Křesťané pravděpodobně nikdy netolerovali žádný jiný hřích více než zákonictví. Ve skutečnosti mnoho křesťanů může být překvapeno, že někdo označuje důsledné dodržování zákona za hřích. Zákoníci bývají vnímáni jako až příliš horliví nebo superduchovní bratři a sestry. Sotva kdo je považuje za stejné hříšníky, jako jsou cizoložníci, zloději a další. Naopak, na první pohled se může zdát, že zákonictví podporuje svatost věřících, což je právoplatný křesťanský postoj.

Přesto apoštol Pavel učil, že zákonictví je agresivní zlo, že ti, kdo byli spaseni milostí, musí zákonictví zásadně odmítat. Většina Pavlova listu Galatským je namířena proti zákonictví. Mnoho jeho dalších dopisů na toto nebezpečí poukazuje a obsahuje důrazné varování. V 1. Timoteovi 4,1-3 říká, že ti, kteří, zakazují lidem ženit se a jíst pokrmy, které Bůh stvořil, svádějí démonskými naukami. Je zřejmé, že Pavel nepovažoval zákonictví za nějaký podružný hřích!

V listu Koloským 2,16-23 Pavel říká svým čtenářům, aby se bránili zákonickému učení a vlivu falešných učitelů. Připomíná jim dva verše, kterými se mají řídit: „Nikdo tedy nemá právo odsuzovat vás“ v jistých oblastech (16); a „Ať vám neupírá podíl na vykoupení nikdo…“ (18). Oba příkazy sdělují totéž: Zákonictví jako způsob křesťanského života je třeba důrazně odmítnout.

Když hovoříme o zákonictví, musíme si dát pozor, abychom správně definovali pojmy. Někteří jsou přesvědčeni, že se zákonictví týká jen určitých pravidel nebo přikázání. Sám jsem byl nejednou obviněn z formalismu a zákonictví, protože jsem kladl důraz na to, že bychom neměli brát příkazy Písma na lehkou váhu a měli je poslouchat. Ale Nový zákon je plný pravidel a přikázání. Ježíš řekl, že pokud Ho milujeme, budeme zachovávat Jeho přikázání (Jan 14,15). Někteří mohou namítat, že zákonictví představují jen pravidla uměle vytvořená člověkem. V tomto krátkém zamyšlení si ukážeme, že tato námitka neobstojí, protože aby mohly církev a křesťanské rodiny správně fungovat, potřebují určitá pravidla, která v Písmu nejsou výslovně uvedena.

Podívejme se nejdříve na definici toho, co chápeme pod pojmem zákonictví. Původcem zákonictví je pýcha. Zákoníci se obyčejně pyšní tím, že dodržují určité standardy a podle toho soudí ostatní, kteří tyto normy nedodržují. Zákoníci si myslí, že jsou v očích Boha přijatelní, ať už pro spasení nebo spiritualitu nebo tím, že žijí v souladu s určitými pravidly, která si sami zvolili a dodržují je. Tato pravidla se obvykle týkají všeho možného, ale už se netýkají přikázání milovat Boha celým svým srdcem a milovat svého bližního jako sám sebe. Z toho plyne, že jádrem (srdcem) zákonictví je hrdost a pýcha. Zákoník se spíše zaměří na ta pravidla, která jsou mu blízká a je schopen je dodržovat. Zanedbává nebo ignoruje ta, která považuje za nezvládnutelná. Můžeme říci, že zákoníci se obvykle soustřeďují na viditelné projevy, a zanedbávají právo, milosrdenství a věrnost na úrovni srdce, které Bůh vyžaduje (Mt 23,23-28). Zákonictví se obvykle týká více těla než srdce a jeho smyslem je osobní nadřazenost (Dr. Charles Ryrie).

Jako křesťané rosteme, odmítneme-li zákonictví a držíme-li se Krista jako hlavy církve.

Externí, na sebe zaměřené náboženství vede k pýše; kdo se pevně drží Krista jako hlavy církve, poroste.

1. Křesťané musí odmítnout životní styl zákonictví

Výzvu k „odmítnutí“ používám záměrně, protože musíme vidět, že zákonictví je agresivní zlo, kterému musíme odolávat. Zákoníkům nestačí žít tak, jak sami uznají za vhodné, a ostatní nechat na pokoji. Právě naopak, jsou to náboráři, kteří se snaží, aby byli všichni podřízeni jejich zákonickému systému (Mat 23,15). Zákonictví je subtilní nástroj satana, neboť na povrchu se zdá, že podporuje svatost, ale „svatost“ založená na tělesnosti ve skutečnosti odvádí člověka od závislosti na Kristu. Systematické posuzování a odsuzování pochybení druhých podporuje osobní pýchu, což ničí církev zevnitř.

Rád bych vyzvedl tři příznaky zákonictví, které vám pomohou ho pochopit:

A. Zákonictví posuzuje duchovní úroveň člověka na základě dodržování určitých vnějších pravidel

Verše 16 a 18 ukazují, že falešní učitelé, kteří odsuzovali druhé za vnější projevy víry a kladli důraz na dodržování pravidel, stavěli sami sebe do role soudců. Tato pravidla zřejmě zahrnovala některé z dietních předpisů Starého zákona, jakož i slavení některých židovských svátků. Přitom Bůh ustanovil tyto zvláštní příležitosti, aby ukazovaly dopředu na Ježíše Krista. Není divu, že apoštol Pavel Koloským říká, že „to všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus“ (17). On nepřišel zákon zrušit, ale naplnit (Mt 5,17). Kdo se drží hlavy, Krista, již není v moci světa a lidské předpisy a odvozené nauky jej nezavazují. Jak je psáno, farizeové a zákoníci ctí Boha svými rty, zakládají si na dodržování vnějších pravidel, ale jejich srdce je od něho daleko (Mt 15,1-9). Marně se namáhají, marně uctívají, jejich víra nenese ovoce.

B. Sami zákoníci nikdy nezachovávají celý zákon, ale jen některé části, jen aby mohli odsuzovat ostatní

Vidíme, že tito falešní učitelé byli zaměřeni na jídlo a pití a jisté židovské svátky, proto lidem říkali, nejez, nepij, nedotýkej se (2,21) a zjevně si libovali ve skutcích těla (2,23; 3,5). Ježíš poukázal na takové pokrytectví ve svém přísném projevu k farizeům: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost“ (Mt 23,23). Chlubili se dodržováním zákona desátku, chtěli, aby všichni viděli, jak dávají, ale další, důležitější části zákona zanedbávali.

V mnoha církvích zákoníci odsuzují ostatní, protože jedni kouří, druzí nejsou abstinenti, třetí mají na těle tetování. Soudí je podle účesu, oblečení, v němž přicházejí na bohoslužby, ale může to být cokoliv jiného, co je napadne. Některé církve odsuzují ženy za to, že používají make-up. Zákoníci mohou a budou soudit ostatní; vždy si najdou důvod, ale své vlastní hříchy pýchy, hrdosti, pomluv, předsudků, a mnoho dalších věcí, nesoudí.

C. Zákonictví vždy vychází z pýchy a vede k pýše

Apoštol Pavel říká: „Ať vám neupírá podíl na vykoupení nikdo, kdo si libuje v poníženosti a uctívání andělů, jak to v marné pýše své mysli viděl při svém zasvěcování“ (Ko 2,18). Někteří komentátoři říkají, že interpretace 18. verše patří k nejtěžším místům listu Koloským. V tomto případě se hlavní problém týká praxe uctívání andělů. Co má Pavel na mysli, když říká: „Ať vám nikdo neupírá podíl na vykoupení“ a současně poukazuje na jejich asketické praktiky? Možná poukazuje na jejich tělesnou mysl, která spoléhala na vize jako prostředek ochrany od zlých duchů, což zřejmě vedlo k uctívání andělů. Uctíváním andělů vlastně narušili Kristovu dostatečnost jako jediného prostředníka. Apoštol Pavel se jinde zmiňuje o svém vidění a zjevení Páně, ale na rozdíl od falešných učitelů se ničím takovým nechlubil ani se nepovyšoval. Nenapsal o tom knihu, veřejně nevystupoval, 14 let o své zkušenosti mlčel, a když už o ní napsal, tak jen útržkovitě (2K 12,1-10). Nechlubil se vlastní výjimečností, ale spíše svými slabostmi. A aby se nepovyšoval nad ostatními, byl mu dán do těla osten, a i když volal k Pánu, aby ho tohoto trápení zbavil, dostal následující odpověď: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla“ – síla Boha.

Jde o to, že se zákoníci nesnaží vyvyšovat Boha; ale sami sebe. Zákoníci jednají v těle, ne v Duchu. Chlubí se tím, co je vidět navenek, chlubí se svojí pokorou, chlubí se falešnou zbožností! Na rozdíl od nich jsou si skutečně zbožní lidé stále více vědomi své vlastní náchylnosti k hříchu. Jen tak mohou být více závislí na Kristu, což je známkou opravdové pokory a poslušnosti. Proto apoštol Pavel říká, že zákonictví jako způsob křesťanského života, musíme odmítnout. Ale podívejme se na další důsledek farizejství zákoníků:

2. Křesťané se musí držet Krista jako hlavy těla, církve

V listu Koloským Pavel poukazuje nejen na nadřazenost, ale i dostatečnost Ježíše Krista. Jak dříve uvedl, „On je hlavou těla – totiž církve“ a držet se pevně Krista jako hlavy je klíčem k růstu, který je od Boha (18). Z toho plynou čtyři závěry:

A. Držet se pevně Krista jako hlavy znamená, že nebudeme oddaně sloužit nikomu a ničemu jinému než Kristu.

Falešní učitelé nepoznali skutečného Krista, zůstali zastíněni a ignorovali realitu! Byli soustředěni na plnění nejrůznějších pravidel, ale nebyli zahleděni do Krista. Bylo to, jako kdyby obdivovali nějakou slavnou osobnost, ale když se s ní setkali tváří v tvář, namísto aby se dívali na ní, padli před ní na chodník a začali objímat stín se slovy: „Vidět stín je tak úžasné!“ Falešní učitelé byli natolik zaujati dodržováním ceremoniálních předpisů a nařízení, které byly pouze stíny věcí budoucích, že objímali Kristův stín, ale minuli samotného Krista, na něhož všechna tato nařízení ukazovala!

Ale dříve, než se začneme jejich pošetilosti vysmívat, mějme na paměti, že i nám hrozí podobné nebezpečí. Naší prioritou číslo jedna by mělo být uctívání Boha. A přesto je snadné zaměřit se na uctívání místo na Boha. A tak objímáme tradice, objímáme programy a metody, které jsou zaměřeny spíše na člověka než na Boha. Hledáme nové styly chval a uctívání a zapomínáme, že máme vyvyšovat Hlavu církve. Znám křesťany, kteří upadli do osidel znalosti Bible, což je dobrá věc, ale jen pokud se správně používá. Není dobré, když se někdo začne nadýmat pýchou, že právě on má pravdu nebo větší porozumění než ostatní. Pak používá znalost Písma jen k tomu, aby sám sebe vyvyšoval, zapomíná na to, že Písmo vyvyšuje Pána Ježíše. Objímá stín a nedrží se hlavy. Takovým Jan říká: „Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně“ (Jan 5,39).

Růst v křesťanském životě znamená pevně se držet Písma a žít v lásce k Pánu Ježíši! Studujte Písma ne proto, abyste se mohli pyšnit znalostmi, ale abyste rostli v lásce ke svému Spasiteli. Bůh nám nedal Bibli, jen aby naplnil naše hlavy informacemi, ale abychom poznali a milovali Pána Ježíše Krista srdcem a dychtivě čekali na příchod našeho Ženicha.

B. Držet se pevně Krista jako hlavy znamená nejen nový začátek, ale i udržování pevného živého spojení s Ním

Jednotlivé části těla mohou žít, jen když jsou připojeny k hlavě. Nemůžete někomu, komu chybí paže, přilepit k tělu jinou paži jako náhradní díl a očekávat, že bude fungovat. Paže nemůže žít, pokud není organicky spojena s tělem, oddělená končetina je mrtvá, není k ničemu.

Být křesťanem a žít křesťanským životem je více než účast na bohoslužbách. Nestačí pravidelně docházet do kostela, projít vnějšími křesťanskými obřady a rituály, nestačí dodržovat svátosti a některá náboženská ustanovení. Žít křesťanským životem znamená být Duchem zapečetěn a nerozlučně spojen s Ježíšem Kristem takovým způsobem, že nejste jen řadovým členem církve, ale jste včleněni „v Něm“, jste součástí samotného Krista, Jeho těla, církve. Nestačí být občasným návštěvníkem a žít podle Desatera, neboť je psáno: „Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech; Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání“ (Zjevení Janovo 3,16,19). Zákonickou horlivost, stejně jako vlažnost, je třeba odmítnout.

Být včleněn do církve znamená být „zadán“ pro Krista, a to vyžaduje určitou odpovědnost z naší strany. Bible přirovnává náš vztah ke Kristu k manželství: „V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil“ (Ef 5,22-33). V můj svatební den jsem se podle zákona oženil s Marlou a stali jsme se jedním tělem. Tento exkluzivní vztah, který jsme spolu začali, musí být zachováván, dokud nás smrt nerozdělí. Oddací list není autopilot ani záruční list. Musím svoji ženu znát, zjistit, co se jí líbí. Abychom se lépe poznali, musíme spolu trávit čas. Musím jí být co nejblíž, abych jí mohl milovat. Nesmím podlehnout pokušení jít za cizí ženou. To samé platí o mém vztahu s Ježíšem Kristem.

C. Držet se pevně Krista jako hlavy znamená být v podřízenosti svému Pánu

Hlava je řídící centrum všech orgánů a ovládá celé tělo. Pokud vaše tělo nereaguje na pokyny vaší hlavy, máte velký problém. Skutečnost, že Ježíš je hlavou svého těla, znamená, že je také Pánem církve. On dává řídící rozkazy; my se musíme podřídit.

V evangelikálních církvích zakořenila bláznivá falešná naděje, že stačí „přijmout Ježíše jako svého Spasitele“, takže se stane vaší protipožární pojistkou, která vás ochrání před peklem. Přijetí Pána Ježíše jako svého Pána bývá ponecháno na později. Pokud chcete být jen příležitostným, svátečním, nedělním, privátním křesťanem, nebo takovým, který je přesvědčen, že k víře nepotřebuje někam chodit, nebo že nenalézá církev, která by mu vyhovovala, nevzrušujte se! Možná jste se rozhodli pro Ježíše v dětství, v nedělní škole nebo na mládežnickém pobytu – máte to jisté. Určitě půjdete do nebe, dokonce přesto že neposloucháte Ježíše jako Pána.

Ale jak jsme viděli v listu Koloským 1,23, důkazem skutečné víry je, že „jste pevně zakotveni ve víře, že se nedáte odtrhnout od naděje evangelia“. Jinde nás Pavel varuje, abychom se nedali oklamat, protože „nespravedliví nebudou mít účast v Božím království“ (1 Kor 6,9). Takových a podobných veršů je celá řada (Mt 7,21-23; Mk 8,34-38; Ga 5,19-21; Ef 5,3-12; 2 Pt 2,4-22). Pokud žijeme trvale v neposlušnosti, nedržíme se pevně Krista jako hlavy.

Držet se pevně Krista jako hlavy znamená, že neflirtujeme se světem ani nejsme okouzleni čímkoliv mimo Krista; naše jednota s Ním začíná zapečetěním a udržováním spojení v podřízenosti. On a nikdo jiný není Pánem našeho života. A konečně

D. Držet se pevně Krista jako hlavy jako svého Pána znamená být součástí rostoucího těla církve

Z verše 19 je zřejmé, že být křesťanem není jen záležitost osobního rozhodnutí. Být křesťanem znamená být fungující součástí Kristova těla, a že tělo roste jen tehdy, když každý člen žije v závislosti na hlavě, ve vzájemném spojení s ostatními členy. Boží děti jsou živé stavební kameny církve, Kristova těla, jsou na sobě navzájem závislí, každý má své místo. Naše kultura stojí proti takovým biblickým pravdám. Svět zastává nezávislý pohled na život obecně, a není tomu jinak ani v křesťanském životě. Příliš často bývají věřící přesvědčeni, že víra je privátní záležitost – Bůh a já, ne já a moji bratři a sestry v církvi. Církev není kinosál, kde zhlédnete film, ale s ostatními diváky nemáte nic společného. Křesťanský život není o tom, že se v neděli pozdravíte s pár lidmi, vyslechnete kázání, a pak odejdete. I kdybyste docházeli věrně na bohoslužby každou neděli a nenavázali kontakt s ostatními křesťany kolem vás, pak nejste součástí církve, jejíž hlavou je Kristus, a už vůbec nejde o novozákonní křesťanství! Klíčovým označením pro věřící je být „spolu“: „Ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu; vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu … (Skutky 1,14; 2,42); „tj. abychom se spolu navzájem povzbudili vírou jak vaší, tak mou (Římanům 1,12). Každý úd, každý člen církve nemůže stát osamoceně, ale musí se pevně držet hlavy. Musíme být úzce spojeni s ostatními členy těla, stejně jako klouby a šlachy drží fyzické tělo spolu jako celek. Není náhodou, že se Pavel zmiňuje o těle v kontextu falešných učitelů, protože Satan se obvykle přiživuje na slabosti a individualitě křesťanů, kteří nejsou úzce spojeni s ostatními věřícími. Být součástí zdravého těla, církve, znamená být funkční součástí těla, které Bůh uzpůsobil tak, že každý má své zvláštní a jedinečné místo. Jednotlivé orgány těla jako celek jsou nezbytné pro zdraví a růst celého organismu, tak i každý jednotlivec je prospěšný pro celek. Pokud máte pocit, že jako křesťané nerostete, možná žijete pod jhem zákoníků, možná právě kvůli církevnímu člověčenství odmítáte církev jako celek. Pokud jsou zákazy a přikázání, která ve vás křesťanský život a radost dusí, proste o moudrost, abyste rozlišili, co je Boží a co lidské. Chyba nemusí být vždy v církvi, ale často je v nás, protože jsme soustředěni více na vnější projevy než na vlastní nitro. To, že o Bohu sice víte, ale nedržíte se pevně Krista jako hlavy svého těla a církve, nikoho před Božím hněvem nezachrání. Proto každému doporučuji číst Bibli každý den a modlit se. Budete-li se snažit dodržovat všechna pravidla, hrozí vám nebezpečí, že ztratíte potěšení z láskyplného vztahu ke svému Spasiteli, který za nás zemřel. Nesyťme se zákonictvím, ale žijme v úzkém obecenství s Pánem Ježíšem Kristem, Jeho tělem, církví!

Na závěr dva závěry k zamyšlení

(1) Nezaměňujte osobní individualitu a odmítnutí zákonictví za licenci k bezmezné svobodě a neukázněnosti. Prosté „přijetí Krista“ neznamená svobodu hřešit, ale svobodu nehřešit. Poslouchat Pána Ježíše Krista není zákonictví. Sebeovládání je ovoce Ducha svatého.

(2) Někteří doporučují žít křesťanský život tak, že se zavážete dodržovat určitá pravidla. Jiní říkají, že jim stačí číst Bibli a modlit se ve svém pokojíčku. Kdo má pravdu?

Překlad Klára Steiger