Kampaň za zavedení tzv. sexuální výchovy do škol dokázala rozdělit i nás věřící. Jedni návrh v zásadě vítají nebo připouštějí, jen poukazují na potřebu dobré přípravy a zajištění kvality tohoto vyučování. Druzí celou věc odmítají jako nepatřičnou, neboť se domnívají, že tato výuka nebude a ani nemůže probíhat ve správném duchu.

Začneme-li se touto otázkou zabývat, zpočátku se nám většinou zdá, že správný postoj má skupina první. Je přece potřeba ocenit pozitivní snahu směřující k poučení mladých lidí v oblasti pro ně tak důležité. Obvykle takto vidí věc ti, kdo se jí nezabývají dál do hloubky, neuvažují o všech souvislostech nebo takto uvažovat ani nedovedou. Uvedený postoj proto převažuje mezi lidmi nevěřícími. Ovšem i značná část křesťanů se dala ovlivnit kampaní sdělovacích prostředků, v níž byl projekt sexuologa Dr. Brzka stavěn do protikladu vůči nemorálnímu zacházení s lidskou sexualitou.

Druhý postoj - úplné odmítání - se může jevit jako nesprávný, ba přímo hloupý. Vždyť sexuální osvětu lidé odmítají z pokrytectví, puritánství a obyčejného strachu. Není tu snad namístě spíše, než apriorní odmítání upřímných snah o výchovu mladé generace, raději jejich podpora, tedy postup aktivní, pozitivní a konstruktivní?

Především si musíme uvědomit, že opravdu existují věci, které bychom měli zcela odmítat. Právě kladný nebo indiferentní postoj k nim by byl destruktivní. A sexuální výchova bohužel mezi ně patří. Ne zásadně, ale vzhledem k současným okolnostem. Opravdová výchova v pravém smyslu tohoto slova by i v oblasti sexuality byla dnes potřebnější než kdy jindy. Argumentace autorů a obhájců současných školských projektů ve smyslu jakési "sexuální imunizace" mládeže zní uším poctivého člověka obvykle velmi pěkně a přijatelně. Ale člověk opravdu soudný a trochu znalý věci si nakonec musí říct: Kéž by to tak bylo. Kéž by opravdu bylo možné tak snadno, pomocí pouhých direktiv a příruček z ministerstva, povznést naši mládež na vyšší mravní úroveň, k důstojnějšímu a uctivějšímu praktikování sexuality.

Úspěšnost tohoto státem řízeného programu je nereálná z prostého důvodu: nejsou na to lidé. Na výuku předmětu samozřejmě lidé jsou, ne však na to, aby tento předmět byl úspěšný právě podle křesťanského pojetí. V praxi bude program pravděpodobně úplně odlišný od idealistických myšlenek mnohých jeho obhájců. Dokonce zde pramálo záleží na kvalitě koncepce i učebních osnov. I kdyby důsledně vycházely z principů křesťanské morálky, není to nic platné. Proto celá diskuse o pojetí a obsahu programu, různé námitky a připomínky k němu (třeba ze strany církve), to vše se míjí s podstatou problému. Výzvy ke zdánlivě "konstruktivním a věcným" diskusím často slouží právě k odvádění pozornosti od skutečného nepřekonatelného úskalí celé věci. Oč tedy jde?

Je známo, že právě v klíčových mravních otázkách, jakými jsou zneužívání sexuality (pornografie, prostituce a jejich legalita, předmanželský sex a nevěra), regulace porodnosti (antikoncepce), vztah k nenarozeným dětem, smysl pohlavního života, nerozlučitelnost a důstojnost manželství, možnost a význam zdrženlivosti, význam náboženství a úloha církve v těchto oblastech, se často vyskytují nesprávné postoje i mezi samotnými křesťa. Oč ještě dál od pravdy jsou ateisté, tedy i ateističtí učitelé, jichž je většina! Oni přece nebudou dětem reprodukovat, co si přečetli v podrobných příručkách ministerstva, ale budou vykládat své vlastní názory.

Jak jinak by mohli učitelé vést své žáky než právě v duchu televize, časopisů, novin a jiných publikací, které většinou spíše zlehčují, ne-li odsuzují a zesměšňují křesťanské názory a jednání? Čím jiným mohou na žáky působit než tím, čím jsou sami ovlivněni?

O pochybnosti celého záměru hovoří i prostá logika, pokud ovšem dodržíme její správné zásady. Jeho iniciátoři zdůrazňují dvě pravdivé skutečnosti, z nichž vycházejí:

  • sexuální výchova patří především do rodiny
  • mnoho rodin tuto úlohu nezvládá.

V těchto dvou předpokladech není rozpor, v tom se shodneme všichni. Oni však z toho vyvozují logicky chybný závěr - přenést sexuální výchovu do škol. Správný závěr těchto dvou premis je však jiný: "Musí nám jít o to, aby rodina tuto úlohu opět plnila."

Vcelku jednoznačně to dokazují i zkušenosti ze zemí, kde byla soustavná sexuální výchova zavedena již dříve. Je dokázáno, že se postoj mladých lidí k sexualitě ještě zhoršil. A není se co divit. Vždyť i tam převažuje hedonistické pojetí tohoto předmětu.

Obhájci českých projektů argumentují tím, že naše osnovy nebudou kopírovat zahraniční, ale budou vycházet z našich domácích poměrů. To však vůbec nic neznamená. Právě tak by bylo možné říci, že například americké programy vycházejí z poměrů amerických, švédské ze švédských. Opodstatněnou se stává opět obava, že u nás to bude ještě horší. Vždyť jak se uvádí, naše republika je nejateističtější zemí Evropy; procento materialisticky zaměřených učitelů je zde tedy spíše větší než v zemích, které údajně kvalitou našich programů předčíme.

Často slýcháme, že lidé odmítají tyto projekty z přílišného ostychu a zbytečných obav o své děti. Asi na tom bude něco pravdy, ale to není jediný důvod. Tím, co náš odpor oslabuje, je poukazování na etiku, jež má oním vyučováním prolínat. I zde je ovšem háček. Právě ona "etika" je na celé věci nejnebezpečnější. Našim dětem neublíží popisování pohlavního ústrojí či jeho funkcí (samozřejmě zde záleží na vhodném věku, způsobu podání a jiných okolnostech). Poučování o anatomii a fyziologii má totiž oproti jiným tématům jednu velkou přednost - je alespoň pravdivé. Největší kámen úrazu jsou bohužel právě otázky morální. Zde budou, a již nyní jsou, naše děti ve školách poučovány ve stejně špatném duchu jako celá veřejnost.

Tím neodsuzujeme školu jako instituci. Správný názor na to, kolik je 5 x 5, mají jistě všichni učitelé. Tak je to i s vyjmenovanými slovy, cizími jazyky apod. Můžeme tedy klidně souhlasit s výukou násobilky a jazyků. Pokud však jde o sexuální výchovu a s ní související etiku, jsme v situaci právě opačné: názory většiny jsou mylné.

V matematice platí, že pokud násobíme záporné číslo kladným, výsledek je záporný. Podobně v životě nejde o to, jednáme-li momentálně navenek "pozitivně" či "negativně". Vše by mělo směřovat k pozitivnímu výsledku. A toho můžeme dosáhnout nejen podporou věcí dobrých, ale i negativním postojem k věcem negativním. Musíme se naučit chápat nejen matematické, ale i životní paradoxy.

- Vít Cigánek - Mezinárodní katolický report -