Před několika lety jsem se zúčastnil zajímavé přednášky o starozákonních Žalmech. Přednášející bratr byl starší, prošedivělý pán a vyhlížel skromně až nejistě. Viděl před sebou převážně mladé publikum a jeho neklid jako by tím ještě vzrostl. Začal tím, že by nejprve vůbec nechtěl mluvit o Žalmech. A pak velmi nesměle, téměř šeptem pronesl následující větu: "Kdykoli v našem městě přejdu ulici, děkuji Bohu, že se mi nic nestalo." Mladí lidé s poznámkovými bloky a tužkami v ruce zrozpačitěli. O čem to mluví? To přijel až ze Slovenska, aby nám vyprávěl takové banality? Po tomto úvodu došlo na Davidovy Žalmy. Mládež nakonec spokojeně opouštěla místnost s blokem plným poznámek. Mně se však vryla do paměti ona jednoduchá vstupní poznámka. A ta si myslím stála za to, aby Matúš Koša přijel do Prahy až z dalekého Martina. Domnívám se, že řečník vnitřní intuicí odhadl, jaké má před sebou publikum. Mladé lidi, vesměs nezralé, nezkušené, přehnaně sebevědomé, ne-li pyšné. Lidi vyzbrojené zápisníkem, aby s tužkou v ruce zvládli nejtěžší z univerzit, a to je život s Bohem. Tenkrát jsme nevěděli, že Boha nelze nastudovat ani vtěsnat do poznámek. Matúš Koša však ano. Díky této akci jsem ho poznal jako jemného a taktního člověka. Nešel na nás zostra, použil nenápadného příkladu s přecházením ulice, aby nám naservíroval zhruba toto: "Naučte se nejprve chodit přes ulici. S pokorným srdcem. Ještě to neumíte. Všechno děláte moc rychle a můžete snadno přijít k úrazu. Chodit přes ulice je důležitější, než znát nejrůznější podrobnosti o Žalmech." Osobně jsem potřeboval půl roku, než jsem byl schopen pro sebe dešifrovat onu průzračnou ilustraci.

V Janově evangeliu je zachycena následující scéna. Filip přichází za Natanaelem s očima navrch hlavy a nadšeně mu oznamuje: "Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta." Natanael ho však suše usadil: "Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?" Natanael znal totiž proroctví a věděl, že Mesiáš se musí narodit v Betlémě. Přirozeně nebyl nadšen někým, kdo pocházel ze zapadlé severní provincie, neměl kloudné imágo a navíc se proslýchalo, že je nemanželským synem. Poznámka Natanaele je ironicky uštěpačná. Co může z Nazareta vzejít dobrého? Nic.

Matúš Koša vycítil, že v místnosti sedí minimálně několik takových skeptických Natanaelů, kteří jsou se vším velmi rychle hotovi. Jeho příměr o přecházení ulice jako by mezi řádky sděloval: "Pokud se budete v církvi chovat arogantně, jednat a soudit povrchně, neuvidíte Boží slávu. Pokud vám budu připadat jako suchý, obstarožní patron, který vám tu vykládá nesmysly o přecházení ulice, pokud neodhalíte, že jsem toto poselství myslel vážně pro váš osobní růst do podoby Kristovy, neprožijete skutečně Ježíšovu přítomnost ve svém srdci ani v srdcích jiných věřících."

Jistý průmyslník z počátku století dosahoval nesmírných zisků. Novináři se ho ptali na tajemství jeho úspěchu. Odpověděl jim: "Každý člověk, se kterým se setkám, mě alespoň v něčem přesvědčí, a právě to se snažím od něho naučit." Věta se dá formulovat ještě jednodušeji: "Každý, koho potkám, je moje šance." To vypadá moc pěkně, ale zkusme to domyslet v praxi. To znamená, že nebudu vždycky nejchytřejší, nebudu mít vždy poslední nebo hlavní slovo, možná ztratím pověst dokonalého a neomylného odborníka a v kuloárech se bude proslýchat, že ničemu pořádně nerozumím. Stručně řečeno, pokud bychom to mysleli vážně a upřímně, vstoupili bychom do velmi dobré školy pokory a sebezapření. Abychom si rozuměli, nemám zde na mysli nějaké obchodnické triky, předstírání zájmu o druhého člověka a další asertivní pokrytectví. Jedná se o skutečné zaujetí takového postoje, kdy druzí jsou doopravdy, ne naoko, těmi, kteří stojí nad námi. Možná, že onen průmyslník toto pravidlo objevil v Bibli. Není to jen obecný biblický princip, takový je především Bůh sám i Boží Syn. Kdyby pro Boha nebyl člověk důležitější než On sám, neposlal by svého Syna na kříž.

Platí-li výše uvedené pravidlo pro podnikatele, platí tím více pro ty, kteří přicházejí mezi věřící. Je potřeba přijít pomalu, netlačit se, do nikoho nevrážet a dávat pozor, aby za mnou nezůstávali ranění. Arogance je sice v módě, v konečném důsledku se však nevyplácí. Člověk nic nezíská, spíše ztratí. Někdy i téměř všechno nebo se minimálně velmi zdrží.

- Martin -