Mohamedovo svědectví, že Alláh je jediný bůh a vedle něj neexistují jiní bohové, vyvolalo u polyteistů v Mekce rozhořčený odpor. Zesilujícímu hospodářskému bojkotu muslimů předcházely žhavé slovní přestřelky. Následovaly pomluvy, pronásledování sociálně slabých a mučednická smrt muslimských otroků. Mohamed svým 83 následovníkům radil, aby uprchli do Etiopie a hledali azyl u tamějších křesťanů. Po smrti jeho první ženy Chadžídži a jeho strýce z otcovy strany Abú Táliba, ztrácí Mohamed příbuzenskou ochranu v Mekce a je nucen vystěhovat se do Jathribu (Medíny).

Před útěkem uzavřel Mohamed s obyvateli Medíny pro sebe a své muslimy tři právně závazné smlouvy. Po svém příchodu do Medíny založil nejprve multikulturní městskou správu, ale jen do té doby, než získal dostatek moci k prosazení netolerantního náboženského státu. Avšak rostoucí chudoba stovky vystěhovaleckých rodin z Mekky zapříčinila v jeho církevním společenství sílící napětí. Aby tuto nouzi zmírnil, vyzýval Mohamed azylanty k přepadání a olupování mekských karavan, což však uprchlíci rozhodně odmítali (4,73-80). On jim ale pomocí svých „Alláhem inspirovaných“ ospravedlňujících súr vymýval mozek (2,216-218). A tak se stalo, že s ním 83 emigrantů a 231 medínských muslimů vytáhlo přepadat a olupovat mekské jarní karavany. Obrat do Mohamedova džihádu přinesla bitva u Badru, která skončila pro muslimy triumfem. Zajatí obyvatelé Mekky pak byli jako rukojmí vyměněni za vysoké výkupné.

V souvislosti se střídavým válečným štěstím následovalo zapuzení židovských kmenů z Medíny. Po jejich eliminaci „zdědili“ azylanti z Mekky jejich zem, jejich domy a nakonec

i židovské ženy a dívky jako otrokyně (5,82; 33,26.27; 59,1-7 aj.). Během zákopové války Mohamed úskočností a dary rozdělil své nepřátele, kteří jej co do počtu převažovali. V ujednání z Hudajbijátu s nimi však uzavřel kompromis, podle kterého včlenil do svého islámu okultní poutní cestu (hadž), pocházející z doby předislámské. Zdroje příjmů mekských obchodníků tím zůstaly zajištěny, i když přestoupili k islámu.

Protože Mohamed dále již nemohl přepadat mekské karavany, aby zásobil svůj náboženský stát vším důležitým pro život, poručil svým následovníkům, aby přepadali beduínské kmeny (49,14), židovské osady mimo obvod Mekky a Medíny a křesťanské obce v severním Jemenu. Po přepadení židovské oázy Chajbár se Mohameda pokusila otrávit jeho židovská konkubína, což nakonec vedlo roku 632 po Kristu k jeho smrti.

Islámské pokusy o ospravedlnění Mohamedových válek

Nábožensko-hospodářské konflikty zájmů v Mekce měly za následek povstání obchodníků proti vznikající islámské obci, žijící mezi nimi, a později vedly k bojkotu tohoto mladého společenství věřících, který trval léta. Proto chápou muslimové své vystěhování z Mekky jako zapuzení, které jim podle starého arabského zákona odplaty dává právo se na obyvatelích Mekky mstít (5,45; 42,41 aj.). Umírnění muslimové proto označují loupežná přepadání karavan za obrannou válku.

Sociální nouze muslimských azylantů v Medíně však hnala Mohameda k dalším a dalším kořistným výpravám proti obyvatelům Mekky i ostatním obyvatelům arabského poloostrova. Tyto loupežné výpravy se pod náboženskou rouškou proměnily v plánované útočné války. Sto roků po Mohamedově smrti se tímto výbušným způsobem rozšiřoval islám od Indu k Atlantiku do podoby světové říše. Na tomto pozadí chápou fundamentalističtí muslimové „svatou válku“ jako akt poslušnosti vůči Alláhovým příkazům, vyzývajícím muslimy k útoku proti nevěřícím, neboť existence těchto nevěřících představuje pro muslimy pokušení k odpadnutí od islámu (2,193; 8,39 aj.). Řídí se heslem: „Alláh je na straně vítězů!“ (3,160; 5,56 aj.).

Je zbytečné klást si otázku, kdo má v této názorové odlišnosti mezi umírněnými a radikálními muslimy pravdu, neboť v obou případech správně rozhodnou ti, kdo mají větší moc. Jak zastánci islámských obranných válek, tak i ti, kdo volají po válkách útočných, dokládají své názory verši z koránu a Mohamedovým příkladem.

Špatně chápaný pojem „svatá válka“

Výraz „svatá válka“ se v koránu samém nikde nevyskytuje! Tento český, idealizující překlad nevystihuje pravý význam arabského slova džihád. V arabském jazyce je mnoho slov, označujících boj a válku, ale ne všechna se v koránu vyskytují:

a) Arabské slovo kifah označuje ideový boj. Hitlerova kniha „Mein Kampf“ se na Blízkém východě dnes stále ještě prodává pod titulem „Kifahi“. Tento pojem však nestojí v koránu nikde. Mohamed neakceptoval žádné čistě ideové nebo teologické diskuse, akceptoval pouze nabídky a používal výhrůžky k podrobení svých diskusních partnerů.

b) Džihád znamená „namáhat se, podstoupit pro Alláha riziko spojené s námahou a obětí“. Tento pojem se stal odborným islámským označením boje muslimů proti nevěřícím. Zahrnuje boj se zbraní. Tento pojem se v koránu objevuje více než 28krát (súra 2,218; 49,15; 66,9 aj.).

c) Qital označuje boj se zbraní v ruce, který má za cíl zvítězit nad nepřítelem násilím a pokud je to nutné, v boji jej zblízka zabít, s rizikem, že budu sám zabit. Toto slovo stojí v koránu v různých tvarech 33krát (súra 2,190; 3,13; 8,16; 47,20 aj.).

d) Hiraba nebo harb označují v islámu útok proti Alláhovi a Mohamedovi nebo islámské vyhlášení války těm, kteří odporují islámským zákonům. Tento pojem se v koránu vyskytuje pouze šestkrát. V súře 5,33 je použit v souvislosti s extrémní výhrůžkou těm, kteří islámu odporují, a představuje tudíž akutní nebezpečí pro každého Alláhova a Mohamedova nepřítele (súra 2,275; 5,33.64; 8,57; 9,107; 47,4).

e) Mnohá z těchto slov jsou v koránu použita společně s výrazem Fi Sabil Allah, což znamená tolik, co „na cestě Alláhově“ nebo „pro věc Alláhovu“. Mnohdy jsou všechny ostatní pojmy pro boj nebo válku, které jsme právě uvedli v seznamu, vyjádřeny tímto výrazem, vyskytujícím se v koránu více než 45krát (súra 2,154; 24,22; 61,11; 73,20).

Přitom je tohoto výrazu 19krát použito současně s „usmrcujícím bojem“ (qital), 9krát s plným nasazením pro Alláha (džihád), 9krát s dary pro Alláhův podnik (nafaga) a 5krát s vystěhováním z Mekky „z vůle Alláhovy“.

Toto zjištění nám ukazuje, že džihád v koránu neoznačuje „ideový či duchovní boj“, nýbrž se jím míní krvavá válka. Těchto 95 právně závazných veršů koránu, tvořících základ islámského válečného práva, by mělo být chápáno na pozadí této reality, i když si to mnoho liberálních muslimů, „chytrých azylantů“ nebo evropských humanistů nechce přiznat.