V poslední době jsem se opakovaně setkal s tvrzením, že církev má převzít vedení ve společnosti. Někteří tím byli zároveň překvapeni, protože evangelikálním kruhům, ze kterých sám pocházím, nejsou tyto myšlenky vlastní. Myšlenky jsou naopak propagovány v kruzích dominionismu a teonomismu, kam můžeme zařadit hnutí Rekonstrukce, které přesahuje do řady tradičních evangelikálních struktur v USA. Dále zaznívají v řadách Nové apoštolské reformace a rovněž v kruzích ekumenického hnutí a samozřejmě v římském katolicismu. Nebudu se nyní pouštět do složitých studií, ale pokusím se naznačit velmi jednoduchý koncept pojetí evangelia, který je zde do určité míry a zbarvení zastáván. Každá z těchto skupin má vlastní úhel pohledu, ale princip bývá obvykle zachován. Poučení, jak takové převzetí vypadá, nalezneme ve středověké církvi.

Šest znaků dominionismu

Stoupenci tohoto učení v podstatě redefinovali obsah evangelia, který lze v jejich pojetí chápat následovně:

1. Člověk byl stvořen k tomu, aby vládl nad stvořením, panoval nad ptáky, rybami a zemskou zvěří a spravoval přírodu. Tím byl potažmo zodpovědný za stav planety, přírodních zdrojů a nakládání s nimi.

2. Satan tím, že člověka svedl, se tak sám stal legálním pánem nad zemí, bohem tohoto světa a převzal tak člověku pravomoci, které původně dostal od Boha.

3. V Kristu jsou Církvi tato práva navrácena, a tak je Církev opět povolána ke správě stvoření a panování nad zemí.

4. Aby církev, tělo Kristovo, mohla svoji vládu uskutečnit, musí se viditelně (institučně) sjednotit, neboť dnes je toto tělo rozbito a roztříštěno na různé skupiny a nemůže tak uplatnit své vládnutí světu.

5. Až dojde k tomuto sjednocení, bude Kristovo tělo úplné a stane se inkarnací Krista, který bude pást národy železnou berlou. Vlivem sjednoceného těla budou z národů činění učedníci a velké poslání se naplní v tom, že se uskuteční christianizace světa.

6. Pak přijde Kristus ve své moci a slávě (slávou někdy bývá chápána církev) a bude dokončena obnova všech věcí.

Není cílem toho článku popsat všechny aspekty těchto bodů, které se v jednotlivých církevních kruzích projevují různými učeními. Zatímco pro teonomisty je obnova všech věcí chápána jako vtisknutí křesťanských principů všem národům, charismatici zde vidí probuzení poslední doby, do které společnost již vstupuje. Zatímco křesťanská ekologická hnutí vidí svůj úkol v boji proti oteplování a vyvíjejí tlak na redukci tzv. skleníkových plynů, humanitární organizace na tomto principu rozvíjí pomoc rozvojovým zemím politickým tlakem na odpouštění dluhů ze strany zemí vyspělých. Ačkoliv všechny způsoby, které vedou k naplnění této teologie, vidím jako nesprávné, soustřeďuji se zde spíše na popis, než jejich kritiku.

Touha po sjednocení, pocit zodpovědnosti a identita křesťana

Co tedy spojuje všechny tyto různé skupiny křesťanů? Je to jednak velká touha po sjednocení církve (ne jednotě, ale sjednocení). Dále pocit zodpovědnosti a snaha ovlivnit globální stav naší planety a v neposlední řadě touha po christianizaci (ne evangelizaci v biblickém slova smyslu) všech národů formou různě pojaté misie. Co v současné době vidím jako nejbolestnější, je snaha o sjednocení na úkor jednoty duchovní a výlučnosti evangelia a neschopnost již definovat, kdo se stává křesťanem a kdo nikoliv. Tyto dvě věci spolu úzce souvisejí. Zatímco protestantská evangelizace v 18. a 19. století byla chápána jako přivedení člověka před vědomé rozhodnutí dát svůj život Bohu a znovuzrození bylo chápáno jako obdržení Ducha svatého skrze pokání, dnes se důraz posunul. Namísto znovuzrozený a neznovuzrozený se začíná používat slovo zapojený a nezapojený (churched a unchurched). Jinými slovy za křesťana bývá považován ten, kdo se stane součástí církve, začne se modlit, účastnit se aktivit a vykonávat církevní úkony. Dalo by se říci, že člověk se má „obrátit do systému“ spíše než „obrátit se k Bohu“. To známe z minulosti ve formě koloniální misie nebo z principu „koho území, toho náboženství“. Někdy se mluví o doktríně „patřit dříve než věřit“. Předpokládá se, že když je člověk včleněn do církve, naváže vztahy s lidmi, pak pozvolna začne věřit tomu, čemu věří ostatní.

O Bohu nebo s Bohem?

Proto se někdy v takto pojatých modelech mluví o „vztahu k Bohu“ spíše než „o Bohu“. Skrze liturgii daných společenství člověk vstupuje do „boží přítomnosti“, aniž by Boha osobně znal. Zpívá „Bohu“ spíše než „o Bohu“. Víru pak nahrazuje prožitek „boží přítomnosti“. Tento důraz jistě není špatný, pokud je vyvážen druhou stranou mince. Bůh je jak objektem, o kterém mluvíme, tak subjektem, se kterým máme vztah. Zatímco první církev neváhala mnoho času trávit tím, že Boha definovala, církev v dnešní době se spíše zajímá o navazování vztahu k Bohu. Pokud Boha redukujeme na objekt, budeme mít mrtvou dogmatiku. Pokud Boha zredukujeme na subjekt našeho vztahu, skončíme v mystice a synkretismu.

V některých kruzích, které kladou důraz na vztah, je možné slyšet už i dnes, že stejně dobrý vztah k Bohu může mít jak křesťan, tak jehovista nebo mormon či muslim. Ovšem tomu, že všichni chápou Boha zcela jinak, nebývá věnována pozornost. Je to podobné, jako kdybych si cenil více svého vztahu ke své ženě než své ženy samotné. Nebo ještě hůř, kdybych tvrdil, že důležitý je vztah muže k ženě a není až tak podstatné, ke které. V důsledku to může být i projevem lidského sobectví.

Pozvolna tak začíná zanikat rozdílnost mezi konfesemi, a to hlavně díky nastupující mladé generaci, která staví vše na vztazích. Není důležité, „čemu věříš“, ale „jak věříš“. To je ovšem hluboký omyl. To „jak věřím“ se vždy bude odvíjet od toho, čemu nebo komu věřím. Ten, kdo věří bohu pomsty, bude jistě věřit a chovat se jinak než ten, kdo věří Bohu, který odpouští. Čím více bude křesťan poctivější ve své víře, tím více se bude odlišovat od muslima, který rovněž bude poctivý ve své víře.

Církev nebo Boží království?

Společným aspektem těchto křesťanských skupin dnes je, že se do různé míry zaměřují na Boží království a ztotožňují je do značné míry s církví. A to často s důrazem na jeho „šíření“, ve kterém vidí evangelizaci. Zde opět jinými slovy dochází k tomu, že získat učedníka Božího království znamená zapojit člověka do církevních struktur.

Rekonstrukce rozvíjí i kalvínský důraz, který jako Boží království chápe současnou epochu a odklání se od milenialismu. Zatímco evangelikálové milénium očekávali, kalvinisté věří, že Boží království již nastalo. S jeho důrazem na predestinaci a nemožnost ztráty spásy rovněž evangelizace nabývá trochu jiných rozměrů. Člověk se nemůže pro Boha sám rozhodnout, je předurčen buď k nebi nebo samovolně skončí v zavržení. Podle toho také k církvi implicitně přináleží vyvolený, který ještě zatím nepodlehl Boží neodolatelné milosti. Jistě ne náhodou Kalvín vybudoval v Ženevě teokracii, kde spojil jak princip náboženské, tak světské vlády.

Jak dále?

Dá se učinit nějaký srozumitelný závěr? Domnívám se, že v církvi bude převládat několik důrazů. Bude se mluvit hlavně o vztazích. Do církve budou přijímáni i lidé, kteří se obrátí do církve a ne k Bohu. Církve budou klást důraz na odpovědnost za stav planety, zdůrazňovat ekologická témata. Misie bude chápána stále více politicky jako uplatnění křesťanské legislativy. Tuším, že stále více křesťanských teologů a vedoucích se bude věnovat politice. Zároveň zde bude stále sílící snaha o církevní sjednocení za účelem posílení vlivu církve na společnost. Charismatici, kteří se až doposud distancovali od sjednocování ze strany ekumenického hnutí skrze princip „patřit dříve než věřit“, který přejali z Kurzů Alfa, se zřejmě v pojetí jednoty shodnou i se starými denominacemi.

Aby mohla být jednota definitivně zpečetěna na instituční úrovni, budou církve stále více zdůrazňovat úlohu svých autorit. I církve založené na kongregacionalismu budou stále více klást důraz na odpovědnost svých výborů a rad zřejmě i z důvodu, že státní orgány budou chtít jednat s právnickými osobami, kterým bude předávána stále větší pravomoc z autonomie jednotlivých sborů. Ať tak či onak, úloha autorit jednotlivců ve vedení všech etablovaných církví bude posílena. U charismatiků k tomu dochází již dnes skrze vedoucí roli novodobých apoštolů. Kongregacionalisté si uvědomí pragmatičnost presbyterních a možná i episkopálních modelů. Někteří separatisté pak inklinují k učednickým modelům a zdůrazňují nedotknutelnost role „pomazaných“ autorit v podobě mistrů ve vztahu k učedníkům. Klasičtí evangelikálové se stále více inspirují v manažerských modelech a zatímco charismatici hledají své apoštoly, oni hledají své manažery a kouče. Ovšem jak biskup, apoštol, kouč resp. manažer nebo mistr v učednickém modelu, ti všichni získávají stále více pravomocí jednat jménem celého společenství. Jejich jménem jsou pak celé kongregace začleněny v nejrůznějších naddenominačních uskupeních, která mají více méně politické ambice. Tyto ambice se obvykle skrývají ve frázích jako „získat vliv ve společnosti“ nebo „proměna společnosti“.

Znovu zdůrazňuji, že každá skupina v tom zastává jiné důrazy a jiné pohledy. Cíl se ale stává stále zřetelnější. Sjednocení za účelem obnovy země církví a christianizace národů formou začleněním do církevních struktur.

– Aleš Franc –

Poznámka ZODu k předešlému článku

Otiskli jsme tento článek, protože je v souladu s pohledem ZODu. Od jednoho zevšeobecňujícího a zavádějícího odstavce se však ZOD distancuje.

Zde je postupné vysvětlení:

Rekonstrukce rozvíjí i kalvínský důraz, který jako Boží království chápe současnou epochu a odklání se od milenialismu.

Ani kalvinismus ani rekonstrukce ani milenialismus nejsou černobílé. Kalvinismus a arminianismus jsou otázky soteriologie – nauky o spasení; rekonstrukce a milenialismus jsou otázky eschatologie – nauky o budoucích věcech. Jistě, soterologie může ovlivňovat eschatologii a obráceně, ale v žádném případě ne absolutně, jak z odstavce vyplývá. Většina kalvinistů přece nejsou rekonstrukcionalisté – z velikánů připomeňme třeba Charlese H. Spurgeona. A obráceně, nezanedbatelný počet rekonstrukcionalistů je mezi charismatiky, u nichž převládá ne kalvinský, ale právě arminiánský pohled na spásu.

Souhlasíme, že většina rekonstrukcionalistů jsou kalvinisté, ale jedním dechem musíme dodat, že většina kalvinistů nejsou rekonstrukcionalisté.

Nesouhlasíme, že se kalvinismus odklání od milenialismu. Záleží na tom, co pojmem „milenialismus“ myslíme. To text nevysvětluje. V jistý druh milenialismu věří přece všichni bibličtí křesťané, nikdo se od něj neodklání. Milénium je „tisíc let“. Toto období je výslovně zmíněno pouze 6 krát, a to jen na jediném místě (Zj 20:3-7). V Novém zákonu se o „tisíci letech“ zmiňuje ještě 2. Petrův 3:8, jenž Boží tisíciletí určuje relativně, nikoliv absolutně tj. kalendářně:

• „…jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den.“

Zkráceně řečeno, milénium, tisíc let je věk, kdy je satan svázán, aby nemohl svádět národy. Dále, ti kdo mají podíl na prvním vzkříšení, ti kdo jsou učiněni Kristovými kněžími, vládnou s Kristem během tohoto věku (Zj 20:3-7).

Rozdíl v „milenialismech“ vězí v tom, kdy se podruhé vrátí Kristus. Vrátí se před miléniem, nebo po miléniu?

1) Autor článku pod pojmem „milenialismus“ měl na mysli „premilenialismus“. Zda měl na mysli historický nebo dispenzační premilenialismus není zřejmé. To je pohled, kdy se Kristus vrátí před miléniem, aby po svém návratu milénium ustanovil, svázal satana a vládl v něm se svým lidem, se svými kněžími buď s církví (historický premilenialismus) nebo židy (dispenzační premilenialismus). Tento pohled obyčejně chápe tisíc let kalendářně a doslovně.

2) Téměř všichni rekonstrukcionalisté pod pojmem „milenialismus“ mají na mysli „postmilenialismus“. To je pohled, kdy se Kristus vrátí po miléniu. Opět, ne všichni postmilenialisté jsou rekonstrukcionalisté. Článek prakticky téměř přesně definoval postmilenialismus:

Až dojde k tomuto sjednocení, bude Kristovo tělo úplné a stane se inkarnací Krista, který bude pást národy železnou berlou. Vlivem sjednoceného těla budou z národu činění učedníci a velké poslání se naplní v tom, že se uskuteční christianizace světa.

Pak přijde Kristus ve své moci a slávě (slávou někdy bývá chápána církev) a bude dokončena obnova všech věcí.

Postmilenialismus byl velmi rozšířen v 19. století, aby byl na konci století vystřídán dispenzacionalismem. Dnes se opět stává populární právě skrze rekonstrukční teologii – takže díky za tento článek.

3) Posledním z hlavních mileniálních pohledů je „amilenialismus. Je to nešťastný název. Věk mezi oběma Kristovými příchody je milénium. Amileniální pohled, ač je vyznáván téměř výhradně kalvinisty, nepočítá s vylepšováním církve a světa. Naopak, ke konci milénia vidí satana sedět v Božím chrámě, tj. v církvi, počítá s krizí církve. Satan, ač je stále vládcem světa (nevěřících), je svázán za tím jediným účelem, aby lidé mohli uvěřit evangeliu, aby brány pekel nepřemohly Kristovu církev! Pohled ZODu se blíží nejvíce k tomuto pohledu.

Souhrně, většina kalvinistů není postmileniální v rekonstrukčním smyslu. Většina patří k amilenialistům, a historickým premilenialistům; menšina pak k dispenzačním premilenialistům. Opakujeme: souhlasíme, že většina rekonstrukcionalistů jsou kalvinisté, ale jedním dechem dodáváme, že většina kalvinistů nejsou rekonstrukcionalisté.

Zatímco evangelikálové milénium očekávali, kalvinisté věří, že Boží království již nastalo.

Tato věta by měla znít:

Zatímco premilenialisté (nikoliv evangelikálové) milénium očekávali, postmilenialisté a amilenialisté (nikoliv kalvinisté) věří, že milénium (nikoliv Boží království) již nastalo.

Nelze porovnávat milénium a Boží království jakoby šlo o jeden a tentýž věk. Premilenialisté často používají teologický a nebiblický termín „tisícileté království“ Ježíše Krista. Boží království není nikdy tisícileté, je vždy věčné. Amilenialisté a jiným způsobem i postmilenialisté vidí milénium jako věk mezi oběma Kristovými příchody, jako věk vstupu do Božího věčného království. Velekněz je Kristus a křesťané jsou jeho kněží, kteří s ním vládnou nyní po tisíc let, vypráví o Jeho slávě, zvěstují evangelium, až do doby, kdy se Pán Ježíš Kristus vrátí a nastolí své věčné Království. Otázka zní: Patří předehra (milénium) k opeře (věčnému Božímu království) nebo nepatří? Milénium je součástí Božího království, tak jako předehra je součástí opery. Milénium ale není Boží království, tak jako předehra není opera.

S jeho důrazem na predestinaci a nemožnost ztráty spásy rovněž evangelizace nabývá trochu jiných rozměrů. Člověk se nemůže pro Boha sám rozhodnout, je předurčen buď k nebi nebo samovolně skončí v zavržení. Podle toho také k církvi implicitně přináleží vyvolený, který ještě zatím nepodlehl Boží neodolatelné milosti. Jistě ne náhodou Kalvín vybudoval v Ženevě teokracii, kde spojil jak princip náboženské, tak světské vlády.

Tyto otázky jsme v ZODu rozebírali mnohokrát. Ponecháme je proto bez komentáře. Jen jedno si neodpustíme. Ano, věříme, že se přirozený člověk pro Boha sám nemůže rozhodnout, není k tomu způsobilý, protože od narození vlastní pouze padlou, satanem zotročenou svévoli:

• Svévolníci, ti se odrodili hned v matčině lůně, z mateřského života se lháři dali bludnou cestou. (Žalmy 58:4)

Pouze po stvoření nového srdce Bohem, po prvním vzkříšení, po přechodu z duchovní smrti do duchovního života, je znovuzrozený člověk z Ducha uzpůsoben ke svobodnému rozhodnutí pro Krista. Svobodná vůle mimo Krista neexistuje, mimo Krista existuje jen satanem zotročená svévole…

– pst –