Zápas o duši:

Vady kazatelů

Verze pro tisk

Vady kazatelů, starých i mladých, mají rozmanitou podobu. V každé podobě brání posluchačům, aby kázání dobře slyšeli, správně mu rozuměli a aby se ze slova Božího radovali. Máme-li však mluvit o vadách kazatelů, je třeba nejprve povědět, co to kázání je. Kázání je přesný výklad Písma svatého tak, aby vždy nově a čerstvě zaznělo Kristovo evangelium, aby srozumitelně oslovilo dnešní posluchače, aby je potěšilo a vyzvalo k poslušnosti Boží vůle.

Zaměření na sebe

Pokusme se nejdříve ukázat na vady nejzávažnější. Před jednou z nich varuje už apoštol:

  • Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána. (2K 4,5a)

Kazatel musí dávat pozor, aby obsahem svého kázání nečinil svou zbožnost, své zkušenosti, svou učenost, svou teologii. Pokud už o sobě mluví, pak ne proto, aby zvýšil svou popularitu, ale aby pohled všech obrátil k Ježíši Kristu jako Pánu a Spasiteli. Příkladem tu každému kazateli bude Jan křtitel:

  • On musí růsti, já pak menšiti se! (J 3,30)

Touha zalíbit se

Stejným směrem ukazují další apoštolovy výroky:

  • Bůh nás uznal za hodné svěřit nám evangelium, a proto mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu. (1Te 2,4)

Podobně Ga 1,10:

  • Jde mi o přízeň u lidí, anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem?

Toho se dopouští kazatel, který se pokouší získat oblibu posluchačů tím, že na kazatelně vystavuje svůj zjev či řečnický výkon. Avšak daleko nebezpečnější je, když kazatel přizpůsobuje obsah kázání vkusu a zálibám poslu-chačů. Nový zákon o tom něco ví:

  • Přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, ale podle svých choutek si seženou učitele, který by vyhověl jejich přání. (2Tm 4,3)

Už prorok musel vystoupit proti těm, kteří „lovili duše lidu" tím, že kázali, co si lid přál. (Čti Ez 13; zvl. v. 13)

Moralizování

Jedna z nejrozšířenějších a velmi nebezpečných vad je - někdy vědomé, většinou nevědomé - nahrazování evangelia zákonictvím. V tom byli vždy mistři farizeové a zákoníci:

  • Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena.

Proto proti i nim Ježíš vyslovuje nejvážnější hrozbu:

  • Běda vám, zákoníci a farizeové, zavíráte lidu království nebeské. (Mt 23,13)

Analýzy a statistiky dokazují, že k této vadě má jakýsi nekontrolovatelný sklon většina kazatelů: hlavním - někdy žel jediným - obsahem svého kázání činí, co mají nebo nemají jejich posluchači dělat. Místo velikých skutků Hospodinových

  • ...slitování jeho nade všecky skutky jeho (Ž 145,9b)

káží skutky lidské a tak se jim - jaksi pod rukou - radostná zvěst evangelia mění v odporné a posluchače odpuzující moralizování. Zajisté: skutky naší poslušnosti jsou nezbytné, ale rozhodně nemají v bibli prioritu. Vadu zákonictví odhalíte často v závěru kázání: to pak kázání končí příkazem, výzvou, napomenutím, apelem a imperativem tam, kde smí a má naplno a osvobodivě zaznít:

  • Neboj se, nebo já jsem s tebou, praví Hospodin. (Iz 41,10)
  • Neboj se, nebo zvěstuji vám radost velikou. (Lk 2,10)

Nuda

Velmi podobná a stejně hojně rozšířená vada se projevuje tím, že kázání působí nudu. Bohoslovci, kteří to zkoumali, pokládají nudu za největšího nepřítele kázání, který vyprazdňuje modlitebny a kostely. Velmi často se to projeví hned na začátku: kázání může mít jakýkoli text, ale kazatel - snad nutkán snahou po aktuálnosti - začne analýzou doby, rozborem a hodnocením situace dnešního světa a křesťanstva. Co může následovat než lamentace a kverulace: jak je ten dnešní svět bezbožný a církev ospalá a nekající. Tak je promrhán nejdrahocennější čas; ve chvíli, kdy jsou posluchači ještě soustředění a napjatě očekávají, co nového se doví o Bohu a jeho díle, zazní „stará písnička", opakují se staré známé fráze. Kde je vina? Rozhodně ne ve slovu Božím! Slovo Boží není nikdy nudné! Nemluví však na prvním místě o tom, co činíme nebo nečiníme my lidé. To je pořád ještě „roucho staré", přišívej si na ně jakoukoli novou, aktuální „záplatu" (Mk 2,21). Slovo Boží zvěstuje, co

  • oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo (1K 2,9).
  • Slovo Boží mluví o činech Božích, a proto nenudí, ale překvapuje, přímo šokuje svou novostí, naprostou jinakostí (Iz 55,8n).

Jak nudu zahánět? Nudit bude vždycky kazatel, který preferuje a opakuje své oblíbené nápady, myšlenky, formulace. Nudit nebude ten, který se od začátku až do konce své přípravy bude poslušně držet své bible a který bude přesně vykládat zvolený text v jeho svérázné originalitě (Mt 13,52).

Snad se na tomto místě ještě sluší poznamenat: někdy posluchači za nudné pokládají dlouhé kázání. Někdy asi právem. Ale už jste se asi všichni setkali s kázáním, které svou délkou přesahovalo obvyklou normu (dnes prý 10 až 20 minut), a přece jste je nepřestali soustředěně a s napětím sledovat, ačkoliv trvalo přes 40 minut. S určitou rezervou můžeme říci: na obsahu záleží - ne na délce! Některá kázáni budou nudná, i když budou trvat pouhých 5 minut.

Vady způsobů řeči

Teď by bylo třeba zmínit ještě celou řadu kazatelských vad, které už nejsou tak závažné, ale přesto zatěžují kazatele a obtěžují posluchače. Pozornost zaslouží řeč kázání a vady, které se v ní objevují. Někteří pamatují doby, kdy si kazatelé libovali v sváteční, většinou starobylé mluvě (převzaté např. z Kralického překladu), protože se domnívali, že starobylá mluva je vznešenější, kázání slova Božího jaksi přiměřenější. Opačné vady se dnes dopouštějí ti kazatelé, kteří se v kázání snaží mluvit co nejmoderněji, užívají běžnou řeč všedního dne svých poslu-chačů a pošetile se domnívají, že na aktuálnosti svému kázání přidají, když dají zaznít výrazům nejposlednějších technických vynálezů nebo dokonce žargonu teenagerů.

Snad se dá, jako radu proti různým - na tomto poli se vyskytujícím - vadám, povědět: řeč kázání má být jasná a srozumitelná. Kazatel si však má být vědom toho, že v kázání musí mluvit o skutečnostech, s nimiž se jeho posluchači na rovině běžného života nesetkávají. Mluví přece o Bohu, Spasiteli, milosti, odpuštění, pokání, hříchu. Zde se s civilní interpretací nevystačí. Pro tyto skutečnosti, které nelze z biblické zvěsti eliminovat, musí kazatel hledat pojmy, výroky, obraty, které mu běžná konverzační řeč nabídnout nemůže a které neuslyší ani v masmédiích. Každý kazatel se však smí spolehnout na zaslíbení:

  • Hospodin nám dává každého jitra jazyk, abychom uměli zemdleného podpírat slovem. (Iz 50,4)

- Jiři Doležal -

BRÁNA 5-6/2008, www.i-brana.cz