„Když se všechno od základů hroutí, co dokáže spravedlivý?" (Žalm 11,3)

Jak by měli křesťané reagovat na „wokeness“ (používám dané slovo spíše jako volné označení pro kulturní projevy „kritické teorie“ a „kulturního marxismu“)? Tento relativně nový způsob myšlení zaplavuje společnost a je hrozbou jak pro sekulární kulturu zrozenou osvícenstvím, tak i pro církev.

Tváří v tvář wokeness povstávají ateisté na obranu vědy a racionality, zatímco křesťané bojují proti ohrožení (nebo domnělému ohrožení) křesťanských svobod a učení.

Křesťané jsou právem znepokojeni, přesto si musíme být jisti, že bráníme evangelium, nikoliv osvícenskou kulturu. Můžeme si také položit otázku, jestli je vše v kultuře wokeness hrozbou?

Není snadné porozumět novým způsobům myšlení. Užitečné historické přehledy a analýzy poskytli zesnulý Melvin Tinker (That Hideous Strength: A Deeper Look at How the West Was Lost, EP, 2020) a Sharon Jamesová (The Lies We Are Told, The Truth We Must Hold, Christian Focus, 2022).

Zde se omezím na identifikaci některých stavebních kamenů „wokeness“ jako myšlenkového systému a pokusím se ukázat, jak spolu navzájem souvisejí.

Kde lze nalézt pravdu?

Začněme na známém území: relativismus. Představme si, že neexistuje pravda. Nebo pokud existuje, že se k ní nelze dostat. Konkrétně, že neexistuje žádný velký příběh, který by vysvětloval realitu – to znamená, že „neexistuje žádný metanarativ“[1]. Jakýkoli pokus o jeho sestavení je považován za utlačování a je třeba ho odmítnout.

Jde o poměrně známý postoj z uplynulých desetiletí postmodernismu. Již zde je patrný vnitřní rozpor, protože tvrzení, že „neexistuje žádný metanarativ“, je samo o sobě metanarativem. Novým „absolutnem“ je, že žádné absolutno neexistuje. Vnitřních rozporů je v postmodernismu i ve wokeness mnoho.

Nemůžeme však žít bez nějakého vůdčího příběhu, který ovlivňuje náš život, takže pokud odmítáme „příběhy“ jiných lidí, nevyhnutelně si vymýšlíme pravdu sami pro sebe. Pak je pravda pouhou konstrukcí. Tvrdí se, že sama myšlenka objektivní pravdy je vykonstruovaná.

Trendy

Dokonce i věda, pokud předpokládá existenci objektivní pravdy, je považována za západní konstrukt a v dějové linii kritické teorie se stává hrozbou pro utlačované skupiny. Základní námitka je vznášena proti nároku na objektivitu a univerzálnost pravdy, které jsou považovány za západní, bílé, kolonialistické hodnoty.

To vede k tvrzením, jako například že výuka matematiky je projevem sexismu a rasismu (viz Cynycal theories, Helen Pluckrose a James Lindsay). Oxfordská univerzita z podobných důvodů změnila své „kolonialistické“ osnovy výuky hudby (viz The War on the West, Douglas Murray).

Pravda je pravdou mé skupiny, která je sama obětí druhých.

Pravda je považována za „vykonstruovanou“ jazykem, protože „pravdy“ vyslovujeme a vytváříme si přitom vlastní minipříběhy. Jazyk je tedy mocný nástroj.

Co je však zdrojem našich minipříběhů? Zde se jako vysvětlující teorie nabízí marxistické téma třídního konfliktu. V konfliktu však již nejsou socioekonomické třídy (proletariát proti buržoazii), ale jiné skupiny s různým stupněm moci ve společnosti. Ústřední roli hraje skupina. Moje pravda je pravdou mé skupiny.

Nepřítelem je jedna velká mocenská skupina – představte si velký kruh nad čarou –, jde o skupinu bílých heterosexuálních mužů, patriarchát. Zmíněná skupina byla sice v dějinách početně menšinová, ale přesto tvořila dějiny, ovládala metanarativ Západu a díky imperialismu i velkou část zbytku světa.

To je skupina, která má moc, to je ten utlačovatel. Pokud jde o náboženské skupiny, křesťanství je nedílnou součástí utlačující skupiny, ostatní náboženství obecně patří mezi utlačované.

A co zbytek světa? Představte si řadu kruhů pod čarou. Znázorňují utlačované skupiny: ženy – větší skupina než muži, rozhodně větší než bílí heterosexuální muži, ale od nepaměti utlačované na celém světě; černoši; lidé jiné barvy pleti; homosexuálové; transsexuálové; postižení; dokonce i tlustí lidé jsou skupinou obětí.

Všechny tyto skupiny jsou vykreslovány jako utlačované oběti, přičemž jediným jejich společným znakem je, že jsou utlačovány hierarchií bílých heterosexuálních mužů.

Skupiny obětí se samozřejmě často překrývají – černošská lesba nebo postižený gay jiné barvy pleti. Takoví lidé zažívají „intersekcionalitu“, souběh útlaků a jejich problémy budou jiné a horší než u skupin s jedním problémem. Každá skupina však vytváří vlastní pravdu tím, čím je, a příběhem, který vytváří.

Všimněte si prosím, že křesťanská kritika kritické teorie není nelaskavou kritikou lidí náležejícím do těchto nebo jiných skupin, ale analýzou toho, co z nich kritická teorie vytváří.

Sociální spravedlnost

Aby se zmírnil útlak, kterým tyto skupiny trpí, vznikla odnož akademického aktivismu, která vyjadřuje kritickou teorii v akci. Nazývá se sociální spravedlnost. Jejím velkým cílem je potlačení nadřazenosti bílé rasy s mnoha jejími odnožemi, jako je ableismus[2], fatfobie[3], imperialismus a cisnormativita[4] (předpoklad, že vaše pohlaví a gender budou v souladu).

Za účelem dosažení vytyčeného cíle je dovoleno podřídit „podpoře věci“ akademické hodnoty, jako je přísnost, seberegulace, objektivita a nestrannost (viz Pluckrose & Lindsay). Jinými slovy, účel světí prostředky.

„Sociální spravedlnost“ je třeba jasně odlišit od boje za spravedlnost ve společnosti, do kterého se mnozí v církvi i mimo ni dlouhodobě zapojují.

Je zbytečné, aby měly skupiny obětí cokoli společného s ostatními skupinami kromě toho, že jsou také obětmi. Ve skutečnosti to ani teoreticky není možné. Absence společných rysů vyplývá ze dvou principů nového myšlení: za prvé neexistují žádné univerzálie. Neexistuje žádná „lidská bytost“, žádné společné lidství, žádný „normál“ (viz James, Lies We Are Told, kapitola 5). Kritická teorie odmítá univerzální vysvětlení toho, co je člověk. Jsme tím, čím jsme, podle naší skupinové identity.

Za druhé se ztrácí nedotknutelný význam jednotlivce. Jedinec je podřízen skupině. Pokud jste černoch, to vás dělá vámi – to je vaše identita. Nebo žena, lesba atd. Vaše identita je identitou vaší skupiny. Pokud řeknete: „Jsem žena, ale necítím se utlačovaná“ (což může být případ ženy premiérky vlády nebo ženy generální ředitelky), pak je vaše zkušenost nicméně utopena v širším skupinovém křiku: „Ano, jste utlačovaná, protože jste žena.“ Pokud někteří nesouhlasí, jsou skupinovými zrádci.

Pravda, kterou nelze zpochybnit

Pravdu mohou dále konstruovat pouze lidé, kteří ji na základě osobní zkušenosti znají zevnitř. Nikdo jiný nemůže mluvit za vaši skupinu, protože pouze vy a vaše skupina víte, jaké to je být ve vaší skupině.

To je základem „teorie stanoviska“ – pravda je definována z vašeho stanoviska – a „politiky identity“, podle níž jedinými autoritami, které si mohou nárokovat vaši oddanost a jednat za vás, jsou lidé „jako vy“. Ať už má člen jiné skupiny sebelepší vhled, nemůže za vás autoritativně mluvit. Proto jste si možná všimli, že žádný muž není přijímán, když chce veřejně vyjádřit svůj názor na potraty. Podobně se v případu „Grenfell Tower“ zvedla vlna odporu proti tomu, aby předsedal vyšetřování případu běloch – „nerozumí naší komunitě,“ argumentovali obyvatelé.

Z postřehu zdravého rozumu, že máme-li s někým podobné zkušenosti, může nám to pomoci pochopit jeho situaci, se stala nová zásada zapuštěná do betonového základu: jen ti, kdo jsou nám podobní, jsou oprávnění vyjadřovat se o nás nebo nás zastupovat.

Nový metanarativ zní, že zdrojem poznání je „prožitá zkušenost skupiny“. Komunikace tak má tendenci stát se ozvěnou – nasloucháme názorům těch, kdo s námi souhlasí; názorům, které posilují naše vlastní. Každá skupina volá po toleranci, ale nakonec jde o toleranci pouze k lidem jim podobným.

Svoboda projevu není vítána

To vše má obrovské důsledky pro diskusi a debatu. Nezapomeňte, že jazyk je vykonavatelem moci. Nepoužíváme ho ani tak pro diskusi o „pravdě“, která už existuje, abychom se o ní dozvěděli více nebo abychom o ní poučili ostatní či sami sebe, ale vytváříme skutečnosti, minipodoby pravdy jako biomy v Projektu Eden.

Podle ideologie woke, pokud někdo řekne cokoli, co mě uráží, je to pro mě problém na různých úrovních.

Za prvé je to problém, protože pokud moje identita vychází pouze z toho, že jsem konkrétní obětí, pak je její zpochybnění útokem na mou identitu jakožto osoby. Moje identita je přinejlepším docela tenká, protože v ní není žádná základní lidská přirozenost, na které bych mohl stavět: jsem prostě černoch nebo gay (nebo obojí). Takže se nutně budu cítit ohrožen jakýmkoli náznakem, že moje identita není pro ostatní přijatelná nebo že nemá vědecký základ (jako v případě transsexuálních mužů nebo žen).

Za druhé je to problém, protože pokud jsou pravdy konstruované a osobní zkušenost je zdrojem poznání, pak názor člověka zvenčí nemá žádnou platnost – moje pravda je jen to, co říká moje skupina. Jediným absolutnem je prožitá zkušenost mé skupiny.

Za třetí, jelikož žádná pravda venku neexistuje, jaký smysl má svoboda projevu jako prostředek k prosazování našeho porozumění této pravdě?

Zde někteří obhájci svobody projevu míjejí cíl. Přinejmenším od dob Johna Miltona je jednou z obhajob svobody slova, že nám pomáhá dobrat se pravdy, zatímco cenzura nám v tomto hledání brání.

Pokud však neexistuje žádná objektivní pravda, které bychom se mohli dobrat, je tento argument bezzubý. Můžeme pochopit, proč je tolik lidí – bohužel i mladých lidí a univerzit – lhostejných k přednostem svobody projevu – její hodnota se výrazně sníží, jakmile ztratíme myšlenku objektivní pravdy.

Smyslem projevu v kritické teorii je vytvářet a posilovat mou vlastní realitu, a pokud ji něco ohrožuje, místo aby ji budovalo, pak to není vítáno. Proto máme „kulturu rušení“ („cancel culture“).

J. K. Rowlingová není přijímána, když se vyjadřuje k otázkám trans, ačkoli se odvolává jen na dobře zavedené vědecké poznatky; Kathleen Stocková, dříve profesorka filozofie na univerzitě v Sussexu, musela odstoupit kvůli obhajobě významu biologie pro osobní identitu.

Vidíme, že ztráta absolutna v metafyzickém nebo morálním smyslu vede k tyranii, protože jednotlivé skupiny odmítají uznat jinou pravdu než tu svou a odmítají připustit diskusi o jiné pravdě než té své.

Vede to k výraznému roztříštění společnosti a rozpadu komunikace mezi jednotlivými skupinami. Co bychom však měli dělat?

Hlavní výzva pro křesťanství a Západ

„Když se všechno od základů hroutí, co dokáže spravedlivý?" (Žalm 11,3)

Jsem si jistý, že právě tak se v dnešní době cítí mnozí křesťané. Nejsme samozřejmě jediní, kdo je dezorientován podivným novým pohledem na věci, který vyplývá z kritické teorie.

Humanisté a ateisté sepsali ostrou obhajobu racionality, vědy, pokroku, svobody slova a osvícenství. Vnitřní rozpory kritické teorie jsou zřejmé: v neposlední řadě jde o popírání metanarativů a vnucování toho největšího ze všech, že neexistuje žádná absolutní pravda; a dále trvání na předpokladu, že zdrojem veškerého poznání je prožitá zkušenost vaší skupiny.

To vše není jen teorie. Wokeness uvádí postmodernismus do praxe tím nejurputnějším možným způsobem. Patriarchát musí být rozbit. Dobře víme, jakou používá taktiku. K prosazení svých principů využívá politickou moc na institucionální a národní úrovni. Wokeness je například motorem navrhovaných zákazů takzvané konverzní terapie. V žádném případě nesmí nikdo zpochybňovat, a to ani slovy, právo homosexuálů a transsexuálů být tím, za co se vydávají. Ti, kdo se proviňují – často starší lidé neznalí současného myšlení a žargonu – jsou nemilosrdně kritizováni za „mikroagresi“ – třeba za neobratné výrazy o etnických menšinách. V této válce neexistuje tolerance. Hranice pohlaví jsou záměrně rozmazávány, aby se vytvořila norma, že jsme nebinární.

„Kultura rušení“ funguje na každodenní úrovni vztahů ve škole, na vysoké škole nebo na pracovišti nebo na zcela veřejné úrovni, aby umlčela opačné názory. Dokonce i prominentní a nekonfliktní osobnosti a akademici přišli o práci a veřejné funkce, zatímco jiní se bojí promluvit. Autocenzura pravděpodobně zakrývá skutečný rozsah nenápadné perzekuce probíhající na našich univerzitách a v dalších společenských institucích.

Hrozivě pojmenovaní „úředníci pro diverzitu“ mají velkou moc. Filmy, divadelní hry a televizní seriály musejí splňovat požadavky těchto komisařů pro rozmanitost. Opačné názory jsou označovány za nenávistné projevy. O problémech se málokdy diskutuje na základě jejich podstaty – místo toho jsou označeny za nenávistné a umlčeny. Někdy se hraje hra na „oběť“ – homosexuál nebo transsexuál tvrdí, že se cítí zastrašen tím, co někdo řekl.

Slova jsou v tomto světě zbraní. Požadavek na „bezpečný prostor“ může být jednoduše požadavkem, aby nebyl slyšet žádný alternativní názor.

Wokeness kazí schopnost této generace myslet jasně a poctivě, protože se předpokládá, že účel světí prostředky. Podporuje intenzivní sobectví a ponoření se do nezralosti.

Je to válka, která nikdy neskončí – pokud je problémem být bělochem, jako to je v kritické rasové teorii. Ve skutečnosti tuto válku utlačovatel nikdy nemůže vyhrát a takzvaní utlačovaní ji budou donekonečna prodlužovat, protože nakonec nechtějí spravedlnost, chtějí vládnout.

Co tedy znamená být „woke“ (probuzený)? Znamená to být probuzený k útlaku, jemuž jsou lidé vystaveni, být oddaný sociální spravedlnosti a nejlépe být ochotný být aktivistou, tedy volat po útlaku „bílého patriarchátu“ všude tam, kde si ho kdo dovede představit.

Verze tohoto článku vyšla v Reformation Today, duben 2022.

Evangelical Times, 2023 




[1] Rámcové, hlavní příběhy, které formují náš světonázor – pozn. red.

[2] Diskriminace postižených a předsudky vůči lidem s postižením – pozn. red.

[3] Strach z tuku a tloušťky – pozn. red.

[4] Označení situace, kdy se cisgender osoby (tedy ty, které nejsou trans*) uvažují jako jediné správné, a ty, které cis nejsou, se ignorují nebo považují za špatné – pozn. red.