Zamyslete se nad tímto komentářem, který jsem obdržel ke článku „Modernizované písně“.

„Snažil jsem se Bohu vyhýbat celý svůj život. Nerozpoznal bych tradiční píseň od moderní. Nikdy jsem nevstoupil do kostela ani na krok... až do minulé neděle. Lidé na pódiu zpívali píseň od Davida Crowdera a já jsem pocítil pravou Boží přítomnost. Nikdy jsem nic takového necítil. Z očí se mi řinuly slzy a hned poté jsem se poklonil Ježíši a rozhodl jsem se odevzdat Mu svůj život. Položím vám jednoduchou otázku... nestálo to snad za to, aby píseň Davida Crowdera – kytary, moderní slova a to všechno – byla napsána a zazpívána tímto způsobem? Osoba v lavici vedle vás.“

Tento druh protestu je docela běžný, jak na tomto blogu, tak i jinde. Slýchávám ho, co si jen pamatuji. „Neuctíváme tak, jak jsme byli zvyklí, protože to nepřivádí lidi k Ježíši. Vy ale chcete, aby lidé přicházeli k Ježíši, že? ŽE ANO? MĚL BYSTE CHTÍT, ABY LIDÉ PŘICHÁZELI K JEŽÍŠI!“

Jeden pastor to vyjádřil takto: „Když nejsme ochotní změnit způsob uctívání tak, aby mu naše kultura rozuměla, říkáme světu, že může jít do pekla.“

Ale ne.

Abych se ujistil, že obzvláště mým evangelikálním přátelům a čtenářům nepřipadám jako zlý a necitlivý člověk, měl bych něco vysvětlit.

Chci, aby lidé přicházeli k Ježíši.

Ale moje odpověď na tento komentář je: „Ne.“

A to z toho důvodu, že hudba nepřivádí lidi k Ježíši. Ježíš sám odvádí tuto práci dostatečně obdivuhodně skrze Ducha svatého, jistě lépe než pohled na plnovous Davida Crowdera zblízka.

Ale v našem myšlení je ještě hlubší omyl.

Uctívání není evangelizační prostředek.

Neuctíváme společně, abychom přitáhli nevěřící.

Uctíváme společně, protože Bůh je toho hoden.

Uctíváme společně, protože tento štědrý Bůh nás povolal do svého příběhu a narouboval nás k sobě jako lid smlouvy.

Uctíváme společně, protože zoufale potřebujeme říkat a opakovat a slyšet a znovu slyšet ten příběh.

Uctíváme společně, abychom se znovu správně soustředili, aby nás to tvarovalo a abychom byli obnovováni skrze Boží dary. Potřebujeme liturgii. Potřebujeme Slovo a svátost.

Kázání k poctě

Věděli jste, že máme na společném uctívání pracovat?

Také jsem to dlouho nevěděl, i když jsem vyrostl uprostřed hnutí růstu uvnitř církve. Věděl jsem jen to, že podstatou „uctívání“ je dostat co nejvíce pozadí do sedadel, uchvátit je divadelní produkcí jasných světel a blyštivých předmětů. Přece tou nejmodernější a nejskvělejší v ježíšovském zábavním světě. A po falešné návnadě jsme jim předložili evangelium.

V určitém bodě jsme se usnesli, že služba uctívání je tím nejlepším místem, na kterém se děje evangelizace. Vždyť když uděláme ty věci dost zajímavě, legračně, dynamicky a zábavně, můžeme tím lidi dostat. Zorganizujte tedy minikoncert následovaný výstupem moderátora, který ví, jak rozžhavit publikum, namíchejte do toho pár věcí o Ježíši a máte to.

I náš jazyk se dramaticky změnil, jak jsme se naučili půjčovat si z naší kultury zábavy. Místo svatyně, místa útočiště, máme hlediště. Místo kazatelny a stupínku máme pódium. Máme účinkující a diváky. Sbory si teď najímají „producenty“ chval. Naše hudba je zcela současná a komerční.

Nemohli bychom ani dělat nic jiného. Ztratili bychom spoustu lidí.

Aby to bylo ještě horší, naučili jsme se to mít rádi. Je hezké přijít do sboru a nechat se bavit. Vyhoďte liturgii oknem ven. Nechci pracovat, chci zde sedět a tloustnout z duchovních sacharidů, které přede mne položí. A pokud hodnota produkce klesne, vždycky mohu jít o kus dál a najít si další sbor rychlého občerstvení, který mi bude vyhovovat.

Členové shromáždění už nemají možnost se účastnit jinak než zpíváním spolu s účinkujícím, pokud mají chuť. Je to, jako kdyby zpívali „Škoda lásky“ na pivním festivalu. Vytratilo se nám, že se scházíme k posvátnému úkolu, a ne abychom si to užili.

A draze za to platíme. Už nemáme příležitost tvořit dohromady Boží lid, nechat se přetvářet Božími dary a hníst křesťanským příběhem.

A v případě, že by se někdo ptal – ve skutečnosti to evangelizaci z dlouhodobého pohledu nepomohlo. Pořád se to zmenšuje. Podívejte se, když soutěžíte s každou další podobou zábavy – s televizí, filmy, hudbou a sporty – prohrajete. Tyto věci jsou vždycky zábavnější, alespoň pro ty, kdo zábavu vyhledávají.

To neznamená, že v neděli ráno zamykáme dveře. Naopak, a to je ta ošidná část. Evangelizace je vždy vedlejším produktem pravého křesťanského uctívání. Problém je, že jsme si mysleli, že abychom s tím mohli začít, musíme být platnými hráči na trhu zábavy. A někde v průběhu jsme propadli iluzi velikosti, začali jsme posuzovat svou evangelizační hodnotu počtem lidí, které jsme dokázali vmáčknout do budov.

Zrušte vazelínu a lžíci na boty

Ale ve chvíli, kdy se odvrátíme od našeho bezprostředního úkolu, abychom se pokusili vydělat, opět ztrácíme. Stanley Hauerwas to říká dobře: „Problém s uctíváním obzvláště v takové formě, aby zabavil ty, kdo jsou tu „noví“, není to, že jde o zábavu, ale že bůh, který je tak představován, nemůže být ten Trojjediný.“

Tak tedy zpět k Davidu Crowderovi. Je provedení jeho písní nebo hudební úpravy kancionálových písní dobrá věc? To je, myslím, k diskuzi. Ale nemyslím si, že odpověď může znít: „Je to v pořádku, protože to přivádí lidi k Ježíši.“

Píseň pozvání

Co se tedy stane, když nebudeme službu uctívání přizpůsobovat tomu, aby přitáhla nevěřící?

Budeme muset začít brát neděle zase vážně. Všichni. A potom, až hodiny odbijí poledne, budeme muset vyjít.

• Vyjděte a nakrmte hladové.
• Vyjděte a oblékněte nahé.
• Vyjděte a spojte se s lidmi, kteří nevypadají jako my, nepřemýšlejí jako my, nejednají jako my, nevolí jako my a obvykle nás nemají rádi.
• Vyjděte a bojujte za spravedlnost.
• Vyjděte a ukončete útlak.
• Vyjděte a vyhlašujte znovu ten prastarý příběh.
• Vyjděte a mluvte s těmi, kdo utíkají od Boha a Boží církve.
• Vyjděte a přestaňte odrážet těžké otázky našimi obvyklými únavnými klišé.

A všechno to dělejte ve jménu Toho, který nás poslal.

A potom znovu v neděli ráno otevřete dveře dokořán.

Pak budeme skutečně církví.

Vykoupené požehnání

Nemohu přestat myslet na chytlavou a usvědčující píseň Freda Pratta Greena:

Když církev Ježíšova zavře dveře, aby hluk dopravy neutopil hlas modlitby, ať si díky svým modlitbám, Pane, desetkrát silněji uvědomíme, že svět, před kterým se zavíráme, je naším křesťanským polem zájmu.

Kdyby nás ve chvílích, kdy se naše srdce vznášejí oddaností vysoko nad tímto hladovým trpícím světem, naše písně omámily tak, že bychom zapomněli na jeho potřeby, přetav naše křesťanské uctívání do křesťanských činů.

Pokud dary, které přinášíme, peníze, talenty, čas, slouží k utišení našeho svědomí, k naší tajné hanbě, Pane, ukázni, inspiruj nás způsobem, jakým dáváš, nauč nás, Spasiteli, jak žijí praví křesťané.

Přetav naše křesťanské uctívání do křesťanských činů. Kéž se tak stane!

Ponder Anew