Sociolog Rodney Stark odhadl, že počet vyznávajících křesťanů narostl v prvních třech staletích ze zhruba několika tisíc kolem roku 40 po Kr., což představovalo 0,0017 % populace za předpokladu, že celková populace v celé římské říši byla 60 milionů lidí, na více než 6 milionů kolem roku 300, tedy zhruba na 10,5 % celkové populace za předpokladu, že populace zůstala poměrně stabilní.

Proč došlo k takovému nárůstu? I když je k zodpovězení této otázky třeba uvést vícero důvodů, bylo v době, kdy se nepořádaly hromadné evangelizace (kromě příležitostí, kdy sdíleli evangelium mučedníci před smrtí), hlavním prostředkem Písmo. Anglický biblický akademik Michael Green v komentáři k této skutečnosti poznamenal:

„Od Skutků apoštolů až k… Órigénovi nacházíme stále stejný příběh opakující se pořád dokola. Diskuze s křesťany, dohady s nimi, rozhořčení vůči nim mohlo vést tazatele k soukromému čtení těchto ‚barbarských spisů‘ [tzn. Písma]. A jakmile začali číst, Písmo samo je uchvacovalo a podmaňovalo. Mnozí z těch, co se zajímali, jako Justin a Tacián, Athénagorás a Theofil, přišli ke křesťanské víře, když během čtení zjistili, že ‚Boží slovo je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč‘ a že ‚svatá Písma … mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše‘.“

Hilarius, hledač pravdy

Jedním z raných křesťanů, který poznal moc a vliv Božího slova ve svém životě, byl Hilarius narozený kolem roku 316 do nekřesťanské rodiny v akvitánském Poitiers. Zemřel asi v roce 367 nebo 368. Pravděpodobně někdy po dvacátých narozeninách se stal křesťanem a pokračoval ve službě coby křesťanský biskup a spisovatel. Na začátku své velmi důležité knihy O Trojici (356–360) zavzpomínal, jak byl přiveden ke Kristu.

Zaznamenává, že hledal pravdu uprostřed různých náboženských alternativ římského světa, kde podle svých slov „náhodou narazil na knihy, které podle židovské tradice napsali Mojžíš a proroci,“ totiž na Starý zákon. Jak je pročítal, došel k přesvědčení, že existuje jen jeden pravý Bůh, Stvořitel a Zdroj všech věcí, který naplňuje celý vesmír, jehož však nelze ztotožnit s jeho stvořením. Toto poznání, jak sám říká, naplnilo jeho duši radostí. Bylo to poznání, o němž pohotově vyznal, že ho získal od Boha.

Touha po věčné radosti

Jeho touha však nebyla naplněna. Podle svých slov toužil, po „naději věčného štěstí“. „Neboť“, zdůvodňuje, k čemu by bylo „přemýšlet správně o Bohu, kdyby smrt měla zničit všechno chápání“ a všechno myšlení. Začal uvažovat, že by vlastně nebylo od Boha správné udělit mu poznání o své nadřazenosti, všemohoucnosti a všudypřítomnosti, kdyby „měl jeho život jednoho dne skončit a jeho smrt trvat na věky“.

Hilarius nám neříká, jak se stalo, že začal číst Nový zákon, jejž nazýval „evangelikální a apoštolskou doktrínou“, ale začal, a to přímo v Janově evangeliu, v první kapitole, kde četl verše 1–14. Říká, že když četl, že Bůh stvořil vesmír skrze toho, kdo je zde nazýván Slovem a kdo přišel na svět a vzal na sebe lidské tělo, „moje ustrašená a úzkostná duše našla větší naději, než očekávala“. Hilarius přišel na to, že Slovo či Syn, jak je často v Novém zákoně nazýván, Pán Ježíš Kristus, přišel na tento svět, aby zemřel za hříšníky, jako byl on, a tak můžeme být vzkříšeni ze smrti k nesmrtelnosti s ním. Nechává se přibít hřeby na kříž, aby kletbou kříže byly všechny kletby našeho pozemského odsouzení přibity na kříž a vymazány. A tak nás Bůh znovu přivedl k životu v Kristu skrze jeho smrt.

Nakonec řekl: „Moje duše našla pokoj“ ve vědomí jistoty v Kristu a byla „naplněna radostí“, když přemýšlela o budoucnosti. Začal sdílet s ostatními, čemu sám uvěřil, aby i oni mohli být zachráněni. A nyní mohl prohlásit, že není větší odměny než sloužit Bohu sdílením se o něm s pohanským světem, který ho neznal.

(Z připravované knihy Historie na každý týden: 52 zamyšlení nad křesťanskými dějinami)