Pokračování z čísla 156.

Noemova potopa má vedoucí místo mezi hlavními tématy Bible, což svědčí o tom, že se jednalo o potopu univerzální, nikoliv lokální.

Druhý Kristův příchod přinese poslední soud, ale ještě něco víc – je počátkem světa bez hříchu. Podobně i potopa byla strašlivým, globálním soudem, ale zároveň byla začátkem éry milosti, která měla zajistit, aby hřích nezvítězil.

Hojná milost

Období mezi potopou a druhým příchodem je érou hojné milosti, jejímž středobodem je Kristova smrt a vzkříšení.

Milost existovala i před potopou (například Henoch chodil s Bohem, Gn 5,24), ale svět se zvrhl v bezuzdné násilí a zvrácenost: vymkl se kontrole a směřoval k sebezničení (Gn 6,5.12).

Dávno je pryč naděje, kterou vzbudil Enóš (Gn 4,26), když „lidé začali vzývat Hospodinovo jméno“. Milost jako by téměř vyhasla. Šlo to tak z kopce, že v době potopy zůstalo jen osm spravedlivých lidí. Boží lid na celé zemi se zúžil na jednu rodinu.

Po potopě však přichází změna: Bůh skrze Abrahama vytváří nový (početný) národ. Boží lid se rozrůstá, a než se dostaneme na konec příběhu, je Boží lid množstvím, které nikdo nedokáže spočítat (Zj 7,9).

V textu také najdeme učení, které výslovně poukazuje na éru milosti začínající potopou. Za prvé, když potopa dosáhla svého vrcholu, „Bůh … pamatoval na Noeho“ (Gn 8,1). Jde o první příležitost, kdy se v Genesis říká, že Bůh „pamatoval“, což je slovo nabité spásným významem. Znamená dodržení slibu, že přijde záchrana (Ex 2,24).

Za druhé zde vidíme nápadný protiklad mezi tím, co Bůh říká před potopou (Gn 6,5–7) a po ní (Gn 8,21).

Před potopou je Bůh zarmoucen nad hříchem a vynáší soud. Po potopě Bůh připomíná slova z Genesis 6,5, že člověk je nevyléčitelně a věčně hříšný, a dodává, že právě proto už další potopa nepřijde. Lidskému rozumu připadá nesmyslné, když je hřích důvodem k milosrdenství, ale právě v tom tkví podstata Boží milosti – přesahuje lidský rozum!

Před potopou je tedy hřích důvodem k soudu, po potopě je hřích důvodem k projevům milosrdenství. Právě příslib milosti zajistil, že neexistuje nekonečně narůstající koloběh hříchu, po němž by následoval všeobecný soud. Noeho oběť, která ukazuje dopředu na kříž, vyvolává odlišnou reakci (Gn 8,20).

Stále se nacházíme v době milosti, která začala potopou, jak je zřejmé z 2. Petrova 3,9. Druhý příchod se „odkládá“, aby bylo více času na pokání.

Změny ve stvoření

Díky znovustvoření po potopě se doba milosti odráží i ve změnách samotného stvoření. Znovustvoření sice nevede ke světu bez hříchu jako nové stvoření, ale přichází svět více přizpůsobený přítomnosti hříchu než původní stvoření.

Je to svět, v němž je omezena škoda a zkáza, kterou může hřích způsobit, takže lidstvo samo sebe úplně nezničí. Například dramatické zkrácení délky života po potopě bylo milosrdenstvím, protože omezilo škody, které může způsobit jeden člověk. Jen si představte, že by takový vůdce jako Stalin žil 900 let!

Kromě toho ztížily klimatické změny a časté přírodní katastrofy, které se odehrávaly po potopě, pěstování potravin, takže bylo třeba vynaložit více úsilí na zachování života a lidem nezbyla energie na boj. Vytvoření národů dále pomohlo omezit koncentraci moci (viz Boží starost v Genesis 11,6).

2. list Petrův 3,7 poznamenává, že náš současný svět, svět utvářený potopou, čeká zánik (a znovustvoření, 3,13) při Ježíšově druhém příchodu. Nikoli svět před potopou, ale náš svět již byl svědkem vzkříšeného života – vstupu do nového stvoření.

Dokonce i utrpení přítomné ve světě po potopě chápe Ježíš jako „porodní bolesti“ nového stvoření (Mt 24,7–8). Jinými slovy, znovustvoření po potopě je prvním krokem, který v naději ukazuje ke zrození nového stvoření při Ježíšově druhém příchodu.

Všechny národy

Dosud jsem ve svém článku dokazoval, že potopa zahajuje období hojné milosti. Nyní se zaměřím na to, koho zahrnuje doba milosti.

Genesis se vyjadřuje velmi přímo. Zaslíbení daná po potopě se vztahují na Noeho a jeho potomky a na zvířata zachráněná v arše (Gn 9,9–10). Pokud by existovali další lidé a zvířata, kteří nebyli potopou zasaženi (k čemuž by došlo v případě lokální potopy), smlouva, kterou Bůh uzavřel po potopě a kterou symbolizuje duha (9,12), by se na ně nevztahovala.

To má přímý dopad na nás, kteří žijeme v dnešní době, protože v Genesis 12,3 je Noemovu potomku Abramovi dáno zaslíbení evangelia:

„V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“

Které národy jsou zahrnuty v daném zaslíbení? Vzhledem ke kontextu se musí jednat o národy, které vzešly z babylonského zmatku (11,9), národy, o nichž je výslovně řečeno, že pocházejí z Noemových synů (9,19; 10,32).

Jinými slovy, zaslíbení Spasitele, potomka Abrahamova, se týká národů, které pocházejí z Noemových synů. Pokud by byla potopa pouze lokální událostí, žilo by dnes mnoho lidí, kteří nejsou Noemovými potomky. Ti by nebyli zahrnuti do Abramova zaslíbení.

Pouze na pozadí globální potopy, která zničila všechny lidi kromě Noeho rodiny, můžeme do důsledků přijmout Ježíšův příkaz „jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky“ (Mt 28,19) jakožto univerzální, vztahující se na celé lidstvo, včetně národů, které pisatelé Nového zákona neznali.

Když porozumíme, jaké místo zaujímá potopa v dějové linii Bible, je zřejmé, že pouze celosvětová potopa poskytuje pevný základ pro to, aby se zaslíbení daná Noemovi a Abrahamovi vztahovala na všechny dnešní národy světa.

Nejen lidé

Ve druhém bodě jsem se zaměřil na antropologickou univerzálnost potopy. Na závěr se zaměřím na teologický význam potopy, která postihla celou zemi, nikoliv pouze lidi. (Potopa mohla ovlivnit i stvoření mimo planetu Zemi, ale v biblickém textu jsou výslovně uvedeny její účinky na „zemi“.)

Kristovo dílo spásy zahrnuje smíření „všeho“ (Ko 1,20). Spása se netýká pouze jednotlivých hříšníků, kteří naleznou odpuštění a život bez těla v nebi. Přijde nové stvoření, nový vesmír, v němž věřící budou mít vzkříšená fyzická těla. Potopa je událostí, kdy je poprvé jasně vyjádřena naděje pro fyzický svět.

Je samozřejmé, že potopa nepostihuje jen lidstvo: utonula zvířata, byly zničeny rostliny ani země již není jen souší. V Genesis 6,13 Bůh výslovně říká, že zničí zemi a také lidi i zvířata.

Jak bylo řečeno v první části článku, potopa je aktem de-kreace, soudem nad samotným stvořením. Proč však podléhá soudu celé stvoření, nejen lidstvo?

Pokud by byl problémem pouze lidský hřích, jistě by se ukázalo být vhodným soudem třeba zasažení všech lidi smrtí v podobě moru nebo něčeho podobného. Skutečnost, že Bůh seslal potopu, naznačuje, že něco nebylo všechno v pořádku s celým stvořením.

Genesis 6 jasně ukazuje, že problémem není jen lidstvo. Genesis 6,11 říká, že země se stala „zkaženou“, což je zřejmý kontrast ke Genesis 1,31, kde vše, co Bůh stvořil, bylo „velmi dobré“.

„Všechno tvorstvo“ se zkazilo (6,12). V rámci vyprávění o potopě to zahrnuje zvířata i lidi (7,15.16.21).

Zvířata byla plná násilí stejně jako lidé (6,13). Proto Bůh v Genesis 6,7 litoval, že stvořil zvířata stejně jako lidi. Jinými slovy, zvířata se nechovala tak, jak je na počátku stvořil. Přestoupila své Stvořitelem určené postavení podřízenosti člověku, a ačkoli byla stvořena jako vegetariáni (Gn 1,30), lovila i člověka (9,5).

Předobraz Krista

Je zřejmé, že zvířata nejsou hříšná ve stejném smyslu jako lidé, kteří se vědomě rozhodli neuposlechnout Boží příkazy. Jsou však součástí stvoření, které bylo kvůli hříchu člověka uvrženo do vzpoury proti svému Stvořiteli. Jde o svět, kde jsou Boží zákony porušovány všemi stvořenými bytostmi. Vzhledem k tomu, že je chování zvířat i hříšné jednání člověka proti stvořitelské – překračuje hranice a řád stanovený Stvořitelem –, je rozsudek potopy, která postihla celé stvoření, přiměřeným trestem. Při potopě překročily vody hranice mezi pevninou a mořem, je odňat „dech života“ (2,7; 7,22) a země, která se stala „zkaženou“ (doslova „zničenou“ – ČSP), je sama zničena (6,13).

V biblickém ději je potopa prvním z mnoha soudů, které postihnou veškeré stvoření, nejenom lidstvo (např. Ex 7,14–11,5; Jr 7,20; Sf 1,2–3; Zj 8,7–12). Jde však také o první okamžik, kdy je zjeveno vykoupení Božího stvoření. Bůh „pamatoval“ na zvířata i na Noeho (8,1) a vody začaly ustupovat.

Obnovení země po potopě má zásadní význam pro Noeho vlastní záchranu. Bůh je zachraňuje pomocí lodi vyrobené ze dřeva a vytváří pro ně nový fyzický svět, ve kterém mohou žít. Právě jednáním spravedlivého člověka (6,9) je stvoření zachráněno.

Pozoruhodné je, že Noeho jméno (5,29) znamená útěchu nebo odpočinek, chápaný ve smyslu odpočinku od prokletí, které postihlo zemi. Jinými slovy, Noemovým posláním nebylo pouze zachovat lidský život a omezit lidské násilí, ale také přinést naději, že přijde úleva od námahy, kterou přináší prokletí stvoření.

Není těžké vidět v Noemovi předobraz Krista, skutečně spravedlivého člověka, jehož oběť na dřevu kříže nás zachraňuje před odsouzením a jehož tělesné vzkříšení signalizuje příslib nového stvoření. Noe však také předjímá „Boží syny“, jejichž tělesné vzkříšení bude doprovázeno osvobozením celého stvoření (Ř 8,19–23).

Vykoupení stvoření

Při Noemově potopě poprvé zjišťujeme, že spasení zaslíbené v Genesis 3,15 není jen duchovním spasením duší jednotlivých hříšníků, ale také vykoupením celého stvoření. Bůh miluje stvoření. Křesťanská naděje je fyzická. Budeme žít s Bohem ve vzkříšených tělech, v novém stvoření.

Pokud z potopy vyplývají uvedená teologická ponaučení, pak musí záležet na Noemově potopě i na jejím rozsahu.

Vzhledem k tomu, že teologicky je v sázce tak mnoho, jsme nuceni vytvořit vědecké modely, které počítají s globální potopou, která se skutečně v dějinách lidstva odehrála. Také jsme nuceni věnovat potopě mnohem významnější místo v teologii stvoření a spasení.

                                                                                                                              www.evangelical-times.org