Můj Bože,
pomohl jsi mi vidět,
že ať už se těšíme a radujeme z jakéhokoli dobra,
jak dobrý je ten, který ho dává a který ho také může vzít.
Předmluva redakce
V roce 2006 vyšla v USA knížka, kterou napsal Dr. Rob Rogers. Samotný název a podtitulek zájemcům oznamuje o čem kniha je: Kazatelsky řízené správcovství: 10 kroků jak motivovat sbor k biblickému dávání (Pastor driven stewardship: 10 steps to Lead Your Church to Biblical Giving). Kniha přišla se zárukou navrácení kupní ceny knihy každému, kdo použije 10 kroků k zefektivnění rozpočtu sboru a během pěti týdnů se nezvýší příjem nejméně o 10 %.
První kapitola knihy je výstižně nazvána: Zlato skryté v církevních lavicích. Není divu, že tato kniha vyvolala řadu reakcí a někteří poukazují na to, že jde o mistrovský trik, o klasickou manipulaci, jak vytáhnout z věřících co nejvíce finančních prostředků.
Jelikož v USA církve nedostávají od státu žádné podpory na platy nebo činnost církví (jen daňové úlevy dárcům), jsou tamní sbory zcela závislé na darech věřících. Vedení církve má za úkol řídit sbor tak, aby dostál všem finančním závazkům vůči věřitelům, jinak jim hrozí bankrot, jako komukoliv jinému, v platební neschopnosti. V posledních letech se rozpočty církví, obzvláště mega-církví, dostaly do závratných výšek a řada věřících má pochybnosti, zda je správné, aby církve měly tak vysoký rozpočet, aby se zadlužovaly jen proto, aby mohly budovat a provozovat luxusní sborová centra. Autorův návod, jak financovat církve, přišel dříve, než hranice dalších možností financování „běžného života církví" začala ohrožovat současná ekonomická krize. Její dopad bude mít obrovský vliv na stav amerických církví a misijních programů.
A protože je sebefinancování církví aktuální téma i u nás, podívejme se na několik oblastí, které mohou vést k manipulaci a špatnému hospodaření s prostředky, které věřící církvi svěřují.
(Konec předmluvy)
Boží slovo učí, že Boží lid je mu vzácný a neměl by být nikdy zneužíván jako „zdroj nebo zboží":
Autor v první kapitole neomaleně naznačuje, že „v církevních lavicích je skryto veliké bohatství, zlatý důl, který čeká na to, aby byl láskyplně vytěžen pro Kristovo dílo"! Na neštěstí pro autora a v konci konců pro oběti, lehkověrné a důvěřivé ovce, jde o nebiblický způsob, jak z církevních lavic „dolovat a těžit" dostatek finančních prostředků ve prospěch okázalého životního stylu kazatelů, jejich stavebních ambicí, bankovních splátek, které v konci konců mají pramálo společného se službou Božímu lidu. Tolik úvodem.
Cílené zneužívání Písma:
Kázání, která vyzývají věřící, aby z povinnosti odevzdávali desátky, by měla obsahovat stejné varování, jako léky, které mají stanovenu dobu účinnosti:
Varování: Doba platnosti tohoto poselství skončila v r. 30 našeho letopočtu. Pokud bude uplatňována po tomto datu, mohou se dostavit negativní vedlejší účinky: špatné svědomí, neschopnost žít před Bohem a ostatními lidmi podle pravd Nové smlouvy. Tyto dva účinky - zachování si dobrého svědomí a život v pravdě evangelia - vzbuzuje obavy, že desátkový systém může být škodlivý pro křesťanský život. Abychom vše lépe pochopili, je třeba nejdříve vyzkoumat důležitost a původ dobrého svědomí. Vycházíme ze skutečnosti, že my, kdo věříme Kristu, dříve než jsme byli naplněni Duchem svatým, jsme žili tělesně, stejně jako svět a nic nás nekvalifikovalo k tomu, abychom mohli žít „spravedlivě"; byli jsme pouze vykonavateli mrtvých skutků:
Žádný skutek nemohl uspokojit Boha:
Před Bohem jsme byli nečistí a veškeré pokusy a úsilí o ospravedlnění je v Božích očích „jako poskvrněný šat". (Iz 64:5) Proto Bůh seslal svého Syna, aby nás z této beznadějné situace vykoupil skrze:
Sebeobětováním na kříži vystoupil Ježíš Kristus na nebesa, jako nejvyšší kněz, očistil naše svědomí od mrtvých skutků, připravil nás ke službě živému Bohu.
Dosáhl toho, že:
Očistil naše nečisté svědomí. Jeho krev nás nejen očistila od „mrtvých skutků", ale očistila i hříchem poznamenané svědomí, abychom mohli radostně sloužit Bohu, ne z povinnosti a strachu, ale z lásky, jak se patří na Boží svaté.
Hřích vždy zanechává stopy „špatného svědomí", které nemůže žádný lidský kněz odstranit. Dokonce židovští velekněží, kteří každoročně přinášeli Bohu dary a oběti za hříchy lidu podle mojžíšovských zákonů, následky hříchu, ani svědomí nemohli očistit, protože šlo jen o předobraz skutečného očištění:
Proto je čisté svědomí naprosto nutnou podmínkou důvěrného vztahu člověka a svatého Boha:
Ten, kdo nás očistí a zbaví špatného svědomí, nám také dá nové a opravdové srdce, které je zbaveno pocitů viny a strachu. Potom můžeme být v duchovním kontaktu s Bohem, důvěřovat mu a mít ujištění, že hříchy, které nás dříve od Boha oddělovaly, byly jednou a provždy odejmuty. Ve svém srdci sice můžeme souhlasit se zákonem, ale protože žijeme v těle, zákon hříchu nás vede ke stálému zápasu s hříchem:
Tento scénář vysvobození je výsledkem dynamiky mezi Zákonem a naší tělesnou přirozeností. Nová smlouva poukazuje na skutečnost, že:
Samotný Zákon není příčinou hříchu:
Moc hříchu je hrozná a nebezpečná:
Hřích má moc člověka nejen oklamat, ale i zničit:
Ten, kdo poznal zákon, má dvě možnosti - buď bude dál sloužit hříchu, nebo začne poslouchat zákon. Zákon a hřích stojí proti sobě:
Tam, kde se rozmnožil hřích, tam působí milost:
Protože má zákon tak obrovskou moc vyprovokovat hřích. Odevzdávání desátků nás uvádí do mentální poslušnosti mojžíšovskému zákonu, který nikdy nebyl a nemůže být cestou, jak získat čisté svědomí. Bez čistého svědomí, nám hrozí, že utrpí naše víra i náš vztah k Bohu. Apoštol Pavel nás varuje: Kdo zahodí „víru a dobré svědomí, může ztroskotat ve víře." (1Tm 1:19). Pokud se budeme řídit podle některých veršů staré smlouvy, může na nás padnout strach z viny a prokletí, o němž hovoří Písmo:
Kdo by si nepřál mít jistotu Božího požehnání, obzvláště když je na dosah ruky? I kdybychom desátky odevzdávali dokonale, v naději, že od Boha získáme požehnání a „bude po nedostatku", přes všechna požehnání, čisté svědomí nezískáme. Ti, kteří se ze všech sil snaží plnit příkazy a podmínky Staré smlouvy a nepřestoupí Boží přikázání, nemohou získat v Božích očích dokonalost. (viz Dt 26:13-14)! Příčinou našeho spasení není náboženské dodržování zákona, desátků, obětí pozdvihování, ani přinášení chrámových obětí. Díky Nové smlouvě jsme se stali tím, čím jsme, z milosti Boží. Jsme „účastníky nové bohoslužby, nemusíme přinášet povinné dary a oběti, protože jsme byli jednou provždy očištěni od hříšného svědomí (Žd 10:2,14). Bůh sám rozhodl a prohlásil Starou smlouvu zákona za překonanou; ve své milosti ji naplnil v Nové smlouvě milosti. Jak sám říká:
Bůh se rozhodl a obětoval svého Syna za naše hříchy a zločiny:
Proto desátky a vědomí hříchu nemůže být v souladu s „čistým svědomím" těch, kteří žijí pod Boží milostí. Všimněte si, jak Pavel charakterizuje cíl víry, který není výsledkem dodržování přikázání, ale výsledkem milosti evangelia:
Pakliže plně nedoceníme důležitost „čistého svědomí", budeme bloudit; naše víra zůstane zaměřena na různá nařízení a dodržování zákona. Taková víra míjí svůj cíl! Proto musíme vědět komu je zákon určen:
Pokud tedy uslyšíte někoho hřímat, že ten, kdo neodevzdává desátky, okrádá Boha, nepochopil podstatu evangelia, ani neví komu je zákon určen! Až vám bude někdo tvrdit, že desátky jsou pro věřící závazné, můžete si být jisti tím, že nejde o evangelium, ale o částečný návrat k zákonům judaismu, které nemohou nikoho spasit!
Zákon nám nedovoluje žít podle pravdy evangelia
Křesťané, kteří nejsou zakotveni ve smlouvě milosti a svobodě evangelia, mohou být nepříznivě ovlivněni, když jsou vyučováni, aby se řídili různými nařízeními mojžíšovského zákona. Do této kategorie patří samozřejmě otázka desátků, desatera, dodržování sabatu a dalších. Apoštol Pavel v listu Galatským zdůrazňuje, že jsme k evangeliu povoláni Kristovou milostí, obřízkou srdce, ne těla. Vyzývá věřící, aby se nenechali znepokojovat těmi, kteří kladou věřícím nejrůznější překážky (Ga 1:7; 5:7.10) z domény židovských zákonů. Lehkověrným a naivním svatým Pavel vysvětluje, že ti kazatelé a učitelé, kteří trvají na dodržování judaistických zákonů, odvádějí lid od pravdy evangelia. Říká jim:
Odchýlili jste se od Boha:
Stali jste se před Bohem „viníky":
Odmítáte Boží milost:
Kristova smrt ztrácí význam:
Vracíte se zpět do otroctví, pod jho zákona:
Kristus je vám k ničemu:
Stali jste se špatnými dodržovateli (dlužníky) zákona:
Žijete pod zákonem, který byl Kristem překonán:
Pravdou je, že Stará smlouva byla naplněna - nahrazena lepší smlouvou; levitští kněží obětovali dary podle Zákona. Bůh obětoval svého syna podle svého svrchovaného záměru, pro nás tedy platí Kristovo evangelium, Boží spravedlnost a zákon milosti. Tím, že trváme na platnosti části zákona, vlastně říkáme, že „stará smlouva" trvá a řídíme se příkazy tohoto zákona.
Evangelium je o Boží moci, ne o nařízeních zákona:
Ježíš Kristus se v poslušnosti ponížil až k smrti:
Evangelium nám ukazuje Boží slávu:
Jestliže je Kristus vyvýšen skrze kříž, který oslavuje Boha Otce, jak mohou věřící oslavovat Boha a Ježíšovu smrt skrze zákon, který zastaral a jako nepotřebný zanikl? Tím, že připisují zákonu desátků důležitost jako součásti oslavy Boha, odvracejí pozornost od Kristova ukřižování. Současně upírají Bohu slávu, protože povinné (zákonem dané) desátky Kristovu oběť znehodnocují. Klíčová podmínka spasení spočívá ve správném poznání obsahu a cíle evangelia. Písmo říká, že zákon a Boží spravedlnost jsou dvě různé roviny. Jejich správné pochopení má dalekosáhlé následky:
Základem evangelia je Boží svrchovanost a spravedlivost, která patří pouze jemu. Nejsme a nemůžeme být spaseni na základě dodržování zákona. Spaseni jsme, protože jsme se stali z Boží vůle dědici zaslíbení. Kdyby se stali dědici lidé Zákona, byla by víra zmařena a zaslíbení zrušeno. On jediný poskytuje dar víry a spasení každému, kdo byl spolu s Kristem ukřižován a věří v Jeho vzkříšení. To znamená, že ospravedlnění přichází z Božího milosrdenství a rozhodnutí, ne z naplňování zákona:
První smlouva měla zcela jiný základ a nebylo na ní nic mimořádně důležitého, co by se týkalo ospravedlnění skrze víru! Apoštol Pavel znovu opakuje, že zákon a milost se navzájem vylučují:
Písmo rovněž varuje, že vynucování i malé části zákona je návrat ke staré smlouvě, čímž se znehodnocuje evangelium čisté milosti. Apoštol Pavel nám obrazně říká:
Prokvasit milost zákonem a skutky v konci konců znehodnocuje pohled na Boží dar víry, ospravedlnění a duchovní požehnání v Kristu. Nezapomínejme, že církev se zrodila na základě zaslíbení milosti, ne skrze dodržování zákona. Lepší cesta dávání, než odevzdávání desátků, je cesta, která je v souladu s Kristovým přikázáním vzájemné lásky, která nevylučuje finanční štědrost. Máme se milovat navzájem tak, jako Kristus miloval nás. O tom je nová smlouva milosti:
Dříve než opustíme tuto část škodlivých účinků, je důležité, abychom pozorně rozlišili mezi vinou těch, kdo něco takového vyučují a těmi, kdo byli špatně vyučeni. Nemám pochybnosti o tom, že mnoho věřících odevzdává desátky, protože je to od nich vyžadováno. Jejich dary jsou Bohu milé, pokud jsou dávány ze skutečné lásky a z touhy srdce sloužit Bohu. Vše, co činíme, máme konat pro Boží slávu. Vše máme naplňovat především pro ty, kteří jsou „slabí ve víře"; proto by nás neměly rozdělovat různé názory na určité etnické nebo náboženské zvyklosti. Nezapomínejme, že Bůh přičítá spravedlnost každému, bez skutků. Když takový věřící vzdává Bohu dík, je bez viny.
Takový věřící může zachovat to nejdůležitější, čímž je čisté svědomí. Když však plníme nařízení zákona, abychom sami sebe před Bohem ospravedlnili, abychom si zasloužili Boží požehnání, abychom se vyhnuli Božímu hněvu, vzdalujeme se od samotné podstaty víry:
Pokud se týká těch kazatelů a v Písmo věřících učitelů, kteří vyučují nepravdy, nemohu o nich říci nic laskavého. Pokud nutí věřící, aby odevzdávali desátky, jde o zjevné znepokojování svědomí a nepatřičný nátlak. Jejich snaha využít evangelium, aby se naplnila církevní pokladna, není motivace pravdy a lásky, ale nepatřičná forma nátlaku. Tragédií takových metod je skutečnost, že finanční prostředky vyždímané z věřících na taktikách dodržování „Božího zákona", mají pramálo společného se skutečnou péčí o potřeby Božího lidu. Navíc, tento škodlivý způsob vymáhání desátků často představuje vážné plýtvání finančními prostředky svatých.
Prvotní církev neznala a nepoužívala nátlakové taktiky, ani rozpočtovou lehkomyslnost. Není to fascinující, že naši předkové dokázali vírou rozšiřovat evangelium, aniž měli nákladný rozpočet na dosažení cíle? Potřeby, které kolem nich byly, za velkolepého působení Ducha svatého, byly naplňovány formou obětavého sdílení se z milosti podle principů evangelia novosmluvních darů a dávání.
V dalším oddílu uvidíme, že bude vše v nejlepším pořádku, když jako dospělé děti Boží rodiny budeme dobrovolně a radostně odevzdávat jakýkoliv podíl z našich příjmů, podle potřeby bližních nebo tak, aby mohlo být evangelium šířeno do celého světa.
Na rozdíl od desátků Starého zákona smlouvy, Nová smlouva neurčuje povinné procento, ale je založena na dobrovolnosti, od srdce:
Ten, kdo soucítí s bližními, kdo vnímá potřeby a možnosti šíření evangelia lásky, dává stranou bez říkání a výzev. Jde o spontánní reakci na potřeby druhých, tak jak přicházejí; podmínkou není pravidelnost ani častost. Částka dávání není určena tím, kdo dává, ale tím, kdo v srdci dárce působí:
Dary a sbírky mají být určeny a rozděleny k určitým potřebám. Naléhavé potřeby mohou mít nejrůznější charakter. Motivací k štědrosti není naděje hmotného požehnání nebo Božího prokletí; jde o to, co cítíme v srdci, podle vzoru našeho Pána a Spasitele:
Nová smlouva uvádí tři příklady sbírek:
(1) Věřícím, kteří se právě nacházejí v nouzi.
(2) „Starším" a pocestným, jako jsou evangelisté, misionáři, zakladatelé sborů, kteří nemohou vykonávat své povolání, protože se věnují službě.
(3) Každému, kdo zkříží vaši cestu a je v nouzi. Vzpomeňte na dobrého samaritána. Dávání podle principů Nové smlouvy přináší úžasné výhody. V první řadě jde o praktický příklad křesťanské lásky; můžeme si být jisti, že štědrost, která vychází z rozhodnutí srdce, přináší radost a požehnání, o němž nás ujišťuje sám Kristus:
Za druhé, nerovnost a potřeby ve společenství věřících mohou být mírněny v rámci obecenství:
Za třetí, Kristova láska manifestovaná skrze štědrost věřících bude připomínat obdarovaným, že je jim projevována nezištná láska a péče, která by měla naplňovat jejich srdce a mysl vděčností Bohu:
Závěrem:
Nová smlouva věřícím ukazuje lepší cestu, než je pouhé dodržování litery zákona:
Iniciativa vycházející z Kristovy lásky nikoho k ničemu nenutí. Míru štědrosti určuje stav našeho srdce; láska k bližnímu se projevuje jako sdílení toho, čím nás Bůh obdařil.
Jak tedy máme dávat?
Kolik máme dávat, jak často a komu? Způsob dávání není definován nařízeními, ale Kristovým příkladem. Takže kolik, komu, kdy, jak často není určeno zákonem, ale tím, jak nás vede Duch svatý. Jde o svobodné a ochotné rozhodnutí podle Bohem nám propůjčené milosti. Těžko najdeme lepší vyjádření principu dárcovské štědrosti, než jak jej vyjádřil apoštol Pavel:
Otázky a odpovědi:
Každý má svobodu odevzdávat kolik chce, ale proč právě 10 %? Proč ne 5 %, 20%, nebo 50 %? Jak si můžeme být jisti, že právě 10 % bude stačit na potřeby bližním? Není právě tato částka nepravou „zárukou" Božího požehnání a splnění povinnosti?
Tato pasáž popisuje konkrétní dar určený trpícím v Jeruzalémě. Nic nenaznačuje, že pravidelné sbírky byly vykonávány vždy během shromáždění věřících.
Pavel pouze připomíná, že by bylo lepší, kdyby byla sbírka připravena dříve, než on sám přijde. Sbírka, o níž se Pavel zmiňuje, nebyla určena místnímu sboru, ale křesťanům, kteří trpěli nouzí. Současné praktiky pravidelných sbírek během bohoslužby mohou některé věřící zahanbovat.
Na tuto otázku odpovídá Písmo:
Jinými slovy potřeby jednotlivců z rodiny víry mají být naší prioritou. Na druhé straně příklad Samaritána (viz Lk 10: 29-37) je výmluvným dokumentem, o tom, že bychom neměli ignorovat potřeby ostatních, kteří jsou v nouzi nejen kolem nás, ale i ve vzdálených místech. Učme se naslouchat vedení Ducha svatého; podle hnutí srdce a mysli poznáme, kdo a kde se očekává naše angažovanost a pomoc. Dávat máme s radostí, ne z povinnosti.
Především je třeba, aby se každý zamyslel proč, komu a kolik dává. Každé obecenství má své rozpočty, které je třeba naplňovat, a měli bychom se na nich společně podílet podle svých možností. Mějme oči a uši otevřené, nestačí pouze plnit anonymně svoji povinnost a současně zanedbávat potřeby bližních. Neochuzujte sami sebe o potěšení a radost z toho, že můžete prokázat dobrodiní někomu, kdo jej neočekává:
V žádném případě! Rozhodně ne finančně. Kdo se zadluží, nerozumně nebo pod tíhou okolností, musí nejdříve splatit dluhy. Nová smlouva učí:
Někteří kazatelé učí, že desátky jsou na prvním místě; Bůh pak člověka odmění za věrnost. Mají věřit tomu, že Bůh zajistí dostatek prostředků k zaplacení dluhu. Pokud přestanete splácet hypotéku, banka nebude chápavě čekat, až se stane zázrak. Peníze, které chcete někomu dát, vám musí nejdříve patřit, jinak nedodržujete smlouvu, kterou jste uzavřeli s věřiteli.
Pokud se nacházíte v těžké finanční situaci a nemůžete finančně přispívat, peníze nejsou jediné, co můžete dát nebo obětovat. Můžete být užiteční pomocnou rukou, radou, modlitbou, povzbuzením - vždy se najde způsob, jak můžete bližního potěšit. Bohu nezáleží na velikosti našeho daru, ale na motivu. Nepromeškejme zbytečně ani jednu příležitost, kterou před sebou každý den máme. Životní styl štědrosti, který je motivován milostí a Duchem Božím je neopakovatelnou příležitostí k mnohému požehnání nejen pro obdarovaného, ale i samotného dárce.
- How Shall We Then Give? -
Searching Together, 2006/Vol. 34
Redakčně krácený překlad