Zaslíbení syna (Gn 18,1-15)

Verze pro tisk

Bůh navštěvuje Abrahama

Pokoj vám a milost, milé sestry a milí bratři, milí přátelé. Také dnešního dne jsme se sešli k tomu, abychom společně oslavovali našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Scházíme se prvního dne v týdnu proto, abychom si připomínali, že v tento den náš Pán vstal slavně z hrobu. To je evangelium:

  • Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova; to je moje evangelium. (2Tm 2,8)

Evangelium je tím hlavním důvodem, proč jsme se dnes shromáždili. Jako křesťané vyznáváme, že jsme se setkali se vzkříšeným Kristem, že jsme zakusili moc Jeho zmrtvýchvstání, že jsme poznali život a pravdu, které jsou ve své plnosti jenom v Něm. Bůh nám dal nové srdce a taky nyní můžeme společně – jako církev Kristova – uctívat našeho Pána. Děláme to různými způsoby – modlitbami, zpěvem, dáváním, službou, ale také skrze slovo Boží. Proto v tuto chvíli otevřme Písmo a budeme pokračovat v našem výkladu knihy Genesis. Budeme číst 18,1-15.

Abraham se svou ženou Sárou jsou již 24 let v zemi, do které je dovedl Bůh a kterou jim zaslíbil jako dědictví. Spolu se zemí jim slíbil také syna, dědice, zakladatele velké dynastie, praotce národů, které z něj vzejdou. Bůh má pro Abrahama zvláštní učednický program – je to program, který v tuto chvíli v Gn 18 trvá už 24 let. Bude po 24 letech Abraham připravený na to, aby přijal to, co mu Bůh zaslíbil? Bude moci po čtvrt století přípravy a čekání vstoupit Abraham do požehnání, které má Bůh pro něj připravené? Je 24 let dost dlouhá doba na přípravu? Co myslíte?

Nevím, zda je mezi námi někdo, kdo by byl 24 let křesťanem. Je to něco, co si většina z nás ani nedovede představit. Ale co takhle 24 výchovy? 24 let přípravy? 24 letý učednický program? Když se chcete stát odborníkem v nějakém oboru, tak vystudovat tento obor a například u lékařů to trvá šest let a potom musíte ještě absolvovat několik atestací, což znamená prokázání praktických zkušeností, a také teoretických znalostí. A obvykle to trvá opět několik dalších let, než je z vás opravdu hotový lékař, který si může otevřít vlastní soukromou praxi.

Podobně to je také u právníků nebo u dalších profesí. Jak je to ale u křesťanů? Křesťan nepotřebuje žádný výuční list nebo maturitu či vysokoškolský diplom na to, aby mohl být křesťanem, aby mohl sloužit svému Pánu a svým bližním. Okamžitě po svém znovuzrození je křesťan připravený k tomu, aby mohl uctívat svého Pána a sloužit mu. Boží slovo o tom říká:

  • Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Ef 2,8-10)

Apoštol Pavel napsal křesťanům v Tesalonice jen několik měsíců potom, co uvěřili. Co píše těmto křesťanům mladým ve víře?

  • Od vás pak se slovo Páně rozeznělo nejen po Makedonii a Acháji, ale o vaší víře v Boha se ví všude, takže není třeba, abychom o tom vůbec mluvili. (1Te 1,8)

Okamžitě po svém znovuzrození začali sloužit Pánu s horlivostí a láskou, takže se stali příkladem pro všechny věřící v Makedonii a Acháji (v. 7). Pavlův dopis do Tesaloniky je plný chvály a povzbuzení. Ale kromě toho zde také čteme:

  • O bratrské lásce není třeba, abych vám psal, neboť Bůh sám vás vyučil, jak se máte mít mezi sebou rádi. A takoví opravdu jste ke všem bratřím v celé Makedonii; jen vás prosíme, bratří, abyste v tom byli stále horlivější. (1Te 4,9-10)

Křesťan nepotřebuje žádné razítko na to, aby mohl být křesťanem – potřebuje pouze pečeť Ducha svatého. Přesto se potřebuje učit – musí být učedníkem! A to je to povolání na celý život. Cílem života učedníka je zralost. Právě toto se můžeme učit od Abrahama v 18. kapitole Genesis. Abraham má za sebou 24 let Boží školy a jak brzo uvidíme v následujících kapitolách, tak zdaleka ještě není hotovým učedníkem – stále se má co učit. Jak ale na druhou stranu uvidíme v celé osmnácté kapitole, tak už také dosáhl velkého stupně duchovní zralosti. Je na něm dobře vidět, že je skutečně přítelem Božím!

I. Duchovní zralost (v. 1-8)

První věcí, kterou se musíme v našem textu zabývat, je skutečně duchovní zralost – na Abrahamově životě vidíme několik dobrých znaků duchovní zralosti. Tato zralost je výsledkem 24 let chození s Bohem. A můžeme sem zahrnout i dobu třinácti let, o kterých Písmo mlčí – třinácti let mezi 16. a 17. kapitolou. Nemáme zde žádnou zmínku o tom, že by Abraham žil intenzivně s Bohem v této době. Faktem je, že o této době nevíme nic. Ale víme, že se Bůh Abrahamovi ukázal znovu až po dlouhých třinácti letech. I když byl možná Abrahamův duchovní život v určitém útlumu během těchto třinácti let, tak si ale musíme uvědomit, že celých těchto dlouhých třináct let žil Abraham ze zaslíbení, které od Boha dostal. Celou dobu žil z víry. Možná ta víra nebyla úplně pevná – viděli jsme, že se upnul na svého prvorozeného syna Izmaela – možná tato víra neměla úplně nejlepší základy a nebyla nejsilnější, ale přesto stála na Božím slibu, stála na Hospodinově slově.

Dovedete si to představit? Třináct let života postavených na jednom jediném slibu Božím? Jak dlouho dovedete žít z víry? Jak dlouho jste schopní stavět se na Boží slovo bez toho, že by se cokoliv dělo? Král David to dobře znal:

  • Dlouho ještě, Hospodine, na mě ani nevzpomeneš? Dlouho ještě chceš mi svou tvář skrývat? Dlouho ještě musím sám u sebe hledat rady, strastmi se den ze dne v srdci soužit? Dlouho ještě se bude můj nepřítel proti mně vyvyšovat? Shlédni, Hospodine, Bože můj, a odpověz mi! (Ž 13,2-4)

Ale také David – stejně jako Abraham – znal dobře svého Boha a Krále. Proto můžeme číst v závěru tohoto žalmu:

  • Já v tvé milosrdenství však doufám, moje srdce jásá nad tvou spásou. Budu zpívat Hospodinu, neboť se mě zastal. (Ž 13,6)

Chválíte Boha, i když mlčí? Věříte Bohu navzdory okolnostem? Abraham se to naučil v dlouhé škole učednictví – dvacet čtyři let chození s Bohem přineslo své ovoce. V osmnácté kapitole už můžeme číst mnoho o Abrahamově zralosti.

Abraham zná Boha (v. 1-3)

Po dlouhých letech chození s Bohem už Abraham dobře znal svého Pána. Když ho tedy Bůh navštívil, tak už zdálky poznal, o koho se jedná. Mojžíš nám to prozrazuje hned v prvním verši, ale z následujících veršů je celkem jasné, že Abraham dobře věděl, s kým má tu čest.

  • I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu. Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi a řekl: „Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka.“ (Gn 18,1-3)

Abraham se usídlil u posvátných dubů Mamreho. Tam měl svůj stan a tam měl svůj dočasný domov. Jako každý kočovník tehdy i dnes trávil čas poledního žáru ve stínu u vchodu do svého stanu. Všimněme si zde několika věcí:

1. Abraham vyhlíží. Ačkoliv Abraham odpočívá, tak není lhostejný k tomu, co se kolem něj děje. Odpočívá v poledním žáru, ale jeho odpočinek není pasivní. Abraham sleduje, co se kolem něj děje. To je postoj, který se jako křesťané musíme učit. Doslova tady čteme, že Abraham „pozdvihl oči“ a viděl. Boží slovo popisuje křesťany jako ty, kdo pozdvihují oči:

  • Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. (Ko 3,1)

Každý z nás ví z vlastní zkušenosti, že to není jen tak samo sebou. Někdy je naše srdce roztoužené a zapálené a skutečně hledá, usiluje, pozdvihuje se k tomu, co je v nebesích, hledá věci Ježíše Krista a ne své vlastní. Ale někdy tomu také tak není. Stejné to bylo v Abrahamově životě. V sedmnácté kapitole jsme četli o setkání Abrahama s Bohem – byly to velice slavné chvíle, přesto Abraham hleděl spíš k zemi, k pozemským věcem, chtěl požehnání pro Izmaela, pro syna své tělesnosti a ne pro syna zaslíbení. A apoštol Pavel se modlí za křesťany v Efezu:

  • Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. (Ef 1,17-19)

Naučte se tuto modlitbu a modlete se jí často. Potřebujeme, aby nám Bůh otevíral oči. Potřebujeme znát více z jeho slávy. Musíme si osvojit postoj krále Davida, který říká:

  • Má duše vyhlíží Panovníka víc než strážní jitro, když drží stráž k jitru. (Ž 130,6)

Abraham pozdvihl své oči a viděl! Co viděl? Viděl svého Pána a Krále. Spatřil Hospodina zástupů, jak stojí před ním. Co udělal Abraham, když uviděl Pána?

2. Abraham jde vstříc. Abraham nečekal ani okamžik, ale hned vstal a šel Pánu vstříc. Bůh se zjevil Abrahamovi v podobě tří mužů – vypadalo to, že zde jsou tři obyčejní poutníci, tři muži, kteří jdou kolem. Abraham rozpoznal, o koho se jedná a neváhal ani chvilku. Vyskočil a běžel Pánu vstříc! Nešlo o nějakou loudavou chůzi – Abraham běžel. 99 letý muž, velmi bohatý, muž, který si vydobyl dost velký respekt – tento muž běží vstříc neznámým poutníkům. Tak by se to jevilo vnějším pozorovatelům. V tehdejší kultuře bylo něco takového skoro nemyslitelného. Nebylo možné, aby takto vážený a starý muž běžel naproti vstříc hostům.

Už tato skutečnost sama o sobě nám ukazuje, že Abraham věděl, koho má před sebou. A ukazuje nám také na to, že Abrahamova víra vyrostla. Zde byla zcela zjevně spojená s duchovním rozpoznáním a rozhodně to nebyla víra pasivní, ale velmi aktivní. Takovou víru popsal apoštol Pavel:

  • … před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista. (1Te 1,3)

Abraham je dobrým příkladem víry v akci – a ještě více uvidíme za chvíli. Ale tady je velká lekce naší zbožnosti. Bůh nás volá k tomu, abychom se k Němu přibližovali, abychom k Němu běželi. Když vidíme, že Bůh je blízko, tak musíme běžet ještě blíž. Abraham se setkal s Bohem tři měsíce před touto událostí. Bylo to mocné a velmi slavné setkání. Bůh se ukázal Abrahamovi. Nyní, když Abraham pozvedl svůj zrak a spatřil Pána, tak se okamžitě zvedl a běží Bohu vstříc. Právě toto je něco, co se potřebujeme naučit.

Moji milí, musíme si přiznat, že jsou to spíše vzácné a drahé chvíle, kdy zakoušíme Boží blízkost velice jasně a mocně. O to více potřebujeme v takových chvílích utíkat k Bohu ještě blíž. Boží slovo nás vyzývá, abychom se přiblížili k Bohu, a On se přiblíží k nám (Jk 4,7). Nepromarněme už ani jednu takovou vzácnou chvíli. A když se nám takový okamžik naskytne, jednejme jako Abraham:

3. Abraham uctívá Boha. Abraham vyběhl ze svého stanu a sklání se k zemi před Pánem. Abraham se poklonil až k zemi podobně jako před třemi měsíci:

  • Tu padl Abram na tvář a Bůh k němu mluvil… (Gn 17,3)

Všimněme si zde tří věcí: Abraham poznává Pána – oslovuje ho slovem Pán, E – Panovník. Abraham mluví pouze k jednomu z těch tří mužů a oslovuje ho slovem Pán. Je to slovo, které znamená autoritu a nemusí nutně označovat Boha – ve v. 12 je takto Sárou označen Abraham. Ale v kontextu klanění se až k zemi a také v kontextu milosti, kterou Abraham nalezl, zde nemůže být pochyb o tom, že se jedná o Hospodina. Druhá věc – Abraham se tady označuje jako služebník svého Pána. I to mluví o tom, že ví, s kým se setkává. A říká, že on je ten, kdo zde slouží. Znovu je to známka Abrahamovy duchovní zralosti. Zralá víra je víra, která slouží.

  • Lidé sami vypravují, jak jste nás přijali a jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému. (1Te 1,9)

Konečně Abraham prosí Pána, aby ho nevynechal, nepominul. Jestliže jsem u Tebe našel milost, nepomíjej svého služebníka. Moji milí, kéž je to i naše prosba, naše úpěnlivé volání, když uctíváme našeho Pána a Spasitele. Abraham zve svého Pána k sobě, zve ho dál – ne proto, aby si nechal sloužit, ale proto, aby sám sloužil, aby sloužil ještě víc. Nyní uctívá, pozvedl zrak, běžel Pánu vstříc, začal ho uctívat a zve ho dál, aby ho mohl uctít ještě víc. A to nás vede k dalším veršům našeho textu:

Abraham slouží svému Bohu (v. 4-8)

Abraham běžel vstříc svému Bohu a uctíval ho. Ale jeho uctívání nebylo vypočítavé, neutíkal Pánu vstříc proto, že by od Pána něco žádal, nebo že by něco chtěl či po něčem toužil. Často jsou to právě tyto věci, které nás vedou k tomu, že hledáme Boží tvář, že chceme běžet vstříc Pánu, že uctíváme svého Boha. Ale na tomto místě můžeme vidět skutečnou duchovní zralost Abrahama, protože to, po čem skutečně toužil, bylo více sloužit svému Pánu:

  • „Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom. Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál. Přece nepominete svého služebníka.“ Odvětili: „Učiň, jak říkáš.“ (Gn 18,4-5)

1. Pokorná nabídka služby. Všimněte si v našem textu, co Abraham nabízí svému Pánu. Jsou to jen drobnosti – sedněte si pod strom, umyjte si nohy, vezměte si sousto chleba. Přeci nepominete svého služebníka. Abraham je tady velmi pokorný. Sám sebe nazývá služebníkem. Mimochodem sám také jedná jako skutečný služebník – nejenom, že tak sám sebe nazývá, ale také podle toho jedná. Abraham nabízí to, co patřilo k běžnému standardu v tehdejší společnosti. Bylo to tak i o dva tisíce let později. Když Ježíš vešel do domu jednoho farizea a přišla tam nevěstka, která mu slzami omývala nohy a vysoušela je svými vlasy, tak se farizeus velmi pohoršil nad tím, že Ježíš nechá takovou ženu, aby se ho dotýkala. Ale pamatujete si na to, co mu řekl Ježíš? Ježíš mu vyprávěl podobenství:

  • „Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?“ Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil!“ Pak se obrátil k ženě a řekl Šimonovi: „Pohleď na tu ženu! Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal, ona však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy. Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy. Nepomazal jsi mou hlavu olejem, ona však vzácným olejem pomazala mé nohy. Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“ (Lk 7,41-47)

Abraham jednal podobně jako tato žena v příběhu z Lukášova evangelia. Abraham byl naplněný vděčností a zval svého Pána k sobě domů, aby mu mohl sloužit. Jeho srdce bylo naplněno láskou a oddaností. Přetékalo touhou posloužit svému Pánu. Proto zve svého Pána k odpočinku u svého domu. Proto mu nabízí to nejmenší, co mu může nabídnout. Malé pohoštění, odpočinek, umytí nohou. Je to skutečně pokorná nabídka – Abraham se nechce nijak vytahovat ani nechce nabízet velké věci, ale pokorně nabízí to, co je zvykem. Ovšem nakonec nezůstává jenom u toho – podívejte se na to, jak to však skončilo? Podívejme se dále do našeho textu a uvidíme, že všechno bylo úplně jinak.

  • Abraham rychle odběhl do stanu k Sáře a řekl: „Rychle vezmi tři míry bílé mouky, zadělej a připrav podpopelné chleby.“ Sám se rozběhl k dobytku, vzal mladé a pěkné dobytče a dal mládenci, aby je rychle připravil. Potom vzal máslo a mléko i dobytče, jež připravil, a předložil jim to. Zatímco jedli, stál u nich pod stromem. (Gn 18,6-8)

2. Abraham slouží tím nejlepším ze svého domu. Abraham dělá daleko více, než nabízel ve čtvrtém verši. Zapojuje do služby svou manželku Sáru, která má udělat čerstvý chléb, sám běží k dobytku a vybírá pěkné zvíře, které přikazuje připravit. Bere to nejlepší, co má – mladé zvíře, mléko, máslo, čerstvý chléb. Sám potom stojí u svých hostů a slouží jim. Nesvěřuje to svým služebníkům, ale dělá to sám. Tak jako předtím sám uctíval Pána, tak nyní ho uctívá svou službou.

Abraham uctívá Boha tím nejlepším, co má. V tuto chvíli je to nejlepší z jeho domu – přijde okamžik, kdy bude Pána uctívat tím nejvzácnějším ze svého domu – kdy mu neodepře svého milovaného syna, syna zaslíbení, Izáka.

Abraham je tady pro nás znovu vzorem v uctívání. Nejenom že vyhlíží Panovníka, běží mu vstříc a klaní se mu – on jde ještě dál – dává mu to nejlepší, co má. I my se potřebujeme naučit dávat Pánu to nejlepší, co máme. V našem kontextu to znamená podporovat místní církev. Můžeme si vzít příklad od první církve v Jeruzalémě:

  • Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je, a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval. (Sk 4,34-35)

Podobně apoštol Pavel chválil církev ve Filipis, že se podílela na jeho službě:

  • I vy to víte, Filipští, že v počátcích evangelia, když jsem vyšel z Makedonie, ani jedna církev se nepodílela se mnou v příjmech a vydáních, jen vy sami; vždyť i do Tesaloniky víc než jednou jste mi poslali na mé potřeby. … Dostal jsem tedy všecko a mám hojnost; jsem plně opatřen, když jsem přijal od Epafrodita dary, které jste mi poslali - jsou vůní příjemnou, obětí vhodnou, Bohu milou. (Fp 4,15-16.18)

Mohli bychom najít celou řadu dalších příkladů v Božím slově. Ale myslím, že příklad Abraham je pro nás dostatečný. Dal to nejlepší, co měl a nakonec dal sám sebe. Sám sloužil Pánu a tak ho uctíval:

  • Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. (Ř 12,1)

Proto musíme přemýšlet nejenom o svých penězích – jak je můžeme nejlépe využít pro Pána a pro Jeho království, ale také o všech dalších věcech, které nám Pán svěřil. Nejde jen o majetek, ale jde také o náš čas – dáváme Pánu to nejlepší ze svého času nebo to patří jenom nám? Jde o naše myšlení, náš intelekt, jde o rozjímání nad Božím slovem a Božími věcmi, jde o naší práci nebo školu – děláme tyto věci pro Pána a pro Jeho slávu nebo pro sebe? Nebo nad tím vůbec nepřemýšlíme? Jaká je naše služba Bohu? Chtěl bych vás vyzvat, bratři a sestry, abyste skutečně přinášeli Bohu každý to nejlepší, co máte. Když dal Bůh Izraeli zákon, tak ustanovil, že:

  • Každý z vás, kdo je mužského pohlaví, se ukáže třikrát v roce před tváří Hospodina, tvého Boha, na místě, které on vyvolí. A neukáže se před Hospodinovou tváří s prázdnou. (Dt 16,16)

Nová smlouva je pro každého člověka – pro muže i ženy, pro každého, kdo byl omyt krví Beránka. Neukazujme se před Bohem s prázdnou, ale přinášejme mu sami sebe k Jeho slávě.

Každá služba Bohu a každé skutečné uctívání nakonec přináší člověku ohromný užitek – nejenom duchovní, i když ten musíme zdůraznit na prvním místě, ale také fyzický. Žádná služba Bohu nezůstane bez odezvy z Boží strany.

II. Boží milost a požehnání (v. 9-15)

Už jsem to říkal, ale chtěl bych to zopakovat, abychom v tom měli skutečně jasno – Abraham sloužil Bohu proto, že Boha z celého svého srdce miloval. Hledal Boha, aby mu mohl sloužit víc. Toto musíme mít na paměti – Bůh není automat na štěstí. Pokud z Boha děláme prostředek k dosažení vlastních přání, k naplnění vlastního já, k nalezení smyslu života, tak odléváme zlaté tele a tančíme kolem mrtvé modly!

Zdůrazňuji to proto, že lidské srdce je zrádné a my si musíme neustále nastavovat zrcadlo Božího slova, abychom se ujistili o svých motivech. I tak budou naše motivy zpravidla směsí mnoha věcí. Ale přesně z tohoto důvodu nás Duch svatý stále volá k pokání. Křesťanský život je životem v pokání. Víme, že jsme milované Boží děti a že Bůh v nás má zalíbení, ale také víme, že jsme jen prach, hliněná nádoba, do níž poklad vložil Bůh sám.

Abraham uctívá Boha a dostává odpověď na své uctívání. Následující verše zaznamenávají kratičký rozhovor mezi Bohem a Sárou a Abrahamem:

  • Pak se ho otázali: „Kde je tvá žena Sára?“ Odpověděl: „Tady ve stanu.“ I řekl jeden z nich: „Po obvyklé době se k tobě určitě vrátím, a hle, tvá žena bude mít syna.“ Sára naslouchala za ním ve dveřích stanu. Abraham i Sára byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský. Zasmála se v duchu a řekla si: „Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec.“ Tu Hospodin Abrahamovi řekl: „Pročpak se Sára směje a říká: ‚Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?‘ Je to snad pro Hospodina nějaký div? V jistém čase, po obvyklé době, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.“ Sára však zapírala: „Nesmála jsem se, protože se bála. On však řekl: „Ale ano, smála ses.“ (Gn 18,9-15)

Bůh znovu potvrzuje své zaslíbení

Bůh znovu opakuje své zaslíbení syna. Tentokrát však mluví k Sáře. Abraham je přítomen a je také součástí tohoto rozhovoru, ale jde o Sáru. Bůh zde opakuje to, co řekl v předchozí kapitole, při předchozím setkání s Abrahamem. Zaslíbený dědic se narodí Sáře a nebude to trvat ani rok.

  • Ale svoji smlouvu ustavím s Izákem, kterého ti porodí Sára příštího roku v tomto čase. (Gn 17,21)

Nyní říká – po obvyklé době (po 9 měsících) Sára porodí syna. Z celého kontextu se zdá, že Abraham se Sárou asi nemluvil o těchto detailech, které mu Bůh řekl, když se mu zjevil v 17. kapitole. Jistě jí něco řekl – součástí smlouvy byla obřízka, kterou Abraham provedl na všech mužského pohlaví ještě týž den, kdy k němu Bůh promluvil. Ale myslím si, že neřekl Sáře všechno. Jsem přesvědčený o tom, že jí neřekl detaily, které se týkaly narození Izáka. Proto se celá historie opakuje.

Ačkoliv Abrahamova víra rostla a zrála a vedla Abrahama k pokorné a obětavé službě, tak měla i své mezery – stejně jako víra každého z nás. Nyní Bůh Abrahamovi na Sáře ukazuje jeho předchozí jednání:

Co člověk zaseje, to také sklidí

Sára jedná úplně stejně, jako jednal v předchozí kapitole Abraham. Když jí Bůh říká o narození syna, tak jedná se stejnou nedůvěrou, jako předtím Abraham. Je to nevěra, za kterou se skrývá pýcha. Sára to ví přece lépe! Bůh vůbec nechápe její situaci – možná si nevšiml, že už jí je devadesát a že už nemůže mít děti. Možná přehlédl, že Abraham je stařec, je mu sto let a nemůže mít děti.

Jak jsme tady Sáře podobní! Kolikrát říkáme, že v našem případě to takto nejde, že náš život je jiný, že naše situace je jiná, že podmínky, kultura, společnost – to všechno se tolik liší od toho, co je v Božím slově. Obvykle se za tím vším skrývá pýcha a nedůvěra v Boží slovo.

Ale největší lekci tady dostává Abraham. Bůh pokládá Abrahamovi dvě otázky: 1. Kde je tvá žena Sára? Tato otázka ukazuje, že Abraham nejspíš nemluvil se svou ženou o Izákovi. A z Boží strany je to takové jemné upozornění. Nebylo správné, že o takové věci spolu nemluvili. 2. Proč se Sára směje? Je to skutečně zvláštní, že se na to Bůh ptá Abrahama. Myslím, že mu tady připomíná jeho předchozí smích. Možná na to Abraham už zapomněl. Možná to pustil z hlavy a z předchozího setkání s Bohem si vzal obřízku a požehnání pro Izmaela. Ale nyní Bůh Abrahamovi a také Sáře znovu říká, že budou mít syna. Bez ohledu na to, kolik jim je let. Bez ohledu na to, že se tomu oba smáli. Bez ohledu na to, že tomu příliš nevěřili.

  • Je to snad pro Hospodina nějaký div? (Gn 18,14)

Bůh tady Abrahamovi ukazoval, jak hloupá a trapná je lidská nevěra Bohu a jeho zaslíbením. Ukazoval mu to na té nejbližší osobě – na vlastní manželce. Naši nejbližší jsou často zrcadlem pro nás samotné. Bůh nám ho nastavuje nikoliv proto, aby nás pokořil, ale aby nás učil a přitahoval nás blíž k sobě samotnému.

Bůh má vždy poslední slovo

Bůh tady jedná s Abrahamem i se Sárou s velkou láskou, s milostí a milosrdenstvím. Oba se vysmívali Božímu jednání. Oba byli nedůvěřiví. Oba už všechno vzdali. Abraham se upnul na Izmaela, Sára se dívala očima okolností. Ale Bůh je větší. Bůh je vládce okolností. Bůh je ten, kdo řídí dějiny celého vesmíru.

Sára odporuje Bohu, odmlouvá mu – nikoliv jako devadesátiletá žena, která má za sebou čtvrt století života s Bohem, ale jako nějaký teenager!

Přesto je Bůh milosrdný a trpělivý. Laskavě, ale zároveň velice jasně a pevně jedná se Sárou. Neodsuzuje jí, ale ukazuje jí pravdu. Nebere pryč svá zaslíbení, ale dovádí je k naplnění. I přes Sářinu nevěru, pýchu a tvrdohlavost.

Bůh je nesmírně dobrý a má s námi trpělivost. On vždycky zůstává věrný – sám sobě, svému slovu, svým slibům i nám.

  • Nedejte se vést láskou k penězům; buďte spokojeni s tím, co máte. Vždyť Bůh řekl: ‚Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.‘ Proto smíme říkat s důvěrou: ‚Pán při mně stojí, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?‘ (Žd 13,5-6)

Je to jeho cesta k našemu růstu. Sára nakonec činila pokání:

  • Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. (Žd 11,11)

V knize Genesis nečteme o jejím pokání, ale jistě ho činila ještě týž den nebo den následující, kdy jí možná s definitivní platností došlo, s kým mluvila a kdo jí dal svůj slib. Následujícího dne totiž Boží soud zasáhl Sodomu a Gomoru a manželka jejího synovce (Lot byl také jejím synovcem, nejen Abrahamovým) se kvůli své nevěře proměnila v solný sloup. Potom ve víře přijala Boží slovo a s ním také moc od Boha stát se matkou. Po obvyklé době Bůh znovu navštívil Abrahama a Sára měla syna.

Bůh je dobrý a ve své dobrotě nás volá k duchovnímu růstu a ke zralosti.

  • Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku? Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň. Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo. (Ž 130,3-5)