Růst zločinnosti, narkomanie, pornografie, prostituce a dalších mravně záporných jevů je puncem současnosti, zejména v zemích, které se nacházejí v tzv. "přechodném období". To bývá obvykle spjato s určitou periodou legislativního vakua, kdy mnohé staré zákony "již" neplatí a nové "ještě" nebyly přijaty. Ideální klima pro bujení mravní rakoviny. Jenže tento "přechodný" stav trvá již příliš dlouho a zdá se, že ještě zdaleka nedosáhl svého mrtvého bodu, tedy bodu naděje, že by mohlo svítat na lepší, morálnější zítřky. Ba právě naopak, intenzita mravního úpadku bezmezně stoupá, jako by nemělo hranic. Zdá se, že na přijetí kýžených zákonů čeká našinec marně. Termín "přechodné období" je útěchou v jinak zoufalé situaci a symbolem nadějné budoucnosti. Lidé ale často zapomínají, že přecházet lze i od jedné formy diktatury přes nutný chaos, především legislativní, k jiné formě diktatury. Historie nám takových sestupných přechodů nabízí bezesporu více než vzestupných. Jakou roli v této situaci hraje trest smrti a jaké by měly být zákony, aby se onomu chaosu v  dostatečné míře zabránilo? Lze trest smrti morálně a biblicky obhájit?

Podle současné humanistické "etiky" je trest smrti porušením základního lidského práva - práva na život. I vrah je přece člověk. To je pro humanisty jeden z hlavních argumentů. Titíž humanisté přitom cynicky a lhostejně opomíjejí totéž základní lidské právo pro nenarozeného člověka a je pravděpodobné, že je začnou upírat i těm, kdo podle jejich definice nebudou schopni "kvalitního života". Ano, rozpolcenost mysli je humanismu docela vlastní. Tito "nekompromisní" zastánci práva člověka na život tedy využívají líbivých hesel spíše k popularizaci své vlastní osoby anebo jako formu volební kampaně. Vidíme, že etika jednotlivců i společnosti vůbec nemusí souhlasit se skutečnou morálkou, což je v dnešní době vlastně pravidlem. Současné chápání demokracie dovoluje vrahům na objednávku i těm, kteří vrahy najímají, vyřešit chladnokrevně jakýkoliv problém. Čistě, rychle a beze svědků. Strach tiskne hrdlo obětí, které nemají ochranu.

Vznešený cíl by měl být spojen s co možná největší mírou důslednosti. Chceme-li na jedné straně zachovat právo vraha-člověka na život, jak se vypořádáme s tímtéž upřeným právem u člověka-oběti? Kde je její právo na život? Navíc, kde je ochrana společnosti před recidivou vrahů, když doživotní trest bývá díky "dobrému chování" nebo amnestii zmírněn na pár let?

Není možné popírat, že současný právní řád neposkytuje občanům žádnou záruku, že se i mnohonásobní vrahové nedostanou znovu na svobodu a že nespáchají vraždu další. Hrůzné ovoce krátkozraké amnestie nedávné minulosti sklízíme ještě dnes. Četné případy více než dvacetinásobné recidivy jsou výsměchem spravedlnosti. To mimo jiné svědčí o naprosté nezpůsobilosti naturalistické psychologie, které díky jejím nekompetentním studiím o  resocializaci (návratu člověka do společnosti) vděčíme za řadu opakovaných kriminálních činů. Za takového stavu, kdy platí situační etika a naturalistická věda, se člověk nemůže nad daným legislativním vzduchoprázdnem nijak podivovat. Zpřísnění zákona, právních norem ve všech ohledech je tedy více než nutné. Ale jaká platforma by byla při odstraňování současného právního chaosu nejúčinnější? Naturalistickou vědu použít nelze, protože v  jejím rámci platí absolutní pravidlo - co jest, to je správné. Snad přirozený mravní zákon? Jistě, ten vlastníme všichni bez výjimky, více či méně se na něm shoduje většina společnosti. My jej však musíme definovat. A k jeho definici nemůžeme použít názoru společnosti nebo vládnoucí elity, protože ty se s časem mění, ale hlavně - jsou v  podstatě amorální, neboť vycházejí z  člověka. Chceme-li vůbec vyslovit termín "morální zákon", má-li pojem "morálka" jako takový vůbec platit, musíme nutně odkazovat na absolutní instanci, na kterou se lze při definici morálky odvolávat. Pokusíme-li se ji definovat jako jednotlivci nebo společnost, vždy ztroskotáme. Má-li být morálka morálkou, musí být absolutní. Tím chci říci, že skutečná morálka je jenom morálka přesahující člověka, morálka od Boha, čili morálka biblická. Jiné není a používáme-li slovo "morál- ka" ve vedlejším významu, používáme je naprázdno. Jak se tedy k zákonu a trestu smrti vyjadřuje Bible?

Kdybychom v právním řádu uplatňovali biblickou etiku, věřím, že by soustava zákonů nečítala více než několik málo bodů. Platí zde totiž všeobecné pravidlo - čím více zákonů, tím méně spravedlnosti. V každém případě by v našem soudnictví muselo dojít k zásadním změnám, i personálním. Snad proto je tendence činit zákony děravé a nefunkční. Biblická platforma právního řádu je však jediné řešení současné krizové situace. A  trest smrti? Bible je v tomto směru zcela jednoznačná. Trest smrti za hřích je institucí stanovenou samotným Bohem již v Edenu. Říci, že trest smrti je z křesťanského hlediska nepřípustný, protože nelze trestat smrtí člověka, který je obrazem Božím, není z biblického pohledu nijak opodstatněné. Hřích hraje v tomto smyslu zásadní roli. Trest smrti má sloužit právě pro ochranu obrazu Božího. Bible také rozlišuje (použitím rozdílných hebrejských termínů) mezi zabitím a vraždou. V desateru je míněno "nezavraždíš", ne "neza- biješ". Proto není pacifismus podle Bible vůbec na místě. Dále Bible hovoří specificky o trestu smrti za vraždu. Je to vlastně historicky nejstarší zmínka a argument pro trest smrti:

Za život člověka budu volat k odpovědnosti každého jeho bratra. Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím.

(Genesis 9:5, 6)

Právě to přikázal Bůh Noemu při jeho vstupu do změněného světa. Po celá staletí, až do doby moderního humanismu, byla tato pasáž chápána jako Boží ustanovení lidské vlády obecně, jako instituce, a trestu smrti konkrétně. Ospravedlnění trestu smrti tedy skýtá přinejmenším dvě linie argumentu:

1. Vrah člověka, lidské bytosti si zasluhuje trest smrti;

2. Takový čin (vražda) je nanejvýš rouhavý a do nebe volající proto, že ničí samotný obraz Boží!

Když Bůh poskytl skrze Mojžíše zákon Izraeli, trest smrti byl přeformulován následujícím způsobem:

 

  • Za život vraha nepřijmete výkupné; jako svévolník je hoden smrti a musí zemřít. (4. Mojžíšova 35:31)

 

Vše samozřejmě za předpokladu řádného soudu (viz verše 25-34). Právě to byla biblická platforma právního řádu dnes postkřesťanských západních ze- mí, ke kterým bychom se chtěli ekonomicky alespoň přiblížit. Navíc,

krev poskvrňuje zemi a země nemůže být zproštěna viny za krev, která byla na ni prolita, jinak než krví toho, kdo krev prolil (v. 33)

Stát, země, která zákonem chrání vrahy a umožňuje recidivu, je poskvrněna a její společnost bude trpět. Řádně ustanovený a používaný trest smrti slouží jako zastrašovací prostředek pro ostatní, což potvrzuje nejenom statistika.

 

  • Kdo bude jednat opovážlivě (to, co zasluhuje trest smrti)... ten zemře. Všechen lid ať to slyší a bojí se a ať už nejedná opovážlivě. (5. Mojžíšova 17:12, 13)

 

Navíc je zde skutečnost, že trest smrti zabraňuje vstupu vrahů do společnosti, kde by mohli znovu vraždit. Hovoří-li se o justičních omylech, pak nejde o "řádně" (kompetentně) používaný trest smrti, ale mnohdy spíše o  zneužití trestu smrti k politickým cílům. Nezapomeňme však, že žijeme v  mravně padlém stavu. A právě pro něj byl celý zákon, včetně trestu smrti, určen jako prostředek proti jinak hrozícímu chaosu, který nás dnes provází. Jistě, trest doživotí, kde by si vrah odpykával svůj přečin a svou prací alespoň částečně odčinil napáchané zlo, by byl za zvládnutelného stavu kriminality a v ideálním právním systému asi prospěšnější. Jednomu i druhému jsme však na hony vzdáleni. Zákony jsou neúčinné, policie bezbranná a vězeňský systém plní spíše protispolečenskou funkci.

Bůh, který stvořil člověka ke svému obrazu, posvětil trest smrti k ochraně života a zachování zbožnosti. Jeho původní stvoření bylo bezhříšné a nebylo stiženo smrtí. Hřích ale ničí všechno. Proto se bez Božích rad, jak v tomto hříšném stavu žít individuálně i  společensky, neobejdeme. A budeme-li se chtít obejít, pak nás nečeká nic než útrapy, chaos a nová forma diktatury. Ale přijde den, kdy trestu smrti nebude třeba, protože již nebude více smrti ani hříchu (Zjevení 21:4, 27). Bůh obnoví stvoření a zformuje je zpět do jeho původní čistoty. Do té doby bychom však měli žít tak, aby dopad hříchu na svět a člověka byl co nejmenší.

- Pavel Bartoš -