aneb přečetli jsme za vás:

Výzva sborům 

Přelom milénia nás zasahuje v době srážek a prolínání různých kultur. Globalizace se nedá zadržet a hluboce se dotýká i života církve. Tato doba se v mnohém velmi podobá prvnímu století dějin církve. Pokud chceme zvěstovat a žít evangelium, musíme věrně vyznávat jedinečnost spasitelného díla Pána Ježíše Krista. Nesmíme ale opomenout vyjádřit to, co dobře znají evangelisté a misionáři. Evangelium není a nesmí být bytostně spojeno s žádnou kulturou a formami tradice... Uniformita církve je vážným ohrožením evangelizační služby.

Učme se oceňovat šíři duchovních darů, projevů zbožnosti, způsobů vedení shromáždění a služby. Žádná kultura a ani tradice nejsou samospasitelné. Rada CB vyjadřuje znepokojení nad - podle našeho vidění - zbytečným napětím mezi různými formami služby v našich sborech. Za brzdu sborového života a misie považujeme napětí ve formách vedení a průběhu bohoslužeb a shromáždění, evangelizace a diakonie.

Bratrská rodina, Pastýřský dopis, str. 166, redakčně kráceno 

 

Koncepce práce Výkonného výboru BJB na období 1999-2003

b) Chci zásadně upustit od konfrontačních způsobů jednání, od jakési divné "soutěživosti" a namísto toho se pokusit naslouchat druhým, přijímat jeden druhého a nacházet taková řešení, která by inspirovala k společnému úsilí a vzájemné podpoře při plnění společných úkolů.

c) Nikdy se nechci dopustit toho, aby v podstatných otázkách našeho společného života byl někdo předem vyloučen ze společného rozhovoru. Už nikdy se nesmí stát, že bychom se setkali v dopisech VV sborům s termínem nejmenovaný okruh bratří se domluvil na tom či onom.

j) Podstatnou část naší práce v nejbližším období vidím v oblasti napravení pohledu na službu kazatelů, jejich postavení v naší BJB. To, že máme 10 sborů bez kazatele, což představuje téměř 40 % všech našich systematizovaných sborů, je nejvýmluvnějším signálem upozorňujícím na hlubokou krizi v této oblasti. Obávám se toho, že na mnoha místech došlo k narušení vztahu sbor - kazatel takovým způsobem, že se to stává překážkou radostného a spontánního vstupu mladších obdarovaných bratří do kazatelské služby. Obávám se, že sbory, které dnes již ani nechtějí kazatele, také ani nechtějí rozvíjet svoji duchovní službu.

Kompas Zpravodaj BJB Zlín, 7/8 1999, citovány pouze 3 body projevu 

 

Kardinálovo slovo k situaci v církvi

Biskupové ČR na svých zasedáních již delší dobu hovoří o situaci v katolické církvi, která je dána nejen legitimní pluralitou názorů ve společnosti a v církvi. Tato pluralita se však v církvi začala v posledních letech vyhrocovat v polaritu, nepřesně řečeno dva tábory, které je možné označit termíny z jiných oblastí života jako tradicionalistické a pokrokové, nebo konzervativní a liberální. Tyto póly jsou zastoupeny určitými skupinami lidí a také různými časopisy.

Během čtyřicetileté doby komunismu nebylo možné v církvi (a nejen v ní) rozvinout otevřenost ("aggiorinamento") II. vatikánského koncilu, ani koncilem zdůrazněný a žádaný vnitrocírkevní dialog. Minulá doba byla dobou monologu. Po pádu komunismu nebylo možné ihned "nařídit" dialog. Je nutné se mu postupně učit. Je k tomu nutná především skutečná transformace srdce a mysli, ne jen nějaká "reorga- nizace". To - jak dobře víme - je těžká věc. Zda jsme zvláště my, představitelé církve, v tom udělali dost a dosti rychle, ať posoudí Bůh a milosrdní odborníci, kteří budou mít na zřeteli i situaci a vývoj ve společnosti, v níž církev žije a z níž se samozřejmě nemůže vymanit.

V polarizovaném společenství církve je dialog velmi těžký, poněvadž oba póly ho brzdí, i když tvrdí opak. Většinou každý z pólů má silné mesiánské, spasitelské tendence. Je přesvědčen, že pouze jeho cestou, podle jeho mínění, bude církev zachráněna a může vstoupit do 3. tisíciletí.

Lidové Noviny, Orientace, Miloslav Vlk, 31.8. 1999, redakčně krácená citace 

 

Všechno je dovoleno, ale ne všechno prospívá 

  • Toto připomínej a před tváří Boží zapřísahej bratry, aby se nepřeli o slova. K ničemu to není, jen ke zkáze posluchačů. (2. Timotejovi 2:14)

Jako služebníku Božím slovem je mi všechno dovoleno - řekl bych si - mohu mluvit to, co mi přijde na mysl, když si čtu Boží slovo. "Objevím" nový pohled na některé slovo nebo verš z Písma a kážu ho jako něco, co "mi zjevil Pán". Kolik bolestí mezi vykoupenými ve sborech už takový přístup způsobil. K čemu je to dobré? Je to užitečné, abychom vyvolávali polemiku o slovech nebo pravdách Písma? Od roku 1990 jsme už prožili mnoho takových pokusů vykládat Písmo podle vlastního poznání, přičemž pohledy vůdců, kteří nám vykládali Boží slovo v minulosti a stáli na počátku díla Pánova v našich zemích byly vyhlášeny za mylné. Takový přístup je spojen s pýchou člověka - já to vím daleko lépe, jako ti přede mnou. Chce-li někdo stáhnout lidi za sebou, použije tuto metodu. Ale z Božího pohledu to není užitečné a způsobí to zkázu. Potvrzují to dějiny bratrského hnutí v zahraničí i u nás. Tady neplatí "svoboda" - mohu sloužit jak chci, ale jsem vázán pohledem starších bratří na daný biblický text anebo předmět. Jestliže poruším tento biblický princip, zarmoutím nejen ty, kteří mě poslouchají, ale především Pána Církve, neboť kdo se dotkne Jeho údů, i těch nejmenších, dotýká se Hlavy.

  • Poslouchejte své vůdce a buďte poddajní, neboť oni bdí nad vašimi dušemi jako ti, kdo budou vydávat počet; ať to mohou dělat s radostí, a ne se vzdycháním, neboť to by vám nebylo k užitku. (Žd 13,17)

Církev není organizace, ale organismus. Ve sboru nejsou "členové", kteří by se nějakým způsobem zavázali plnit nějaký "domácí řád". Proto se stává, že někdo si vysvětluje "svobodu v Kristu" svým způsobem, že vlastně je mu dovoleno všechno. A přece Boží slovo hovoří o tom, aby každý věřící člověk věděl, jak je třeba se chovat v domě Božím (1Tm 3:15). Vždyť sbor není lidské ustanovení, ale Boží. To Pán je Hlavou každého sboru a On přidává k Církvi spasené. Vedením sboru pověřil starší bratry, které Duch Boží k této službě vystrojil. Oni nesou zodpovědnost za sbor a za to, co se v něm děje. Oni jsou "dohližitelé", "vůdcové" a "pastýři stáda". Přitom ve sboru není tímto úkolem pověřen pouze jedinec, vždy šlo o dva nebo více starších. Miluji-li svého Pána a chci-li být poslušný Jeho slova, potom poslouchám starší jako své vůdce a ustupuji jim. Svoji "svobodu" nevyužívám k tomu, abych si ve sboru dělal a říkal, co chci. To by nebylo pro mě užitečné. Rád přijímám tuto podřízenost, neboť jde o lásku k Pánu Ježíši Kristu a užitečnost ve sboru.

Cestou života 1999, str. 108-109, 112, 117 - výňatek 

 

Bourání církevní "berlínské" zdi

Když okolní svět nerozumí příliš církvi, je to nepříjemné, ale vlastně normální - vždyť na neporozumění, ba až nepřátelství Pán Ježíš své učedníky upozorňoval. Horší je, když církev nerozumí světu, do něhož byla postavena. Doslova tragická je ale situace, když se svým nevěřícím bližním porozumět ani nepokouší.

Nejsem si zcela jist, zda se tento třetí katastrofický scénář netýká právě nás. Dnes je směšné bojovat proti jiným způsobům křesťanské zbožnosti a je až trapné se neustále strašit "hrůzami" světa kolem nás. To co nás skutečně ohrožuje, nejsou ani tak jiné církve, ani jiné, světské názory a způsoby života. Opravdové ohrožení je mnohem nenápadnější a vypadá na první pohled dokonce velmi zbožně: je jím mentalita ghetta, způsoby dobré, leč uzavřené v kostelové společnosti, která se stará sama o sebe, o své děti či maximálně o ty, kdo sem tam uváznou v její síti.

Bratrská rodina, červen 1998, Porozumět mladým, str. 180, výňatek