List Titovi je jeden z nejkratších, ale zároveň jeden z nejhutnějších listů v Písmu. Verše, které jsou dnes před námi, jsou nejtemnějšími verši v tomto listu a patři k nejvážnějším textům celého Písma.

V první polovině první kapitoly se apoštol Pavel věnuje vyřešení velmi vážné situace církví na Krétě. Církve, které zde byly, neměly své ustanovené starší. Z toho pramenilo mnoho zmatku, bolesti, zranění a hříchu – a dnes tyto věci uvidíme. Apoštol Pavel důkladně připravil svého spolupracovníka Tita na to, aby tyto věci vyřešil – jak jsem ti (již dříve) nařídil. Přesto neváhá Titovi znovu zopakovat všechny podstatné věci, které se týkají starších. Ukazuje nám to, jak důležité je učení o starších v církvi. Každý, kdo se stane křesťanem, by se měl brzy seznámit s tím, kdo může a kdo nemůže být starším v církvi a také s tím, co je úkolem a náplní práce starších.

V těch několika verších, které máme v první kapitole o starších, je nejméně patnáct charakteristik starších. Popisují, jaký starší má, nebo naopak nemá, být. Většina z nich se týká charakteru staršího, tedy jeho vlastností, postojů, chování. Tři věci se více týkají náplně práce staršího – první odvozeně, totiž že má mít věřící děti, což je hned vysvětleno tím, že se těmto dětem nedá vytknout nevázanost a neposlušnost. Starší tedy vychovává své děti, stará se o ně, vede je a vyučuje. Totéž má dělat i v církvi – stará se o Boží stádo.

Dále je zde řečeno, že má být správcem, Božím správcem – je tím, kdo spravuje Boží dům, církev. Řídí, organizuje, rozhoduje a před Bohem se zodpovídá za to, co mu Bůh svěřil.

A nakonec čteme o tom, kdo chce být starším, že musí být:

  • …pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce. (Tt 1,9)

Starší tedy musí sytit Boží lid, aby Boží lid rostl v poznání Pána a v Jeho lásce a zároveň musí chránit stádo – tím, že bude jasně označovat falešné učení a usvědčovat odpůrce. Když se apoštol Pavel loučil se staršími v Efezu, řekl:

  • Vím, že po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu. (Sk 20,29-30)

Zde se dostáváme k našemu textu (Tt 1,10-12) a také k prvnímu bodu:

I. Místo působení falešných křesťanů

Často se stává, že když křesťané slyší o falešných učitelích, falešném učení nebo falešných křesťanech, tak přestávají poslouchat a řeknou si, že to je něco, co se jich přece vůbec netýká. Mnozí lidé si myslí, že falešní učitelé – to jsou přece ti z jiných náboženství, muslimové, hinduisti, buddhisti atd. To nám nemá vůbec nic, co říci. Moji milí, opak je pravdou. Verše, které jsem četl ze Sk 20, ukazují, že nebezpečí není venku, mimo církev, ale uvnitř, v samotné církvi.

A. Jsou z nás

Církev byla vždycky pod tlakem falešných učitelů – a to nikdy nebyl tlak zvenčí. Vždycky to byli lidé z církve a v církvi. Ať se podíváme do kteréhokoliv listu v Písmu, tak s výjimkou Filemonovi v každém najdeme varování před falešnými učiteli a některé listy byly napsány především kvůli falešnému učení – např. Galatským, Koloským, listy Janovi, 2. Petrův nebo Judův, kde čteme:

  • Milovaní, velmi jsem si přál psát vám o našem společném spasení, ale teď pokládám za nutné napomenout vás, abyste zápasili o víru, jednou provždy odevzdanou Božímu lidu. Vloudili se totiž mezi vás někteří bezbožní lidé, zapsaní už dávno k odsouzení, kteří zaměňují milost našeho Boha v nezřízenost a zapírají jediného vládce a našeho Pána Ježíše Krista. (Ju 3-4)

V listu Titovi je řeč právě o těchto lidech – jsou to lidé, kteří jsou v církvi, ale v mnoha případech se jedná o lidi nevěřící. Ne ve všech případech, to si musíme ujasnit. Může jít o skutečné křesťany, kteří jsou pyšní, tvrdí, nezralí, svedení… Ale často půjde o ty, které Pavel popisuje o několik veršů dále:

  • Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku. (Tt 1,16)

To je zcela jednoznačně popis nevěřících – ale zároveň je to řečeno do církve. Jsou to lidé, kteří prohlašují, že znají Boha. Mohou o tom být hluboce přesvědčeni. Jsou to lidé, kteří chodí pravidelně do shromáždění, jsou to dokonce ti, kdo stávají za kazatelnou. Není to problém světa kolem nás, ale problém světa, který je v nás a mezi námi. Je to problém toho, že jako křesťané málo rozumíme tomu, kdo je a kdo není křesťan a často považujeme za křesťany ty, kdo jimi ve skutečnosti nejsou.

Víme, že do srdce člověka ve výsledku vidí jen Bůh, ale On nám dal své Slovo, abychom podle něj rozlišovali, abychom nežili zmateně v tomto světě a nedali se opít rohlíkem. Pokud křesťané Boží slovo nepoužívají, pokud svůj život nestaví na tento základ, nemůžeme se divit, když jejich – nebo naše vlastní – životy vypadají jako životy lidí na Krétě. V takovém prostředí musíme dávat:

B. Pozor, abychom nebyli z nich

Hned na začátku desátého verše tím prvním, co zde čteme, je strašlivá skutečnost, že existuje spousta, mnoho těch, kteří se nepodřizují. Jsou to velmi znepokojivá slova, moji milí. Dokonce se podle mě jedná o možná nejstrašnější slova v Písmu: je mnoho těch… Jsou to slova, která se opakují na mnoha místech a často v podobném kontextu. Následování Krista je úzká cesta. Právě tak o tom mluvil Pán Ježíš Kristus:

  • Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá. (Mt 7,13-14)

To je něco, co by nás nemělo nechávat v klidu. Toto jsou slova, která nás nutně musí vést ke kříži Ježíše Krista. Jsou to slova, která nás musí vést na kolena před Pána a k tomu, abychom volali jako David:

  • Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď! (Ž 139,23-24)

Kromě toho nás musí vést do Písma, abychom ve světle Písma zkoumali svůj vlastní života, svou víru – ten základ, na kterém stojíme, motivy i své jednání.

  • Nyní tedy, děti, zůstávejte v něm [v Kristu], abychom se nemuseli bát, až se ukáže, a nebyli jím zahanbeni při jeho příchodu. (1J 2,28)

Toto musíme udělat dnes v našem textu. Chceme ho otevřít a použít jako zrcadlo, které nám ukáže, jak vypadáme. Použijeme Boží slovo jako rentgen, jako počítačovou tomografii, „cétéčko“, abychom viděli, co je uvnitř. Oddíl, který je před námi, je temný a je dost možné, že se nám jeho pečlivý průzkum nebude ani trochu líbit. Ale to je riziko studia Božího slova.

Pokračování příště