na sestru Markétu Kroupovou, která odešla dne 25. března 1999 ve věku 83 let do nebeského domova. Málokdo ji znal, protože asi před 30 lety zcela oslepla a po onemocnění a později smrti svého manžela nemohla navštěvovat shromáždění. Avšak kdo se s ní setkal v jejím domku na Pražské ulici v Třebíči, odnášel si nezapomenutelnou vzpomínku na slepotou a bolestmi trápenou sestru, ale přesto tichou, trpělivou, laskavou a statečnou ženu, která žila až do své smrti sama. V poslední době byl dům stále otevřený, protože sestra už nemohla dojít otevřít pečovatelce, lékaři, návštěvám apod. I ve své opuštěnosti nade vše milovala Pána Ježíše a Jeho slovo. Znala Bibli velmi dobře. Ještě než oslepla, vypisovala citáty, aby si je vryla do paměti. Její výborná paměť byla velkým Božím darem, který jí umožňoval až do smrti aby se živila Božím slovem, jež jí bylo posilou v dobách samoty a nemoci. Byla horlivou posluchačkou TWR a vděčnou posluchačkou kazet s nahranými službami bratří z konferencí, shromáždění, s texty z Bible, knihou a časopisem Zápas o duši aj. Klára Steigerová o ní ve své knize Nenasytí se oko viděním napsala:

"Paní Markéta Kroupová má ty nejkrásnější modré oči, jaké si dovedete představit. Nevidí, ale prostřednictvím vysílání a pořadů nahraných na kazetách mohla cestovat a poznávat s námi."

Sestra byla nesmírně vděčná za každou návštěvu věřících a těšila se z možnosti účasti na Památce Páně. Kdo měl možnost slyšet ji, jak se modlí, poznal hloubku jejího vztahu k Pánu Ježíši. Byla vždy opravdová a věrná poznané Boží pravě. V bolestných a často bezesných nocích jí byla modlitba posilou a útěchou, velmi prosila za svého syna a jeho rodinu, věřící a církev. Žila skromně, ale byla ochotnou dárkyní na potřeby církve a šíření Božího slova. Kdo ji znal, nikdy nezapomene na její tichý a laskavý hlas, který každého vítal i vyprovázel.

Život sestry Kroupové byl velmi tvrdý. Narodila se českým rodičům ve Vídni, kde žila do svých 9 let. Její tatínek byl velký vlastenec, a tak se přestěhovali do Jihlavy. Zde pracoval jako řezník na jatkách, později ale zůstal bez zaměstnání a rodina se živila příležitostnou prací. To vedlo k tomu, že se stal funkcionářem v dělnickém hnutí. M.K. s ním sdílela touhu po odstranění bezpráví, po svobodě a rovnosti, neboť poznala, jaké to je, když není co do úst. I když měla ve škole dobrý prospěch, nemohla jako dcera socialisty najít místo, a tak šla sloužit. V Brně se seznámila se svým budoucím manželem, který byl rolníkem v Rosicích u Brna. S ním hospodařila, i když vyznává, že do svatby neviděla krávu. První semínka křesťanské morálky zasévali do její citlivé duše čeští spisovatelé. Masarykovo heslo "Ježíš, ne Cézar" měla za svůj vzor, ač mu tehdy ještě nerozuměla. S Biblí a křesťanskými spisy se seznámila působením členů Církve adventistů sedmého dne. Horlivě četla Bibli a byla vyučována. Chtěla se nechat pokřtít, ale při hospodářství nebylo myslitelné v sobotu odjíždět. Pak nastala éra združstevňování, s nímž se M.K. ztotožňovala. Proto se dostala do Boleslavi na dělnickou přípravku, pak pracovala v Brně na KNV, kde zakládali buňku státní kontroly, později v Praze na ministerstvu státní kontroly. Tam si současně s prací dodělávala večerní technickou školu na ministerstvu zemědělství. Pouze na neděli přijížděla domů (v sobotu se pracovalo), kde vařila, prala, uklízela apod. V Praze pracovala asi 10 let. Pán však zasáhl tak, že náhle oslepla na pravé oko. Od mládí byla slabozraká a na levém oku měla 23 dioptrií, takže musela odejít do důchodu. Znovu vzala Bibli do rukou a vrátila se k duchovním věcem, tentokrát natrvalo. V roce 1971 byla s manželem pokřtěna v CASD. K adventistům chodila s manželem, avšak Pán, jak sestra vyznala, jim nedal pokoj a způsobil, že ve sboru CASD nastala roztržka. Sestra Filipovičová, která byla jejich sousedkou, je pak přivedla do shromáždění Křesťanských sborů - to bylo asi v roce 1980. Tam se setkala s novým výkladem Písma a byla uvedena do svobody Božích dětí. Velmi ráda vzpomínala na bratry, kteří je vyučovali - br. Krause, Al. Vlčka a brněnské bratry. Sestra s vděčností vzpomínala, jak jí Pán dal poznat život dělnický, rolnický i úřednický, ale ten pravý život, svobodu a spravedlnost našla až přijetím Pána Ježíše Krista jako svého Spasitele, Vykupitele a Pána.

Podle záznamu osobního svědectví (nahrávka sestry D. Zemanové) a podle poznatků z osobních návštěv vzpomínala A. Vlčková z Velké Bíteše.