Ukřižovaný Kristus

Verze pro tisk

 

Kázání ze dne 11. února roku 1855 pronesené reverendem Charlesem H. Spurgeonem v Exeter Hall, ve Strandu.

  • „…my však hlásáme Krista ukřižovaného: Židům pohoršení, pohanům bláznovství, ale těm, kdo jsou povoláni, Židům i Řekům, Krista – Boží moc a Boží moudrost.“ (1K 1,23-24 ČSP)

Kolik pohrdání vylil Bůh na moudrost tohoto světa! Učinil ji nicotnou, stala se ničím. Dovolil světu vyslovit své vlastní závěry, aby se ukázaly bláznovstvím. Lidé se chlubili, že jsou moudří, tvrdili, že mohou najít Boha k dokonalosti, a aby se jejich bláznovství jednou provždy lidská moudrost odmítla a prokázala mylnou a bláznivou. Bůh jim dal příležitost, aby tak lidé učinili. Bůh řekl|: „Světská moudrosti, vyzkouším si tě. Ty říkáš, že jsi mocná, že tvůj intelekt je obrovský a vše zahrnující. Že tvoje oči jsou hladové po poznání, že mohou najít všechna tajemství, nyní hle, tě zkouším, předložím ti jeden velký problém k řešení. Je zde vesmír-svět, hvězdy tvoří jeho baldachýn, pole a květiny jej zdobí a vody se valí po jeho povrchu, mé jméno je tam zapsáno, neviditelné věci Boží mohou být jasně spatřeny ve věcech, které jsou stvořeny. Filozofie, předkládám ti tento problém – najdi mě. Tady je moje dílo – najdi mě. Objev v tomto úžasném světě, který jsem stvořil, najdi způsob jak mě správně uctívat, dávám ti na dost prostoru, abys to udělala, máš k tomu dost informací. Hle mraky, země a hvězdy, dám ti dost času, dám časový limit čtyři tisíce let, nebudu se ti do toho plést, ale ty to uděláš stejným způsobem jako se svým vlastním světem. Dám ti na to dost lidí, protože já stvořím velké mozky, které ty nazveš pány země, budeš mít řečníky, budeš mít filozofy. Najdi mě, ó rozume, najdi mě, ó moudrosti, najdi mě, pokud můžeš. Najdi mě k dokonalosti, a pokud to nezvládneš, pak zmlkni navěky a já tě pak budu vyučovat, že moudrost Boží je moudřejší než moudrost lidí, a že bláznovství Boží je moudřejší než lidé.“ A jak lidská moudrost vyřešila tento problém? Jaký výkon předvedla moudrost? Pohleďme na pohanské národy, tam uvidíš výsledek toho, jak si moudrost počínala. V době Ježíše Krista jsi mohl spatřit, jak byla země pokryta bahnem hříchu, taková Sodoma zkažená ve velkém měřítku, nečistá, zvrácená, povolující všem neřestem, které nemáme odvahu ani zmiňovat, libující si v žádostech a chtíči tak ohavném, že by to naše představa nevydržela ani na chviličku. Nacházíme tam lidi, kteří se klaní dřevu kameni, uctívají tisíce bohů, kteří jsou horší než oni sami. Shledáváme, že rozum nalinkoval Sodomu a Gomoru prstem namočeným v krvi a nečistotě, a že se sama navždy odřízla od své slávy brutálními činy. Ona nebude uctívat Boha. Ona před Ním nepoklekne, před Tím, který je jasně „vidět“, ale ona uctívala stvoření, hady, tedy cokoliv jí bylo bohem, ale ne Bůh nebes. Neřest se stala obřadem, nejhorší zločin se stal náboženstvím, ale o skutečném uctívání Boha nevěděla nic. Ubohý rozum! Ubohá moudrost! Jak hluboko jsi spadla z nebes. Podobně jako Lucifer – tvůj syn, tvoje jitřenka – jsi ztracena, vyvodila si své závěry, ale velmi bláznivé a hloupé závěry. „ Neboť když svět v Boží moudrosti nepoznal skrze svou moudrost Boha, zalíbilo se Bohu skrze bláznovství této zvěsti zachránit ty, kdo věří.“

Moudrost měla dost času, udělala vše a bylo toho dost málo, učinila svět horším, než byl před tím a nyní praví Bůh „ Bláznovství přemůže moudrost, nyní nevědomost, jak ji nazýváte, smete vědu, nyní, pokorná, dětská víra zašlape do prachu všechny ohromné systémy, které vytvořily tvé ruce.“ Povolá své armády. Kristus si přiloží trubku ke svým ústům, povstanou bojovníci oblečení do rybářských šatů, kteří pocházejí od Galilejského jezera, chudí, pokorní „námořníci“. Tady jsou ti bojovníci, ó moudrosti, ti tě přišli porazit a zmást, to jsou ti hrdinové, kteří přemůžou tvé pyšné filozofy. To jsou ti muži, kteří vztyčí své prapory na tvých ruinách. Tito muži a jejich následovníci budou vyvyšovat evangelium v tomto světě, který se jim bude vysmívat jako nějaké absurditě. Bude je považovat za blázny nebo hlupáky, ale oni budou vyvýšeni nad vrcholy hor a budou slavní až do nejvyššího nebe. Od toho dne dal vždy Hospodin povstat následovníkům apoštolů, ne podle lineární řady, ale protože já mám to samé pověření jako kterýkoliv apoštol a jsem povolán kázat evangelium, tak jako byl povolán kázat Pavel. I když ne tak mnoho vlastněn obrácením hříšníků, přes to velmi požehnán Bohem, a proto tady stojím jako blázen, podobně jako by stál Pavel, blázen jako Petr, nebo kdokoli z těch rybářů, ale stále s Boží mocí držím meč pravdy, přicházím, abych kázal Krista a to ukřižovaného, pro Židy kámen pohoršení, pro Řeky bláznovství, ale pro ty, co jsou povoláni, jak Židy, tak i Řeky, je Kristus Boží mocí a Boží moudrostí.“

Nejdříve než přistoupím k dnešnímu textu, dovolte mi, abych vám stručně řekl, čemu věřím o Kristu, a to ukřižovaném. Milí přátelé, nevěřím, že to je kázání ukřižovaného Krista podat lidem nástin filozofie každou neděli a přitom zanedbávat pravdy obsažené v této svaté Knize – Bibli. Nevěřím, že je kázání ukřižovaného Krista, kázání, kde se nezmiňují velké doktríny Božího slova a není to ani kázání náboženství, které je celé mlhavé bez jakýchkoliv definovaných a jasných pravd. Tvrdím, že nekážeme Krista, když vůbec nezmíníme Kristovo jméno, ani nekážeme Krista, když vynecháme dílo Ducha svatého. Každý, kdo se nezmíní o Duchu svatém, způsobuje, že pak posluchači mohou říci: „Nevíme ani, že byl dán Duch svatý.“ Dokonce mám svůj osobní soukromý názor, že nekážeme Krista ukřižovaného, pokud nekážeš to, čemu se dnes říká kalvinismus. Mám své vlastní myšlenky a ty vždycky říkám otevřeně. Je to přezdívka, když to nazýváme kalvinismem. Kalvinismus je evangelium a nic jiného. Nevěřím, že můžeme kázat evangelium, pokud nekážeme ospravedlnění vírou bez skutků, pokud nekážeme Boží svrchovanost v udílení boží milosti, ani nekážeme evangelium, pokud nevyvyšujeme vyvolující, nezměnitelnou a účinnou Boží lásku. Nemyslím si, že kážeme evangelium, pokud jej nezaložíme na vykupitelském díle Ježíše Krista, které učinil pro své vyvolené, pro svůj lid. Ani nemůžeme kázat nebo pochopit evangelium, ve kterém svatí můžou odpadnout po té, co jsou povoláni, tam, kde Boží dětí trpí v pekelných mukách zatracení po té, co uvěřili. Takovým evangeliem pohrdám. Evangelium Bible není takovým evangeliem. Kážeme Krista ukřižovaného jiným způsobem, a říkáme všem svůdcům, že takového Krista neznáme.

V textu jsou tři věci: první je odmítnuté evangelium, ukřižovaný Kristus je pro Židy pohoršení a pro Řeky je bláznovstvím, za druhé je to vítězné evangelium, pro ty, co jsou povoláni, jak Židům, tak i Řekům, a za třetí je to obdivované evangelium, pro ty, co jsou povoláni, je Boží moudrostí a Boží mocí.

I.

Za prvé tady máme odmítnuté evangelium. Můžeme si představit, že když Bůh poslal své evangelium lidem, všichni lidé by pokorně naslouchali a pokorně přijali jeho pravdy. Mohli bychom si myslet, že Boží služebníci musí kázat, že život přichází na světlo skrze evangelium, a že Kristus přišel, aby zachránil hříšníky a každý by měl pozorně naslouchat, každý by měl pozorně sledovat a každé srdce by mělo přijímat pravdu evangelia. Měli bychom říci, s laskavým pohledem na naše spolutvoření, že na světě neexistuje příšera tak zlá, tak zkažená a tak nečistá, aby vytvořila překážku šíření pravdy, takovou věc bychom nevymysleli a ani nepochopili, i když takovou koncepcí je pravda. Když bylo evangelium kázáno, namísto přijetí a obdivu se do nebes ozývalo jedno velké syčení. Lidé jej nemohli unést a vystát. Jeho prvního kazatele přitáhli násilím na kopec a učinili mu víc, než že by mu jen setnuli hlavu, oni jej přibili na kříž a tam ho nechali pomalu umírat ve velkých bolestech, jaké nevytrpěl žádný člověk. Všichni jeho vyvolení služebníci byli světem nenáviděni a pohrdáni, místo, aby se jim naslouchalo, se jim jen posmívali. Zacházeli s nimi, jako by byly odpad světa. Pohleď na svaté lidí ze starých časů, jak byli hnáni od města k městu, byli pronásledováni, ponižováni, mučeni a kamenováni k smrti, kdekoli nepřítel měl moc to učinit. Tito skuteční přátelé lidí, tito skuteční lidumilové, kteří přišli se srdcem plným lásky, ruce měli plné milosrdenství, ústa měli plná nebeského ohně a jejich duše planuly svatostí. S těmito lidmi zacházeli jako se špióny, jako by byli dezertéři z boje za společnou věc lidstva. Chovali se k nim jako nepřátelům, i když ve skutečnosti byli a jsou těmi nejlepšími přáteli lidí. Nemyslete si milí přátelé, že lidé dnes milují více evangelium, než ho milovali v minulosti. Existuje myšlenka- idea, že lidé se stávají lepšími. Já tomu ale nevěřím. Naopak „rosteš k horšímu“. V mnoha ohledech lidé mohou být lepšími, ale jen po vnější stránce. Avšak srdce v lidském nitru je stále stejné. Lidské srdce je stejně hříšné a zkažené, jako bylo před tisíci lety. Je plné hořkosti, ve tvé hrudi je zdroj hořkosti, tak jako kdysi byl u Šimona. Máme v našich srdcích stejnou vzpouru proti Boží pravdě. Proto i dnes jsou lidé, kteří se vysmívají evangeliu a odmítají jej.

Ve své snaze hovořit o odmítání evangelia chci zmínit dvě skupiny lidí, jež obě odmítají pravdu. Pro Židy je to kámen pohoršení-úrazu, a pro Řeky je to bláznovství-hloupost. Nyní chci tyto dvě respektované skupiny učinit předmětem svého odsouzení, ale budu na ně pohlížet jako na členy velkého parlamentu, jako na reprezentanty vlastních voličů a budu se snažit ukázat, že pokud celá rasa Židů byla odříznuta, tak existuje ještě velká skupina lidí ve světě, kteří by odpověděli jménem Židů, pro které je Kristus kamenem úrazu, a pokud by Řeky pohltilo zemětřesení a přestali by existovat jako národ, stále by existovali Řekové, pro které by Kristus byl bláznovstvím-kamenem úrazu. Jen krátce představím Žida a Řeka a nechám je, aby k vám na chvíli mluvili, abyste viděli, koho tito lidé reprezentují mezi vámi samotnými, tedy ty, kteří nejsou ještě povoláni Boží milostí. 

První osobou je Žid, pro něho je Kristus kamenem úrazu. Respektovaný Žid své doby byl člověk, který se soustředil na formální náboženství celou svou osobností. Chodil do chrámu s velmi zbožným přístupem. Platil desátek ze všeho, co měl. Dokonce z máty a i jiného koření. Viděli jste ho, jak se postí dvakrát za týden s tváří, na které byl vidět smutek a bolest. Pokud jste se na něj podívali, měl zákon na čele mezí svýma očima. Na oděvu měl fylakteria tak velká, že vás nikdy nemohlo napadnout, že by to byl pohanský pes. Dával tak najevo, že pravý Žid podle rodokmenu. Měl svaté předky, pocházel ze zbožné rodiny. Byl to správný a dobrý muž. Vůbec neměl rád saduceje, kteří neměli žádné náboženství. Byl skrz na skrz náboženský člověk. Reprezentoval svoji synagogu. Neměl chrám na hoře Gerizim a nemohl tedy vystát Samařany, vůbec se s nimi nestýkal. Byl náboženským člověkem první třídy. Byl velkým moralistou a velmi miloval obřady zákona. Když uslyšel o Ježíši, zeptal se, kdo to je? „Syn tesaře.“ Aha. „Syn tesaře a jeho matka se jmenovala Marie a jeho otec se jmenoval Josef.“ „To už samo o sobě stačí jako důkaz, že to nemůže být Mesiáš.“ A co ten člověk říká? Proč říká: „Běda vám zákoníci a farizeové, pokrytci.“ „To nebude fungovat.“ Navíc říká: „Prostřednictvím žádného tělesného skutku žádný člověk nevstoupí do nebeského království.“ Žid si uvazoval dvojitý uzel na svých fylakteriích-třásních, myslel si, že si tak zdvojnásobí délku třásní na svém oděvu. Poklonit se Nazarénovi?! Ne nikdy. A pokud by takový rádoby učedník přešel přes ulici, považoval by to místo za nečisté, nikdy by nešel v jeho stopách. Myslíš si, že by opustil náboženství svých otců, které pocházelo z Hory Sinaj. To staré náboženství, kde na arše smlouvy sídlil cherubín? To že by opustil? Nikdy! V jeho očích byl Kristus jen drzý podvodník a lhář! Myslel si: „ Je to pro mě kámen úrazu, nemohu to ani poslouchat.“ Zacpal si uši před tímto výmluvným kazatelem a vůbec Ho neposlouchal. Sbohem starý Žide! Spi společně se svými otci, tvoje generace je bloudící národ, stále chodící po této zemi. Běda tobě ubohá trosko, tento Kristus, který byl pro tebe kamenem úrazu, bude jednou tvým soudcem a tvou hlavu se snese velké zlořečení. Jeho krev ať padne na nás a naše děti.“ Ale já hodlám najít pana Žida i tady v Anglii v Exeter Hall – osoby, které by odpovídaly tomuto popisu, ty, pro které je Kristus kamenem úrazu. Dovolte mi, abych vás představil sobě samým, někteří z vás tady pocházejí ze zbožných rodin. Máte své náboženství, které milujete, milujete jej jako nějaký drahokam, ale je to jen povrch, slupka. Ani jeden detail byste v něm nezměnili, nevzdali byste se vitrážových oken, kdokoli by se proti tomu obrátil s kritikou, toho byste odmítli a vyhnali jako heretika. Nebo snad nechodíte do takových kostelů na bohoslužby, ale milujete své prosté modlitebny, kde vaši předkové uctívali Boha, v nonkonformních kaplích. Ach! Jak krásné je to místo, které tak milujete. Milujete jeho vzhled, a pokud by někdo řekl jen slovo proti tomu místu, jak zle byste se pak cítili. Myslíš si, že co dělají zde, měli by dělat kdekoliv, ve skutečnosti, tvůj sbor je modelem. Místo, kam chodíš, je přesně místem pro každého. A kdybych se těl zeptal, proč doufáš, že se dostaneš do nebe, odpověděl bys: „Protože jsem baptista nebo protože jsem anglikán,“ nebo jmenovat jakoukoliv jinou denominaci. To jsi ty. Vím, že Ježíš Kristus bude tvým kamenem úrazu. Kdybych ti řekl, že celé tvé chození do kostela je k ničemu, nebo kdybych ti řekl, že všechny tvé modlitby a chvály neznamenají před Bohem nic, protože jsi pokrytec a formalista. Kdybych ti řekl, že tvé srdce není před Bohem v pořádku a pokud tomu tak není, všechny vnější obřady a věci jsou k ničemu. Vím, co asi řekneš: „ Už víc nebudu poslouchat toho mladého muže.“ Je to kámen úrazu. Pokud jsi byl tam, kde vyvyšují formalismus, pokud ti říkali, toto musíš dělat a toto musíš dělat, abys byl spasen, budeš s tím jistě souhlasit. Kolik je vnějšně náboženských lidí, na jejichž charakteru nenalezneme chybu, ale kteří nezažili znovuzrození Duchem svatým, kteří nikdy nesklonili svou tvář před golgotským křížem, kteří nikdy nepohlédli na ukřižovaného Spasitele, kteří v něj nikdy nesložili důvěru, v toho, který byl zabit pro lidské syny. Milují povrchní náboženství, ale když člověk s nimi mluví mnohem do hloubky, utíkají jinam. Můžete milovat všechno vnější na náboženství, asi tak jako milujete muže kvůli jeho oblečení, a při tom vás ten muž nezajímá jako takový. Pokud to tak je, pak vím, že jste jedni z těch, kdo odmítají evangelium. Uslyší te mě kázat, a zatím, co budu mluvit o vnějších věcech, budete mě pozorně poslouchat, když budu horovat za morálku, mluvit proti opilství, nebo budu poukazovat na nehorázné porušování dnu Páně-neděle. Ale pokud řeknu, pokud se neobrátíte a nebudete jako malé děti, tak nevstoupíte do Božího království. Pokud vám řeknu, že musíte být vyvoleni Bohem, že musíte být vykoupeni Spasitelovou krví, že musíte být obráceni Duchem svatým. Pak mě nazvete fanatikem. Pryč s ním! Pryč s ním! Už to víc nechceme poslouchat. Ukřižovaný Kristus je pro Žida, co miluje obřady, kamenem úrazu.

Ale existuje další typ takového Žida. Je skrz na skrz pravověrný ve svém myšlení a přístupu. Co se týče forem a obřadů, tak o nich vůbec nepřemýšlí. Chodí na bohoslužbu, kde se učí a dovídá se zdravé učení-doktríny. Neslyší nic jiného, než pravdu. Je rád, že bychom měli mít dobré skutky a morálku. Je to dobrý člověk, nikdo na něm nenajde sebemenší chybičku. Sedí tady každou neděli v kostelní lavici. Na tržnici chodí před lidmi ve vší počestnosti, jak byste si asi představili. Zeptejte se ho na cokoliv z oblasti učení-doktríny a podá vám obsáhlý výklad. Vlastně on může napsat klidně i pojednání na jakoukoli pasáž z Bible. Ví téměř všechno, je to všechnu uloženo na vrchu v jeho hlavě, tam je celé jeho náboženství, ale nikdy nesestoupí do hlubin jeho srdce. V jeho srdci jsou peníze, tedy láska k nim – mamon, světskost, nebo tam má ještě něco jiného, jako je např. sebeláska, anebo pýcha. Pravděpodobně rád poslouchá kázání o zkušenostech, ve skutečnosti má rád všechno, co je pravověrné. Avšak v sobě nemá nic pravověrného, zdravého, jeho srdce není správné před Bohem. Nebo jinak řečeno, vše je v něm pravověrné, ale je to bez jakékoliv podstaty. Velmi rád poslouchá správné učení, ale to nikdy nepronikne do útrob jeho srdce. Nikdy ho neuvidíte naříkat. Kažte mu o Kristu ukřižovaném, nádherný předmět kázání mimochodem, a nikdy neuvidíte, že by mu po tváři tekla byť jediná slzička, povídejte o mocném díle ducha svatého, on vás za to bude obdivovat, ale on nikdy nezažil mocnou ruku Ducha ve svém srdci. Řekněte mu o společenství s Bohem, o hlubokém vnoření se do Božího „oceánu“ a být ztracen v úžasné Boží velikosti a přítomnosti. On rád o tom slyší a rád to poslouchá, ale sám to nikdy nezažil, nikdy neměl společenství s Kristem. Když takového člověka zasáhnete Božím slovem, jež pronikne jako chirurgický nůž až k jeho srdci a odhalí podstatu, která se ukrývá v jeho srdci a odhalí se tak je nitro a ukáže se mu, co má jeho srdce být prostřednictvím Boží milosti, ten člověk nechce přijmout Krista do svého srdce, nedokáže to snášet. Ačkoli to miluje ve své hlavě, je to pro něj kámen úrazu a vyžene to vše ven. Nevidíte tady sami sebe, vážení přátelé? Vidíš sebe sama tak, jako tě vidí samotný Bůh? Protože tomu tak je, je tedy na tomto místě mnoho lidí, pro které je Kristus kamenem úrazu, jako jím vždycky byl. Ty formalisto, mluvím právě k tobě! Ty, který máš jen skořápku na sobě, ale jádrem však pohrdáš. Ty, který tak miluješ vnější oděv, ale nestaráš se vůbec o tu panu, která je v tom oděvu. Ty, který miluješ krásné barvy, ale pohrdáš skutečným zlatem, k tobě mluvím, ptám se tě, zda ti tvoje náboženství dává hlubokou útěchu, Může se dívat smrti tváří v tvář a říci: „Vím, můj Vykupitel je živ?“

Můžeš žehnat Bohu za utrpení a bolest? Můžeš se ponořit do vod zkoušek a proplout jimi, tak jak jsi? Můžeš triumfálně pochodovat lvím doupětem, smát se utrpení a odsunout poraženectví do hlubin pekla? Můžeš toto vše? Ne! Tvoje evangelium je slabošské – je plné slov a zvuků, ale je naprosto bez moci. Úpěnlivě tě prosím. Zahoď to! Nestojí to za to, aby ses ho držel a až přijdeš před Boží trůn, přijdeš na to, že tě zklame, a to tak že už nenajdeš jiné. Ztracený, zruinovaný, zničený zjistíš, že Kristus, který je teď pro tebe kámen úrazu, bude v ten den tvůj Soudce.

Už jsem odhalil Žida a teď je na řadě Řek. To je trochu jiná osoba než Žid, aspoň po vnější stránce. Fylakteria – třásně na oděvu jsou pro něj veteš, takovým oděvem pohrdá. Vůbec ho nezajímají náboženské obřady, má vůči nim averzi a vlastně ke vší té náboženské pompě. Má rád výřečnost, miluje intelektuální řeči, má rád trefná vyjádření. Rád čte ty nejnovější knihy. Je to Řek a evangelium je pro něj hloupostí a bláznovstvím. Řek člověk, kterého najdeme všude, v současnosti takový muž pochází z vysoké školy, i střední školy jej produkují. Najdeme ho na trhu, je majitelem obchodu, jezdí vozem, je čestný a jemných mravů, najdeme ho všude, dokonce i na královském dvoře. Je velmi moudrý. Zeptej se ho na cokoliv a on to bude vědět. Zeptej se ho na jakýkoliv citát od starého básníka a on ti jej zarecituje. Pokud jsi muslim a budeš mu argumentovat pro své náboženství, bude ti velmi trpělivě naslouchat. Avšak pokud jsi křesťan a budeš mu mluvit o Ježíši Kristu, řekne ti: „Přestaň! Nechci to dál poslouchat.“ Tento Řek věří každé filozofii jen ne té pravdivé. Prostudoval všechnu moudrost jen ne tu Boží.  Má rád všechnu učenost jen ne tu duchovní. Má rád vše, ale jen ne to, co Bůh schvaluje. Má rád vše, co pochází od člověka, ale nemá rád nic, co pochází od Boha. Je to pro něj bláznovství, naprosté bláznovství. Máš-li vykládat jen jednu v Bibli, on zavře své uši, už více netouží po tvé společnosti, je to pro něj bláznovství. Toho muže jsem už mnohokrát potkal. Jednou, když jsme se setkali, mi řekl, že nevěří žádnému náboženství, a když jsem řekl, že já ano, a že mám naději, že až zemřu, tak půjdu do nebe. On řekl, že se odvažuje říci, že je to velmi utěšující, ale že on náboženství nevěří. Dále řekl, že si je jistý, že nejlépe žít podle přírody. Jindy zase mluvil velmi pozitivně o všech náboženstvích, a že jsou dobrá v rámci svého kontextu a dále že jsou všechna pravdivá a že o tom nemá pochyb, pokud je člověk upřímný v rámci svého náboženství, že by byl v pořádku. Já jsem mu řekl, že si to nemyslím, že věřím, že je jedno náboženství zjevené od Boha, náboženství Božích vyvolených, náboženství, které je darem od Ježíše. On mě pak nařkl z toho, že jsem bigotní a popřál mi dobrý den. Bylo to pro něj bláznovství. Už se mnou nechtěl mít nic společného. Buď neměl rád žádné náboženství, nebo naopak měl rád každé. Jindy zase se mnou trochu chtěl hovořit o víře. Řekl: „To vše je velmi dobré, protestantismus má pravdu.“ Ale současně jsem řekl něco o vyvolení a on řekl: „Nelíbí se mi, že mnozí kázali o vyvolení a označil bych to za velkou chybu.“ Pak jsem se letmo zmínil o milosti zdarma, ale ani to nemohl vystát, bylo to pro něj bláznovství. On byl noblesním Řekem a přemýšlel nad tím, pokud není mezi vyvolenými, měl by být. Nikdy neměl rád následující pasáž: „a co je u světa neurozené a méněcenné, to si vybral Bůh, vybral si dokonce i to, co není, aby zrušil to, co je, aby se žádné tělo nemohlo před Bohem chlubit.“ Byl přesvědčen, že to Bibli velmi diskredituje, a když by byla tato kniha revidována, určitě by to bylo vypuštěno. Pro takového člověka, pokud tady je i toto ráno, přicházejí následující slova, ty větrem zmítaná třtino, musím ti říci toto: „Ach, ty moudrý muži, plný světské moudrosti, tvá moudrost bude tady stát, ale co budeš dělat v peřejích Jordánu? Filozofie ti může být užitečná, pokud chodíš po zemském povrchu, ale řeka je hluboká, a ty budeš chtít mnohem víc.  Pokud tě nedrží paže Nejvyššího v přívalu vod, a nemáš-li útěchu z Božích zaslíbení, pak člověče zahyneš i s celou svou filozofií, utoneš se svojí učeností, zemřeš v oceánu věčného trápení a utrpení a bolesti. A tam zůstaneš už navěky! Ach, vy Řekové, považujete to za bláznovství, ale tohoto muže spatříte jako svého soudce a toho dne budete litovat, že jste evangelium prohlašovali za bláznovství.

II.

Až dosud jsem mluvil o odmítaném evangeliu, teď krátce pohovořím o vítězném evangeliu. „Pro ty, kdo jsou povolání, jak Židy, tak i Řeky, je to Boží moc a Boží moudrost.“ Onde člověk odmítne evangelium, pohrdá milostí, vysmívá se mu jako klamu. Zde je však jiný člověk, který se mu také vysmíval, ale Bůh ho dostal až na kolena. Kristus nezemře pro nic. Duch Boží se nesnaží a neusvědčuje nadarmo. Bůh přece řekl: „Mé slovo se nevrátí prázdné, ale učiní to, k čemu jsem jej poslal.“ „On spatří trápení své duše a bude plně spokojen.“ Pokud jeden hříšník není spasen, jiný ale bude zachráněn. Žid a Řek nikdy nevysídlí nebe. Chorály chvály neztratí ani jednoho zpěváka kvůli opozici Židů a Řeků. Neboť Bůh řekl, někteří jsou povoláni, někteří jsou spaseni, někteří jsou zachráněni.

Pokud spravedliví a dobří nejsou zachráněni, pokud odmítnou evangelium, tak jsou jiní, kteří jsou povoláni, jiní, kteří budou zachráněni, protože Kristus neztratí nic ze zásluh svého utrpení, nebo z ceny své vykupující krve.

„Pro ty, kdo jsou povoláni.“ Tento týden jsem dostal dotaz, abych vysvětlil slovo „povoláni“, protože v jedné pasáži se říká, „Mnoho je povolaných, ale málo je vyvolených.“ Ale jinde v Písmu se to jeví tak, že všichni, kdo jsou povoláni, musí být vyvoleni. Dovolte mi, abych vám řekl, že existují dva druhy povolání. Jak můj starý dobrý přítel Bunyan říká, slepice má dva druhy volání, obyčejné, které dává každý den a každou hodinu, a pak má zvláštní volání, kterým svolává svá malá kuřátka. Takže existuje obecné volání, to je určeno každému člověku, každý člověk jej slyší. Mnozí jím voláni, všichni jsou takto voláni tohoto rána, ale jen několik je vyvolených. Existuje však ještě zvláštní volání, povolání dětí. Znáte hlas zvonu, který svolává dělníky do práce, to je obecné povolání. Otec vyjde ze dveří a zavolá, Honzo, oběd je na stole, to je zvláštní povolání. Mnoho je povolaných tímto obecným povoláním, ale nejsou vyvolení. Zvláštní povolání je určeno pouze dětem, a to je tedy i význam samotného textu. „Pro ty, kteří jsou povolaní, Židy i Řeky, je Boží mocí a Boží moudrostí.“ Toto povolání je vždycky to zvláštní. Budu-li tady stát a volat lidi, nikdo nepřijde, budu-li kázat univerzálně (všem) hříšníkům, nepřinese to žádné dobro, je to jako záblesk slunečních paprsků při letním večeru, je to nádherné a grandiózní, ale kdokoli by o tom slyšel, by tím nebyl zasažen? Ale zvláštní povolání je jako úder nebeskými vidlemi přímo do srdce člověka, přesně zasáhne, kam míří, je to šíp vystřelený mezi pláty brnění. Povolání, které zachraňuje, je jako, když Ježíš oslovil Marii Magdalénu a ona mu odpověděla: „Mistře – Rabunni“. Víte vůbec něco o tomto zvláštním povolání, moji drazí? Už vás kdy Ježíš povolal vaším jménem? Můžete si vzpomenout na tu hodinu, kdy vám zašeptal do ucha, „Pojď za mnou!“? Pokud ano, tak oceníte pravdu, kterou vám hodlám sdělit, tedy, že to je účinné povolání, které je neodolatelné. Pokud Bůh zavolá zvláštním povoláním, není nikdo, kdo by mu odolal. Ach! Já vím, že jsem se vysmíval náboženství, odmítal jsem ho a pohrdal jím. Ale to povolání! Ach, já bych sám nikdy nepřišel. Ale bůh řekl: „Přijď Všechny, které mi dá Otec, přijdou ke mně.“ „Pane, já nepůjdu.“ „ale ty půjdeš,“ řekl Bůh. A já jsem občas přicházel do Božího domu s předsevzetím, že nebudu naslouchat, ale nakonec jsem musel naslouchat. Ó, jak slovo přišlo do mé duše! Byla tam vůbec síla odporu? Ne, byl jsem vržen na zem, každá z mých kostí se zdála zlomená, byl jsem zachráněn účinnou milostí. Znovu se dovolávám vaší zkušenosti, milí přátelé. Když vás Bůh vzal za ruku, mohli jste mu odporovat? Už jste dost dlouho stáli proti vašemu služebníkovi. Nemoc vás nezlomila, nemoc vás nepřivedla k Bohu, výmluvnost kazatele vás nepřesvědčila, ale když se Bůh pustil do díla, hle, jaká to změna! Podobně jako Saul na cestě do Damašku, když zazněl hlas z nebe: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ.“ „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“ Už dál nepokračoval. Bylo zde účinné povolání. Podobně jako když Ježíš zavolal na Zachea, když byl vylezený na stromě. Ježíš na něj z pod stromu zavolal: „Zachee, slez dolu, dnes musím večeřet v tvém domě.“ Zacheus se chytil do sítě, uslyšel své jméno, toto volání zasáhlo jeho duši, nemohl to zastavit, protože ho Boží impulz naprosto pohltil, až slezl dolů. A mohu vám vyprávět o jednotlivcích, kteří přišli do Božího domu, kteří byli stejného charakteru, jak jsem jej popsal, tak že zvolali: „On mluví o mně, to jsem přece já.“ Stejně tak i já mohu říci tomu mladému muži, který včera ukradl rukavice svému pánovi, že ho Ježíš dnes volá k pokání. Možná dnes tady je taková osoba, a když toto volání přijde k lidskému charakteru, pak obecně přijde se zvláštní mocí. Bůh dává svým služebníkům štětec a ukazuje jim, jak jej mají používat při malování životních portrétů. A tak hříšník slyší zvláštní povolání. Já nemohu dát zvláštní povolání, jen sám Bůh a já to nechávám na Něm. Někteří musí být povoláni, Žid a Řek se mohou smát, ale stále jsou tady ti, kteří jsou povoláni, jak Židé, tak i Řekové. 

Nyní, abych uzavřel třetí bod kázání. Je velkou milostí, že mnoho Židů opustilo svoji sebespravedlnost, mnoho zákoníků opustilo své zákonictví a přišli ke Kristu. Mnoho Řeků sklonilo svého génia u trůnu Božího evangelia.

III.

Nyní přicházíme ke třetímu bodu, kterým je obdivované evangelium. Pro ty, kteří jsou povoláni, je to Boží moc a Boží moudrost. Nyní je na řadě, drazí milovaní, vaše osobní zkušenost mezi vaší duší a Bohem. Jste-li povoláni Bohem tohoto rána, tak už to víte.

Ale pokud člověk ve svém životě nevěděl, že je křesťanem, pak jím nikdy nebyl. Pokud ani na okamžik neměl jistotu, že by mohl říct, „Nyní vím, komu jsem uvěřil,“ myslím si, že nebudu mluvit příliš tvrdě, když řeknu, že ten člověk nebyl vůbec znovuzrozen, protože nechápu, jak může být člověk zabit a pak znovu oživen, a vůbec to nevím, jak může člověk přejít ze smrti do života a také nevím, jak může být člověk vyveden z temnoty do úžasné svobody, aniž by o tom věděl.

Jsou momenty, kdy s očima plných radosti můžeme zvolat, „Jsme přesvědčeni a jisti.“ Nechci vyděsit ani jednoho, kdo si není jistý a pochybuje. Velmi často temné pochybnosti převládají. Jsou období, kdy máš strach a obavy, že jsi nebyl povolán, když pochybuješ o svém zájmu o Krista. Ach! Jaké milosrdenství to je, když to není tvoje stálost a uchopení Krista, které tě zachraňují. Ale zachraňuje tě Jeho stálost a držení tebe! Jak je to sladká pravda, že to není tvá ruka, která se Ho drží, ale že je to Jeho ruka, která tě zachraňuje. Myslím si, že bys měl vědět, zda jsi povolán Bohem. Pokud ano, tak mě budeš sledovat i v následující části, která se bude týkat jen zkušenosti. Pro ty, kteří jsou povoláni, je Kristus Boží mocí a Boží moudrostí.

Pro pravého věřícího je evangelium mocí. Je to Kristus Boží moc. V evangeliu je Boží moc, která přesahuje veškerou naši představivost. Kdysi jsem byl jako Mazeppa připoután k divokému koni mé žádostivosti, nebyl jsem schopen jakéhokoliv odporu, jel jsem tryskem s pekelnými vlky v zádech, hnali se za mým tělem a duší, jako za svou zákonnou a spravedlivou kořistí. Pak se najednou objevila mocná ruka, která zastavila toho zběsilého koně, vysvobodila mé ruce z pout a dala mi svobodu. Je tady moc, drahý posluchači? Ano, je tady moc a kdo to zažil, musí to i potvrdit. Byla doba, kdy jsem žil ve starém hradu svých hříchů a spoléhal jsem na své skutky. Pak přišel do mých dveří trubač a přiměl mě, abych je otevřel. Ve vzteku jsem mu vynadal a řekl mu, že už sem nikdy nevstoupí. Pak přišla zbožná osoba s laskavým pohledem na tváři, jeho ruce byly zjizvené po hřebech a jeho nohy také. On vztyčil svůj kříž, použil ho jako kladivo. Hned s prvním dechem se brána mých předsudků otřásla, s druhým se už pořádně zachvěla a s třetím se už úplně zhroutila. A On vstoupil dovnitř a řekl, „Vstaň a stoupni si na moje nohy, protože jsem tě tolik miloval svou věčnou láskou.“ Jak mocná věc! Ach! Jak mocná to je věc. Cítil jsem to ve svém srdci, měl jsem svědectví Ducha v sobě a věděl jsem, že je to mocná věc, protože mě zdolala a dostala mě na kolena.

Pro křesťana je evangelium mocnou věcí. Co to je za věc, která přiměje mladého muže stát se misionářem pro Boží věc, že opustí svou matku a otce vydá se do vzdálených zemí? Je to moc, která to činí – je to evangelium. Co to je, co přiměje pastora uprostřed epidemie cholery, vyjít po skřípajících schodech a stát u postele umírajícího? Musí to být velmi mocná věc, která jej přiměje k tomuto riskantnímu činu. Je to láska Kristova kříže, která ho k tomu vede a motivuje. Co to je, co umožňuje jednomu člověku stát před zástupem lidí, jako je on sám, řekněme, že je nepřipravený, ale rozhodnutý, že nebude kázat nic než jen Krista ukřižovaného? Co to je, co jej přiměje volat, jako válečný kůň Joba v bitvě. Je to mocná věc – Kristus ukřižovaný. Co to je, co dodá odvahu bázlivé ženě projít temnou uličkou za deštivého večera, že jde a posadí se vedle oběti nakažlivé horečnaté nemoci? Co jí posiluje jít skrze doupě zlodějů a projít okolo prostitutek a klejících? Co ji motivuje k tomu, aby vstoupila domu smrti a tam se posadila a šeptala do ucha slova potěšení? Je to zlato? Na to jsou příliš chudí, aby jí dali zlato. Je to sláva? Nikdo o ní nebude vědět, nebo dokonce psát jako o význačné ženě. Co jí tedy motivuje? Je to láska k zásluhám? Ne, ona sama dobře ví, že před nebesy nemá žádné zásluhy. Co jí tedy vede, aby to dělala? Je to moc evangelia v jejím srdci, je to Kristův kříž, miluje jej.

Ale hle jiná scéna. Mučedník jdoucí na hranici. Rozvášněný dav stojící okolo něj, všichni se mu vysmívají, ale on pevně kráčí dál. Spoutají ho řetězem okolo boků u kůlu na hranici, navrší otepi dřeva okolo něj, oheň je zažehnut a slyšte jeho slova: „Žehnej má duše Hospodinu a celé nitro mé jeho svatému jménu.“ Plameny šlehají okolo jeho nohou, oheň pálí až na kost, vidíme ho, jak zvedá své ruce a říká: „Vím, můj Vykupitel je živ, a i když oheň pohltí toto tělo, tak uzřím svého Pána.“ Hle objímá kůl hranice a líbá jej, jako by jej miloval a slyšíme ho, jak říká: „Za každý železný řetěz, kterým mě svázali lidé, mi Pán dá řetěz ze zlata. A za tuto pohanu a nespravedlnost Bůh navýší mou nebeskou slávu.“ Pohleďte, všechny jeho dolní končetiny už pohltil oheň, a on je stále ještě mučen, nakonec poklekne a horní část těla se zhroutí. A slyšíme ho, jak říká: „Do tvých rukou poroučím svého Ducha.“ Jaká to mocná síla byla s ním, přátelé? Co ho tak učinilo silným? Co mu pomohlo, aby snášel takové krutosti? Co ho přimělo stát nepohnutě v plamenech? Byla to mocná věc – byl to kříž Ježíše Krista ukřižovaného. Pro ty, kteří jsou spaseni, je to moc Boží.

Ale hle, ještě jedna scéna je před námi. Není tady žádný dav, je to tichá místnost. Je tu prostý kavalec, jen postel, u které stojí lékař. Je tady mladá dívka, její obličej je poznamenán smrtelnou záhubou, dlouho už červ požíral její líce, a i když někdy přišel záblesk, byl záblesk smrtelné záhuby. Leží tady slabá, bledá, zničená a umírající, a přesto na její tváři vidíme úsměv, jako by viděla anděla. Mluví a jako bychom slyšeli v jejím hlase hudbu. Johanka z Arku nebyla ani z poloviny tak mocná jako tato dívka. Ona zápasí s draky na své smrtelné posteli, ale vidíme, jak zpívá a slyšíme její píseň.

A s úsměvem zavře své oči tady zemi a otevře je až v nebi. Co ji dává sílu takhle zemřít? Je to mocná věc, je to Kříž, je to ukřižovaný Ježíš.

Mám už jen málo času, abych se zabýval dalším bodem, a jsem vzdálen toho, abych vás unavoval prodlužováním tohoto kázání, ale musíme se zastavit u jiného výroku. Kristus je pro vyvolené Boží moudrostí a Boží mocí. Pro věřícího je evangelium dokonalá moudrost, a pokud se tak nejeví bezbožnému, je to proto, že je na nich odsouzení v důsledku jejich zvrácenosti.

Jedna myšlenka už dlouho zajímá veřejnost, a to, že náboženský člověk může být jen zřídka moudrý člověk. Je zvykem mluvit o nevěřících, ateistech a deistech jako o lidech hlubokého intelektu a myšlení a o křesťanském polemikovi se smýšlí, jako by měl být smeten argumenty svého oponenta, padnout rukou svého nepřítele. Ale to je zjevná chyba, protože evangelium je suma moudrosti, je synonymem poznání, pokladnicí pravdy a zjevením tajemství. V evangeliu vidíme, jak se v něm snoubí spravedlnost a milosrdenství, tady vidíme, jak je naplněn/uspokojen zákon a jak svrchovaná láska vede hříšníka k triumfu. Když nad tím přemýšlíme, rozšiřuje nám to obzory mysli a otvírá to naši duši po sobě jdoucím zábleskům slávy, stojíme v úžasu nad hlubokou moudrostí, která je v evangeliu manifestována. Ach, drazí přátelé! Pokud hledáte moudrost, najdete ji odhalenou ve své velikosti, nebalancujete na oblacích, ani nestojíte na pevných základech země, ani ji nenajdete v pochodu nebeské armády, ani není ve vlnobití moře, ani není skryta v kráse květin, ani ji nenajdeme ve zvěři, ani ji nenajdeme v člověku vrcholu Božího stvoření. Hleďme jinam a uvidíme velkou věc – vtěleného Boha na kříži, zástupce, který usmířil smrtelnou vinu, oběť uspokojující hněv nebes a zachránce vzbouřeného hříšníka. Tady je životodárná moudrost, sedící na trůnu, s korunou na hlavě ve slávě. Obdivujte pozemští lidé, pokud nejste slepí, a vy co, hledáte slávu ve své učenosti, poklekněte v pokoře, vaše dovednosti nedokážou vymyslet takové evangelium, to jen Bůh zachrání člověka.

Pamatujte, přátelé, že evangelium je samo v sobě moudrostí, ono také přináší moudrost svým žákům, učí mladé muže moudrosti a prozíravosti, dává pochopení prostému. Člověk, který věří, obdivuje ze srdce a miluje pravdu tak, jako Ježíš, tento člověk je na správném místě, kam by ho nedovedla žádná lidská věda. Přiznávám, že své hlavě mám místo pro toto vše. Cokoli si přečtu, vím, kam to mám dát, cokoli se naučím, vím, kam to mám uložit. Zrovna když jsem četl knihy, složil jsem všechno své poznání do slavného zmatku, ale od té doby, co znám Krista, kladu do středu Krista jako své slunce a každá věda obíhá okolo něj jako planeta, zatímco malé vědy jsou satelity těchto planet. Kristus je pro mě Boží moudrostí, nyní se vše mohu naučit. Věda ukřižovaného Krista je tou nejúžasnější vědou a poznáním, je mi Boží moudrostí. Mladý muži, postav svůj dům na Kalvárii! Tam bude tvoje observatoř, tam vírou prozkoumáš nejtajemnější věci přírody. Vezmi tu nejkomplikovanější buňku do Getsemanské zahrady, pohleď na vody rybníka Siloe. Ať se Bible stane tvým klasickým standardem – poslední autoritou a odvoláním ve věcech poznání. Ať ti její světlo svítí a ať se staneš moudřejším, než byl Platón, ať jsi vzdělanější než mudrci dávnověku.

A nyní, moji přátelé, se obracím na vás se vší vážností a naléhavostí před Boží tváří. Jste tady shromážděni tohoto rána, je mi známo, že jste tu každý z jiných motivů. Někteří z vás sem přišli ze zvědavosti, jiní sem přišli jako pravidelní posluchači, jedni přišli odtamtud, druzí zase odjinud. Co jste dnes ráno ode mne slyšeli? Řekl jsem vám o dvou typech osob, které odmítají Krista, náboženský člověk, který dodržuje náboženské formy a nic jiného, druhý člověk byl ze světa, který nazývá naše evangelium bláznovstvím. Nyní položte si ruku na srdce a zeptejte se sami sebe: „Nejsem jeden z nich?“ Pokud ano, pak choďte po zemi ve své pýše, odejdete, jako jste přišli, ale vězte, že Bůh za toto vše na vás sešle svůj soud, vězte, že všechny vaše radosti a potěšení odejdou jako sen a budete smeteni pryč na vždy. Věz, že navíc, člověče, jednoho dne v satanových síních v pekle, tě možná spatřím mezi mnoha duchy, kteří se na věky pohybují v kruhu se svýma rukama na srdci. Pokud bude tvá ruka vidět a tvoje tělo vidět, uvidím skrz tvou ruku a tělo a uvidím uvnitř tvé srdce. Jak jej uvidím? Bude v ohni – v ohni! A tam se budeš pohybovat na věky s červem požírajícím tvé srdce, který nikdy nezemře, bude tě obklopovat oheň, který nikdy nezemře, tvé srdce bude na věky mučeno. Dobrý Bože! Ať tito lidé už nepohrdají a neodmítají Krista, ale ať je toto čas a chvíle, kdy jsou povoláni.

Ti z vás, kteří jsou povolání, těm už nemám co říct. Čím déle budete žít, tím mocnější shledáte evangelium. Čím více vás bude učit Kristus, tím více budete žít pod vlivem Ducha svatého, čím více budete znát evangelium, tím pro vás bude mocnější, a tím také bude více chápat moudrost. Ať na vás spočine každé požehnání a ať jde Bůh s námi i dnešní večer!

Překlad Karel Hanza