Výše uvedené ukázky výzev a prohlášení různých církví nám mohou dobře posloužit jako ilustrace různorodých problémů, které sužují téměř každé církevní společenství. Mnozí věřící nechtějí vybočovat z řady, studovat a přemýšlet. Je to příliš namáhavé.

Máme svobodu, ale neumíme dýchat svobodněji, chybí nám radost a pevný krok. Ani články "O zkaženosti člověka" v 60. čísle a "Boží vyvolení" v 61. čísle ZOD nezůstaly bez povšimnutí a následků...

Týmto listom si Vás dovoľujem požiadať o vyradenie z evidence odberateľov Vami distribuovaného časopisu "Zápas o dušu" a časopis neposielali na adresu ... K tomuto rozhodnutiu dospelo staršovstvo sboru na svojej pravidelnej porade.

Z dalšího jednání:

Obsahově posuv v obsahu, zejména v biblické oblasti - převzato učení kalvinismu. Odchylky od našeho učení jsou v oblasti:

  • je jen jeden Boží lid na zemi - nerozlišuje mezi Izraelem a církví
  • opouští se učení o vytržení církve a tedy i očekávaného příchodu Pána pro vykoupené
  • zdůrazňuje se predestinace (nejen ke spasení, ale i zatracení).

Další dopis:

... Tímto vším se s vámi nechci nijak dohadovat, prostě se ptám. Článek mi ukázal Boží velikost a naší malost a závislost, vedl mě k vděčnosti. Jsem věřící osm a půl roku, mé obrácení trvalo dlouho. Dodnes jsem se nevypořádala s mnoha problémy své duše a charakteru, s pochybnostmi, atd. Článek ve mně probudil vděčnost, že patřím mezi vyvolené, na druhou stranu člověka napadá, proč tedy stále tolik klopýtá bez proměny. Takže děkuji za tento článek i za celý ZOD. Vždy ho s manželem očekáváme.

- J.P. 1286 -

Obšírnější objasnění a odpověď

Všichni víme, že dialog, dorozumění a komunikace jsou nejdůležitější složky osobního, společenského, hospodářského i církevního života. V církvi existuje celá řada různých doktrín a zásad, které nás denominačně rozdělují. Nemusíme ve všem navzájem souhlasit, ale nesmíme se vzájemně podezírat a odcizovat. Hledejme Boží Pravdu společně a zamýšlejme se nad pravdami, které vycházejí z našich řad a řad našich otců. Měli bychom dobře chápat, co má na srdci a na mysli jedna i druhá strana dříve, než vyslovíme svůj závěr a soud. Jinak se může stát, že vyslovíme i to, co druhé straně ani na mysl nepřišlo, jako: "...opouští se učení o vytržení církve a tedy i očekávaného příchodu Pána pro vykoupené." Mojí modlitbou a touhou je, aby následující řádky vnesly světlo do šera, které se rozprostírá nad otázkou svrchovaného Božího vyvolení ke spasení i zatracení.

Jako autor oněch článků sdílím pohled Jonathana Edwardse, který v předmluvě ke své důležité knize "Svoboda vůle" řekl: "Netvrdím, že je naprosto nevhodné, když jsem označován jako kalvinista za účelem rozlišení, ale úplně odmítám závislost na Kalvínovi nebo víru v doktríny, kterých se držel on, protože jim věřil on a on je učil, takže nemohu být spravedlivě obviněn z toho, že věřím všemu přesně tak, jak učil."

Nepředstavuji kalvinismus a arminianismus, abych za každou cenu obhajoval ten či onen systém, ale proto, abychom těmto systémům lépe porozuměli. Jsme křesťané věřící Bibli a chceme stavět Bibli nad všechny myšlenkové systémy. Bez pojmenování se však neobejdeme. Jak bychom se jinak domluvili?

Kalvinismus versus arminianismus

Oba pohledy byly zastávány teologickými giganty již před 17 stoletími. Na straně reformovaného pohledu absolutní Boží svrchovanosti nalézáme jména jako Augustin, Tomáš Akvinský, Prosper, Hus, Luther, Kalvín, Jonathan Edwards, Spurgeon; v novější době Francis Schaeffer, Tozer, Van Til, u nás např. autor Broučků Jan Karafiát a další. V opozici reformovanému pohledu, na straně účinné lidské vůle s různými odstíny, jsou jména jako Pelagius, Cassian, Arminius, tridentský koncil, de Molina, Melanchthon, Wesley, Finney; v novější době C.S. Lewis, Geisler, Billy Graham a další.

Nejdříve si musíme uvědomit, že nemůžeme definovat pravdu tím, že se exkluzivně odvoláme na ty či ony teologicko-lidské argumenty. Pravdu určuje Boží Písmo, ne církevní koncily, jednotlivé školy, rady starších či zakladatelé denominací. I teologičtí velikáni, s nimiž se nikdo z nás nemůže srovnávat, se mohou mýlit. Všichni jsme jen lidé ovlivnění Adamovým hříchem. Proto nemohu podceňovat ani jeden z těchto dvou pohledů, protože jsme všichni jedno v Kristu. Musíme se vzájemně respektovat, naslouchat si a hledat uspokojivé odpovědi, které tento nepokoj v chápání vysvětlí.

1. Kdybych v srdci znevažoval arminiánské chápání svobody lidské vůle, dopustil bych se hříchu, i kdyby můj reformovaný pohled byl správný. Byl bych netolerantní vůči bratřím, kteří zápasí se stejným problémem, s nímž jsem se sám potýkal šestnáct let svého křesťanského života. Nevyučoval bych trpělivě tak, jak požaduje Písmo.

2. Kdyby můj reformovaný pohled byl chybný, potom by se můj hřích jenom znásobil, protože bych stál proti Boží pravdě, a ostouzel bych bratry, kteří ji šíří.

Reformovaný pohled se dnes nazývá kalvinismus, pohledu, který klade důraz na účinné lidské rozhodnutí, se jmenuje arminianismus. Ani Kalvín ani Arminius nebyli mezi živými, když si jejich zastánci vypůjčili jejich jména, aby obě učení pojmenovali. To, co dnes nazýváme kalvínstvím, se mohlo také jmenovat luterství, protože Luther psal o Boží svrchované vůli a o bezpodmínečném vyvolení dříve a důrazněji než Kalvín.

Nejdříve trochu historie

V roce 1610, rok po smrti holandského profesora teologie Jakuba Arminia, se sešli jeho žáci a sepsali jeho učení v pěti bodech. Tyto přednesli holandskému státu ve formě "Remonstrace", což znamená protest. Arminiáni trvali na tom, aby byly "Belgické vyznání víry" a "Heidelberský katechismus" (oficiální dokumenty vyjadřující učení holandských církví) změněny v souladu s Remonstrací.

Remonstrace obsahovala pět článků:

  • Bůh vyvolí nebo odmítne na základě předzvěděné víry nebo nevíry.
  • Ježíš Kristus zemřel za všechny hříchy a za každého člověka, ačkoliv jen věřící jsou spaseni.
  • Člověk je natolik mravně zkažen, že k víře a dobrému skutku je zapotřebí Boží milosti.
  • Boží milosti člověk může odolávat.
  • Zda všichni, kdo jsou opravdově regenerováni, vytrvají ve víře, je otázka, která vyžaduje další prozkoumání.

Pátý článek byl později upřesněn, že věřící nemá jistotu spasení a nemusí ve víře vytrvat až do konce. V tomto bodě se arminiáni neshodují dodnes. Jedni věří, že opravdový věřící může svoji spásu ztratit, druzí věří, že ve víře vytrvá.

Filozofické základy arminianismu

Reformovaný teolog J. I. Packer ve svém rozboru remonstrační myšlenky vyslovil názor, že teologie, kterou obsahuje a kterou dnes označujeme jako arminianismus, vytryskla ze dvou filozofických principů:

  • Boží svrchovanost není slučitelná s lidskou svobodou, proto ani s lidskou odpovědností. Protože se Bible dívá na víru jako na svobodné a zodpovědné rozhodnutí, arminiáni dospěli k závěru, že víra není zapříčiněna Bohem. Bůh člověka osloví, člověk rozhodne zda Boží nabídku přijme nebo ne.
  • Míra schopnosti vymezuje míru povinnosti. Protože se Bible dívá na víru jako na povinnost všech (kdo slyší evangelium) zaujmout postoj, arminiáni dospěli k závěru, že schopnost (ne potřebu) věřit má každý.

Proto musí být Boží Písmo vykládáno z pěti následujících hledisek:

  • Člověk není mravně zkažen hříchem do té míry, aby nemohl uvěřit evangeliu, když jej uslyší.
  • Člověk není Bohem ovládán do takové míry, aby nemohl odmítnout evangelium.
  • Boží vyvolení ke spasení je podmíněno předzvěděním těch, kteří uvěří evangeliu z vnitřní potřeby a svobodného rozhodnutí.
  • Smrt Ježíše Krista nezabezpečila zaručené spasení nikomu, protože nikomu nezajistila dar víry (takový dar není). Smrt Ježíše Krista nabídla všem možnost spasení, jež se stává účinným skrze víru člověka.
  • Záleží na samotných věřících, zda si uchovají spásu vírou. Ti věřící, kteří selžou a odpadnou, spaseni nebudou.

Odmítnutí Remonstrace dortskou synodou, vznik pěti článků kalvinismu

Padesát pět let po Kalvínově smrti a osm let po Remonstraci, v roce 1618, se sešla dortská synoda, aby prozkoumala učení Arminia a remonstrátů ve svědectví Písma. Měla 84 členů, 18 světských zástupců a 27 delegátů z Německa, Švýcarska a Anglie. Sto padesáté čtvrté zasedání se protáhlo na sedm měsíců. Jak vidíme, nešlo o malé rokování.

Z dortské synody vyšlo pět bodů, které stály v přímém protikladu k pěti bodům Remonstrace; potvrdily předremonstrační pohled na Boží svrchovanost. Byly nazvány po francouzském reformátorovi Janu Kalvínovi.

Dnes, kdy je učení remonstrátů a Arminia rozšířeno ve všech denominacích a zemích, se nám může zdát verdikt dortské synody, jenž byl podpořen převážnou většinou protestantských teologů tehdejší doby, jako velmi netolerantní. Dortská synoda odmítla Remonstraci a označila jejich pět článků za neslučitelné s Písmem - tedy kacířstvím. Porovnejme si nyní v následující tabulce vedle sebe oba pohledy.

PĚT BODŮ ARMINIANISMU V PROTIKLADU S PĚTI BODY KALVINISMU
ARMINIANISMUS

   Remonstráti předložili těchto pět bodů holandské církvi v r. 1610 a požadovali zásadní změny v otázce Boží svrchovanosti.

KALVINISMUS

   Dortská synoda v r. 1619 odpověděla v pěti bodech a potvrdila historické učení Boží svrchovanosti, čímž odmítla Remonstraci.

1. Svobodná vůle lidská schopnost
lidská schopnost

   Ačkoliv je lidská přirozenost vážně ovlivněna pádem, člověk nebyl ponechán v naprosté duchovní nemohoucnosti. Bůh milostivě umožňuje každému, aby činil pokání a věřil. Bůh se nevměšuje do lidské vůle. Každý hříšník má svobodnou vůli a jeho konečný úděl závisí na tom, jak se sám rozhodne. Lidská svoboda zahrnuje schopnost zvolit si v duchovní oblasti dobro nad zlem; vůle není zcela zotročena hříšnou povahou. Hříšník je schopen buď spolupracovat s Božím Duchem a být regenerován, nebo se protivit Boží milosti a být zavržen. Hříšník potřebuje pomoc Božího Ducha, ale nemusí být Duchem regenerován (znovuzrozen) před tím, než uvěří, protože víra je osobní rozhodnutí a předchází znovuzrození. Víra je hříšníkův dar Bohu; je to lidský podíl na spasení.

1. Naprostá neschopnost
úplná mravní zkáza

   Jako následek Adamova pádu je přirozený člověk neschopen vlastní mocí přijmout evangelium. Hříšník je k Božím věcem mrtvý, slepý a hluchý. Sám nemůže přemoci vlastní zkaženost. Jeho vůle není svobodná, je otrokem své tělesnosti, hříšné povahy, proto si v duchovní oblasti nezvolí - ve skutečnosti ani nemůže - dobro nad zlem. Jeho srdce je nejúskočnější a zoufale zkorumpované. Má-li být hříšník přiveden ke Kristu, je zapotřebí o mnoho více než jen pomoci Božího Ducha - je zapotřebí regenerace (znovuzrození), Duch hříšníka duchovně obživí a dá mu novou povahu. Víra není lidským podílem na spasení, je to dar a je nedílnou součástí Božího spasení. Je to Boží dar hříšníkovi, není to hříšníkův dar Bohu.

2. Podmíněné vyvolení

   Boží vyvolení určitých jednotlivců ke spasení před založením světa je ovlivněno předzvěděním lidských reakcí na Jeho volání. On vyvolil pouze ty, o nichž věděl, že sami svobodně uvěří evangeliu. Vyvolení je proto ovlivněno nebo podmíněno tím, jak se člověk rozhodne. Víra, kterou Bůh předzvěděl a jíž opodstatnil Svoje vyvolení, nebyla hříšníkovi Bohem darována (nebyla stvořena regenerující mocí Ducha svatého), nýbrž vyplynula z osobní iniciativy. Záleží jen na člověku zda uvěří, a proto také kdo bude ke spasení vyvolen. Bůh vybral ty, o nichž věděl, že z vlastní svobodné vůle budou následovat Krista. Konečná příčina spasení je hříšníkova volba, ne Boží vyvolení hříšníka.

2. Nepodmíněné vyvolení

   Boží výběr vyvolených jednotlivců ke spasení před založením světa spočíval pouze v Jeho vlastní svrchované vůli. Jeho výběr některých hříšníků nebyl ovlivněn předzvěděním jejich reakcí, jako je pokání, víra, atd. Právě naopak, Bůh uděluje víru a pokání každému jednotlivci, kterého vyvolil ještě před narozením. Tyto reakce (víra, pokání) jsou důsledkem, ne příčinou Božího vyvolení. Proto vyvolení nebylo určeno ani podmíněno žádnou ctností člověka nebo rozhodnutím předzvěděného hříšníka. Ty, které Bůh vyvolil podle svého úradku, přivede mocí Ducha k ochotnému přijetí Krista. Konečnou příčinou spasení je Boží vyvolení hříšníka, ne hříšníkova volba Krista.

3. Všeobecné vykoupení
neomezené usmíření

   Boží oběť smíření umožnila každému, aby byl spasen, ale smrt Pána Ježíše Krista ve skutečnosti nikomu nezajistila spásu. Ačkoliv Kristus zemřel za všechny, pouze ti, kteří v Něho věří, jsou spaseni. Hříšník je vyvolen na základě své víry. Kristova smrt umožnila Bohu, aby odpustil hříšníkům pod podmínkou jejich víry, ale ve skutečnosti nikoho nezachraňuje. Vykoupení Kristem se stává účinným pouze tehdy, jestliže jej člověk přijme.

3. Částečné vykoupení
omezené usmíření

   Boží oběť smíření byla stanovena tak, aby zachránila pouze vyvolené a skutečně jim zajistila spásu. Kristova smrt zrušila dluh našeho hříchu - utrpení za hřích na místě hříšníků, kteří k tomu byli předurčeni. Kromě toho, že vykoupení Kristem odstranilo hřích Jeho lidu, také zajistilo vše potřebné pro jejich spásu, včetně víry, která je v Něm sjednocuje. Dar pevné víry, která zaručuje spásu, je Duchem vložen do všech těch, za něž Kristus zemřel.

4. Duchu svatému se lze prakticky vzepřít

   Duch vnitřně povolává všechny ty, kteří jsou zváni k evangeliu z vnějšku. Udělá vše, co může, aby přivedl každého hříšníka ke spasení. Člověk je však natolik svobodný, že se může působení Ducha úspěšně vzepřít. Duch nemůže zregenerovat hříšníka, dokud neuvěří; víra (je lidský podíl) předchází a umožňuje znovuzrození. Člověk je vyvolen na základě víry. Svobodná lidská vůle může zamezit Duchu uplatnit Kristův spásný čin. Duch svatý může přivést ke Kristu jen ty, kteří svolí, aby je vedl Svou cestou. Dokud hříšník neodpoví, Duch mu nemůže dát život. Boží milost není proto neodolatelná; může být, a často je, člověkem odmítána a mařena.

4. Účinné povolání Duchem
neodolatelná milost

   Kromě vnějšího obecného pozvání ke spasení, jenž je nabídnuto každému, kdo slyší evangelium, Duch svatý poskytuje vyvoleným zvláštní uschopnění, které je neodolatelně přivede ke spáse. Vnější pozvání (které je pro všechny bez rozdílu) může být, a často je, odmítnuto, zatímco vnitřní pozvání (které je nabídnuto pouze vyvoleným) nemůže být odmítnuto - vždy povede k obrácení. Tímto zvláštním pozváním Duch neodolatelně přitahuje hříšníky ke Kristu. Působení Ducha není možno odolat. Duch není omezován lidskou vůlí, Jeho úspěch není závislý na lidské spolupráci. Duch milostivě působí, aby vyvolení hříšníci byli poslušní, spolupracovali, věřili, činili pokání, přicházeli svobodně a s radostí ke Kristu. Boží milost je neodolatelná, nikdy neselže, vždy končí vítězstvím těch, kterým byla poskytnuta.

5. Odpadnutí od milosti

   Ti, kdo věří a jsou opravdově spaseni, mohou ztratit svoje spasení, jestliže jejich víra selže. Ne všichni zastánci arminianismu v tomto bodě souhlasí.

5. Vytrvalost Svatých

   Všichni, kdo byli vyvoleni Bohem, vykoupeni Kristem a obdrželi víru od Ducha jsou věčně spaseni. Jsou udržováni ve víře mocí všemohoucího Boha, a proto vytrvají až do konce.

Podle arminianismu:

   Spasení je dosaženo společným úsilím Boha (jenž převzal iniciativu) a člověka (jenž musí odpovědět) - lidská reakce je rozhodující činitel. Bůh nabízí spasení každému, ale Jeho opatření se stává účinným jen pro ty, kteří se prostřednictvím vlastní svobodné vůle rozhodnou s Ním spolupracovat a přijmout Jeho nabízenou milost. V kritickém okamžiku hraje lidská vůle rozhodující roli. A tak člověk, a ne Bůh, určuje, kdo bude příjemcem daru spasení.

Podle kalvinismu:

   Spasení je dosaženo všemohoucí vůlí trojjediného Boha. Otec vyvolil Svůj lid, Syn Svoji smrtí vykoupil, Duch svatý učinil Kristovu smrt účinnou - přivedl vyvolený lid k víře a pokání, způsobil, že se Jeho lid ochotně a s radostí podřizuje evangeliu. Celý průběh spasení (vyvolení, vykoupení, znovuzrození) je výhradně Boží zásluha, darovaná pouze milostí. A tak Bůh, a ne člověk, určuje, kdo bude příjemcem daru spasení.

Zamítnuto dortskou synodou

   Tento teologický systém byl obsažen v Remonstraci. Původně bylo těchto pět článků v jiném pořadí. Remonstrace (protest) byla předložena arminiány holandské církvi v roce 1610 k přijetí. Byla však zamítnuta dortskou synodou roku 1619 jako nebiblická.

Potvrzeno dortskou synodou

   Tento teologický systém byl opětovně potvrzen dortskou synodou roku 1619 jako biblická doktrína spasení; byl tehdy poprvé formulován v pěti bodech jako odpověď na pět článků Remonstrace a arminiánů. Od roku 1619 je znám jako pět bodů kalvinismu.

Naše stanovisko? Usilujeme, abychom se pravdě neustále blížili. Nedopusťme, abychom se ukonejšili přesvědčením, že právě my jsme k pravdě plně dospěli. Ten, kdo si myslí, že již dorazil, ten ztratil křesťanský náboj a nikdy nekončící dynamiku učení Písma a stává se křesťanem - statistou.

Všech pět bodů kalvinismu je sestaveno takovým způsobem, že jestliže přijmeme jeden, platí všech pět, a jestliže popřeme jeden, musíme popřít čtyři zbývající. Zkuste si to promyslet. Být jedno, dvou, tří, čtyř nebo čtyři a půl bodový kalvinista je nemožné. Buď jsme pětibodoví kalvinisté, nebo nejsme kalvinisté vůbec.

Polemika mezi Pelagiem a Augustinem

Otázka, kterou se zabýváme, je o mnoho století starší než Kalvín (1509-1564) nebo Arminius (1560-1609). Základní prvky kalvinistického pohledu byly energicky obhajovány již Augustinem (354-430) v polemice s britským mnichem Pelagiem. Pelagius popíral prvotní hřích - Adam byl jen špatný příklad. Dále učil, že člověk může být ospravedlněn, když sám od sebe uvěří a dodrží zákon, jestliže bude vhodně uplatňovat svoji absolutně svobodnou vůli. Za toto byl Pelagius roku 416 zavržen katolickou církví jako kacíř. Předchůdce arministického pohledu myšlení můžeme vystopovat až ke Klementovi Alexandrijskému. Ve 3. a 4. století byl zastáván mnoha církevními otci a do církve se vloudil skrze rozkladné humanistické filozofie.

Augustin na druhé straně učil, že duchovní stránka povahy člověka utrpěla Adamovým pádem natolik, že nikdo není schopen dodržovat zákon, ani uvěřit evangeliu. Boží milostivý zásah regenerace je bezpodmínečně nutný, aby byl člověk uschopněn pochopit a přijmout evangelium. Boží milost je darována pouze těm, které Bůh předurčil k věčnému životu před založením světa. Počin víry tedy není založen na svobodné vůli člověka, nýbrž na svobodné vůli Boha, jenž dává Svým vyvoleným nové srdce, které věří, činí pokání a vytrvává až do konce.

Semi-pelagianismus předchůdce arminianismu

Arminius nesouhlasil s Pelagiem v mnoha bodech, ale v uplatňování svobodné vůle se s Pelagiem nerozcházel. Polemika mezi Augustinem a Pelagiem byla tak průkazně přesvědčivá ve prospěch augustiniánské strany, že pelagianismus byl úplně zpochybněn a zhroutil se. Co však z pelagianismu dodnes žije, je svobodná vůle člověka v duchovní oblasti. Cassian (360-435) založil střední cestu, které se dnes říká polo- nebo semi-pelagianismus. Semi-pelagianismus zachoval svobodnou vůli člověka v duchovní oblasti a z augustiniánského pohledu přijal dědičnost Adamova hříchu. Ti, kdo následovali Cassiana, věřili, že prvotní hnutí vůle chtít věřit vychází z přirozenosti lidské mysli. Dále věřili: "Mojí věcí je chtít věřit, Boží věcí je, aby mi Jeho milost k víře a spáse pomohla."

Celý tento semi-pelagiánský pohled, založený Cassianem, se prakticky neliší od moderního arminianismu, tj. od pěti článků Remonstrace.

Kalvinismus - teologie reformace

Vůdčí teologové protestantské reformace 16. století úplně odmítli jak pelagianismus, tak semi-pelagianismus jako nebiblické učení. Jak Augustin, tak reformátoři vysoce cenili učení o Boží svrchovanosti, naprosté mravní zkáze člověka a nepodmíněném vyvolení. Tyto doktríny byly šířeny velikány jako byl Kalvín, Luther ("Otroctví vůle"), Zwingli, Melanchthon (který později přestoupil do semi-pelagiánského tábora), Bullinger, Bucer a další. Reformace tkvěla také v klíčové otázce - zda je křesťanství, co se týče regenerace, náboženstvím naprosté závislosti na Bohu, nebo zda počítá s lidským úsilím. Jinými slovy: Věříme, protože jsme znovuzrozeni, nebo abychom byli znovuzrozeni? Je Bůh původcem pouze ospravedlnění, nebo ospravedlnění a víry?

Rozdíl mezi kalvinismem a arminianismem

Nejdůležitější rozdíl je v chápání Boha a člověka. Kalvinista se dívá na Boha a člověka podstatně jinak než arminián. Tyto pohledy se neliší v důrazu na Boží nebo lidskou složku, pokud se regenerace (znovuzrození) týká, jak by se na první pohled zdálo, ale tyto pohledy se rozcházejí v obsahu.

"K" představuje Boha, který regeneruje vyvolené hříšníky,

"A" Boha, který umožňuje všem hříšníkům, aby se svobodně rozhodli, zda chtějí, nebo nechtějí být zachráněni a znovuzrozeni.

"K" představuje tři dokonalé a dokonané počiny trojjediného Boha - Otec neodvolatelně vyvolil předurčeného hříšníka, Syn definitivně zajistil jeho vykoupení a Duch jej účinně a nezvratně regeneruje - vymění mu staré srdce za nové - hříšník je znovuzrozen.

"A" představuje Otce, jehož objektem vykoupení je celé lidstvo, Syna, jenž všem lidem umožnil vykoupení, ale nikomu nezajistil, a Ducha, Jehož pozvání a volání se stává neúčinným, pokud ho lidé odmítnou.

V "K" pohledu pracuje na znovuzrození jednostranně (monergicky) jenom Bůh - nepodmíněným udělením milosti; člověk nespolupracuje ani vírou, protože věří až po znovuzrození.

V "A" pohledu spolupracují (synergicky) na znovuzrození Bůh - nabídkou znovuzrození, a přirozený člověk - vírou před znovuzrozením.

V "K" pohledu všechna sláva náleží pouze Bohu, žádnému přirozenému člověku:

  • Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem. (1. Korintským 2,14)

V "A" pohledu sláva náleží Bohu, jenž inicioval možnost znovuzrození, a přirozenému člověku, jenž tuto možnost realizoval svojí touhou po Bohu a vírou.

"K" vidí přirozeného člověka duchovně mrtvého, naprosto neschopného jakéhokoliv přiblížení se Bohu.

"A" vidí přirozeného člověka jen duchovně nemocného, deformovaného, ale ještě schopného k Bohu nějak, i s pomocí Boží, volat a reagovat.

"K" se dívá na lidskou vůli jako na otroka naprosto zvrácené tělesné přirozenosti člověka. Vůle může ze zvráceného srdce zvolit jen duchovní zlo, tj. úprk od Boha.

"A" nevidí naprostou zvrácenost lidského přirozeného srdce, proto vůle může ještě volit ze srdce buď duchovní dobro, tj. přijmutí Krista, nebo zlo, tj. útěk od Krista.

"K" uznává totální závislost přirozeného člověka na Bohu.

"A" vyznává jistý stupeň přirozené lidské svébytnosti.

Prosím, nedovolme, abychom byli citově ovlivněni teologickými pojmy, dovolme, abychom byli ovlivněni biblickým učením. Moje modlitba je s vámi, kdo toužíte po hlubším poznání Boží velikosti. Nejčastější předmět mé modlitby je, abychom všichni správně pochopili Písmo.

V předešlých dvou číslech ZODu jsme si obšírně podložili biblickými verši první a druhý bod kalvinismu. V čísle 60 "O zkaženosti člověka" a v čísle 61 to bylo "Boží vyvolení". V následujících číslech 63, 64 a 65 postupně probereme a podložíme biblickými verši zbývající tři body, viz tabulka.

Poslední poznámka: Prosím, nezjednodušme reformovanou teologii pouze na těchto pět bodů kalvinismu, jež byly jen odpovědí na pět článků Remonstrace. Reformovaná teologie je mnohem obšírnější...

Napsal a z různých materiálů sestavil -pst-

R. C. Sproul: "Willing to Believe", "Chosen by God", "Grace Unknown"

D. N. Steele and C. C. Thomas: "The Five Points of Calvinism"

"Webster's Dictionary"