvoření má vůli žít. Když se narodí novorozeně, protestuje snad, že se narodilo? Neprotestuje. Je života schopné, má vrozenou vůli poznávat vše nové kolem sebe. Ani svému tělesnému narození se nikdo nemůže vzepřít. Znal nás už před založením světa. Bůh řekl "buď" a "jsi", proto existujeme tělesně.

Velmi podobné je to se znovuzrozením. Když je člověk duchovně znovuzrozen, má vůli duchovně žít. Má vůli a touhu poznávat Boha - to je hlavní podstata znovuzrození. Kdyby tuto neodolatelnou touhu neměl, potom by nebyl znovuzrozen a zůstal by přirozeným člověkem. Duch svatý povolává účinně. Duch řekl "buď" mým a "jsi" mým. Proto existujeme duchovně. Co je z Ducha, je duch. Když duchovně jsme a existujeme, tak v souladu se svojí touhou a vůlí děláme vše, k čemu jsme byli stvořeni. Být duchovně Duchem znovustvořen je neodolatelná milost. Dělat to, k čemu jsme byli stvořeni, je maximální svoboda. Duch svatý završuje práci Boží Trojjediné Hlavy, se kterou hříšník před svým znovuzrozením nemůže spolupracovat. Otec vyvolil, Syn vykoupil, Duch účinně povolal skrze znovuzrození.

Byli jsme monergicky znovuzrozeni, t.j. výhradně jednostrannou prací Boha samotného. Mono je "jeden", ergon je řecky "práce".

Po našem duchovním znovuzrození žijeme s Bohem synergicky, tedy spolupracujeme. Syn je "s", ergon je zase "práce". Teprve potom reagujeme na Jeho pokyny. Reagovat může jen živý; Lazar by nevyšel na Ježíšův pokyn z hrobu a nereagoval v souladu se svojí vůlí, kdyby jej Bůh nejprve neobživil.

A. Několik obecných veršů, jež potvrzují, že spasení je z Ducha svatého stejně jako z Otce a Syna.

  • ...podle předzvědění Boha Otce v posvěcení Ducha k poslušnosti a skropení krví Ježíše Krista: Kéž je vám rozmnožena milost a pokoj. (1 Petrův 1:2)

V tomto verši jasně vystupuje spásná posloupnost Boží trojjediné záchranné akce. Otec předzvěděl a vyvolil, Syn Ježíš Kristus vykoupil skropením Své krve, a Duch svatý osvítil (posvětil) srdce, jež chce podřízeně poslouchat svého Pána. Římanům 8:14,15; Fil 2:13

Neboť všichni, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové. Božími dětmi jsou jenom ti, kdo jsou znovuzrození. Přirozený člověk není veden Duchem svatým, protože poslouchá vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. (Ef 2:2)

  • A takoví jste někteří byli, ale jste omyti, nadto posvěceni, ano, ospravedlněni jménem Pána Ježíše a Duchem našeho Boha! (1 Korintským 6:11)

Zde vidíme, že Syn Ježíš Kristus a Duch svatý nás omývají, posvěcují a ospravedlňují.

B. Znovuzrozením hříšníci dostávají nový duchovní život a stávají se Božími dětmi. Bible tento proces nazývá duchovním vzkříšením, novým stvořením atd. Vnitřní změna srdce je způsobena pouze Boží milostí a mocí skrze Ducha svatého a není vůbec ničím podmíněna, co by vycházelo z hříšníkovy vůle.

1. Hříšníci jsou znovuzrozením přivedeni do Božího království. Autorem duchovního vzkříšení je Duch svatý a nástrojem Boží slovo.

  • Ale všem, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími syny, totiž těm, kteří věří v jeho jméno, kteří jsou zrozeni ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. (Jan 1:12-13)

Jak vidíme, ze "svobodné" vůle našeho těla nemůžeme být znovuzrozeni. Božími dětmi se stávají jen ti, kteří jsou zrozeni z vůle Boha, a proto věří. Boha může přijímat jen nové stvoření v Kristu. Jen nové stvoření s Bohem dobrovolně a radostně spolupracuje.

  • Spasil nás - ne na základě skutků spravedlnosti, které jsme my vykonali, ale podle svého milosrdenství - skrze koupel znovuzrození a obnovení Ducha Svatého. (Titovi 3:5)

Duch svatý nás vykoupal ve znovuzrození, obnovil v nás Sebe. Od tohoto okamžiku, kdy jsme již duchovně vzkříšeni, nastává spásný proces poslušnosti a růstu ve znalosti Boha, jenž neodvratně vyvrcholí tělesným vzkříšením. V této fázi, mezi duchovním a tělesným vzkříšením, uvádíme své tělo, pokud jsme tělesně živi, ke kázni (Kor 9:27), a s bázní a chvěním uvádíme ve skutek své spasení. (Fil 2:12)

  • Neboť všechno, co se narodilo z Boha, přemáhá svět. A to je to vítězství, které přemohlo svět: naše víra. (1 Janův 5:4)

Naše víra přemáhá svět, neboť každý, kdo se narodil z Boha, věří. Kdo se z Boha nenarodil, nevěří, protože přirozený člověk nemůže chápat Boží věci.

  • Ježíš mu odpověděl a řekl: "Amen, amen, říkám ti: Jestliže se někdo nenarodí znovu, nemůže spatřit Boží království." Nikodém mu řekl: "Jak se může člověk narodit, když je starý? Může snad vejít podruhé do lůna své matky a narodit se?" Ježíš odpověděl: "Amen, amen, říkám ti: Jestliže se někdo nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo, a co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se znovu narodit. Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha." (Jan 3:3-8)

Princip znovuzrození měl být Nikodémovi znám. Tělesné narození z lůna matky také nevzešlo z naší vůle. Duchovní narození z Boha není z naší vůle, protože Duch vane podle Své vůle, kam chce. Buď vůle Tvá!

2. Duch svatý dává nové srdce, novou povahu. V Kristu se hříšník stává novým stvořením:

  • Hospodin, tvůj Bůh, obřeže tvé srdce i srdce tvého potomstva a budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a budeš živ. (Deut. 30:6)

Snad ani nemůže být jasnější verš než tento. Hospodin nám obřeže srdce. Z Nového zákona víme přesněji, že je to Duch svatý. Až po této Boží monergické "operaci" budeme milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a budeme živi.

  • A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. (Ezechiel 36:26-27)

Starozákonní židé museli být nejprve znovuzrozeni. Znovuzrozením v nich Bůh stvořil touhu po dobrých skutcích, které se Bohu líbí. Tyto dobré skutky nezpůsobují znovuzrození, ale vyplývají z něho. Naprosto stejná koncepce platí v novozákonní době:

  • Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Efezským 2:10)

Boží dítě není jakási změna ve staré duši. Boží dítě je nový člověk:

  • Proto, jestliže je někdo v Kristu, je nové stvoření. Staré věci pominuly, hle, vše je nové! To všechno je pak z Boha, který nás se sebou smířil skrze Ježíše Krista a dal nám službu toho smíření. (2 Korintským 5:17-18)

Nové stvoření - je někdo duchovně úplně jiný, který před znovuzrozením neexistoval.

3. Duch svatý křísí hříšníka z duchovní smrti do duchovního života:

  • Neboť jako Otec křísí mrtvé a obživuje, tak i Syn obživuje ty, které chce. (Jan 5:21)

Znovuzrození je neodolatelná milost a naprosto účinné povolání Duchem svatým. Duchovní obživení je výsledek působení bezpodmínečné Boží vůle. Kdyby bylo z lidské vůle skrze skutek víry, potom bychom mohli odolat nebo přijmout dar spasení. Záleželo by jen na nás, jak naložíme s Boží nejsvatější obětí Božího Syna. Že by dal Otec oběť Svého Syna na pospas naší přirozenosti padlé vůle, která nemůže chápat Boží věci, a které jsou jí bláznovstvím (1 Kor 2:14)?

  • Amen, amen, říkám vám: Kdo slyší mé slovo a věří Tomu, který mě poslal, má věčný život a nepřijde na soud, ale již přešel ze smrti do života. (Jan 5:24)

Věčný život tedy předchází víru. Všichni, kdo se bojí Boha, jsou již duchovně vzkříšeni. Blahoslavení kdo mají podíl na prvním vzkříšení, nad těmi ta druhá smrt nemá moc. (Zj 20:6)

  • ... probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! (Efezským 2:5)

Jsme probuzeni k životu, abychom mohli žít a spolupracovat s Bohem skrze víru.

C. Bůh dává poznat svým vyvoleným tajemství Svého království skrze Ducha svatého.

  • Tehdy Ježíš odpověděl: "Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je nemluvňatům. Jistě, Otče, neboť tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce a nikdo nezná Syna, jedině Otec, a ani Otce nikdo nezná, jedině Syn a ten, komu by ho Syn chtěl zjevit. (Matouš 11:25)

Neznovuzrození nikdy nemohou pochopit tajemství Božího království, protože jim je Bůh skryl. Skryl je proto, protože se Mu to tak zalíbilo. Záležitosti Božího království chápe jen ten, komu to Syn chtěl zjevit. Znovu opakuji: Toto není Boží zvůle, jak to vidí přirozený člověk, ale nejsvatější Boží vůle, které se nelze vzepřít. Hříšník se nemůže vzepřít Svatému.

  • Ale kdo jsi přece ty, ó člověče, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: "Proč jsi mě udělal takto?" Nemá snad hrnčíř moc nad hlínou, aby udělal ze stejné hmoty jednu nádobu ke cti a jinou k hanbě? (Římanům 9:20)

Samotné uvažování o Boží "nespravedlnosti" je přestupek vůči Svatému Bohu, který by nás měl srazit na kolena, abychom s pláčem prosili za odpuštění. Jestliže mluvíme o Božím hájemství, tak je to v tomto bodě. Jeho cesty jsou vyšší než naše.

  • Tehdy k němu přistoupili učedníci a řekli mu: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?" On jim odpověděl: "Protože vám je dáno poznat tajemství nebeského království, ale jim to dáno není ... Ale blaze vašim očím, že vidí, a vašim uším, že slyší. (Matouš 13:10,11,16)

Zde vidíme, že Pán Ježíš Kristus vůbec neprojevoval zájem podělit se o Boží věci s naprosto každým člověkem. My ale nejsme Pán Ježíš, a proto si nevybíráme komu sdílíme evangelium. Naší zodpovědností není zkoumat, kdo uvěří a kdo ne; to je Boží věc.

  • Všechno, co mi dává Otec, přijde ke mně; a toho, kdo ke mně přichází, jistě nevyženu ven ... Nikdo nemůže přijít ke mně, jedině když ho přitáhne můj Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. V Prorocích je napsáno: `A budou všichni vyučeni od Boha.´ Proto každý, kdo slyšel od Otce a naučil se, přichází ke mně ... Někteří z vás ale nevěří." Ježíš totiž věděl od počátku, kdo byli nevěřící a kdo je ten, který ho zradí. Řekl tedy: quot;Proto jsem vám řekl, že ke mně nikdo nemůže přijít, jedině když je mu to dáno od mého Otce." (Jan 6:37,44,45,64,65)

Jak vidíme, poznání a vyučení přichází od Boha. Poznání tajemství Božího království není určeno pro každého hříšníka, ale jen pro ty hříšníky, kterým je dáno od Otce naučení. Skloňme se před Jeho Svrchovaným Majestátem!

  • On jim řekl: "A za koho mne máte vy?" Šimon Petr mu odpověděl: "Ty jsi Kristus, ten Syn živého Boha!" Ježíš mu tedy řekl: "Blaze tobě, Šimone, synu Jonášův, protože toto ti nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který je v nebesích. (Matouš 16:15)

Opravdu věříte, že Pán Ježíš je Kristus, Syn živého Boha? Pak si buďte jisti, že jste tomu neuvěřili sami od sebe na základě svých pohnutek, svým přirozeným rozhodnutím a "svobodnou vůlí", která není vůbec svobodná, ale je vazalem hříchu. Jestliže Petr k této víře potřeboval Boží zjevení, oč více potřebujeme Boží zjevení my všichni!

  • A kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus? To je ten antikrist, který zapírá Otce i Syna. (1 Janův 2:22)

Jestliže někdo nevěří, že Ježíš je Kristus, Syn Boha živého, potom mu to Otec v nebesích nezjevil.

D. Víra a pokání jsou Boží dary a vrůstají do duše skrze regenerující práci Ducha svatého.

  • Jeho Bůh vyvýšil svou pravicí jako Vůdce a Spasitele, aby dal Izraeli pokání a odpuštění hříchů. (Skutky 5:31)

Pokání, obrat k Bohu, je Boží dar celému pravému Božímu Izraeli, ať obřezáním srdce starozákonním svatým a židům, nebo znovuzrozením novozákonní církvi.

  • Když to tedy uslyšeli, upokojili se a začali slavit Boha se slovy: "Tedy i pohanům dal Bůh pokání k životu!" (Skutky 11:18)

Nikdo nikdy nebude činit pokání, pakliže mu to nebude dáno Bohem!

  • Když potom chtěl jít do Acháje, bratři ho povzbudili a napsali učedníkům, aby ho přijali. A když tam přišel, velmi pomohl těm, kteří skrze Boží milost uvěřili. (Skutky 18:27)

Víra je dar Boží milosti. Jestliže věříme, tak jen proto, že na nás byla vylita Boží milost. Bez regenerace věřit nechceme a ani nemůžeme.

  • Neboť jste spaseni milostí skrze víru, a to není z vás - je to Boží dar, ne na základě skutků, aby se nikdo nemohl chlubit. (Efezským 2:8,9)

Víra není čin přirozeného člověka. Nemůže nikdy, nikdy být.

  • Neboť vám bylo pro Krista darováno, abyste v něj nejen věřili, ale také pro něho trpěli. (Filipským 1:29)

Kdo věří v Krista jako Petr, i jemu byla jeho víra darována. Z Božího slova se nemůžeme vyvléci.

E. Evangelium zve z vnějšku ke spasení každého, kdo slyší nebo čte jeho dobrou novinu. Vnitřní povolání je poskytnuto Duchem svatým jen těm, kdo byli Otcem vyvoleni a Synem vykoupeni. Všeobecné vnější vyzvání evangelia může být a často je odmítnuto, protože starý přirozený člověk má jen na sebe soustředěné tužby. Zvláštní vnitřní povolání Duchem svatým nemůže a nikdy není odmítnuto, protože nověstvořený duchovní člověk již má nové, na Boha soustředěné tužby.

  • Když se však Bohu, který mě oddělil již v lůnu mé matky a povolal svou milostí, zalíbilo zjevit svého Syna ve mně, abych ho kázal mezi pohany, neporadil jsem se hned s tělem a krví. (Galatským 1:15,16)

Duch svatý oddělil Pavla již před narozením. Že se Pavel stal apoštolem Pavlem není vůbec jeho osobní, ale Boží zásluha. Kdyby se Pavel radil sám se sebou, zda přijmout nebo nepřijmout spasení, rozhodně by šel svojí cestou, Krista by nepřijal, protože byl před svým znovuzrozením duchovně mrtev.

  • Ti budou bojovat s Beránkem, a Beránek nad nimi zvítězí - neboť je Pán pánů a Král králů - a s ním i jeho povolaní, vyvolení a věrní. (Zjevení 17:14)

Kdo je povolán vnitřním hlasem Ducha svatého, ten byl vyvolen a zůstane na věky věrný.

  • Vy jste však "vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid získaný k vlastnictví", abyste vyhlašovali ctnosti Toho, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. (1 Petrův 2:9)

Toto je jeden z nejkrásnějších veršů celé Bible. Jeho lid je urozený, královský, kněžský, svatý národ, vlastněný Bohem, ten, který byl vzkříšen z temné smrti do života Božího podivuhodného světla. Proč se Bůh nad námi hříšnými smiloval? Abychom dělali to, k čemu jsme byli stvořeni: abychom hlásali Boží ctnosti. Jeho sláva je smyslem našeho bytí!

  • A když maličko potrpíte, kéž vás Bůh veškeré milosti, jenž nás v Kristu Ježíši povolal do své věčné slávy, přivede k dokonalosti, upevní, posilní a ustanoví. (1 Petrův 5:10)

Jeho lid musí dojít k cíli. Není udržován tělem a krví, ale samotným Bohem:

  • Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát. (1 K 10:13)
  • Vždyť on nás spasil a povolal svatým povoláním; ne podle našich skutků, ale podle vlastního předsevzetí a podle milosti, která nám byla dána v Kristu Ježíši před věčnými časy. (2 Timoteovi 1:9)

On v nás nenalezl ani tu nejmenší ctnost, kterou bychom se mu mohli zalíbit, ani přirozenou víru nenalezl. On nás znovuzrodil podle vlastního předsevzetí a milosti, kterou nám dal na věčnosti. Bratři, chvějme se!

F. Spasení je pouze z milosti a je ho dosaženo výhradně skrze všemocnou Boží moc. Jeho moc nemůže zklamat.

  • Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal. (Izajáš 55:11)

Hlásání Božího evangelia nevyjde nikdy na prázdno. Nemusí sice vždy spasit toho či onoho, ale vždy dosáhne toho, čeho chtěl Bůh dosáhnout. On nemůže nikdy prohrát. Jakékoliv naše svědectví dosáhne Božího záměru, i když se nám zdá, že jsme mluvili do větru.

  • Jan odpověděl: "Člověk nemůže přijmout nic, není-li mu to dáno z nebe." (Jan 3:27)

Schopnost přijímat je dána z nebe. Radostná schopnost přijmout Krista jako svého Pána a Spasitele přichází jenom z nebe.

  • ...poněvadž jsi mu dal moc nad veškerým tělem, aby všem těm, které jsi mu dal, dal věčný život. (Jan 17:2)

Naše spasení, náš věčný život je zde jen proto, že nás Otec dal Synovi. Nic více, nic méně. Jak komentovat takovou pravdu?

  • Vždyť kdo tě činí zvláštním? A co máš, co jsi nedostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nedostal? (1 Korintským 4:7)

Kolikrát jsme si mysleli, že jsme dostali Boží milost, protože jsme svojí "svobodnou" vůlí (lépe - hříchem zotročenou vůlí) uvěřili? Chlubili jsme se vírou, kterou jsme dostali darem, jako bychom ji sami přijali, aby trošku slávy padlo i na nás...

  • A víme, že Boží Syn přišel a dal nám schopnost, abychom poznali toho pravého, a jsme v tom pravém, v jeho Synu Ježíši Kristu. On je ten pravý Bůh a věčný život. (1 Janův 5:20)

Poznat Ježíše, uvěřit, že je Kristus Boží Syn, není touha vycházející z nás, ale dar vycházející z Boží neodolatelné milosti.

Závěrem:

Někteří nyní asi namítáte, jestliže Boží povolání je 100% účinné a neodolatelné, potom jsou vyvolení jenom loutky. Cítíte se loutkou proto, že tělesně existujete, že jste byli stvořeni? Stejně se necítí loutkou ani regenerované Boží dítě, které existuje duchovně, protože bylo znovustvořeno. Problém nevězí v tom, zda jsme loutkami nebo ne. Problém spočívá v tom, zda jsme nebo nejsme svobodní. Už jen z definice proměnného stvoření musí být naše svoboda podmíněna a určena naším Stvořitelem. Nejsme přece svébytní! Nejvyšší svoboda stvoření je, když dělá na 100% to, k čemu bylo stvořeno. Novězrozený je stvořen k oslavě Boha, k oslavě Pravdy a Spravedlnosti. Čím víc Jej oslavuje, tím je svobodnější.

  • Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho. (Galatským 5:1)

Na druhé straně, přirozený člověk je otrokem hříchu, protože chce a tím pádem musí hřešit. Přirozený člověk je svým způsobem loutkou i loutkářem. Bůh jej jenom svojí obecnou milostí od jeho sebeničícího samoloutkářství dočasně ochraňuje. Po soudu Bílého trůnu jim však Bůh dá svobodu bez praktického "omezení" tahat za vlastní nitky. Potom budou mít následující svobodu, tu, kterou dnes má přirozený člověk:

  • Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti. (Římanům 6:20)

Neznovuzrozená stvoření mohou mít jen svobodu od spravedlnosti. Nemohou se svobodně a správně rozhodovat, protože spravedlnost vězí v Bohu, ne v nich. Mít svobodu od spravedlnosti, tj. mít svobodu jen v hříchu, znamená být daleko od Pána. Nejdál od Pána je peklo...

- Připravil -pst-

Použitá literatura:
Mathison: "Dispensationalism Rightly Dividing People of God",
D. N. Steele: "The Five Points of Calvinism",
John Owen: "Life by His Death",
R. C. Sproul: "Chosen by God"