• Pýchu a povýšenost … nesnáším. (Př 8,13 B21)

Pokoru můžeme definovat jako:

1. opravdové pokoření sebe sama před Bohem, které vychází z hlubokého pochopení vlastní hříšnosti;

2. nízké smýšlení o sobě ve vztahu k bližním, ať již jde o míru našich schop­nos­tí nebo o postavení, které zaujímá­me.

Boží slovo je největší a jedinečný zdroj, který má moc zlomit naše kamenná srdce. Proč je Boží slovo dostatečné pro život křesťana i církve? Je skutečně nutné Boží slovo také kázat? Nestačí ho jenom žít a sdělovat ho společnosti kolem sebe nějakým jiným způsobem a ne zrovna kázáním? (Článek je přepis kázání ze Zimní konference v Kladně 2009.

* Vážení manželé Steigerovi,

pravidelně čtu časopis Zápas o duši. Celé biblické učení o neschopnosti přirozeného člověka uvěřit, o stoprocentní milosti Boží záchrany zapadá do sebe. Je však jediný bod, kde se mi toto učení hroutí, a to je odpovědnost přirozeného člověka za to, že neuvěří, za svoje slova a skutky. Nepomáhá mi tu ani vysvětlení od Anselma, že to přirozený člověk koná přece svobodně. Podle mě, pokud se někdo narodí se zlým srdcem, od toho závisí dále zlá vůle a to, že tyto věci není člověk, podle vás, sám schopen změnit, jen Božím zásahem, nemůže přece Bůh žádat od takového člověka zodpovědnost za to, že neuvěří, když přirozený člověk tuto schopnost bez Božího zásahu nemá, ani si ji nemůže přisvojit. Přirozenému člověku je tedy tento stav osudem a nic s ním nemůže udělat, pokud nezasáhne Bůh a nezmění jeho přirozenost. Přirozený člověk by podle mě byl zodpovědný za tento stav hned po narození jen tehdy, pokud by se sám aktivně podílel na Adamově vzpouře.