Zdá se, že křesťané jsou vesměs vděční za Boží dokonalou svrchovanost. Jsou vděční, že je to Boží vůle a moc, která drží pohromadě každý atom v tomto vesmíru, řídí jeho chod, nebo například určuje každý úder jejich srdce. V těchto a mnoha podobných situacích jsou schopni rozpoznat Boží svrchovanost a připustit svou omezenost. Zdá se ale, že v otázce spasení, křesťané často Boží svrchovanost omezují a svou vlastní omezenost přetvářejí až do jakési nadřazenosti. Výsledkem potom je nevnucující se hrnčíř „gentleman“, jenž je podřízený svrchované hroudě hlíny. Společně se podíváme na to, jak je Bůh oslaven skrze svou svrchovanost a lidskou omezenost v procesu spasení i na to, jaké místo zaujímá lidská zodpovědnost.