Indie, Kašmír, Nepál
V sérii rozhlasových pořadů jsme se zabývali námětem "Nový věk." "Živá milulost, mrtvá přítomnost" je pokusem přiblížit našim čtenářům praktickou stránku a důsledky východních náboženství, které pronikají do života mnohých. Se smutkem v srdci musíme přiznat, že toto učení ovlivňuje i neopatrné křesťany.

Mnoho západních intelektuálů, mladých lidí přijíždí do Indie hledat kámen mudrců, ztracený ráj, inspiraci, poznat novou filosofii a náboženství. Prostě pídí se za smyslem života. Současný člověk poznal, že západní systém hodnot, technologie, materialismus včetně křesťanského náboženství člověka neuspokojí. Východní systém jde od deseti k pěti a západní člověk se přestal zajímat o socialistické utopie. Pro oba systémy zbývá orientální tajemno, které skrývá starobylou kulturu, architekturu, památky a tradice zašlých věků. Moderní člověk přijímá myšlenky Nového věku jejichž základem je právě Hinduismus. Hinduismus je základem Budhismu, Jainismu, Sikhismu a mnoha dalších náboženství, která převzala orientální techniky.

Nepřijeli jsme hledat orientální moudrost ani tajemno, ale Indie nám pootevřela oči. Chtěli jsme vidět její lidi, její náboženství, poznat atmosféru jak se odráží v každodenním životě. Naše závěry a myšlenky jsou čistě subjektivní, i když se snažíme chápat a psát objektivně. Vím, že s americkým pasem v kapse a s dolarovou peněženkou, očima člověka, který nikdy na vlastní kůži nepoznal hlad, bídu, nevědomost, pověrčivost, zaostalost a především poznání malého území ohromného kontinentu v tak krátkém čase, nemůže z nikoho udělat odborníka. Uvědomuji si, že můžeme být označeni za zaujaté, ale konec konců je na každém jednotlivci, aby ověřoval zdroje informací a nepřijímal je slepě. To co píši jsou osobní dojmy, nikoho nesoudím ani neodsuzuji, to není účelem našeho poznávání ani psaní. To co se dočteme v denním tisku, v časopisech a slyšíme ve večerních zprávách, je většinou zkreslený pohled motivovaný vším možným, jen ne snahou po pravdivé informaci. Jsme manipulováni a informace přijímáme pasivně, aniž bychom si to uvědomovali. Obyčejně máme plno jiných starostí, než abychom se pídili za skutečností. Často je pohodlnější a příjemnější zůstat v nevědomosti.

Indie
Pověst Indie je všelijaká a varování předchozích cestovatelů jsme brali vážně. Sami bychom si takovou výpravu na vlastní pěst netroufli a tak vybaveni podrobným programem, předplacenými službami, průvodci, reservovanými hotely, letenkami a pozemní transportací jsme se vydali na privátní delux tůru. Jak se náš odjezd blížil, situace se přiostřovala. Nepokoje v Kašmíru a Indicko - Nepálský konflikt jsme sledovali v malinkých odstavečcích novin a nevěděli jsme, jestli se vůbec dostaneme, kam jsme měli namířeno. Něco jiného říkaly noviny, něco jiného ujišťovaly telexy cestovních agentů.

Singapurské Aerolinie jsou za normálních okolností fajnová letecká společnost. Let ze Singapuru do Delhi měl však svou nesingapurskou, indickou atmosféru. Cestovalo s námi množství postav velkých, divoce vyhlížejících Sikhů a ještě víc uválených, upocených mužů a mladíků, kteří měli většinou dvoje hodinky, tetování na ruce a vozíky plné video přístrojů, televizorů, praček a ledniček. Odbavení indického letu je podívaná pro nezúčastněné, dlouhé čekání pro účastníky. Turistů bílých tváří bylo pomálu. Skoro každý cestující měl plnou tašku Duty free -bezcelního alkoholu a cigaret. Ověšeni taštičkami s alkoholem byli i budhističtí mniši.

V letadle, ač jsme měli sedadla mezi nekuřáky, byli jsme obklopeni kuřáky, ale nejen to. Příšerně tam smrděly nohy a pltina. Ještě, že nebylo letadlo plné a mohli jsme se přestěhovat. Během cesty kalkulačky a tužky řádily, ale všechny papírky nakonec roztrhali a zahodili. Na indických linkách asi dolétávají singapurská letadla, protože Singapurské Aerolinie se vyznačují tím, že nemají v provozu letadla starší dvou let.

Delhi
Do Delhi jsme přiletěli v noci. Odbavení se vleklo, kufry také. Čekal nás průvodce, dýchlo na nás 39 C a neskutečná atmosféra jako ve filmu. Přijížděly automobily - model asi raná léta padesátá - a do jednoho jsme nasedli. Projeli jsme několika vojenskými zátarasy, široké ulice s nočním životem Bajajů (trojkolových motorových vozidel), tu a tam kráva. Byli jsme překvapeni prostorností. Očekávali jsme mraky lidí, ale moc jsme jich neviděli. Hotel Kaniška zel noční prázdnotou. Vyplnit všechny papíry, ač bylo po půlnoci, zabralo fůru času. Upozornění, že cizinci platí ve valutách, v nás jen vyvolalo vzpomínky.

Ráno jsme vyhlédli z okna hotelu. V nedaleku jsme viděli Parlament a rovnou před nosem sedělo na stromě pět velikých supů. Po snídani jsme vystrčili nos na ulici a potkali pár oteplákovaných turistů švitořících pa rusky. Kolem nás bzučeli Bajajové a lákali nás na projížďku, že nás svezou, odvezou, přivezou, co nám ukážou. Kolem toho na vidění moc nebylo kromě Ústředního výboru KS a o pár desítek metrů dál byl Výbor socialistické strany. Mysleli jsme si, že oteplákovaní "turisté" jsou odborný personál obou výborů, ale to byl náš první omyl. Vzdali jsme samostatné okukování, neboť i v zákoutí hotelu, kde mělo být obchodní středisko, zelo vše prázdnotou. Přesunuli jsme se k hotelovému bazénu a tam skotačili odteplákovaní soudruzi. Děvočky, které se skotačení neúčastnily, postávaly v odvážných šortkách. Byly kupodivu pohlednější a štíhlejší než molodci. Sdíleli jsme společně pětihvězdičkový hotel, který mi trochu připomínal stavem newyorský hotel Picadilly před demolicí. Samozřejmě ne věkem, ale sešlostí. Vstupní hala měla mramorové podlahy, ale mramor byl hajdelácky instalovaný a hrubý, že se člověk divil, jak může být škaredý. Původně bílé froté ručníky musí marinovat ve vodě svaté řeky Gangy. Ostatní snaha po čistotě zanechávala jen stopy rozšmudlané špíny. Při unavenosti uniforem personálu jsem jen ráda, že jsme vše přežili ve zdraví. Jak to muselo vypadat v kuchyni, jsem si raději ani nepředstavovala.

Indie je na tom ekonomicky tak špatně, že "obchod" se Sovětským svazem jistě zanechává u sovětů nepředstavitelný nadbytek rupií, které nejsou směnitelné za nic jiného než turizmus, a v poslední době Indie dodala Sovětskému svazu 53 milionů prezervativů. Jak vidno v zemi zítřků je preservativ vzácnější nad šafrán. A tak se sovětští turisté přijíždějí přesvědčit v hojném množství, že všude dobře, doma nejlíp. Během dne jsme se potkávali s našimi turisty u každého monumentu, kde za cigaretku či dvě "platili" za nepotřebné služby. Všude nám vázali na nohy děravé papuče. Museli jsme se zouvat, abychom mohli na své nohy nebo ponožky sbírat špínu a prach.

Delhi nám moc cizokrajně nepřipadalo. Viděli jsme nové i staré město, mnoho pokrokových hesel a především silně ozbrojenou indickou armádu. Vousatí a oturbanovaní Sikhové už nepůsobili tak divoce jako v letištních halách a v letadle. Stále jsme nevěděli, jestli se Indové mezi sebou baví nebo hádají. Jejich vzhled neprozradí nic. Asi se hádají, ale jsou zdrženliví, že se rovnou neperou. Jak Sikhové, tak indičtí vojáci i policajti se vzápětí drží za ruce, prsty propletené a chodí spolu jako milenci. To, že jim na boku visí šňůrou přivázaný, oblýskaný samopal nebo sukovice, nevadí. Fotografovat tyto párky jsem neměla odvahu. Na fotografování jsou všude instrukce. Na letištích se má dokonce vyndat baterie z kamery. Co se smí a stojí za vyfotografování, za to obyčejně požadují poplatek, za privilegium vstupu kamery. Co se nesmí fotografovat, toho je ještě víc, ale kdo chce fotografovat letiště a jiné "strategické cíle!" Stačí čekat 4 hodiny na zpožděné letadlo, a hned je jasné, jak se věci mají.

Prohlídka starého města byla fascinující. Budhistické a hinduistické chrámy z 15. a 16. století jsou plné vyznavačů i občasných turistů. Hinduistické chrámy jsou trochu veselejší a čistější s lepými krasavicemi a Krišnou. Budhistické jsou plné bubáků. Davy procházejí, lidé přinášejí oběti a hlavně penízky. Kněz požehná, na čelo jim dá červené znamínko. Když nás strkali, abychom dostali požehnání, a kněz po nás chtivě vztahoval ruce, poděkovali jsme.

Do měst přichází velké množství negramotných venkovanů vydělat peníze namáhavou prací. Nějaký peníz vydělají, ale snad menší mzdy neexistují. Šetří, aby se mohli vrátit domů, ale neušetří. Protože jsou pověrčiví, chodí do chrámů pro požehnání, aby měli v životě víc štěstí a kněží je o úspory oberou. Děti na ulicích žebrají a přinesou domů víc než tatík za celodenní dřinu.

Rodiče často děti mrzačí, aby vzbuzovaly soucit a zajistily rodině živobytí. Indická krutost a bezohlednost je neuvěřitelná. Na venkově překupníci úrody ožebračí zemědělce a kolotoč bídy, hladu, útrap a beznaděje se točí stále dokola stejně jako kolo reinkarnace. Jednou jsi dole, jednou nahoře. Lidé věří, že vede-li se jednomu zle, dobře mu tak, musel to být darebák v předchozím životě. Vede-li se druhému dobře, zaslouží si odměnu za předchozí ctnostný život. A tak chudáci, žebráci, mrzáci, nuzáci, a ať již skutečná nebo nahraná lidská bída vzbuzuje soucit a nevoli asi jenom v srdcích cizinců, ale i ta otupí.

Památkami jsme byli překvapeni. Očekávali jsme velkolepé hinduistické chrámy, které tak dobře známe z asijských míst, ale hinduistických památek moc nebylo. Muslimové, Turci, Peršané, Afgánci, Mongolovové a Mogulové Indii několikrát převálcovali. Zbořili hinduistické i budhistické památky a z jejich materiálu postavili mešity. Impresivní Věž vítězství Qutb Minar ze 13. století stojí na místě, kde Turci zbořili 27 hinduistických chrámů. Na jejich místě, a z téhož materiálu, postavili věž. Věž vítězství je obdivuhodná stavba, zdobená citáty z koránu a bohatými ornamenty kamenné nádhery, která odpovídá kráse perského koberce. Věž je 73 m vysoká, má pět poschodí s ochozy. Každé poschodí má vytesaný jiný vzor, krásně a do detailu provedená kamenická práce trošku připomíná krásu gotickcýh kostelů. Uvnitř věže je točité schodiště, ale dovnitř se nepouští, protože v r. 1982 se tam jen do prvního poschodí natlačilo asi 700 lidí, nestačila škvírková ventilace, někdo odpadl, nastala panika a 45 lidí přišlo o život. Od té doby je věž k obdivu pouze zvenku.

Nedaleko Vítězné věže je další světový unikát. Ocelový, nerezavějící sloup ze 4. století, který, ač stojí nechráněn před tropickými živly, nemá ani smítko rzi. Čistota železa 99% udivuje a mnoho vědátorů si s tím láme hlavu. Zkoumají, ale odpověď neznají. Obyčejní lidé se kolem sloupu ovíjejí, věří totiž, když stojí ke sloupu zády a sepnou kolem něj ruce, že se jim splní každé přání. Sloup je jejich úsilím a snahou neustále leštěn a asi metr nad zemí je vyhlazen do blyštící se ocelové barvy. Sloup stával v hinduistickém chrámu a na vrcholu bývala Garuda, mystický pták, Višnův kouzelný létající koberec. Garuda je název indonézských aerolinií. Kromě Věže vítězství a nerezavějícího sloupu je kolem množství krásně zdobených sloupů, které tvoří nekonečné řady, průhledy a podloubí.

V největší muslimské mešitě, která má kapacitu pro 24,000 věřících, jsme museli bosi kvapíkem hopkat, aby nám na chodidlech nenaskákaly puchýře. Ani zašmudlané hadry, které spojovaly nejkratší uhlopříčky jak přeběhnout z jednoho křídla do druhého, moc nepomáhaly. Tak se to v nás všechno ježilo, tolik špíny, a aby se člověk stále zouval. Rada dalším cestovatelům - vezměte si svoje papuče, nejlépe letecké ťapky. To po čem člověk šlape a ještě hůř - co mu za poplatek uvážou na nohy, jsou špinavé cáry bez podrážky.

Maličko historie.
Babar, princ z dnešního Afganistánu, založil mogulské imperium v r. 1526. Jeho vnuk Akbar spravoval střední a severní Indii včetně Afganistanu. Akbarův syn Jahangir vládl od r. 1605 do 1627 a byl patronem umělců a malířů. Jeho syn, tedy pátá generace stejného rodu, šach Jahan vládl od r. 1627 do 1658 a jeho láska k umění nám zanechala Taj Mahal a jiné vzácné památky architektury a nádhery. Mogulská správa ustavila standart, stabilitu a velkolepost v Asii, kterou do dnešního dne Indové i turisté obdivují. Mogulové, muslimové, vládli hindům a hinduističtí vojáci a válečníci sloužili mogulům jako generálové a guvernéři. Centrální vláda, kterou mogulové zavedli, sloužila později jako vzor i Britům. Imperium žilo v míru a klidu. Nově vzniklá kultura smísila indický element s kulturou Středního východu. Muslimský náboženský vliv byl velice silný a do dnešního dne zůstává 10% Indů muslimského vyznání. Perština byla běžně používaný jazyk. Mogulské imperium se začalo rozpadat po smrti Aurangzeba, podařeného synka šacha Jahana. Začátkem 18. století v severní Indii převzala kontrolu Británie a rozšířila imperium na všechny strany, ale její vliv a úsilí zvládnout Indii měl krátké trvání. V r. 1947 Indie získala nezávislost a od té doby se v Indii zastavil čas. Ne tak úplně, ale o tom později.

Červená pevnost
byla postavena ve stejnou dobu jako Taj Mahal. Tady na nás Indie poprve dýchla očekávanou originalitou. Před pevností "parkují" mraky prodavačů. Píšťaly začnou kvičet a víka košíků se otevírají, kobry vystrkují hlavy a všichni zbystří pozornost, jen jak se objeví skupina turistů. Stánky s poživatinami přidávají barevnosti i vůním. Nádherné a veliké melouny kypěly šťavnatostí. Kolem bylo plno čmoudu, a hned mě zajímalo, co to s nimi kuchtí. Nekuchtili, pouze odháněli mouchy. Sladkost a rudost musela mouchy lákat zdaleka. Prošli jsme bez úhony s naším průvodcem a byli jsme udiveni velikostí celé stavby. Skutečná pevnost je rozlehlá, věžičky, kopule, komnaty, vše bylo otevřené. Žádné stěny, místo okna jen výklenky, sloupy, zdobené stropy a střechy. Profukoval příjemný vánek. Ve vstupních branách byly obchůdky plné suvenýrů. Viděla jsem pár zajímavostí, které byly asi skutečné starožitnosti a vzácnosti. Šachové figurky ze slonoviny pomalované barvičkami, stříbrné emajlové drobnůstky vypadaly jako z porcelánu. Drahých kamenů ve špercích a jiných lákadel bylo bez konce. Malované obrázky ať už na slonovině, hedvábí či papíru byly většinou se stejným motivem. Krišna, maharadža a jeho ženy lepých tvarů, průsvitných hábitů, nebo mystické, démonické výjevy.

Cestou k pevnosti jsme zahlédli "svatého muže," který seděl nahý, pomazaný šedobílým popelem ze spáleného kravského lejna. Vypadal jakoby se vyválel s buvolem v bahně a na sluníčku se sušil. Vlasy mají tito světci nestříhané, zcupované, marinované kravskou močí, která z černých vlasů udělá zrzky. Seděl jakoby nevnímal okolí, ale byl velice ostražitý, aby si jej nikdo nezvěčnil, aniž by přispěl nějakou rupkou. Jen jsme koukali jedním očkem, ani jsme neměli touhu si jej zvěčnit.

Ohromný park, Ghandiho memorial, je poutní místo turistů. V povzdálí je místo, kde byla zpopelněna Indíra. Parlament, postavený Brity, je řádně v anglickcýh proporcích a zůstává nám rozum stát, kolik toho Angličané zvládli v krátké době. Indická brána je současně válečný památník padlým vojákům z první Světové války. Za bránou je podstavec, kde sedával anglický král, ale pod kamenným baldachýnem je prázdno. Zdá ze, že se od vyhlášení nezávislosti zastavil čas. Možná kdyby, (ale kdyby jsou chyby), Indie počkala ještě nějakých 30 let, mohla by to být země, kterou by dnešní svět bral vážně.

Taj Mahal
Každá cestovní reklama do Indie ukazuje Taj Mahal, jeden z divů světa. Taj Mahal je v Agře, asi 200 km z Delhi. Museli jsme naši delux tůru ještě trošku vylepšit, abychom měli auto s klimatizací a to trochu cestu zpříjemilo. Zdůrazňuji naši delux tůru, není to abychom se vytahovali, ale prostě indický delux je pro západního člověka standart na přežití. Mohu každého ujistit, že "zimmer frei" rakouského venkova je delux deluxů, no a srovnávat například se standartem Jižní Afriky, kde jsou ceny pro turisty naprosto lidové, je rozdíl aspoň deseti hvězdičkový. Přežití v Indii bez rodinného zázemí si musí člověk zaplatit a jen cena je to, co připomíná delux.

Na letišti jsme potkali vyzáblého mnichovského Němce. Nejdříve se zdálo, že je zdrogovaný, ale když ze sebe vysoukal, co má za sebou, divil se sám, že to přežil. Byl na cestě již dva měsíce, projel Indii z jihu na sever místní dopravou. Lokální autobusy jsou tak přeplněné, že nemohl ani vystoupit a najíst se, aby neztratil místo. Policie udržovala nástupní pořádek sukovicemi, hlava nehlava. Do Delhi dorazil s vysokou horečkou a s námi pokračoval do Nepálu, aby unikl lidem, tlačenicím a hlavně nesnesitelnému horku. Chtěl být sám. Tohle byla jeho cesta po právnické promoci před nástupem do zaměstnání. Má zážitky na celý život, a doufejme, že mu nezůstanou i trvalé následky.

Cestou do Agry bylo horko od časného rána. Silnice byla plná života, ale takového, že na nás padaly chmury. Lidé a krávy se probouzeli do nového dne. Sušina, málo stromů, chatrče, přístřešky z hadrů, klacků, plastikových a papírových pytlů. Kolem cesty plno dřevěných postelí s nocležníky. Lidé spali na zemi, v prachu, špíně, zamotaní do cárů. Jediné co bylo upravené, byly nekonečné kupky pečlivě poskládaných sušených koláčů kravinců. Védské učení zkoumá kravský trus vědecky. Skutečností je, že kravský trus obsahuje všechny antiseptické vlastnosti - to prý zjistil jeden profesor na lékařské fakultě. Kravský trus očistí každé nečisté místo. Čím víc krav, čím víc kravinců, tím čistší Indie. Ve skutečnosti však čím víc svatých krav, tím větší bída. Krávy spasou zbytek vegetace a protože jsou svaté, i jejich mléko je nedotknutelné. Hladem zmírají krávy i lidé.

Ženy stály v chumlech u studní s velikými nádobami na vodu. Lidé se umývali oblečeni, myli sebe i šatstvo jedním vrzem. Děti a drobné zvířectvo se motalo kolem. Přesto že jsme se vzdalovali městu a života ubývalo, nepokračovali jsme o moc rychleji. Povozy naložené do nepředstavitelných rozměrů tažené buvoly a velbloudy zabíraly šířku silnice. Vozy měly kola velice hrubě tesaná z fošen a trámů. Celé mi to připomínalo bojové vozy husitů z obrázků školního dějepisu.

Cestou do Agry jsme navštívili další mogulské pevnosti. Až se nám zdálo, že jedeme proti času. Přítomost je daleko primitivnější než minulost. V pustinách stojí ohromné pevnosti a každá má svoji historii, obyčejně velice tklivou a romantickou. Každý mogul měl mnoho žen a ještě více konkubín. Průvodce nám zapáleně vyprávěl, jak si mogul hrál se svými ženami na schovávanou.

Taj Mahal nechal postavit šach Jahan v 17. století z lásky ke své manželce, která mu porodila 14 dětí a při porodu posledního zemřela. Taj Mahal stavělo 20.000 můžů 22 let, a je to vlastně mausoleum. Jahan a jeho žena Mumtaz odpočívají bok po boku v mramorovém sarkofágu. To co je vidět v hlavní hale, je pouhá, ale přesná kopie skutečného místa odpočinku, které je o podlaží níže. Prochází se schodištěm, tunelem a je tam velice těsno a dusno. Nahoře se postává, obdivuje, a průvodci povídají, ukazují a halekají. Kopule má dvojitý strop a ozvěna se vrací zvláštním způsobem. Celá stavba je z bílého mramoru, oslnivě bílá a za každého počasí člověk mhouří oči. Čtyři věže minaretů jsou přes 40 metrů vysoké a jsou postaveny tak, aby v případě zemětřesení nespadly na mausoleum. Nádherné ornamenty, kvítka a mozajky z drahokamů, achátů, ametystů, tyrkysů, malachitu, korálu a nevím čeho ještě průvodce prosvítil baterkou a ty zářily ještě drahokamenněji. Citáty z koránu jsou do bílého mramoru "vepsány" černým mramorem a velikost písmen je opticky naprosto stejná od základů až po nejvyšší citát z kteréhokoliv místa a vzdálenosti. Krajkově vyřezávaný mramor je dokonalá symetrie vždy z jednoho kusu bílého kamene. Stavitelská krása udivuje, ale člověk musí úplně zapomenout na okolí. Taj Mahal je totiž perla na hnojišti.

Šikandara
je další mohutná pevnost v dohledu z Taj Mahalu postavená v r. 1613. V této pevnosti zemřel žalem a smutkem stavitel Taj Mahalu šach Jahan, když ho vlastní synci umírnili v jeho stavitelských ambicích. Stavba Taj Mahalu zruinovala pokladnu, a když chtěl Jahan postavit z černého mramoru na druhém břehu řeky černý Taj Mahal sám pro sebe, dopřál synek tatíkovi domácí vězení s krásným výhledem na bělostný Taj Mahal.

Šach Jahan měl čtyři syny, následníky trůnu. Když tatík churavěl, třetí syn Aurangzeb zavraždil své dva starší bratry, tatíka šoupnul do Šikandry a ujal se trůnu. Pevnost byla obehnaná vysokými hradbami a pohledem dolů se hlava až točila. Vodní příkopy s krokodýly, vojsko a divoká zvěř, hladoví tygři, lvi chránili pevnost tak, že se do ani z pevnosti nedostala živá noha. Vnitřní zahrady pevností jsou zpustlé, suché, ve stromech ošklivě krákají vrány a dělají nálety na veverky.

Na skok jsme se podívali, jak umělci dodnes vyrábějí z bílého mramoru precizní tajmahalské suvenýry. Tomuto umění se tradičně věnují pouze muslimové. Brousí z drahokamů drobné lístky, větvičky, které potom vkládají do mramoru. Metoda je velice podobná dřevěné intarzii. Mistrovské kusy jsou úžasné, ale nepřijeli jsme si koupit ani Taj Mahal, ani perské koberce. Při indické podnikavosti si člověk může koupit stejné vzácnosti v Singapuru za podstatně nižší ceny. Kdyby nebyli obchodníci dotěrní a neodbytní, člověk by si nějakou tu prkotinu koupil s radostí. Armáda indických překupníků křižuje vzdušné cesty sem a tam. Začínají v Singapuru nákupem televizorů, ledniček, videií a alkoholu, prodejem v Indii, nákupem koberců v Kašmíru a jiných suvenýrů, které prodají za zlomek ceny v Singapuru. Za singapurské dolary opět nakoupí televizory, ledničky, pračky, videa, a koloběh pokračuje. V Indii se nevyrobí téměř nic, zašmelí skoro všecko a obchody zejí prázdnotou.

Fatehpur Sikri
Z Taj Mahalu jsme se jeli podívat na Fatehpur Sikri - Vítězné město. Je trochu z cesty, ale rozhodně stojí za návštěvu. Slavný a mocný Akbar postavil pevnost z radosti nad narozením dědice, kterého mu předpověděl mohamedánský svatý šejk Salim Chisti, který žil v jeskyni poblíž malé vesnice Sikri. Svatý věštec doporučil, aby Akbarova manželka žila v Sikri, a až se jí narodí syn, aby na tomto místě Akbar postavil pevnost. A tak se stalo. Pevnost byla dokončena v r. 1574. Svého času byla i královským hlavním městem. Za plné slávy měla královská pevnost 100 slonů, 30,000 koní, 1,400 ochočených jelenů, leopardy, buvoly, tygry, orly a Akbar měl pro potěšení 800 konkubín. Pevnost byla zdobená perskými koberci, hedvábnými závěsy, všude zlato, stříbro a drahé kameny. Sláva pevnosti vydržela pouhých 50 let, protože v okolí nebyla voda. Přes stáří a opuštěnost pevnosti, člověka udiví její rozměry. Hradby jsou 17 metrů vysoké, mají sedm masivních bran a obvod pevnosti je 10 km. Pevnost má množství samostatných budov a paláců. Prostranství kde emperor přijímal veřejnost k audienci má kapacitu pro několik tisíc poddaných a haly, kde zasedal soud, terasy, kde se promenádovaly ženy harému, mincovna, kde se razily zlaté a stříbrné mince. Pětiposchoďová budova, která vypadá jako dort, byla odpočívárnou manželek. První podlaží podpírá 56 sloupů, na dalším podlaží jich je 20, na třetím 12 a vrchní má sloupy čtyři. Každý sloup má jiný vzor a z dálky vypadá každé poschodí stejně vysoké. Opět optický klam. Je tu hvězdárna pro astrology, a Akbar dbal na rady svých hvězdopravců. Palác pro Akbarovu manželku, palác pro manželku Akbarova syna, další palác pro Akbarovu dceru, jejíž manžel byl prime ministrem a byl velice vtipný a chytrý. Snad právě proto byl zavražděn. Akbar postavil památník, i pro svého věrného slona Hirana. Vysoká věž, jejíž střední část je zdobena kamennými kly, z dálky vypadá jako by z ní trčely železné hřebíky. Nechybí ani mešita. Nejvelkolepější stavba celé pevnosti zabírá prostor 180x145 metrů. Akbar jí postavil na radu mohamedánského svatého šejka Salima Chistiho, téhož, který mu prorokoval narození syna a doporučil, aby postavil pevnost, mešitu a mausoleum. V prostranství mešity je svaté místo, kde je Salim Chisti pohřben. Mramorové vyřezávání ve stěnách je překrásná krajková práce, dveře z ebenu, nebesa vykládaná perletí, stěny jsou zdobené květinovými vzory, lístky a větvičky vyplňují každé místečko. Do mauzolea přicházejí tisíce návštěvníků s touhou, aby se jim splnilo přání stejně jako Akbarovi. Domorodí turisté přicházejí snít o zašlé slávě a svatí muži jim dávají za poplatek barevné provázky, které když přiváží na krásně ornamentálně vyřezávané mramorové okenice, jistě se jim splní i to nejsmělejší přání. Hned nám strkali do ruky provázky a květinové lístky, které poutníci házejí na hrob proroka. Pověděli nám, že jim tam vloni nechala anglická dívka provázek, a už jim dala vědět, že se její vdavkychtivé přání vyplnilo a co nevidět se přijede podívat znovu i s manželem. Komu se přání splní, musí návštěvu opakovat a samozřejmě přivázat nový provázek. Vyslechli jsme historické i romantické poučení, až nám šla hlava kolem, jak do nás průvodci hučeli.

Krišna
Uniknout Krišnovi v Indii není možné. Jeho rodiště je cestou z Delhi do Agry. Krišnovo narození bylo předpověděno a měl zemi zbavit tyrana. Narodil se ve věznici. Z věznice byl propašován v košíku a v bezpečí vyrostl. Král, který byl pověrčivý, nařídil, aby všechna robata mužského pohlaví byla vyvražděna, ale Krišna přežil. Nekonečné legendy vyprávějí a zobrazují dobrodružné zážitky mladého Krišny. Krišna v lidské podobě měl přemoci zlo, které bylo zosobněno v existenci hada. Had Kaliya žil v řece Kalindi a jeho přítomnost otrávila vodu řeky. Vše živé, zvířata a dobytek umíraly. Krišna měl zbavit řeku tohoto zla a v zápasu přišel o život. Krišnova lidská podstata se rozpustila ve vodě řeky. Božská síla však Krišnu oživila. Krišnova hudba a tanec donutily hada Kaliyau k poddanství a poslušnosti. Krišna uvrhnul hada na věčné časy na dno moře, aby již nikdy neublížil člověku. Později se Krišna oženil. Podobnost s Kristovým narozením a jeho osudy jistě není čistě náhodná.

Všude jsou jeho obrázky, od roztomilých malůvek, kde bleděmodrý Krišna s flétničkou vábí lepé krasavice i svaté krávy, kde tančí s pastýřkami krav, až po divné obrázky, kde se do erotiky míchají i zvířátka. Po Krišnovi jsou nejsvatější krávy. Ty jsou všude a jsou tak svaté, že i jejich moč zbožní lidé pijí. Marinují si v ní zcupovatělé vlasy a takových svatých můžů s nepřítomným pohledem, pomazaných popelem z kravinců, jsme viděli mnoho. Za úmyslné zabití krávy existoval nebo snad i existuje trest smrti. Prospěšnost krávy spočívá v tom, že člověk může čerpat náboženské principy z jejích očí (to není jedovatá poznámka, ale citát z Srímad Bhágavatam). Krávy v Indii umírají přirozenou smrtí a dokonce existují útulky pro přestárlé krávy. O zdechlinu se postarají supové, a těch je v Indii ohromné množství.

Je to zvláštní země. Lidé umírají hlady, ale masa, mléka, ba ani vajíček se nedotknou. Podle hinduismu se svět vylíhl z kosmického vajíčka - Brahmanova vejce. Proto mnoho věřících nejí vajíčka, někteří jedí pouze vajíčka zaručeně neoplodněná. A tak si člověk někdy říká, komu není rady, tomu není pomoci.

Pokračovali jsme dál venkovem, který byl primitivní, chudičký, uprášený a neradostný. Na mnoha místech jsme potkávali kočovníky s medvědy. Viděli jsme zblízka život lidí, kteří nemají kam složit hlavu. Zelení, obzvlášť koncem dubna a začátkem května okolí Delhi neoplývá, a tak je vidět opravdu všechno. Lidé jsou stejně přirození jako zvířata při vykonávání svých nutných potřeb. Už jsme viděli chudobu a jednoduchost života mnohých, ale v Indii padá na člověka beznaděj. Vždyť je to země, která má téměř miliardu lidí a kromě sušených kravinců, tu a tam cihelen, nevelkého množství automobilů, a sem tam autobusů, motorky, kola a jednoho vlaku nebyla nikde ani známka po životě ve 20. století. Byly to dlouhé dny a mohu říci, že Indie byla od prvního dne fyzicky, duševně i mentálně velice náročná.

- kas - (Pokračování příště)