Cesta k nápravě Božího lidu (Tt 2,1)

Verze pro tisk

V listu Titovi máme před sebou okno, kterým můžeme nahlédnout do skupiny místních sborů. Co tam vidíme? Jedním slovem bychom mohli říct, že vidíme zmatek. Neuspořádané sbory, které vedou lidé, kteří nejsou ani kvalifikovaní k tomu, aby je vedli, ani nejsou řádně ustanovení, vidíme morální problémy – křesťany, kteří žijí v hříchu, dělají hloupé a bláznivé věci, jsou mnohem více podobní světu než nevěstě Kristově, vidíme manželství, která nefungují, protože ženy chtějí být krkem, který otáčí hlavou, vidíme muže, kteří nechtějí být hlavou a vést své rodiny, nechtějí mít zodpovědnost za vyučování svých manželek a dětí, jsou lhostejní k Božímu slovu a nemají zájem o zdravé učení – vlastně nemají zájem o žádné učení. Vedle toho vidíme lidi, kteří chtějí učit a učí, ale učí věcem, kterým sami nerozumí, jsou to lži, hlouposti, lidské báje, vymyšlené věci, jsou to věci, které ve svých důsledcích rozvracejí rodiny, jde o učení, které staví na vnějších věcech, na židovském zákoně, na obřízce, jsou zde lidé, kteří jsou tvrdí a pyšní, kteří se nepodřizují Božímu slovu, ale chtějí těžit z druhých, učí jenom pro to, aby z toho měli nějaký zisk – materiální, v podobě peněz, majetku nebo dobrého a pohodlného živobytí, nebo nemateriální, v podobě společenské prestiže, dosažených pozic, titulů nebo jiných podobných věcí.

Stále mluvíme o církvi na Krétě. Ale v naší zemi není situace o mnoho lepší. Jeden bratr mi před časem napsal svůj postřeh z církve, kam začal chodit poté, co se přestěhoval: Zjistil jsem, že někteří místní křesťané nemají jasno v důležitých existenčních otázkách. Nevědí, co to znamená být křesťan, nedovedou vyjádřit, co to znamená věřit aj. Jiný bratr, kazatel, mi napsal o tom, jak ho Bůh vede v jeho životě a píše: Lituji, že jsem na toto Boží vedení léta nedbal, lituji všech těch promarněných příležitostí na kazatelně (při vyučování, při pastoraci), kdy jsem lidem vyřizoval jen poloviční (pokřivené) evangelium „hodného dědečka na obláčku“. Toto je okno do situace církve v naší zemi. A kdybychom zapátrali dále, viděli bychom, že se neliší od situace na Krétě. Křesťané se rozvádějí stejně jako nekřesťané, křesťanské rodiny ve velké míře nefungují, je stále více přijatelný život „na psí knížku“, je tolerován nemanželský sex, otcové selhávají, muži nevedou, protože jsou líní a nechtějí mít zodpovědnost, lidé se spoléhají na vymyšlené věci, jako je psychologie – dokonce jedna denominace uvažuje o tom, že zavede psychologické testy pro ty, kdo chtějí být kazateli, aby se ukázalo, jestli v této náročné práci obstojí! Lidé se spoléhají na vnější věci, upínají se k židovským bájím a mohli bychom pokračovat dál a dál. Ale to není to, o čem chci mluvit.

První verš druhé kapitoly ukazuje cestu k nápravě. Je to velmi jednoduchý a krátký verš, a kdybychom ho jenom rychle přelétli, ztratil by mnoho ze své síly, kterou v sobě skrývá. Ale abychom mu porozuměli, musíme mít na paměti celý tento kontext, který jsem zmínil – tu tristní a zoufalou situaci církví na Krétě. Co s tím? Jaká je cesta k nápravě?

Především je tady Boží muž, Titus, učedník Pavla, který byl ponechán na Krétě, aby dal do pořádku, co ještě zbývá. V našem verši vidíme veliký kontrast – tento kontrast se týká všeho, co je v prvním verši:

  • Ty však mluv, co odpovídá zdravému učení. (Tt 2,1)

Je tady učedník, který stojí v kontrastu k těm lidem, které popisuje druhá polovina první kapitoly. Ty, říká Pavel Titovi, ty buď úplně jiným člověkem, než o jakých jsem ti napsal, a jakých jsou krétské církve plné. A je tam to slovíčko ‚však‘, které ukazuje na tento kontrast mezi lidmi, kterým bylo třeba zavřít ústa a Titem, který měl naopak otevřít ústa a mluvit.  Je tady hned několikerý kontrast: kontrast v charakteru, kontrast v jednání, kontrast v základech, na kterých se staví a kontrast v aplikaci těchto základů do života.

Ty vs. oni

Pavel ukazuje na Tita a zdůrazňuje jeho poslání. Dopis Titovi byl jak osobním listem Titovi, tak zároveň doporučujícím listem pro krétské církve. Proto v něm Pavel hned několikrát zdůrazňuje Titův úkol:

  • Proto jsem tě ponechal na Krétě, abys uvedl do pořádku, co ještě zbývá, a ustanovil v jednotlivých městech starší, jak jsem ti nařídil. (Tt 1,5)

Pavel byl na Krétě s Titem, vysvětlil mu, co má udělat, dal mu přesné pokyny, nařídil mu, jak má jednat a potom mu poslal dopis, kde to všechno ještě znovu zopakoval. Potom popisuje lidi, které je třeba umlčet a ukáznit a jako vzor, který je s těmito lidmi v křiklavém protikladu, ukazuje na Tita – ty však… Ty nemůžeš jednat jako tito lidé, ty musíš jednat úplně opačně. A totéž znovu zdůrazňuje v závěru druhé kapitoly:

  • Tak mluv, napomínej a přesvědčuj se vším důrazem. Nikdo ať tebou nepohrdá. (Tt 2,15)

A ještě jednou v polovině třetí kapitoly:

  • Tato slova jsou spolehlivá, a chci, abys tomu všemu neochvějně učil, tak aby ti, kdo uvěřili Bohu, snažili se vynikat dobrým jednáním. (Tt 3,8)

Mohli bychom říci, že Pavel tady několikrát potvrzuje Titův mandát, jeho pověření jednat v zastoupení apoštola. Na jedné straně jsou lidé, kteří jednají ze své vůle a jednají svévolně, jednají a učí na základě svých výmyslů, jednají podle toho, co se líbí lidem, jednají pro svůj vlastní zisk a své obohacení, jsou to lháři, zlá zvířata – hladoví vlci, kteří trhají stádo Božího lidu, jsou to lenivá břicha, lidé, kteří nechtějí zkoumat pravdu, zabývat se Božím slovem, nechtějí jít do hloubky, ale raději staví na vnějších věcech, na židovských bájích, na rozlišování čistého a nečistého. Jsou to lidé, kteří vydávají příkazy a staví se do role vedoucích, ale Pavel o nich říká, že jsou poskvrnění a nevěřící. A dodává:

  • Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. (Tt 1,16)

Ale ty, Tite… Ty však… Ty musíš být úplně jiným člověkem. Titus už takový byl – to byl důvod, proč ho Pavel ponechal na Krétě. Titus už byl nějakých patnáct nebo možná dvacet let Pavlovým spolupracovníkem a přítelem – přesto mu Pavel píše tyto věci, aby ho povzbudil a pomohl mu pevně stát. Podobná slova napsal Timoteovi:

  • Dávej pozor na své jednání i na své učení. Buď v tom vytrvalý. Tak posloužíš ke spasení nejen sobě, ale i svým posluchačům. (1Tm 4,16)

Stejná výzva platí pro každého z nás. Opravdový křesťan by měl být v kontrastu k lidem, kteří žijí jako lidé ze světa, a kteří jimi možná také jsou – jak to napsal Pavel o těch, kteří vedli a vyučovali církev na Krétě. Křesťané mají svítit jako hvězdy v tomto pokolení pokřiveném a zvráceném (Fp 2,15). A na tomto místě musíme všichni, jak jsme tady, slyšet Pavlovo „ty však…“ a rozumět mu naprosto osobním způsobem. Ty, milý křesťane, ty, milá křesťanko, právě ty buď tím člověkem, který bude svým jednáním i svým mluvením ukazovat na Boha. Právě ty, křesťane, jsi možná jedinou Biblí, kterou čtou tvoji nevěřící příbuzní, přátelé, kolegové, spolužáci. Co v ní čtou? To nás vede ke druhému kontrastu, který se týká Tita samotného:

Mluv

  • Ty však mluv… (Tt 2,1)

V našem textu je příkaz a my se na něj musíme podívat ze dvou stránek. Jednak se na něj musíme podívat jako na rozkaz, který je v kontrastu s předchozím veršem, což velmi prohlubuje jeho význam, a potom se musíme také podívat na to, že tento rozkaz je nám dán jako příkaz – tedy jde o něco, co nemůžeme ignorovat nebo to přejít, ale co musíme poslechnout. A v kontextu předchozího verše uvidíme také, jak ho máme poslechnout.

V předchozím verši jsme četli o lidech, kteří prohlašují, že znají Boha, ale svým jednáním to popírají. Slovo, které je tam použité pro vyznávání, může znamenat také vyhlašování, dosvědčování nebo se může použít, když se něco slibuje. Je to celkem silné slovo – Jan ho používá, když mluví o rozlišování duchů a říká, že duch, který:

  • … vyznává Ježíše Krista, jenž přišel v těle, je z Boha. (1J 4,2 ČSP)

Zde jsou lidé, kteří stejně vyznávají, že znají Boha. Možná o tom hodně mluví, možná to zdůrazňují, možná jsou si tím velmi jistí a svými slovy působí velmi přesvědčivě. Do protikladu k nim je postaven Titus, který má „mluvit“. Je tady slovo, které znamená prostě „mluvit“. Je to úplně všeobecné slovo pro mluvení. Není to kázání, není to zvěstování, vyhlašování, není to vyznávání ani zapřísahání, ale je to prostě mluvení.

  • Ty však mluv, co odpovídá zdravému učení. (Tt 2,1)

Když se do toho v tomto kontextu zaposloucháme, nemůžeme neslyšet slova Pána Ježíše Krista, která říkal o našem mluvení:

  • Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého. (Mt 5,37)

Za tvým slovem musí stát celý tvůj život! Na tvoje slovo musí být spolehnutí. Tvoje slovo musí být pevné jako skála. Člověk, jehož život je v rozporu s jeho slovy, je člověkem z Tita 1,16 – je odporný, neposlušný a neschopný jakéhokoliv dobrého skutku. Ale křesťan – mluví, co odpovídá zdravému učení, jeho slovo je ano, ano, ne, ne. Není to „ano, ale…“, není to „možná“, není to „nevím“, nejsou to žádná otevřená zadní vrátka, ale je to jasné a nepochybné slovo, na které se může člověk spolehnout.

V tomto světle nám pak příkaz, který zde je dává ještě jiný smysl. Není to příkaz k tomu, abychom hodně mluvili, není to povolení k mnohomluvnosti, protože mnohomluvností Pána Boha nikdo nepotěší, ale je to rozkaz k jasnému, přímému a spolehlivému mluvení. Už jsme mluvili o lidech, kteří měli být umlčeni, kterým bylo třeba zavřít ústa (Tt 1,11). Tento příkaz není příkazem mluvit víc než oni nebo příkazem mluvit, ale nikoliv špatně, nýbrž správně – nic takového. Je to příkaz, který nás má vést k tomu, že budeme jednat jinak, než jednali tito lidé, které bylo třeba umlčet. Proto čteme:

  • Ty však mluv, co odpovídá zdravému učení. (Tt 2,1)