Jeho firma Carmen, kde se rodily četné hudební nahrávky, stále rostla... A pak náhle přišel krach! Seshora spadl Jiří Zmožek až na dno. Nemocnice, přemýšlení nad sebevraždou - a pak víra v Boha. Dnes říká, že se před třemi a půl lety znovu narodil a začíná žít znovu. Jak?

Úplně jsem změnil celý svůj život. Stejně jako existuje starý dům a nový dům, staré auto a nové auto, existuje i starý a nový život. Nový život, to je znovuzrození.

Ale jak jste přišel zrovna na Boha?

Měl jsem dvě babičky. Jedna byla echt komunistka, druhá zase přesvědčená křesťanka. Ta první chodila a hrozila imperialistům v televizi, ta druhá mi zpívala křesťanské písně. (Obě babičky jsem ale měl moc rád.) Pak jsem se zhruba v roce 1971 dostal na jedno evangelizační shromáždění, kde zvěstoval zprávu o tom, že Bůh je láska, František Ciesar, dnes můj velký přítel. Už tehdy mě to zaujalo. Ale pak jsem si sedl na trůn nerozhodnosti a myslel jsem si, že budu mixovat slávu s Boží láskou a pokojem. Nešlo to. Prožíval jsem tedy dlouho tohle všechno ve velkých vlnách a zlomech a teprve poslední dobou jsem přijal tu úžasnou toleranci, takže jsem schopen svým nepřátelům žehnat.

Neřekl vám někdo ze známých, který vás několik let neviděl a pak zjistil, jaká změna se s vámi udála, že jste se zbláznil?

Zatím ne. Ale i kdyby se to stalo, nedovedl bych se urazit. Apoštol Pavel říká: "Když přinesete Kristovu zvěst o lásce, budou vás považovat za blázna." Tohle, co teď říkám, je pro svět opravdu bláznovství.

Mluvil jste o znovuzrození. Ale začínat se má s čistým štítem a minulost by se tedy měla nějak srovnat...

Mít čistý štít znamená mít především čisté srdce. Pozor na to! Víra v Krista a skutky, to musí jít dohromady.

A vaše další životní náplň?

Já chci teď především přinášet lidem úplně jinou zvěst než dřív. Do velkého podnikání bych se už nikdy nepustil. Každý, s kým se potkáte, vám řekne, že obchází daňové zákony. Každý se vyhýbá pravdě. Tak jak to může dopadnout? Pak se lidé vyhýbají pravdě i sami vůči sobě.

Takže: uděláte titul, prodáte gramofonové firmě, o zbytek se nestaráte.

Tak. Teď připravuji herecké koledy, kde budou účinkovat Radoslav Brzobohatý, Pavel Zedníček, Luděk Munzar, Věra Galatíková a další. A také svou novou autorskou desku, která, doufám, lidi potěší stejně tak jako titul "Už mi, lásko, není dvacet let". Nová deska má název "...a roky jdou". Texty pro ni napsali mj. Zdeněk Borovec, Karel Šíp, Jaroslav Wykrent, Vašek Kopta a další. Je na ní například také hezký duet s Marií Rottrovou.

Absolvoval jsem nedávno jedenáctidenní turné po Slovensku. Zpíval jsem v kostelích, sálech, kulturních domech. Přináší mi to uspokojení. Stýkám se s lidmi, s nimiž si rozumím, za vystoupení si beru maximálně 2000 korun - na benzin, dělám to všechno zkrátka úplně jinak než dřív. Peníze mi dneska už vůbec nic neříkají. Potřebuji je, protože v obchodě mi ještě zadarmo nic nedali, ale abych se jim klaněl...

A klaněl jste se jim?

Řekl bych, že ani ne. Neměl jsem je za modlu. Aniž bych se chtěl moc obhajovat, řekl bych, že peníze u mne nebyly nikdy na prvním místě.

V čem je tedy vaše nové poselství?

V tom, že na jedné straně je trůn štěstí, slávy, úspěchu a věcí, které člověka potěší jen na chvilku, a pak ho zklamou. Jen v málo případech je to jinak. A pak ještě existuje trůn Kristova pokoje. A ten se s trůnem štěstí nesnese.

Kdy vám bylo nejhůř?

24. února 1994 večer. To jsem chtěl spáchat sebevraždu. A 25. jsem se rozhodl, že už tenhle život žít nebudu. Odjel jsem do Ostravy za kazatelem ing. Orawskim a tam jsem udělal pokání.

Co tím myslíte?

Pokání je klíč k odpuštění a spasení. Musel jsem uznat, že všechno, co jsem dělal, bylo nečisté, a že chci žít nový život. Před Bohem už tedy nemám žádné hříchy.

A před lidmi?

Ani tam. I před lidmi to Bůh odčiní. A když neodčiní, nedá se nic dělat. Spousta lidí mě asi ještě bude odsuzovat.

Léčil jste se jinak než prostřednictvím pokání?

Byl jsem dvakrát v nemocnici u dr. Ivančové, abych si postěžoval, že mě bolí levá ruka. Podezřívali mě z toho, že budu mít infarkt, ale nic z toho nebylo.

Vaše rodina také věří v Boha?

Děti ano.

Jak se k vám chovali v dobách nejhoršího všichni ti přední zpěváci, s nimiž jste tolik pracoval?

Obrátil jsem se na Boží lidi. Naštěstí jsem věděl, kam mám jít. Kde jsou ti, kteří mi poskytnou oporu. Do nemocnice za mnou chodil pastor Heczko a další, kteří mi dávali posilu."

Rozhovor Ivany Nádvorníkové s Jiřím Zmožkem, otištěný v časopisu "BLESK magazín" (zkráceno)