Milá sestro Kláro! Hovory o plánovaném rodičovství mi připomínají písně nedávné minulosti - "poručíme větru dešti". Vím, že můj názor je v rozporu s názory jiných křesťanů, kteří jsou přesvědčeni, že Bůh řešení této otázky nechává na nás, abychom moudře zva- žovali, kolik dětí jsme schopni vychovat. K tomu, že nám dal Pán rozum. Při vší úctě k tomuto názoru s ním nemohu souhlasit a napíši Vám proč. Jsem toho názoru, že počet dětí, případně jejich věkový odstup, se nedá naplánovat. Děti nám dává Bůh dle svého uvážení a je na nás je přijmout nebo ne.

Je mi 45 let a máme pět dětí. Nejstarší má 21 let, další 16, 13, 10 a nejmladší 3 roky. Nejstarší a nejmladší se narodily v jeden den v odstupu osmnácti let. První a poslední dítě, které jsem od Pána přijala; poslední proto, že po nutném zákroku již další děti mít nemohu. Kromě těchto dětí jsem 4 životy nepřijala, ale nechala zmařit. Velice se za to stydím a nejraději bych o tom mlčela, ale patří to k tématu, o kterém chci psát. Nejsem odpůrce antikoncepce, sama jsem ji používala, avšak tři různé metody selhaly. I když jsem nepatřila Pánu, po interrupci jsem prožívala doslova hnusné pocity, přestože mi bylo řečeno, že "to ještě nic není, že to je jen trošička sražené krve". Byla jsem přesvědčená, že to musím napravit, ale jak? Jak!?

Drahá sestro, nejhorší je, že už jsem byla na cestě za Pánem, když mi po předposledním porodu lékaři "zakázali" další dítě. Sterilizaci jsem nechtěla přijmout, byli jsme s manželem přesvědčeni, že "to zvládnem." Nezvládli; přišlo další těhotenství a my jsme neobstáli. Vedeni radami typu "musíš vychovat ty co máš, nemůžeš si dovolit riskovat život dalším porodem", nebo "to není Boží vůle, to je vaše vůle, že máte dítě, Bůh s tím nemá nic společného, to nechává na vás", jsme uvěřili této lži. Dítě jsme nechali zabít. Mám slzy v očích, když to píši. Nebylo to pro mne lehké. Do nemocnice jsem jela jako na vlastní popravu. Ostatní "maminky" byly také v úzkostném sevření a jedna z nich řekla "tady je ticho jako před popravou". A já jsem jim velice tvrdě, hořce cynicky říkala: "A co myslíte že to je? S tím rozdílem, že tyto děti nikomu nic neudělaly." Potom jsem se nemohla obrátit ani k Bohu. Byla jsem jak vypálená země, ohořelá. Až se mi jednou v noci zdál sen, ve kterém jsem viděla Pána Ježíše trpícího na kříži. Jeho hlavu zmítající se v hrozných mukách od ramene k rameni. Bylo to tak silné, že jsem se hned probudila a v slzách jsem si uvědomovala, že to já jsem Mu způsobila takovou bolest a konečně jsem mohla činit pokání, řečeno biblickými slovy. Mohla jsem říci Bohu, že toho lituji, že mne to mrzí do té míry, že už to víckrát neudělám a že příště, pokud bude nějaké příště, raději zemřu, než bych zhřešila. A tak nějak jsem získala vnitřní pocit, že to, jestli mi Bůh skutečně odpustil, poznám, dá-li mi novou milost a že mi to dítě dá znovu. Vím, že se to může vysvětlovat z psychologického hlediska, že se to může někomu zdát nemístné nebo hloupé. Já jsem to ale prožívala. Uplynulo 10 let a já zjistila, že čekám dítě, přestože jsme se s mužem dalšímu těhotenství aktivně bránili. První moje reakce byla: "No, co, konečně jsem dostala milost. Ale zrovna jako v Jer. 17:9, v mém srdci bylo něco jiného. Otázky typu: "Přežiješ?" Nejsi už stará na dítě? Vzpomínáš, co to všechno obnáší? Mělas jiné plány, chtěla ses realizovat v práci, děti už dorůstají, probdělé noci atd." Musela jsem v slzách vyznat Pánu pravý stav svého srdce. Že vím, co tato situace pro mne znamená, že je to požehnání, ale že to tak necítím a vyznala jsem Mu všechny svoje námitky a obavy s prosbou, aby je ode mne odejmul, abych svůj slib, přijmout Jeho dar, Jeho milost, mohla splnit v radostném očekávání.

Bůh to učinil okamžitě. Vyslyšel mou prosbu. Na žádné předchozí dítě jsem se netěšila tolik, jako na toto. I můj muž i ostatní děti. A když jsme se začali těšit, přišly problémy. Nejdříve maličké, únava a to taková, že jsem nemohla utřít ani prach, aniž bych na to nespotřebovala všechnu svou sílu. Musela jsem si lehnout, protože jsem byla vyčerpaná tak, jako bych odnosila hromadu uhlí do sklepa. Potom přišly kontrakce, musela jsem ležet a užívat léky na uvolnění děložního svalstva. Po krevním vyšetření nám jednoho dne přišel telegram, ať okamžitě přijedeme k dalšímu odběru, že v krvi jsou zjištěny hraniční hodnoty nějaké látky, která signalizuje ohrožení plodu. Mělo být provedeno speciální vyšetření, odběr plodové vody, které nemusí být (ale může) pro plod nebezpečné. Podepsali jsme prohlášení, že toto vyšetření odmítáme a jsme si vědomi, že je jistá procentová pravděpodobnost, že se nám narodí postižené dítě. Těch problémů bylo celkem třináct. Mimo jiné ultrazvuk ukazoval zvláštní hodnoty stáří neboli velikosti plodu. Veliká hlavička, malé tělíčko. Snad nejzávažnější byla skutečnost, že při jiném vyšetření byly na děloze prokázány rakovinové buňky v takovém stupni, že vrchní lékař nařídil ukončení těhotenství. To byla nejtěžší zkouška. Rakoviny jsem se vždycky velmi bála. Zde zasáhl Bůh. Moje ošetřující lékařka bez mého vědomí svému nadřízenému řekla, že s ukončením těhotenství nesouhlasím. Byla to paní doktorka Z. H., která je skutečně odbornice na pravém místě a v té době již měla zkušenosti s operacemi během těhotenství, které byly menšího rozsahu a které umožnily donošení dítěte - jeho záchranu. Byla jsem jí (a jsem dodnes) velice vděčna, i když mi onen vrchní lékař sdělil, že tedy udělají nejmenší možný zákrok, ale ať počítám s tím, že potom dochází k samovolnému potratu. Také pokud ukáže histologické vyšetření větší zachvácení, než s jakým paní primářka počítá, nebudou se mne na nic ptát. Bylo toho mnohem více. Trampoty, které se nakupily, abychom si více vážili nenarozeného života? Ani můj muž nezůstal ušetřen. Po celé 4 měsíce, co jsem ležela v nemocnici, měl na starosti domácnost a 4 děti. Byly Vánoce. S pomocí sester a bratrů ve sboru jsme toto období prožívali neseni na modlitbách a z milosti Boží se nutná operace uskutečnila až 3 měsíce po porodu. Máme další zdravé a šikovné dítě, žádné postižení se u něj neprojevilo. Chvála Pánu.

Nevěřím na náhodu, a proto věřím v určitou souvislost ve stejném datu narození prvního a posledního dítěte, které jsem od Boha přijala. Jak jsem napsala, nejsem odpůrce antikoncepce, ale je zde jedno nebezpečí. Antikoncepce může sloužit jako advokát ďábla. Zkrátka si řekneme: "My jsme se chránili a teď už musíme, protože je nebezpečí, že dítě bude poškozené." Jistě jste se setkali s líčením toho, co se může stát, když ...

Proto se v duchu usmívám, když někdo mluví o početných rodinách a rodinách s jedináčky, nebo s menším počtem dětí. Myslím, že ty "zasloužilé" matky děti prostě přijaly a ty, co mají jedno nebo méně dětí, je zkrátka od Pána nedostaly, protože měl nebo má pro ně jiné úkoly. Do jaké míry se někdo snaží je jedna věc a v jaké míře Bůh naděluje, je druhá věc. O nějakém plánování se nedá hovořit, pokud nechávám konečné rozhodnutí na Boží svrchovanosti a jsem ochotna je respektovat.

- MR -