Lepší smlouva (Žd 8,7-12)

Verze pro tisk

Když máte zdravotní pojištění, je dobré vědět, jaké pojistné události vaše pojistka pokrývá. Pokud to nevíte, nevyužijete výhod pojistného plnění a nakonec budete třeba platit za něco, co by měla hradit pojišťovna. Snad to jediné, co mi připadá na čtení ještě úmornější než pojistná smlouva, jsou pokyny k vyplnění daňového přiznání, ale přinutím se k tomu, abych si je přečetl, protože chci vědět, na jaká zvýhodnění mám podle nich nárok.

Mnozí křesťané neznají ohromné výhody, které mají v Ježíši Kristu, a nepřítel toho využívá proti nim. Nakonec „platí“ za něco, co „pokrývá smlouva“! Podléhají pocitům viny, i když smlouva říká: „Na jejich hříchy už nevzpomenu.“ Připadají si odcizeni od Boha a jeho lidu, i když ve smlouvě stojí: „Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.“ Nechávají se omezovat spoustou lidských pravidel, i když Bůh říká: „Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je na srdce.“ Neznají slavné dědické nároky dětí svobodné ženy; místo toho žijí v otroctví jako děti otrokyně (Ga 4,30-31).

Kdyby tito židovští křesťané opustili slávu Nové smlouvy a vrátili se zpátky k judaismu, zaprodali by se do otroctví staré smlouvy. Autor jim tedy ukazuje rozdíly mezi oběma smlouvami a nadřazenost Nové smlouvy, kterou zpečetil Kristus svou krví. Tvrdí, že: Nová smlouva je lepší než stará, protože je založena na lepších zaslíbeních.

Jak jsem se zmínil minule, výklad těchto veršů rozděluje celé teologické systémy. Teologové smlouvy tvrdí, že stará a nová smlouva jsou dva různé způsoby provádění jedné a té samé smlouvy milosti. Ale protože Bible pojem „smlouva milosti“ nikdy nepoužívá a protože mezi starou a novou smlouvou je evidentně obrovský rozdíl (8,7-9), tento systém mne nepřitahuje.

Naproti tomu dispenzační teologové poukazují na to, že Nová smlouva má být uzavřena „s domem izraelským i s domem judským“ (8,8), a proto mnozí z nich trvají na tom, že smlouva, kterou vyhlásil Ježíš při Poslední večeři, je jiná Nová smlouva než tato Nová smlouva. Jenže jak patrno, dnešní církev je účastníkem Nové smlouvy, kterou předpovídal Jeremjáš. Autor Listu Židům (a stejně tak i Pavel ve 2K 3) má evidentně za to, že Jeremjášova Nová smlouva je v účinnosti nyní.

Jedním z problémů tradičního dispenzačního přístupu je názor, že církev je v Božím plánu světových dějin jakousi mezihrou či vsuvkou. Ale Pavel v Ř 11,17-32 vysvětluje, že z olivového stromu (věřící Izrael) byly pro svou neposlušnost některé větve (nevěřící Izrael) vyťaty a na jejich místo byli naroubováni věřící pohané. To nezní jako mezihra! Nenahrazujeme ale celý strom, jak učí někteří, protože Pavel ukazuje, že v budoucnu hodlá Bůh naroubovat Židy zpátky.

Nakolik já tomu rozumím, vyhlásil Ježíš Novou smlouvu věřícím Židům při Poslední večeři. Židé, kteří odmítli Krista, byli vyťati, abychom my pohané mohli být naroubováni.  Z Boží milosti se nyní podílíme na výhodách Nové smlouvy, která byla slíbena Židům. Proto může Pavel ve 2K 3,6 (adresovaném korintské církvi, která byla převážně pohanská) říct, že sloužíme Nové smlouvě. Tím neříkám, že Nová smlouva je zcela naplněna. V budoucnosti Bůh vyvolá mezi Židy velké probuzení, takže budou vzhlížet k němu, jehož probodli (Zach 12,10). Ono zatvrzení, kterému nyní část Židů podléhá, bude jednou odstraněno, a pak „bude spasen všechen Izrael“ (Ř 11,25-26). Dokonalé naplnění a plné prožití těchto zaslíbení ovšem čeká na druhý Kristův příchod.

Minule jsem uvedl pět vlastností Nové smlouvy, na které se nyní podíváme podrobněji:

1. Nová smlouva je zásadně odlišná od staré smlouvy, kterou Izrael nedodržoval (8,8-9).

Je zřejmé, že se tu neklade důraz na návaznost, ale na přerušení. Bůh staví do příkrého protikladu selhání staré smlouvy a zaručený úspěch Nové smlouvy. John Owen jmenuje sedmnáct rozdílů mezi těmito dvěma smlouvami (Owen: Hebrews: Epistle of Warning [Kregel], s. 143-145). Já se spokojím s dvanácti:

1) Zákon nenabízel možnost ospravedlnění z víry, ale Nová smlouva ano (Ga 3,10-12; Žd 7,19).

Zákon nepřinesl osvobození, ale odsouzení, protože ho nikdo nedokázal dokonale dodržovat. Pavel říká přímo: „Je jasné, že nikdo není před Bohem ospravedlněn na základě zákona, neboť čteme: ‚Spravedlivý bude živ z víry.‘ Zákon však nevychází z víry…“ (Ga 3,11-12a).

Jestli chcete být ospravedlněni ze zákona, stačí, když ho budete dokonale dodržovat od narození až do smrti. A to nejen navenek, ale i ve vlastním srdci! Problém je, že máte prohráno, ještě než se do toho pustíte, protože každý z nás už Boží přikázání porušil, ještě než se vůbec začal pokoušet je dodržovat! Je to jako jít na pálku a mít už přitom na kontě třikrát „strike“! K čemu se namáhat?

2) Zákon nebyl schopen udělit duchovní život, ale Nová smlouva ano (Ga 3,21; 2K 3,6).

Toto nebylo účelem Zákona. Pokud v naší duši není život od Boha, nejsme ani trošku schopni dělat Bohu radost. Je to jako se pokoušet postavit mrtvolu a nutit ji, aby něco dělala! Mrtvola potřebuje život a to, že bude něco dělat, jí život nedá. „Tak proč vlastně Bůh zákon vydával?“ zeptáte se možná.

3) Úkolem zákona bylo definovat a zviditelnit naši hříšnost, aby nás tak přivedl k víře v Krista (Ga 3,19-24; Ř 5,20).

Představa, že jsme v podstatě dobří, je v našich vzpurných srdcích hluboce zakořeněná. Porovnáváme se s jinými, kteří jsou horší než my, a říkáme si: „Já nakonec až tak špatný nejsem.“ Slyšíme o strašlivém zločinu a pomyslíme si: „Jak mohou lidé dělat tak hrozné věci? To jsem rád, že nejsem tak zlý člověk jako tihle.“ A máme se sklon se takhle obhajovat i před Bohem.

Před lety mne kdosi požádal, abych navštívil v nemocnici jednoho jeho známého, kterého postihl těžký srdeční infarkt. Zašel jsem za ním a zjistil jsem, že pracoval jako výčepní v jednom z nejnechvalněji známých barů ve městě. Neměl vazby na žádnou církev ani náboženské sklony. Zeptal jsem se ho na jeho rodinu a zjistil jsem, že je několikrát rozvedený. Ani nevěděl, kde jeho děti žijí, natož, jak by se s nimi mohl spojit. Ale když jsem mu řekl evangelium, řekl mi, že přijde do nebe, protože je v podstatě dobrý člověk!

Bible učí, že Bůh vydal Zákon hlavně proto, „aby se provinění rozmohlo“ (Ř 5,20). Zákon zahrnul každého člověka mezi hříšníky (Ga 3,22). Zákon nám ukazuje Boží měřítka svatosti, abychom byli schopni vidět svou vinu. My ho však obcházíme a pak si gratulujeme k tomu, jak ho dodržujeme, a druhé odsuzujeme. To dělali farizeové. Byli pyšní na to, že se nikdy nedopustili vraždy. Ale Ježíš řekl, že pokud se někdy hněvali na své bratry, jsou před Bohem vinni vraždou (Mt 5,21-22). Chlubili se tím, že se nikdy nedopustili smilstva. Ale Ježíš jim ukázal, že pokud se po nějaké ženě dívali žádostivě, jsou před Bohem vinni smilstvem (Matouš 5:27-30). Zákon definuje a zvýrazňuje náš hřích, aby nás přivedl k víře v Krista, který je naší jedinou nadějí na správné postavení před Bohem.

4) Zákon vedl do otroctví, ne ke svobodě (Ga 4,21-5,1; Sk 15,10; 1J 5,3).

Zákon nás nikdy nemohl vysvobodit z hříchu. Petr ho nazval břemenem, „které nemohli unést ani naši otcové, ani my“ (Sk 15,10). Pavel přirovnává podrobenost Zákonu k narození z otrokyně Hagar, „neboť žije v otroctví i se svými dětmi“, zatímco ti, kdo jsou dětmi zaslíbení, jsou svobodní. A uzavírá: „Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho“ (Ga 4,25; 5,1).

Ne že by účastníci Nové smlouvy byli bez zákona. Jak je řečeno, Bůh nám vepíše své zákony do srdce. To mění naši motivaci, takže Boha toužíme poslouchat z lásky. Proto Jan napsal (1J 5,3): „V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká…“

5) Zákon byl vnější, ne vnitřní, a proto neposkytoval moc potřebnou k naplnění jeho požadavků (Dt 5,29; 29,4; Ez 36,26-27; Ř 8,3-4).

V Deuteronomiu 5,29 Bůh zvolal: „Kéž by jen [Izraelci] měli takové srdce, aby mne po všechny dny ctili a zachovávali všechna má přikázání…!“ (NBK). V Deuteronomiu 29,3 (29,4 NBK, KR) říká Mojžíš lidu: „Ale Hospodin vám nedal srdce, aby chápalo, ani oči, aby viděly, ani uši, aby slyšely, až do tohoto dne.“ Když ale Bůh u Ezechiela 36,26-27 slibuje Novou smlouvu, říká: „A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.“ Pavel to vztahuje na věřící v Krista: „Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha“ (Ř 8,3-4).

6) Smlouva Zákona byla podmíněná smlouva s hroznými tresty za neposlušnost, zatímco Nová smlouva stojí na Božích zaslíbeních a vychází z jeho iniciativy (Dt 28,1-68; Žd 8,8-12).

Zákon výslovně stanovil požehnání, která jsou odměnou za poslušnost, i strašlivé tresty, které jsou důsledkem neposlušnosti (Dt 28,1-68). Kdyby lidé dokázali Boží svatý Zákon poslouchat, taková kapitola jako tahle by je k tomu měla motivovat až až! Požehnání pro ně a pro jejich děti, která je čekala jako odměna za poslušnost, byla úžasná (28,1-14). Kletby jako trest za neposlušnost byly příšerné (28,15-68). To, že Zákon nedokázali dodržovat ani s výhledem na takovéto odměny a tresty, jenom ukazuje, jak vytrvalá je hříšnost v lidském srdci, pokud není znovuzrozeno! I když je Bůh vzal jemně za ruku, aby je vyvedl z Egyptského otroctví, nezachovali jeho smlouvu, a proto se jich zřekl (Žd 8,9). (List Židům cituje Jeremjáše 38,31-34 LXX, zatímco v hebrejském textu stojí: „… ale já jsem zůstal jejich manželem…“ (Jr 31,32). Rozdíl je možná zaviněn chybou opisovače v jediném písmenu. Viz Calvin’s Commentaries [Baker], Appendix E2, s. 385-386.)

Všimněte si v Židům 8,8-12 kontrastu mezi důrazem na neposlušnost Izraele ve staré smlouvě a na Boží iniciativu v Nové smlouvě. Stará smlouva neuspěla kvůli nedostatkům, které Bůh na svém lidu našel. I přes jeho dobrotu Izraelci smlouvu nedodržovali. Nová smlouva však bude úspěšná, protože nezávisí na naší slabé hříšné přirozenosti, ale na nezvratném Božím rozhodnutí. Bůh znovu a znovu slibuje: „uzavřu“, „dám“, „napíšu“, „budu“, „slituji se“, „nevzpomenu“ (8,10-12). Tím zdůrazňuje, že Nová smlouva stojí nad starou smlouvou, protože je založena na Božích slibech a ne na slibech lidí, že se ji pokusí dodržovat.

7) Zákon nemohl zajistit úplné a naprosté odpuštění hříchů, ale Nová smlouva ano (Žd 9,9; 10,1-4.10).

Dary a oběti podle staré smlouvy nemohly přivést svědomí uctívajících k dokonalosti (Žd 9,9), „neboť krev býků a kozlů není s to hříchy odstranit“ (10,4). Proto je museli každý rok přinášet znovu, jako připomínku hříchů (10,1-3). Ale Ježíš Kristus jednou provždy obětoval sám sebe a tím také jednou provždy očistil naše svědomí a odstranil naše hříchy (9,14; 10,10.14)! Haleluja!

8) Zákon se opíral o nižší kněžství, ale Nová smlouva je založena na vyšším kněžství Ježíšově (Žd 7,11-8,6).

To jsme viděli v dřívějších kázáních, proto se tu o tom jen zmiňuji. Zákon byl spojen s lévijskými kněžími, kteří byli hříšní a smrtelní. Nová smlouva stojí na službě našeho dokonalého a věčného kněze podle řádu Melchisedechova.

9) Zákon nedosáhl toho, aby každý jeho účastník znal Hospodina osobně, ale Nová smlouva ano (Žd 8,11).

Všichni Židé byli účastníky staré smlouvy uzavřené na Sínaji. Ale většina z nich byli nevěřící, kteří Boha neznali. Naproti tomu my všichni účastníci Nové smlouvy, „ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní“ byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo, a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem“ (1K 12,13). To je rozhodně naplněním proroctví z Jeremjáše 31,34: „Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich…“

10) Zákon byl převážně omezen na jediný pozemský národ, zatímco Nová smlouva se týká všech lidí (Dt 5,3-4; 7,7-11; Sk 2,17-18; Ř 15,8-12).

Stará smlouva se vztahovala pouze na Abrahamovy fyzické potomky z Izákovy a Jákobovy linie. Abrahamovi potomci z Izmaelovy a Ezauovy linie byli vyloučeni. I Lotovým potomkům (Amóncům a Moábcům) a právě tak Kenaáncům byla zaslíbení odepřena, když nepočítáme hrstku proselytů, jako byly třeba Rachab nebo Rút. Pavel říká, že před Kristem pohané „opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě“ (Ef 2,12). Ale dnes, za Nové smlouvy, volá Bůh ke spasení všechny národy. Jsme naroubováni na ušlechtilou olivu a čekáme, až vejde „plný počet pohanů“ (Ř 11,25; srov. 15,8-12).

11) Zákon udržoval uctívající v bezpečné vzdálenosti od Boha, protože on je svatý a oni hříšní, zatímco Nová smlouva nás vyzývá, abychom přicházeli do Boží blízkosti (Ex 19,12-13.21-24; Žd 4,16; 7,19; 10,22).

Když Bůh na Sínaji vydal Zákon, přikázal Mojžíšovi postavit kolem hory zábrany, aby se nikdo nepřiblížil, a nezemřel. Když Mojžíš vystoupil na horu, aby se setkal s Bohem, Bůh mu řekl, aby se vrátil dolů a ještě jednou lidi varoval, aby se nikdo nepokoušel dostat dovnitř, protože kdo by se podíval na Hospodina, zemře. Jak jsme viděli, do svatyně svatých, kde se zjevovala šekína,6 Boží sláva, nesměl vstoupit nikdo kromě velekněze, a to jen na den smíření.

Zákon držel hříšníky vpovzdálí. Ale Nová smlouva zve hříšníky, aby skrze Kristovu krev přistupovali před samotný Boží trůn, kde se jim dostane milosti a pomoci!

12) Zákon byl určen jen pro dočasnou potřebu, zatímco Nová smlouva je věčná (Ga 3,19-25; Žd 9,9-12; 13,20).

Pavel říká, že Zákon byl pro nás něco jako vychovatel, kterého jsme potřebovali, dokud jsme nedospěli. Ovšem teď, když se v Kristu splnila Boží zaslíbení, už vychovatele nepotřebujeme. Zato Nová smlouva pro nás získala věčné vykoupení, a proto je nazvána věčnou smlouvou (Žd 13,20).

Mezi starou smlouvou a Novou smlouvou jsou tedy zásadní rozdíly. Judaismus se nedá mísit s křesťanstvím. Ježíš ukončil platnost staré smlouvy, která byla erbovním znamením židovského náboženství (Ef 2,15). Autor ukazuje, že to předpovídala samotná hebrejská Písma, když mluvila o Nové smlouvě. Podívejme se nyní na ostatní vlastnosti této Nové smlouvy, které jsou zde uvedeny. Ale běda, zase je musím proletět jen v rychlosti!

2. Nová smlouva znamená, že Bůh svému lidu vloží své zákony do mysli a do srdce (8,10).

Bůh nyní nepíše své zákony na kamenné desky, ale na lidská srdce (2K 3,3). Je důležité mít na paměti, že to sice znamená zásadní změnu oproti staré smlouvě, ale zároveň to ještě není dokonalé, dokud se Kristus nevrátí. Ve 2. Korintským 3 Pavel porovnává službu Nové smlouvy s Mojžíšovou službou staré smlouvy a jasně říká, že je to proces. Když hledíme na Pánovu slávu, „jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě“ (2K 3,18).

I když jsme nová stvoření v Kristu a Bůh zazářil do našich srdcí poznáním jeho slávy v Kristu, máme tento poklad v hliněných nádobách (2K 5,17; 4,6-7). I když jsme jako jedno z požehnání Nové smlouvy dostali dar Ducha (2K 3,3.6), on sám je pouze zástavou toho, že v budoucnosti obdržíme tato požehnání všechna a v úplnosti (2K 1,22; 5,5; Ef 1,13-14). I když Nová smlouva slibuje, že odstraní naše srdce z kamene a dá nám poslušné srdce z masa, prozatím naše lidská přirozenost odporuje Duchu a Duch lidské přirozenosti (Ga 5,17). Proto musíme žít mocí Ducha svatého a své hříšné jednání tak přivádět k smrti (Ga 5,16.25; Ř 8,13-14).

O tom, že Bůh zapsal své zákony do našich srdcí, by se toho dalo říct ještě mnohem víc, ale úplně přinejmenším to znamená, že se mění náš vztah k Božímu slovu. Dříve nám byla Bible lhostejná, nebo dokonce na obtíž. Dnes z ní máme radost, protože milujeme Boha. Ale i to je proces, který vyžaduje kázeň. Jak vysvětluje Craig Blaising, tento proces je údělem „těch, kdo prožívají vyhlášená požehnání Nové smlouvy. Teprve v budoucnosti budou tato požehnání seslána v úplnosti a teprve tehdy se uskuteční ta dokonalá proměna, kterou Nová smlouva slibuje.“ (Craig Blaising, Darrell Bock: Progressive Dispensationalism [Baker], s. 209; zdůraznil Blaising. Z Blaisingova pojednání vycházím také v předchozím odstavci.)

3. Nová smlouva znamená blízký vztah mezi Bohem a jeho lidem (8,10b).

Bůh je osobně náš Bůh. Jako jeho lid za ním můžeme přicházet jako děti za otcem, aby nám dal to, co potřebujeme. My jsme ve velmi výjimečném smyslu jeho lidé. Vykoupil nás krví svého milovaného Syna, takže nepatříme sami sobě. Patříme jemu.

4. Nová smlouva znamená, že Hospodina bude osobně znát každý, od nejmenšího po největšího (8,11).

Jak jsem řekl minule, tento verš neznamená, že nepotřebujeme učitele, kteří nám vysvětlují Boží slovo (Ef 4,11). Spíš se tu zdůrazňuje, že Nová smlouva nezná žádné druhořadé občanství. Neexistuje žádná zvláštní třída kněží, abyste k Bohu museli přicházet jejich prostřednictvím.

V Kristu jste věřící i kněz, a můžete tedy přicházet k Bohu přímo prostřednictvím Ježíše Krista.

5. Nová smlouva znamená úplné odpuštění hříchů (8,12).

Odpuštění je základní potřebou každé lidské bytosti, protože my všichni jsme zhřešili proti svatému Bohu. Odpuštění je základem všech ostatních zaslíbení Nové smlouvy, protože dokud nám nejsou odpuštěny hříchy, neznáme Pána a nejsme jeho lidmi. Dokud nám nejsou odpuštěny hříchy, nesmíme se k němu přibližovat a nemůžeme chápat jeho slovo. Základem Božího odpuštění je jeho milost, jak se ukázala na kříži. Ježíš, Boží Syn, který byl bez hříchu, na sebe vzal trest, který jsme si my zasloužili. Pokud jste si vědomi té nesmírné ceny, kterou zaplatil za to, aby se nad vámi mohl smilovat a odpustit vám hříchy, nebudete si vesel hřešit dál. Budete hřích nenávidět a zápasit s ním z lásky ke Spasiteli, který za vás na kříži obětoval sám sebe.

Závěr

Doufám, že pro vás bylo toto kázání mnohem zajímavější než četba pojistné smlouvy! Líčil jsem tu ohromné výhody, které pro nás plynou z Nové smlouvy, takže můžeme odhodit jho Zákona a kráčet vpřed ve slavné svobodě dědiců Nové smlouvy. Tyto výhody sice ještě nejsou všechny konečné a automatické, ale samotná jejich ukázka by nás měla motivovat, abychom vzdorovali hříchu a s radostí v srdci následovali Pána.

Jestliže jste Boha nikdy nepožádali o odpuštění hříchů, jestliže ho osobně neznáte Kristovým prostřednictvím a jestliže jeho zákony nejsou vepsány ve vašem srdci, nejste v Nové smlouvě. Zemřít v takovém stavu by znamenalo, že vás čeká Boží spravedlivý soud a trest. Pokud se ale od svých hříchů odvrátíte a uvěříte, že Kristus svou smrtí zaplatil za vaše hříchy, začnete prožívat požehnání a výhody plynoucí z Nové smlouvy.

Otázky k diskuzi

  1. Nejsou-li věřící Nové smlouvy pod Zákonem, jak můžeme vědět, které příkazy ze Starého zákona se nás týkají i dnes?
  2. Proč zavedl Bůh na patnáct set let systém, který nebyl dokonalý (totiž Mojžíšův zákon)?
  3. Proč považoval Bůh za nutné vydávat Zákon, aby se tak rozrostl a rozmohl hřích? (Viz Ř 5,20-21; Ga 3,19-24.) Není přibývání hříchu v rozporu s jeho záměry?
  4. Proč je zásadně důležité, aby se věřící nepodrobovali zákonu? (Viz Ga 3-5.)