18. Zatemnělost rozumu

Nyní se musí vyložiti, co vidí rozum lidský, když se jedná o království Boží a duchovní tu známost, která hlavně v trojí věci záleží: v poznání Boha, jeho k nám otcovské lásky, v níž spasení naše spočívá, a v zařízení života podle pravidla zákona. V prvních dvou věcech, zvláště pak v druhé, jsou i ti nejostrovtipnější z lidí nad krtky slepější. Neupírám sice, že u filosofů tu i tam čteme o Bohu některé moudré a přiměřené průpovědi, ale vždy páchnou jakousi závrativou blouznivostí. Udělil jim sice Pán, jakož dříve praveno, maličké zakušení Božství svého, aby bezbožnost svou nevědomostí nezakrývali, a donutil je často k promluvení některých výpovědí, jichž vyznáním sami proti sobě svědčili; ale což viděli, tak viděli, že takovým viděním nikterak k pravdě nebyli vedeni, tím méně jí dosáhli.

Rovně jako pocestný v širém poli zásvit blesku nočního na okamžik daleko široko vidí, ale pohledem tak velmi těkavým, že ho dříve noční tma zachvátí, nežli nohou pohnouti může; ne to aby takovou pomocí na pravou cestu přiveden byl. Přes to tyto kapičky pravdy, jimiž knihy své jako náhodou skropují, jak mnohými a jak podivnými lžemi jsou poskvrněny? Konečně tu dobrotivosti Boží k nám jistotu, bez níž duch člověka nekonečným zmat­kem naplněn býti musí, ani z daleka netušili. Proto rozum lidský ani se nepřibližuje, ani nesměřuje, ani se nepovznáší k této pravdě, aby rozuměl, kdo jest pravý Bůh a jaký k nám býti chce.

19. Dosvědčení o temnotě rozumu z Písma

Ale poněvadž lživým domněním ostrovtipnosti své zmámeni jsouce, velmi nesnadně se přesvědčiti dáme, že by rozum ve věcech Bo­žích naprosto slepý a tupý byl; uznávám za lepší, dokázati to svěde­ctvím Písma než důvody rozumovými. Tomu velmi jasně učí Jan (1,4) na místě již dříve připomenutém, když praví, že od počátku život byl v Bohu, a to takový život, který byl světlo lidí; že to světlo v tem­nostech svítí a tmy ho neobsáhly. Tím ukazuje sice, že duše lidská bleskem světla Božího osvěcována bývá, tak že nikdy není naprosto světla zbavena, aby neměla alespoň malou zář aneb alespoň jiskru; že však tímto osvícením Boha nestíhá. Proč to? Protože její bystrozrak, co se týče Boží známosti, čirá jest temnota. Neboť když Duch svatý nazývá lidi temnotou, zbavuje je tím zároveň všeliké schopnosti k duchovnímu poznávání. Pročež praví, že věřící, kteří Krista přijímají, ne z krve, ani z vůle těla, aneb muže, ale z Boha zplozeni jsou (J 1,13). Jako by řekl, že tělo není tak vznešené moudrosti schopno, aby chápalo Boha a co Božího jest, leč by Duchem Božím osvíceno bylo. Jakož i Kristus osvědčil, že Otec Petrovi zvláště zjevil, aby ho poznal (Mt 16,17).

20. Duch svatý musí otevřít srdce

Kdybychom byli o tom přesvědčeni (což bez odporu uznati se musí), že se naší přirozenosti všeho toho nedostává, což teprve Otec nebeský svým vyvoleným skrze Ducha obnovené uděluje, pak by tu nebylo žádné příčiny k pochybování. Nebo takto mluví lid věřící skrze proroka (Ž 36,10): „Nebo u tebe jest studnice života, a v světle tvém světlo vidíme. Totéž dosvědčuje apoštol (1 K 12,3), když dí, že žádný nemůže říci Pán Ježíš, jedině v Duchu svátém. A Jan Křtitel, vida užasnutí učedníků svých, zvolal: „Nemůže člověk vzíti ničeho, leč by jemu dáno bylo z nebe.“ Že tímto darem rozumí zvláštní osvícení, a ne nějaký všeobecný dar přírody, vysvítá z toho, že si na­říká, že ničeho nedosáhl tak mnohými slovy, kterými učedníkům svým Krista nabízel; jako by řekl: „Vidím, že slova nejsou dostatečná k na­učení srdcí lidských věcem Božím, neudělí-li Pán rozumnosti Duchem svým.“

Ano i Mojžíš sám, vytýkaje lidu jeho zapomětlivost, při­pomíná zároveň, že lid nemůže jinak nabýt moudrosti o tajemstvích Božích, jedině Božím dobrodiním, řka: Vy sami viděli jste všecky věci, kteréž učinil Hospodin před očima vašima, zkušování veliká, znamení i zázraky ty veliké; avšak nedal vám Hospodin srdce k srozumění, a oči k vidění, a uši k slyšení až do tohoto dne (Dt 29,2-4).

Co by mohl více říci, leč že by nás nazval špalky v považování skutků Božích? Odkudž Pán skrze proroka (Jr 24,7) jako zvláštní milost zaslibuje, že dá synům Izraelským srdce, aby ho znali, čímž ukazuje, že srdce lidské ve věcech duchovních jen potud moudré jest, pokud Pánem osví­ceno bývá. Totéž potvrdil Kristus jasně svými slovy, když řekl, že žádný nemůže přijíti k němu, leč by jemu bylo dáno od Otce jeho (J 6,65). Cože? Není on sám živý Otce obraz, v němž se nám celý slávy jeho blesk zjevuje? Protož nemohl lépe ukázati, jaká jest naše k poznání Boha schopnost, než když praví, že nemáme očí k spatření obrazu jeho, i když ho tak zjevně ukazuje. Cože? Nesestoupil proto na zem, aby vůli Otce svého lidem zjevil? A nevykonal také věrně poslání svého? Tak jest zajisté; ale jeho kázáním se nic nedokáže, neotevře-li ten vnitřní učitel, Duch svatý, cestu k srdcím.

Pročež nepřicházejí k němu, než kdož od Otce slyšeli a vyučeni jsou. A který jest toho učení a slyšení způsob? Když Duch svatý divnou a zvláštní mocí napravuje uši k sly­šení a srdce k srozumění. A aby se to nezdálo nové, uvádí proroctví Izajáše (54,13), kde zaslibuje obnovení církve, učí, že budou učed­níky Božími, kdož k spasení shromážděni budou. Jestliže tam Bůh něco zvláštního o svých vyvolených předpovídá, je zjevné, že nemluví o ta­kovém způsobu učení, který také bezbožným a nevěřícím společný jest. Protož na tom záleží, abychom rozuměli, že přístup do království Bo­žího žádnému není otevřen, než komu Duch svátý svým osvícením novou mysl způsobil.

Nejjasněji pak ze všech mluví Pavel, který schválně rozmluvu tuto započal, a dokázav, že všecka moudrost lidská jest bláz­novství i marnost, ano vyprázdniv ji naprosto, takto konečně soudí, že tělesný člověk nechápe těch věcí, kteréž jsou Ducha Božího; nebo jsou jemu bláznovství, aniž jich může poznati, protože ony duchovně mají rozsuzovány býti (1 K 2,14). Koho nazývá tělesným? Toho, který spoléhá na světlo přírody; a ten nechápe nic z duchovních tajemství Božích. Proč to, snad že je v lenivosti zanedbává? I kdyby se jimi pilně zabýval, ničeho nepořídí, protože duchovně rozsuzovány bývají. Co to znamená? Že ostrovtipu lidskému naprosto skryty jsouce, samým světlem Ducha svátého zjeveny bývají, tak že je lidé mají za bláznov­ství, neosvítí-li je Duch Boží. Před tím vyvyšoval nad stižitelnost očí, uší a smyslu to, což Bůh připravil těm, kteří ho milují (1 K 2,9); ano osvědčil, že moudrost lidská jest jako zástěra, která duši překáží v spatřování Boha. Co chceme? Apoštol prohlašuje, že Bůh moudrost tohoto světa obrátil v bláznovství (1 K 1,20); a my jí máme přivlastňovati ostrovtip, jímž by k Bohu a k tajnostem království ne­beského proniknouti mohla? Odstup od nás taková nesmyslnost.