Verze pro tisk

Jak mne Jan Kalvín přivedl k pokání nad křesťanskou psychologií

24. března 1974, den po našem sňatku, jsme si já a moje žena Marla půjčili loďku a vyjeli na jezero Arrowhead v Kalifornii. Jelikož jsem šetřílek, chtěl jsem si ji půjčit jenom na hodinu. Plánoval jsem tak 20 minut pádlovat, 20 minut se opalovat se svou manželkou a pak, abych nemusel platit další hodinu, pádlovat zpátky.

Když jsem se dostal na místo, kde jsme se chtěli slunit, srovnal jsem polohu loďky se dvěma nezávislými body na břehu tak, abych měl kontrolu nad tím, jak moc se loďka vzdaluje z našeho stanoviště. Každou chvíli jsem pak musel polohu loďky podle oněch bodů upravovat. Když uplynulo 20 minut a nastal čas se vrátit, čekalo mě překvapení. Zjistil jsem, že i přes moje opatření nás loď zanesla mnohem dále do středu jezera, než jsem myslel. Abych se dostal ke břehu včas, musel jsem veslovat jako člen olympijské posádky.

Přišel jsem na to, že i duchovně si můžeme myslet, že jsme na správném místě, a přitom být unášeni pryč. Léta jsem byl ve své pastorské službě přesvědčen, že předávám svým lidem pevné biblické principy. Dokončil jsem studia teologického semináře, jehož mottem, vykresleným v původní řečtině na průčelí kaple, bylo "Hlásej slovo." (2 Tm 4:2) Byl jsem vyučován, jak mám vykládat Písmo, jak připravit a přednést biblicky zakotvené kázání a jak lidem dávat biblické rady.

Jako mnohá kázání mých evangelikálních přátel - pastorů, byla i ta má často okořeněna nejnovějšími psychologickými poznatky. Samozřejmě bych je nikdy nepoužil, kdyby nebyly v souladu s Biblí, byl jsem ale zároveň v semináři vyučován, že "všechna pravda je Boží pravda". Jestliže psycholog narazí na nějaký biblický princip, proč by ho neměl použít? Neučí snad Bible náležitou sebelásku, pokud nejsme pyšní?

  • Miluj svého bližního jako sebe sama. (Mt 22,39)

Není Boží láska ke mně základem pro náležité sebeocenění, neměli by rodiče sami budovat sebelásku svých dětí? Mohli jste tedy ode mě slyšet kázání s názvy jako: "Být sám sebou a cítit se dobře" a "Rozvíjení sebehodnoty" - to všechno (jak jsem si myslel) vycházelo z Bible a bylo protkáno citacemi, postřehy a příběhy čerpanými z praxe předních křesťanských psychologů, jejichž knihy a články jsem četl. Účastnil jsem se konferencí, kde tito lidé poskytovali školení v mnoha oblastech pastorační služby, poradenství a komunikace. Používal jsem videonahrávky křesťanských psychologů k vyučování v takových otázkách, jako je výchova dětí a manželské vztahy. Pro členy svého sboru jsem zorganizoval manželský seminář pod vedením dvou populárních křesťanských psychologů. Počátkem 80. let jsem se pokoušel vydat knihu na téma křesťan a emoce. Tehdy jsem ji považoval za biblicky fundovanou, ale dnes jsem rád, že se nenašel nakladatel.

Ačkoliv jsme u nás ve sboru neměli podpůrné skupinky (byl jsem příliš zaneprázdněn, abych je mohl organizovat), nebyl jsem proti programům, které měly pomoci ve službě zraněným lidem, jako například program A.A. (Anonymní Alkoholici). Jeho "Dvanáct kroků" ostatně znělo biblicky a mnoho evangelikálních sborů je, jak se zdálo, s úspěchem používalo. Jeden z mých kolegů chtěl takovou skupinu vést a já jsem s touto myšlenkou souhlasil.

Asi po třinácti letech pastýřské služby mi Bůh milostivě uštědřil pohlavek, aby mi ukázal, kde jsem se odchýlil od správného směru. Tenkrát jsem o svém pohledu na křesťanský život neměl pochybnosti. Hájil bych se, že stojím pevně na Bibli, že psychologii používám pouze k ilustraci nebo doplnění biblických principů a že vše podávám tak, aby mi všichni z mého sboru rozuměli.

Bůh však ve své svrchovanosti spojil několik činitelů, aby mě konfrontoval s potřebou změny. Rozhodující myslím bylo, že jsem poprvé kompletně přečetl Kalvínovu Instituci křesťanského náboženství. Tou dobou jsem byl spolu s kolegou pověřen staršími sboru, abychom si přečetli knihu křesťanské psychologie, která se měla stát osnovou práce podpůrné skupinky. Kontrast mezi Kalvínem na jedné a touto knihou na druhé straně byl stejný jako kontrast mezi dnem a nocí. Bůh narýsoval čáru a jasně se zeptal: "Na čí straně stojíš?"

Psal se rok 1991. Od té doby jsem byl opakovaně ujištěn o tom, jak zhoubné je integrovat křesťanství s psychologií. Právě tak jako ve starém Izraeli lid dělal obojí, "bál se Boha a sloužil božstvům podle obyčeje pronárodů" (2Kr 17,33). Věřím, že mnoho amerických věřících upadlo do synkretistického směšování křesťanství se světskou psychologií. Tyto dva pohledy ale směšovat nelze!

Dříve než uvedu některé konkrétní příklady, dovolte mi zdůraznit, že nějakou dobu trvalo, než jsem si tyto otázky ujasnil. První pochyby jsem začal mít počátkem osmdesátých let, ale dál jsem podporoval používání psycholo- gie. V dubnu 1991 jsem se dostal do krizového stadia, kdy jsem musel překročit hranici. Tady jsem nemohl udělat kompromis. Musel jsem s pokáním opustit psychologickou verzi víry, jíž jsem byl pohlcen, a vrátit se k základům křesťanství, které má ve svém středu Boha a je založeno na naprosté dostatečnosti Krista a Písma.

Někteří z vás mohou s tím, co říkám, silně nesouhlasit, a ani neočekávám, že každý bude mé názory akceptovat. Doufám však, že vás vyprovokuji, abyste tyto otázky znovu zvážili ve světle Písma. Předložím pět oblastí, kde je "křesťanská psychologie" v rozporu s biblickými pravdami.

1. Křesťanská psychologie je postavena na neadekvátním chápání spásy

Koncem 80. let mi začalo docházet o mnoho více než kdy předtím, že do mého sboru chodí týden co týden mnoho lidí, kteří vyznávají, že jsou spaseni, ale jejich životy o tom neposkytují žádný důkaz.

Jak jsem už zmínil, bylo mi na podzim roku 1990 uloženo prostudovat knihu, kterou měla používat skupinka "uzdravení zraněných". Jeden ze starších, který měl na této práci spolupracovat, byl spolu se svou ženou už dvacet let členem vedení hnutí Campus Crusade a vyučoval na jejich semináři. Můj sbor byl v blízkosti ústředí tohoto hnutí a mnoho našich členů bylo i jeho členy. Žena tohoto staršího byla jednou z těch "emocionálně zraněných", kteří si zřízení skupinky přáli.

Kniha, kterou jsme četli, byla od Henryho Clouda a jmenovala se "Když už tvůj svět nemá smysl" (Oliver-Nelson 1990). Bylo mi sděleno, že mi pomůže lépe rozumět zraněným lidem. Chtěl jsem knize dát šanci, ale už v jedné z úvodních částí jsem narazil na pasáž, která mě trápila. Autor tam prohlašuje, že pro tyto zraněné lidi "standardní křesťanské odpovědi" - vypořádat se s hříchem, víra, poslušnost, čas strávený s Písmem a modlitbou - zkrátka "nefungují". Srovnává je s radami Jóbových přátel a nazývá je "bezcenným lékem". Navrhuje potom své vlastní řešení, které je v podstatě posvěcenou verzí vývojové psychologie.

Když jsme diskutovali o Cloudově přístupu, starší sboru mi řekl, že lidem, kteří pocházejí z rozvrácených rodin jako jeho žena, moje kázání moc nesedí, protože příliš zdůrazňuji poslušnost Božímu slovu. Na autoritativní poža- davky nereagují dobře, protože měli přísné a chladné otce. Odpověděl jsem, že přece kladu velký důraz na Boží milost jakožto motivaci pro poslušnost. Odpověděl mi, že jeho žena nerozumí ani Boží milosti a že takové kázání jde mimo ni. Byl jsem trochu zaskočen, a tak jsem se zeptal: "Chceš říci, že mě celou tu dobu, co mluvím o Boží milosti, nechápala?" Odpověděl, že za dvacet let svého působení v Campus Crusade ani jednou nepocítila Boží milost a lásku na osobní úrovni.

Přemýšlel jsem o tom, co mi řekl, a položil jsem mu několik dalších otázek, abych si byl jist, že tomu, co slyším, skutečně rozumím. Pak jsem mu řekl: "Jestliže tvoje žena nikdy nepocítila Boží lásku a milost, pak není obrácená!" Citoval jsem klasické pojednání od Jonathana Edwardse s názvem Pojednání o náboženských citech, kde autor obhajuje názor, že spasitelná víra není otázkou intelektuálního přitakávání, ale dotýká se srdce hříšníka. Onoho staršího jsem tím dost rozčílil. Stál jsem tenkrát na svém - a stojím na něm i dnes. Tvrdím, že pokud není člověk po dvaceti letech naslouchání Božímu slovu pohnut Boží láskou a milostí, pak není opravdu obrácen.

Když jsem přemýšlel o tom, co tento starší, Henry Cloud a někteří další říkali, uvědomil jsem si, že podle nich je transformující síla evangelia, která nesla svaté skrze nejnepředstavitelnější zkoušky, nedostatečná k tomu, aby řešila emocionální problémy dnešních křesťanů. Začal jsem si uvědomovat, že psychologizovaný přístup ke křesťanství je postaven na mylné teologii, která ztotožňuje obrácení s osobním rozhodnutím pozvat Krista do svého života. Tyto dvě skutečnosti ale nejsou nezbytně jedno a totéž.

Podle Bible je obrácení nadpřirozený Boží čin, kterým Bůh dává duchovní život člověku, jenž byl mrtev v přestoupeních a hříších (Ef 2,1-5). Není to něco, co může člověk ovlivnit (J 1,12-13). Jak mi Kalvín a potažmo i Edwards pomohli vidět, Bůh každému opravdu obrácenému člověku vždy zjevil něco ze Své úžasné svatosti a majestátu. Hříšník je, stejně jako Izajáš po tom, co se mu Bůh zjevil, absolutně srozuměn s poskvrněností vlastního srdce a volá: "Běda mi, jsem ztracen!" Spíše než by se cítil lépe, cítí se mnohem hůř a uvědomuje si, jak si opravdu stojí před svatým Bohem. Podobně jako v tom Ježíšově příběhu se dokonce bojí pozvednout oči k nebi, bije se do prsou a volá: "Bože, slituj se nade mnou, hříšným!" (Lk 10,13) A Bůh je samozřejmě milostivý ke všem, kdo k němu opravdově volají. Psycholog Henry Cloud tvrdí (str.16), že pokud ke zraněnému člověku přistupujeme tak, aby se cítil viníkem své bolesti - ať už z důvodu nedostatku víry v Boha, nedostatku poslušnosti nebo čehokoliv jiného, jedná se o "odsuzování" a my působíme obrovskou škodu. Kalvín nicméně začíná svou Instituci úplně opačně:

"Jelikož se v lidském pokolení nachází pravý svět bídy, čímž jsme zbaveni božského roucha, naše hanebná nahota odhaluje, že se hemží samou hanebností. Každý z nás pak musí, byv proboden vědomím svého vlastního neštěstí, dospět k alespoň nějakému poznání Boha. Takto, z pocitu své vlastní nevědomosti, marnosti, ubohosti, ba co více - zkaženosti a porušenosti, poznáváme, že pravé světlo moudrosti, řádná ctnost, plný nadbytek všeho dobra, čistota a spravedlnost jsou pouze v samotném Pánu. Do těchto mezí jsme vykázáni svým vlastním zlem, abychom rozjímali o Božích dobrých věcech; nemůžeme se k němu opravdově pozvednout, dokud se sami sobě nezprotivíme." (1.1.1)

Věřím, že je v našich evangelikálních církvích mnoho těch, jimž bylo řečeno "Pokoj, pokoj", kde žádný pokoj není. Myslí si, že jsou s Bohem zadobře, protože odpověděli na výzvu a uposlechli jít dopředu nebo se modlili, ale nepoznali skrze usvědčující volání Ducha svatého zkaženost vlastního srdce. Necítí, jak říkával Spurgeon, tu oprátku kolem krku, a tak když Spasitel provaz přeřízne, nepláčou radostí. Skutečností zůstává, že v mnoha případech nebyli opravdu obráceni.

Věřím, že celé hnutí křesťanské psychologie je postaveno na falešném pojetí spásy, které minimalizuje zkaženost člověka a činí z obrácení něco, co hříšník může udělat sám, stačí se rozhodnout pro Krista.

2. Křesťanská psychologie vede člověka k soustředění na sebe, ne na Boha a Jeho slávu

Jedna z nejrozšířenějších lží, které zaplavily církev v posledních 25 letech, zní takto: Bible učí, že je potřeba, abychom sami sebe milovali a rostli v sebeúctě. Sám jsem byl ovlivněn knihou Jamese Dobsona Být sám sebou (1974) s podtitulem "Tvoje dítě má hodnotu". Tvrdí, že naši společnost zachvátila epidemie komplexu méněcennosti, která je příčinou mnoha společenských neduhů. Svou knihu začíná ilustrací ze života Lee Harvey Oswalda. Tento ubohý člověk, "odmítnutý a nikým nemilovaný ztroskotanec, zabil muže, který - více než kterýkoliv jiný člověk na zemi - ztělesňoval úspěch, krásu, bohatství a láskyplné rodinné vztahy, které on neměl. Když vystřelil, použil jediné umění, kterému se za celý svůj bídný život naučil." Zastřelil prezidenta Kennedyho. "Nakonec, jak se často stává, jeho smutek se proměnil v hněv." Bez biblických principů poselství naznačuje, že kdyby se cítil spokojen sám se sebou (a další uvedené příklady), možná by tento hrozný čin nespáchal. Dobson také napsal knihu Žena si přeje, aby jí muž rozuměl (1975). Zde prohlašuje, že nízké sebehodnocení je hlavním problémem amerických křesťanských žen.

Podobné představy pronikají desítky populárních křesťanských knih. V knize Worry-Free Living (1989) tvrdí autoři Frank Minirth, Paul Meier a Don Hawkins, že nedostatek sebevědomí "je základem většiny psychologických problémů". Říkají, že důvodem, proč David a ne Saul mohl zabít Goliáše, je fakt, že na rozdíl od Saula měl zdravé sebevědomí. Říkají také, že oněch deset zvědů, kteří přinesli špatné zprávy o ob- rech z Kenaanu, trpělo špatným sebehodnocením, zatímco o Jozuovi a Kálebovi toto neplatilo, protože měli pozitivní pojetí sebe sama.

Brožura vydaná Rapha Treatment Center a doporučovaná mnoha významnými představiteli církve, vysvětluje, že "část úspěchu poradenského centra Rapha je založena na ojedinělé schopnosti zaměřit se na problémy nízkého sebevědomí a vyřešit je. Jádrem všech emocionálních problémů a návykových poruch je nízké sebehodnocení." Sám jsem nikdy ve vyučování zdravého sebevědomí nešel tak daleko, byl jsem více "vyvážený"! Učil jsem, že přílišná sebeláska se nazývá pýchou, ale nicméně musíme nějakou disponovat, abychom měli dostatek sebedůvěry a mohli fungovat v životě a sloužit Bohu. Abych toto stanovisko podpořil, používal jsem pravdy o našem postavení v Kristu spolu s příkazem milovat svého bližního jako sebe sama.

Pak jsem četl Kalvína! Když pojednává o prvotním hříchu, ukazuje, jak jsme následkem naší padlé přirozenosti náchylní lichotit sami sobě kvůli vrozené sebelásce. Tvrdí:

"Nic člověka netěší víc než ten druh svůdné řeči, který dráždí jeho pýchu, jež prostupuje až do morku kostí. Proto téměř vždy, když někdo veřejně velebil lidskou přirozenost, měl mnoho nadšených posluchačů."

Dále říká, že to, co je založeno na padlé přirozenosti, nás učí být spokojen sám se sebou, což ale "přivádí ty, kteří takto přemýšlí, do úplné zkázy".

Později, když pojednává o nutnosti milovat svého bližního, abychom naplnili zákon, říká:

"Jasné je, že člověk je od narození náchylný k sebelásce, jakkoliv se vzdálil od pravdy, stále zachovává sebelásku, a nebylo tudíž nutno zákona, který by ji, i tak nadměrnou, rozmnožil nebo více roznítil. Je proto pravdou, že dodržujeme-li zákon, nejsme vedeni láskou k sobě, ale k Bohu a svému bližnímu. Ten, kdo žije dobrý a svatý život, žije sám sobě co nejméně, a že nikdo nežije horším nebo špatným způsobem života, než ten, kdo žije a namáhá se jen pro sebe, hledá jen svůj vlastní prospěch a přemýšlí jen o něm.

A skutečně - k tomu, aby Bůh vyjádřil, jak moc máme milovat své bližní (Lv 19,18), poměřil obětavost s naší láskou k sobě samým - mocnější a silnější emoci neměl po ruce."

Kalvín pokračuje odmítnutím těch, kdo jako mnozí z dnešních křesťanských psychologů učí, že se musíme nejdříve naučit milovat sami sebe, abychom mohli milovat Boha a ostatní. V protikladu k sebelásce Kalvín opakovaně zdůrazňuje jako hlavní ctnost skromnost a pokoru. V kapitole zabývající se zotročením vůle v hříchu (2.2.11) cituje Augustina, který říká: "Když si člověk uvědomí, že sám o sobě je ničím a sám v sobě nemůže hledat pomoc, pak jsou jeho zbraně zničeny a boj je u konce. Všechny zbraně bezbožnosti musí být zničeny, zlomeny a spáleny; musíš zůstat neozbrojen a nemít v sobě žádnou moc. Čím jsme totiž slabší, tím ochotněji nás Pán přijme." Kalvín uzavírá pojednání slovy: "Jenom žádám, abyste odložili stranou nákazu sebelásky a ambicí, kterými jsme zaslepeni, a přestali klamat sami sebe (sr. Ga 6,3), jen tak spatříme pravdivý obraz o sobě v zrcadle Písma (sr. Jk 1,22-25)."

Kalvínovo dílo obsahuje rovněž nádhernou kapitolu nazvanou Souhrn křesťanského života: Zapření sama sebe. Když jsem četl Kalvínovo hutné biblické pojednání o přirozenosti člověka a hříchu, uvědomil jsem si, že jsem svým vyučováním křesťanské psychologie "zdravého sebevědomí" velmi chybil. Uvědomil jsem si, že křesťanská psychologie slouží k povýšení člověka v jeho hříchu a stahuje Boha k nám dolů jako dobráckého kamarádíčka, který nás bezpodmínečně miluje, takže můžeme sami sebe přijmout. Bible ale vyvyšuje Boha jako svatého, zatímco strhává z člověka jeho pýchu a sebespravedlnost. Nechává dokonce i toho nejlepšího z lidí padnout do prachu a vyznat:

  • Co ti odpovím, když jsem tak bezvýznamný!... Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu. (Jób 40,4; 42,6).

Když jsem si uvědomil svůj mylný pohled na sebe a Boha, začal jsem také vidět, že křesťanská psychologie nesměruje lidi k oslavě Boha a k životu, který by se líbil Bohu, bez ohledu na osobní oběti. Místo toho používá Boha a Písmo pro sobecké cíle štěstí a vnitřního pokoje.

Knihy křesťanské psychologie a sebezdokonalování bez rozdílu citují mnoho biblických veršů a občas je i vykládají, což jim dodává zdání bibličnosti, ale v srdci jejich přístupu je vždy záměr použít Boha k vlastnímu prospěchu, štěstí nebo naplnění, místo podřízení se Bohu, aby byl oslaven, protože pouze On je toho hoden.

Když jsem hledal způsob, jak pomoci zraněným lidem v mém sboru, dostalo se mi do rukou video a skripta, které používal Chuck Swindoll (Evangelical Free Church) v jeho kvetoucím sboru ve Fullertonu. Vážil jsem si tohoto muže a těžil z jeho kazatelské služby, a proto jsem doufal, že tento materiál budu moci použít. Když jsem jím ale procházel, byl jsem vyveden z rovnováhy. Používal často odkazy z Písma, ale protkával je těmi dobře známými řečmi o nízkém sebevědomí. Tento materiál uvádí, že lékem na naše emocionální problémy je naučit se zaměřovat se na sebe, milovat sebe sama a budovat svoji sebehodnotu, která naší osobnosti chybí. Došlo mi, že tyto příručky používají Boha jako návod, jak učinit sám sebe šťastným.

V protikladu ke křesťanské psychologii říká Ježíš, že chceme-li ho následovat, tou první věcí je zapřít sám sebe a brát denně svůj kříž (Lukáš 9:23). Tyto dva naprosto rozdílné přístupy není možné sloučit. Buď budeme činit pokání ze sebelásky a zemřeme sami sobě pro Boží slávu a Jeho záměr, nebo se budeme sebevědomě snažit použít Boha k dosažení vlastního štěstí. Abychom následovali Ježíše, musí být naše já sesazeno z trůnu.

3. Křesťanská psychologie popírá dostatečnost Ježíše Krista a moc Ducha svatého

Henry Cloud v již zmíněné knize uvádí: "Zkusil jsem 'standardní' křesťanské odpovědi pro sebe a ostatní a došel jsem, stejně jako Jób, k tomu, že jsou 'bezcennou medicínou'." Těmito standardními odpověďmi je říkat lidem, že jsou v hříchu, nemají dost víry, netráví dost času s Biblí a na modlitbách nebo že jsou nějak jinak odpovědni za svoji bolest. Jinými slovy Ježíš Kristus a Duch svatý nestačí. Abys vyřešil svoje emocionální boje, potřebuješ psychologii. Bible je nicméně jasná v tom, že živý Pán Ježíš Kristus je pro věřícího vším:

  • V něm je vtělena všechna plnost božství, v něm jste i vy dosáhli plnosti. (Koloským 2,9)

Navíc nás nenechal samotné, ale dal nám svého Svatého Ducha, aby v nás přebýval a posiloval nás. Jestliže máme Ducha, nebudeme podléhat žádostem těla. Jeho ovoce - láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, tichost, dobrota, věrnost a sebeovládání budou charakterizovat naše životy. (Ga 5,16, 22-23) Tvrdím, že tyto vlastnosti popisují psychologicky vyzrálého a zdravého člověka. Jelikož jsou tyto kvality ovocem, chvíli to trvá, než dozraje. Nezískáme je bez boje a snahy. Bible neříká, že jsou určeny jen pro jedince z normálního prostředí, zatímco ti z nefunkčních a rozvrácených rodin se musí obrátit na psychoterapeuta. Slibuje ovoce Ducha všem věřícím, kteří půjdou cestou závislosti na Duchu svatém.

Nezastávám názor, že život věřícího člověka je jednoduchý a bez překážek, že nebude nikdy na dně, v depresi, úzkostech nebo strachu. Bible sama nám představuje nespočet zbožných mužů a žen, kteří zápasili s obrovskými emocemi, když procházeli těžkými zkouškami. Pavel sám mluví o tom, jak na něj utrpení dolehlo nadmíru těžce, až se vzdal naděje. Šel snad za psychologem, aby se naučil, jak se cítit lépe? Ne, protože říká, že smyslem tohoto utrpení bylo, "abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé." (2K 1,8-9)

Chci zdůraznit to, že jedním z hlavních důvodů zkoušek je naučit i nás Pavlově lekci, totiž nedůvěřovat sobě, ale spoléhat stále víc na dostatečnost našeho Pána Ježíše Krista. Někdy nás zkoušky také učí, že potřebujeme jeden druhého, abychom mohli nést břemena druhých. Nevylučuji potřebu bližním naslouchat, pečovat a radit, ale jeden druhému bychom měli pomáhat prostřednictvím Krista, nikoliv pomocí nejnovějších technik na sebe zaměřené psychoterapie.

4. Křesťanská psychologie ničí dostatečnost a autoritu Božího slova

Tohle se jistě vztahuje na dostatečnost Krista a Ducha svatého. Tato skutečnost se ale rozšiřuje na celé Písmo. Křesťanská psychologie nám říká, že Slovo je samozřejmě na místě, nemůže ale být odpovědí na všechny složité problémy dneška. Je dobré se na ně obrátit, mluvíme-li o spáse, ale dojde-li na emocionální problémy, potřebujeme školeného terapeuta. Christianity Today (2.10.1992, str.28) například uvádí:

Mýtus: Pastor je kompetentní radit svým farníkům.

Fakt: Většina pastorů je vyzbrojena jenom skrovným množstvím znalostí o behaviorální psychologii a terapii. Pastorovo povolání je v prvé řadě duchovní - pomáhat lidem nacházet sílu v Boží přítomnosti a duchovní směřování uprostřed těžkostí. Psychologické "seřízení" je věc jiná, a vyžaduje-li vážnou pozornost, měl by pastor vyhledat spolupráci profesionálního poradce nebo psychiatra.

Bohužel i R. C. Sproul, jehož učení obvykle oceňuji, souhlasí s názorem, že Písmo není pro věřícího dostačující. Ve svém časopise Tabletalk otiskl článek Johna Coa z Rosemead School of Psychology. Coe rozvíjí názor, že Písmo je pouze částí Božího zjevení. Používá přesvědčení Tomáše Akvinského, že Bůh k nám mluví kromě Bible také skrze přírodu. Tvrdí: "Až poté, co shromáždíme všechny formy zjevení, můžeme mluvit o jeho dostatečnosti." Říká, že "Bible umožňuje Boží interpretaci historických a přírodních aspektů, ale sama o sobě je nedostatečná". Uvádí také, že autor knihy Kazatel "si je vědom jak nedostatečnosti samotné Bible, tak i samotné přirozené moudrosti".

Coe se nás snaží přesvědčit, že potřebujeme moudrost získanou z psychologie k doplnění Písma, neboť "všechna pravda je Boží pravda". Bible nám neříká vše, co potřebujeme znát o matematice nebo medicíně - podobně by proto bylo hloupostí ignorovat "moudro" moderní psychologie.

Tyto argumenty jsou pochybné a znevažují autoritu Písma. Skutečným problémem zůstává otázka, jak poznáme, co je pravda, a to zvláště v oblasti psychologie. Psychologie totiž zasahuje do problémů, jimiž se Bible jasně zabývá, jako například hněv, chtíč ("sexu- ální závislost"), hořkost, úzkost, deprese a mnoho dalších. Celá Bible je zaměřena na to, aby nám pomohla udržovat zdravé vztahy ("miluj svého bližního") k ostatním. Bible se dotýká některých lékařských záležitostí, ale není to v centru jejího zájmu. Jasně ukazuje, jak se vypořádat s těmi problémy, které chce pomoci řešit i psychologie. Psychologie však používá zcela jiný přístup než Písmo, protože je zaměřena na člověka a jejím cílem není líbit se Bohu. Je také mylné předpokládat, že psychologie je věda srovnatelná s moderní medicínou. Existují doslova stovky nejrůznějších psychoterapií, jež nemají žádnou vědecky podloženou platnost. Jestliže jsou nějaké psychologické "pravdy", pak souhlasí s Písmem a psychologie je v takovém případě nadbytečná.

Jednou z věcí, která mne při četbě Kalvína překvapila, je skutečnost, že skrze pravdu Písma byl schopen vyprostit se z monolitického vlivu římskokatolické církve. Jenom proto, že byl tak ponořen do Písma, dokázal žít bohabojně, navzdory téměř neutuchávajícím nemocem a intenzivní opozici vůči jeho učení. Jeho univerzálním testem na všechny situace bylo: Co říká Bible? Jako pastor pomáhal svým lidem řešit všechny těžkosti té doby tím, že Bibli kázal a jen z ní dával rady. Písmo prohlašuje, že vybaví Božího člověka pro každé dobré dílo. Psychicky nebo emocionálně narušený jedinec takto vybaven není. Boží vzácné a úžasné sliby spolu s jeho mocí nám poskytují vše nezbytné pro život a zbožnost (2Pt 1,3-4). Co víc ještě můžeme potřebovat k tomu, abychom mohli čelit životním problémům a zkouškám? Zcela jistě ne světskou psychologii!

5. Křesťanská psychologie minimalizuje biblický pohled na hřích a osobní odpovědnost

Pokud jste četli nějakou populární publikaci křesťanské psychologie, jistě vám nemusím dokazovat, že tento přístup snižuje biblický pohled na hřích a osobní odpovědnost. Toto hnutí důsledně používá lékařskou terminologii a diagnostiku, která naznačuje, že člověk není za své problémy zodpovědný, neboť je nemocný. Je "sexuálně závislý", nikoliv otrokem chtíče. Je alkoholik, ne opilec. Je v procesu uzdravování, a ne v pokání. Pracovní kniha "Dvanáct kroků pro křesťany", používaná Chuckem Swindollem, zakladatelem fullertonského sboru, uvádí:

"Pro křesťany, kteří trpí návykovými potížemi nebo pocházejí z rodin s návykovými rysy, mohou být církví odsuzující poselství obzvlášť obtížná. Mohou lidem bránit v hledání uzdravení... Když se staneme ochotnější přiznat své poruchy sami sobě i ostatním v procesu uzdravování, vidíme, že tento proces uzdravuje, a proto je prospěšný..." Posléze se dozvídáme, že je třeba "uznat a dokonce přátelsky přijmout svou negativní nebo potlačenou přirozenost". "Naučíme se" přijmout své nechtěné sklony, jako je hněv, nepřiměřené sexuální chování, nesnášenlivost či agresivita. Všimli jste si, že v tomto pojednání nebyla žádná zmínka o hříchu, porušenosti, pokání nebo Boží nezasloužené přízni? O několik stránek dále uvádí příručka některé z pilířů procesu uzdravení. Jedním je skutečnost, že "přij- meme sami sebe". Druhý pilíř říká, že se "uzdravujeme skrze sebelásku a zaměření se na sebe". "Cítíme se dobře, když se, je-li to vhodné, postavíme sami za sebe." "Máme rádi ty, kteří se láskyplně starají o sebe." "Máme zdravý smysl sebeocenění." Odpusťe mi, ale mohl bych pokračovat ve výčtu příkladů psychoblábolů, které zaplavují církev. Tyto rady pouze odrážejí současný kulturní důraz na zdravé sebevědomí a sebepřijetí, bez ohledu na to, jak hrozně člověk zhřešil.

V naprostém protikladu k tomuto přístupu je Kalvín osvěživě pokorný, když řadí sebe, stejně jako ostatní věřící, mezi hříšníky. Ve své skvělé kapitole o pokání uvádí: "Učíme, že ve svatých, dokud nejsou zbaveni smrtelných těl, přebývá hřích, protože v jejich těle sídlí zkaženost nezměrné touhy, která bojuje se spravedlností." Později nás v téže kapitole volá k životu "v neustálé snaze o umrtvování těla, dokud není úplně poraženo a Boží Duch v nás nevládne". Říká: "Myslím tudíž, že ten činí nejlépe, kdo se naučil být nespokojen se sebou samým tak, aby nevězel v bahně hříchu, ale spíše spěchal k Bohu a toužil po něm tak, aby jsa naroubován v život a smrt Kristovu, mohl být neustále hotov k pokání."

V kapitole o sebezapření (tento termín se v knihách křesťanské psychologie nevyskytuje) Kalvín píše zasvěceně o naší hříšné přirozenosti:

"Neboť slepota, s níž se ženeme do náruče sebelásky, je taková, že si každý z nás myslí, že má proč být na sebe pyšný a podceňovat ostatní, když se s nimi srovnává. Když nám Bůh dopřeje něco, z čeho nemusíme činit pokání, okamžitě pozvedneme svou mysl a nejsme pouze nadutí, ale téměř bychom praskli pýchou. Nectnosti, kterými jsme zamořeni, pracně před ostatními skrýváme, zatímco si lichotíme a namlouváme, že jsou to drobné a bezvýznamné nedostatky. Někdy je dokonce přijímáme jako ctnosti, kterými se lišíme od ostatních. Jestliže se někdo prokazuje stejnými obdarováními (anebo ještě většími), které obdivujeme u sebe, záměrně tyto dary snižujeme, abychom takovému člověku nemuseli uvolnit místo. Pokud mají druzí nějaké chyby, nespokojíme se s přísnou a ostrou výtkou na jejich adresu, ale nenávistně jejich chyby zveličujeme. Povstává potom taková nestoudnost, že si každý z nás přeje vyvýšit se nad ostatní a krutě jednat s každým smrtelníkem nebo na něj alespoň pohlížet svrchu jako na méněcenného... Není nikoho, kdo by v sobě nechoval nějaké přesvědčení o vlastní výjimečnosti."

Kdybych se necítil dobře, chtěl bych, aby mi lékař řekl o mém zdravotním stavu celou pravdu. Může mě poplácávat po rameni a říkat, že jsem ten nejbáječnější chlapík na světě. Může mi tvrdit, že můj problém není závažný, že bych měl to, jak se cítím, ignorovat a myslet na to, jak jsem jedinečný. Jestliže mám ale rakovinu, pak jsou jeho rady a povzbudivé řeči bezcenné. Potřebuji znát tu krutou pravdu. Jenom potom je naděje, že třeba i nepříjemný lék mě uzdraví.

Hříšníkům nijak nepomáháme, když mlčky přecházíme velmi vážnou přítomnost pýchy, chtivosti, lakoty, žárlivosti nebo sebestřednosti. Správné a poctivé je pomoci jim ukázat Božím slovem zjevenou pravdu. Čím blíže je kdo nepřístupnému světlu Boží svaté přítomnosti, tím jasněji vidí poskvrněnost vlastního srdce. Pokud opravdu zná Krista jako Spasitele, bude hřích, který vidí uvnitř, nenávidět, bude se snažit ho vykořenit a s díky si přivlastňovat hojnou Boží milost a odpuštění.

Závěr

Někteří z vás si možná myslí: "Nejsi trochu moc extrémní? Nevyléváš vaničku i s dítětem? Nedá se z psychologie přece jen něco dobrého vytěžit?" Moc ne! Mohou se v ní vyskytnout nějaké užitečné postřehy, stejně jako je čas od času nabízí časopis Reader's Digest. Psychologie ale nenabízí nic nezbytného pro život a zbožnost, co by chybělo v Bibli. Jestliže je problémem organická nebo chemická dysfunkce mozku, bude asi třeba vyhledat lékařské řešení (i když vybízím k opatrnosti s ohledem na používání psychiatrických preparátů). Pokud se týče řešení emocionálních a vztahových problémů, které přicházejí do našeho života, nemá psychologie věřícímu co nabídnout, spíše je v mnohém matoucí a klamná.

Zeptal jsem se v dopise Jamese Dobsona, jestli může jmenovat jediný problém, na který může psychologie, na rozdíl od Bible, dát odpověď. Podle něj například potřebujeme křesťanskou psychologii na to, aby pomohla rodičům určit, jestli je šestileté dítě emočně a psychicky připraveno jít do první třídy, aby pomohla rodičům umět si poradit s nadaným nebo retardovaným dítětem, dala radu muži, u jehož manželky propukla schizofrenie a běžela s křikem po ulici, poradila člověku ve středním věku zvažujícímu změnu povolání nebo poskytla pomoc adolescentovi, který byl velmi vzdorovitý a odmítavý vůči svému otci.

Odborné poradenství týkající se vzdělání nebo práce je velmi odlišné od psychoterapeutického nesmyslu, který zásluhou křesťanských psychologů za- plavuje církev. Opravdu potřebujeme psychology, aby rodičům pomohli poradit si s nepoddajným dítětem? Nedává nám snad Bible moudrost k řešení podobných situací? Pokud je problém zmíněné schizofreničky organického původu, pak potřebuje lékaře. Jestliže není, pak určitě ona ani její manžel nepotřebují psychologa. On se ji musí naučit milovat tak, jako Kristus miluje církev. Ona se potřebuje vypořádat se všemi hříšnými myšlenkami a chováním, které způsobily její zhroucení, a naučit se věřit v dostatečnost Krista. Tou poslední věcí, kterou potřebuje zmíněný vzdorný mladík slyšet, je to, že potřebuje vybudovat vlastní sebehodnotu!

Po tisíce let byla Bible dostatečná na to, aby vystrojila svaté na život plný tragédií, na život v pronásledování a dokonce mučednictví. Proč se tak tvrdošíjně odvracíme od našeho na vše stačícího Pána, zřídla živé vody, a budujeme cisterny rozpukané, které vodu neudrží? (Jr 2,13) Nepotřebujeme psychologii. Potřebujeme Pána a jeho Slovo. Děkuji Bohu za jeho služebníka Jana Kalvína, který mi pomohl činit pokání z takzvané "křesťanské" psychologie!

Steven J. Cole, (FCF)