Šest dní před velikonocemi přišel Ježíš do Betanie, kde bydlel Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých.
Tak by klidně mohl pokračovat, kdyby jej ovšem nezasáhla další bouře, tentokrát duchovní. Příležitost se naskytla, když četl svou první mši. Jeho nadřízený jej vybral pro kněžství a svou službu zahájil touto primicí.
První mše byla vždy těžkou zkouškou, neboť jde o ústřední církevní prostředek milosti. Zde na oltáři se chléb a víno stává Božím tělem a krví a opakuje se golgotská oběť. Kněz, jenž uskutečňuje zázrak proměny těchto prvků, požívá moci a výsady odepřené dokonce i andělům. V tom spočívá celý rozdíl mezi klérem a laiky, a odtud se bere i nadřazenost církve nad státem, neboť který král aneb císař kdy přinesl lidstvu dobrodiní srovnatelné s tím, jež je propůjčeno nejpokornějšímu služebníku u oltáře?
Mladého kněze mohlo opravdu rozechvět pomyšlení, že má vykonat obřad, při němž se Bůh zjeví v lidské podobě. Mnozí to však zvládli, a na základě staleté zkušenosti mohly vzniknout příručky pro předejití možnému zachvění, které předepisovaly zabezpečující opatření. Celebrující se musel – i když ne přehnaně – soustředit na formální stránku. Musel mít předepsané oblečení, bezchybně recitovat, nezvyšovat hlas a nekoktat. Duše kněze musela být ve správném stavu. Než přistoupil k oltáři, musel se vyzpovídat a přijmout úplné rozhřešení.5 Snadno jej mohla ovládnout starost, aby žádnou z daných podmínek neporušil, a podle Lutherova svědectví se jakákoli chyba, třeba u oděvu, považovala za horší než sedm smrtelných hříchů. Příručky však adepta povzbuzovaly, aby žádnou chybu nepovažoval za fatální, neboť účinnost svátosti závisí jen na opravdovosti záměru ji vysluhovat. Dokonce i kdyby se kněz během celebrace rozpomněl na nějaký nevyznaný a nerozhřešený smrtelný hřích, neměl by utíkat od oltáře, nýbrž by měl dokončit obřad, a rozhřešení počká na potom. A kdyby ho přepadla taková nervozita, že by nebyl schopen pokračovat, ať mu po boku stane starší kněz a službu převezme. Celebranta nečekaly žádné nepřekonatelné obtíže, a nemáme důvod předpokládat, že Luther ke své první mši přistupoval s nějakou neobvyklou hrůzou. K odkladu mše o měsíc nedošlo kvůli nějakým vážným obavám.
Důvod byl naopak velice radostný. Chtěl, aby byl přítomen jeho otec, a datum stanovil tak, aby to otci vyhovovalo. Syn a otec se neviděli od oněch univerzitních časů, kdy starý Hans Martina obdaroval výtiskem římského práva a pronesl k němu zdvořilou řeč. Otec se silně stavěl proti jeho vstupu do kláštera, nyní však měl zřejmě všechen odpor za sebou a podobně jako jiní rodiče byl ochoten udělat z toho slavnostní den. Hans Luther přijel koňmo ve společnosti dvaceti jezdců a věnoval klášteru slušnou částku peněz. Den započal vyzváněním klášterních zvonů a zpěvem žalmu Zpívejte Hospodinu píseň novou. Luther zaujal místo před oltářem a začal recitovat úvodní část mše, až došel ke slovům „Přinášíme ti oběť, živý, pravý, věčný Bože“. Následně o tom podal zprávu:
Po těchto slovech mne zachvátila naprostá otupělost a hrůza. Pomyslel jsem si: „Jakým jazykem mám oslovit takový Majestát, když vidím, že je povinností všech lidí chvět se dokonce i v přítomnosti pozemského knížete? Kdo jsem já, že bych měl pozvednout zrak k božskému Veličenstvu? Kolem něj jsou andělé. Na jeho kývnutí se třese země. Mám snad já, ubohý malý trpaslík, říci: ‚Toto chci, onoho si žádám?‘ Jsem přeci prach a popel a plný hříchu, a hovořím s živým, věčným a pravým Bohem.“ 6
Děs ze Svatého, hrůza před nekonečnem jej zasáhly jako nový blesk, a jedině ustrašená sebekázeň jej udržela u oltáře až do konce.
Ukázka z knihy Martin Luther – Zde stojím a nemohu jinak, Poutníkova četba, 2024