Rozhovor dvou žen

Verze pro tisk

 

Dvě ženy mluví spolu v čase:
kadidlem jedna voňavá
o kartotéku opírá se
a sebejistě postává.
Druhá je prostá, nemá vůni -
však zrak jí září do dáli
roztouženě, jak sál by trůnní
viděla, kam ji pozvali…

 

„Hle,“ praví první, „kartotéka
je plná dobrých skutků mých.
Za ty mne, věřím, nebe čeká,
jen očistec si odkroutit…“
„Má milá,“ na to druhá žena,
„když rozdáš lidem z banky lup,
myslíš, že budeš odměněna?
Ne – zabásnou tě coby dup.“

 

„Já nekradu!“ „My všichni kradem.
Bůh Otec, námi okraden,
vidí náš život předem zadem.
A jednou přijde soudu den…“
„Co – já že kradu?“ „Všechna slova,
myšlenka každá, dech a čin,
jež nejsou z Boha, zas a znova
ženou nás peklu do hlubin.

 

My samy zrodily se v hříchu
a hřích ten roznášíme dál
už tím, že cynicky a v tichu
odmítáme, co z lásky dal.“
„A co?“ „Dal v oběť svého Syna.
My tváříme se jako ctnost,
lžeme, že není při nás vina,
předstíráme svou spravednost.

 

Ta není naše – je jen jeho!
Není to krádež, Bohu brát
a skutky Pána všemocného
jako své vlastní rozdávat?
A přitom máme u něj dluhy:
svou neposlušnost, život zlý -
kdyby nás nevyplatil druhý,
trest bychom v pekle nalezli.“

 

„Kdo platil za nás?“ „Sám Syn Boží.
Zatímco za nás na smrt šel,
my zalehli si v pýchy loži.
Nikdo z nás na něj nemyslel…“
„Já ano! Obrázek mám jeho,
papežem křížek dotknutý,
z růžence jitra každičkého
modlím se, jak mu po chuti…“

 

„Po chuti? Ne! ‚Modlitbu Páně‘
nedal pro prázdné obřady.
Svým dětem dal ji, odevzdaně
jež do jeho své vtiskly dlaně,
odmítly ďábla úklady.

 

Čím modlitba ta začíná se?“
„Otče náš…“ „Vidíš! Já a ty
zvát Boha Otcem v každém čase
smím, jen když vím: jsem přijatý -
přijatá – patřím do rodiny!“
„Já ne?“ „I ty v ní můžeš být!
Kdo Pána přijme, hned je jiný:
pak u Boha má věčný byt,
když zemřít s Kristem dá mu víra,
hned smí s ním také z mrtvých vstát;
potom už duše neumírá
a smí se v Bohu radovat.“

 

„A co mé skutky?“ „Ty jsou smetí,
ty nic před Bohem neváží,
dokud hřích nemáš na paměti,
jím chorá, nejdeš k Lékaři.“

 

S vážností zamyslí se prvá.
Už nevoní jí kadidlo,
u kartotéky nevytrvá.
Něco v ní z pýchy prořídlo…
Hle – najednou má v očích slzy.
Druhá kol ramen vezme ji
a první vzlyká: „Cos mne mrzí…
Iluze se mi ztrácejí.

 

Od dětství v církvi vychována,
pokřtěna jako miminko
a náhle prý – hřích, peklo, hana…“
„Pojď, jen se vyplač malinko!
Pán do měchu tvé slzy schová
a jednou ti je setře, vím,
když místo tradic pravdy slova
přijmeš se srdcem pokorným.

 

I kdybys slezla Svatou Horu,
Lurdy – nenajdeš duši klid,
byť pachtila ses do úmoru.
Jen Pán tě může zachránit!
Když srdce hříšné dáš mu v dlaně,
z moci tě ďábla vyprostí,
dá srdce nové, požehnané!
Pak budeš sloužit s radostí.“

 

„No vidíš – skutky! Mám je dělat!“
„Jistě – však s jiným účelem.
Zatím máš v účetnictví nelad.
Z cizího nesmíš „dávat všem“!
Když nepřijímáš milost Boží,
dokud ti stačí tradice,
každý tvůj skutek hřích jen množí,
byť byly jich už tisíce…“

 

Odstrčí žena kartotéku,
poslouchá – jedno ucho jest.
„Krev Páně dar je, není léku
jiného na hřích, na bolest.
Nevykoupíš se skutky svými,
však on tě vykoupil už sám;
přijmeš-li vděčně dar ten přímý,
unikneš pekla nástrahám.

 

Pán přičte ti svou spravedlnost
a ctnost; už krádež nebude,
když budeš dávat pomoc, radost
pro bohaté i pro chudé.
A to už budou skutky jiné,
ne pro zisk vágní ‚věčnosti‘;
vždyť, kdo už ví, že nezahyne,
ten z vděku dává, s radostí.“

 

„A očistec?“ „Věř – žádný není.
I ten je pouhou tradicí.
Kdo přijal Boží vykoupení,
čeká ho nebe zářící.
Na kříži lotr přijal Pána,
pokořil se a prosil jej -
a brána byla zotvírána,
i když měl hříchů habaděj.
Nestih už dobré skutky žádné,
vždyť v posledním byl tažení.

 

A co ty? Když smrt náhle padne -
kdo úděl tvůj ti promění?“
Poklekne žena, v tváři bledá:
„Pojď, drahá, se mnou prositi!
Vidím, že bloudila jsem – běda -
kéž Pán mi cestu rozsvítí!
Ježíši Kriste, Spasiteli,
přijď a jen ty buď Pánem mým!
Svůj hřích ti odevzdávám celý:
sama se spasit neumím.“

 

Tak obě prosí: prvá v žalu,
však hle: už pokoj přichází.
Krev od Lékaře, Krále králů,
smývá pryč hříchu důkazy.
K nebeským krajům zrak jim plove,
kde věčná radost klokotá.
A ruka Páně jméno nové
píše do knihy života…