Boží svrchovanost

Verze pro tisk

Definice Boží svrchovanosti

Boží svrchovanost bychom mohli definovat jako uplatňování Jeho nadřazenosti (viz předchozí kapitola). Je nekonečně vyvýšený nad nejvyšší stvoření, je tím Nejvyšším, Pánem nebe i země, nikomu nepodléhá, není nikým ovlivnitelný, je zcela nezávislý. Bůh činí to, co se Mu líbí, a činí jen tak, jak se Mu líbí. Nikdo Mu nemůže něco překazit, nikdo Mu nemůže bránit. To jasně dokládá i Jeho vlastní slovo: „Moje rozhodnutí platí, a co se mi líbí, uskutečním“ (Iz 46,10). „Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země. Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce…“ (Da 4,35).

Boží svrchovanost znamená, že Bůh je Bohem ve skutečnosti a nejen podle jména, že sedí na trůnu vesmíru, řídí a činí veškeré věci „… rozhodnutím své vůle“ (Ef 1,11).

Jak správně podotkl Charles Haddon Spurgeon ke konci svého života ve svém kázání na Matoušovo evangelium 20,15:

„Neexistuje jiný atribut, který by Jeho děti lépe utěšil, než je Boží svrchovanost. Za těch nejnepříznivějších okolností, v nejtěžších zkouškách věří, že svrchovanost jejich utrpení nařídila, že svrchovanost nad ním vládne a že svrchovanost je všechna posvětí. Není nic jiného, na čem by děti měly s největším nasazením trvat, než nauka o jejich Pánu panujícím nad celým stvořením – o kralování Boha nade vším dílem Jeho vlastních rukou – o Božím Trůnu a Jeho právu na tomto Trůnu sedět.

Na druhé straně neexistuje žádná světem více nenáviděná nauka, žádná pravda, ve které se udělal takový chaos, jako je velká, úžasná a stále nejjistější nauka o Svrchovanosti nekonečného Hospodina. Lidé dovolí Bohu, aby byl všude, kromě svého trůnu. Dovolí Mu, aby byl ve své dílně, kde vyrábí světy a vytváří hvězdy. Dovolí Mu, aby byl u své schrány s almužnami, rozdával je a uděloval odměny.

Dovolí Mu zachovávat zemi a podpírat její sloupy nebo zažehávat nebeská světla nebo vládnout vlnám oceánu, který je stále v pohybu. Ale když Bůh přistoupí ke svému trůnu, Jím stvoření lidé skřípou zuby. Když prohlašujeme korunovaného Boha a Jeho právo činit se svým vlastnictvím, jak se Mu zlíbí, nakládat se svým stvořením, jak považuje za správné, aniž by s ním tyto záležitosti konzultoval, syčí na nás a nenávidí nás. Pak přestanou poslouchat, protože Bůh na trůnu není ten Bůh, kterého milují. Je to však Bůh na trůnu, kterého s láskou kážeme. Je to Bůh na svém trůnu, komu důvěřujeme.“

„Všechno, co Hospodin chce, to činí na nebesích i na zemi, v mořích i ve všech propastných tůních“ (Ž 135,6). Takový je mocný Vládce zjevený ve svatém Písmu: nedostižný ve svém majestátu, neomezený v moci, neovlivnitelný čímkoliv, co je mimo Něho. My však žijeme ve dnech, kdy se zdá, že i ti nejortodoxnější se bojí připustit náležité božství Boha. Říkají, že prosazovat Boží svrchovanost vylučuje zodpovědnost člověka. Zodpovědnost člověka je však založena na Boží svrchovanosti a je jejím plodem. „Náš Bůh je v nebesích a všechno, co chce, koná“ (Ž 115,3).

Lidská zodpovědnost a Boží svrchovanost

On se svrchovaně rozhodl, že dá každému ze svého stvoření určité postavení podle svého uvážení. Stvořil anděly. Některým z nich dal podmíněné postavení, jiným dal před sebou samým postavení, jež je neměnné (1 Tm 5,21), Krista ustanovil za jejich hlavu (Ko 2,10). Nepřehlédněme, že andělé, kteří zhřešili (2 Pt 2,5), patřili zrovna tak mezi Jím stvořené jako andělé, kteří nezhřešili. Přesto Bůh předem věděl, že padnou. Nicméně jim určil proměnné, podmíněné postavení stvoření a strpěl jejich pád, ačkoliv nebyl původcem jejich hříchu.

I Adama určil Bůh svrchovaně do zahrady Eden do podmíněného postavení. Kdyby si to přál, mohl mu dát postavení nepodmíněné. Mohl ho postavit na místo tak pevné jako to, kde stojí andělé, kteří nepadli. Mohl mu dát stejně jisté a neměnné postavení, jaké mají Jeho svatí v Kristu. Rozhodl se ho však umístit do Edenu na základě zodpovědnosti stvořeného, aby stál, nebo padl, podle toho, jak obstál nebo neobstál ve své zodpovědnosti – poslušnosti svému Tvůrci. Adam byl Bohu zodpovědný podle Zákona, který mu jeho Stvořitel dal. To byla zodpovědnost, neporušená zodpovědnost, zkoušená za těch nejpříznivějších podmínek.

Bůh neurčil Adamovi podmíněné postavení, postavení zodpovědnosti stvořeného, proto, že bylo správné mu toto postavení dát. Bylo to správné, protože to udělal Bůh. Bůh dokonce ani nedal tvorstvu život z toho důvodu, že by to považoval za správné, což znamená, že nebyl k tvoření donucen nějakými závazky, ale bylo to správné, protože On to tak učinil. Bůh je svrchovaný. Jeho vůle je nadřazená. Je s Bohem neslučitelné, aby byl pod nějakým zákonem správného. On je zákonem Sám sobě, takže cokoliv činí, je správné. Běda rebelovi, který o Jeho svrchovanosti pochybuje: „Běda tomu, kdo se chce přít se svým tvůrcem, střep z hliněných střepů! Což smí hlína říci svému tvůrci: ‚Co to děláš?‘“ (Iz 45,9).

A opět, Pán svrchovaně určil Izraelcům podmíněné postavení. Kniha Exodus, kapitoly 19, 20 a 24 to s jistotou dokazují. Byli postaveni do smlouvy skutků. Bůh jim dal určité zákony. Požehnání národa záviselo na dodržování Jeho zákonů. Izraelci však byli tvrdohlaví a neobřezaného srdce. Reptali proti Hospodinu, opustili Jeho zákon, obrátili se k falešným bohům, odpadli. Následkem toho na ně dopadl Boží trest - byli ponecháni napospas svým nepřátelům, rozptýleni do cizích zemí po celém světě a až do dnešního dne zůstává Boží pohled na ně plný nelibosti.

To Bůh uplatňoval svou svrchovanost, když udělil Satanu a jeho andělům, Adamovi a Izraeli příslušné zodpovědné postavení. Je však s Bohem neslučitelné, aby Jeho svrchovanost ubírala na zodpovědnosti tvorstvu. Právě jejím uplatněním jim však určil podmíněné postavení a takové zodpovědnosti, které považoval za vhodné. Právě skrze svrchovanost je vnímán jako Bůh všeho. Proto je mezi Boží svrchovaností a zodpovědností stvořeného dokonalá harmonie. Mnozí pošetile říkají, že je zcela nemožné ukázat, kde Boží svrchovanost končí a zodpovědnost stvořeného začíná. Právě tady začíná zodpovědnost stvořeného – ve svrchovaných nařízeních Stvořitele. Co se týče Boží svrchovanosti, ta nikdy nekončí!

Pojďme se podívat na další důkazy toho, že zodpovědnost stvoření je založená na Boží svrchovanosti. Kolik je v Písmu zaznamenáno věcí, které byly správné, protože je Bůh nařídil, a které by nebyly správné, pokud by je byl nenařídil! Jakým právem mohl Adam jíst ze stromů v zahradě? Svolením Tvůrce (Gn 2,16). Bez tohoto svolení by z něj byl zloděj! Jakým právem si měli Izraelci vyžádat od Egypťanů klenoty a oděvy (Ex 12,35)? Žádným, pokud je k tomu Hospodin neoprávnil (Ex 3,22). Jakým právem zabili tolik obětních beránků? Žádným, kromě toho, že to Bůh přikázal. Jakým právem zabili všechny Kenaance? Žádným, udělali to jen z Božího nařízení. Jakým právem požaduje muž podřízenost od své ženy? Žádným, pokud to tak Bůh neurčil. Tak bychom mohli pokračovat. Lidská zodpovědnost je založená na Boží svrchovanosti.

Ještě jeden příklad uplatnění Boží absolutní svrchovanosti: Bůh dal svým vyvoleným jiné postavení než Adamovi a Izraeli. Určil jim nepodmíněné postavení. Ve věčné smlouvě byl Ježíš Kristus ustanoven jejich hlavou, vzal jejich zodpovědnost na sebe a vydobyl pro ně spravedlnost, která je dokonalá, neodvolatelná a věčná. Kristu bylo dáno podmíněné postavení, protože byl „podroben zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni,“ ale s tímto nesmírným rozdílem – ostatní selhali, On neselhal, ani nemohl. Kdo určil Kristu takové podmíněné postavení? Trojjediný Bůh. Ustanovila ho svrchovaná vůle, poslala ho svrchovaná láska, svrchovaná autorita mu určila Jeho skutek.

Prostředníku byly předloženy jisté podmínky. Měl na sebe vzít podobu těla hříchu, měl vyvýšit a zvelebit Zákon. On měl nést všechny hříchy Božího lidu na svém vlastním těle pověšeném na dřevě. On je měl zcela vykoupit. On měl strpět vylití Božího hněvu. On měl zemřít a být pohřben. Za naplnění těchto podmínek mu byla slíbena odměna (Iz 53,10-12). On se měl stát prvorozeným mezi mnoha bratry. On měl získat lid, který by sdílel Jeho slávu. Ať je Jeho jméno navěky požehnáno, On tyto podmínky splnil. Protože to dokázal, je Otec zavázán slavnou přísahou, že napříč časem zachová a skrze věčnost požehná každého z těch, pro které se Jeho vtělený Syn stal prostředníkem. Protože se postavil na jejich místo, oni teď sdílejí to Jeho. Jeho spravedlnost se stala jejich spravedlností. Jeho postavení před Bohem je jejich postavením, Jeho život je jejich životem. Neexistuje pro ně jediná podmínka, ani jediná zodpovědnost, které by měli dostát, aby dosáhli věčné blaženosti. „Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje“ (Žd 10,14).

Tady se tedy Boží svrchovanost ukazuje otevřeně všem, ukazuje se různými způsoby, jakými Bůh jedná se svým stvořením. Část andělů, Adam a Izrael byli dáni do podmíněného postavení. Další požehnání záviselo na jejich poslušnosti a oddanosti Bohu. Avšak „malému stádu“ (Lk 12,32) bylo právě naopak poskytnuto nepodmíněné, nezměnitelné postavení v Boží smlouvě, v Božích rozhodnutích, v Božím Synu. Jejich požehnání závisí na tom, co pro ně udělal Kristus. „Ovšem pevný Boží základ trvá a nese nápis ‚Pán zná ty, kdo jsou jeho‘“ (2 Tm 2,19). Základ, na kterém stojí Boží vyvolení, je dokonalý. Nic k tomu nelze přidat ani z toho ubrat (Kaz 3,14). Zde je tedy nejvyšší a nejimpozantnější projev absolutní Boží svrchovanosti. On „…se tedy smilovává, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým“ (Ř 9,18).

 

Z knihy Střípky poznání Boha.