Zápas o duši:

Svatyně jako evangelizační místa. Skutečně jimi jsou?

Verze pro tisk

Evangelizace se zdá být populárním slovem. Tradičně je součástí slovníku evangelikálů (někdy se uvádí jako „evangelismus“), ale stále více ho používají i římští katolíci. Do katolické mluvy ji poprvé uvedl papež Pavel VI. ve své exhortaci Evangelii Nuntiandi vydané v roce 1975. V roce 2010 papež Benedikt XVI. zřídil ve Vatikánu nové oddělení, které má podporovat úsilí o  „novou evangelizaci“. Papež František pravidelně mluví o evangelizaci a praktikuje její různé formy, a jak potvrzuje jeho exhortace Radost z evangelia z roku 2013, činí tak z evangelizace hlavní úkol církve.

Slovo „evangelizace“ je tedy používáno napříč spektrem křesťanského světa. Otázka zní: Co to vlastně znamená? Jak by se dala definovat? K čemu se vztahuje? Ve svém posledním motu proprio (tj. dokumentu podepsaném papežem z jeho vlastní iniciativy) z 1. dubna 2017 se papež František blíže vyjadřuje k tomu, co má na mysli, když mluví o evangelizaci. Dokument nese název Sanctuarium in Ecclesia (Svatostánek v Církvi) a v podstatě převádí kompetence svatých míst pod Papežskou radu pro podporu nové evangelizace, tedy již zmíněné vatikánské oddělení zavedené Benediktem XVI. Hlavní myšlenkou je, že svatyně a svatá místa mají být primárně prostorem, kde se evangelizuje a kde se k evangelizaci povzbuzuje.

Zaostřeno na svatyně

Co je to svatyně? Fatima, Guadalupe, Aparecida, Lurdy… na těchto místech se nacházejí jedny z nejvýznamnějších svatyní, které přitahují milióny poutníků a návštěvníků každý rok. Jde o svatostánky zasvěcené Marii nebo nějakému konkrétnímu svatému, v nichž se podporují a praktikují zvláštní pobožnosti formou růženců, modliteb, poutních cest, rozjímání nad svatými obrazy apod. Často se zde setkáme s hojně rozšířenými lidovými formami spirituality, které přežívají navzdory neustálému úpadku náboženských praktik spojených s místní farou.

Papež František vysvětluje, že svatyně jsou místa, „kde skrze zbožnost lidu lze na vlastní kůži pocítit mystickou přítomnost Matky Boží, svatých a blahoslavených“. Tím, že k nim přistoupí nebo do nich vstoupí, mnozí lidé „velmi intenzivně zakoušejí Boží blízkost, něžnou lásku Panny Marie a společenství svatých: zážitek pravé spirituality, jemuž nelze odepřít význam“. Bůh, Panna Marie a svatí jsou všichni považováni za součást téhož duchovního zážitku. Navíc „mnohé svatyně jsou vnímány jako součást životů jednotlivců, rodin a společenství do té míry, že prakticky utvářejí identitu celých generací a dokonce ovlivňují historii některých národů". Takže když zvážíme jejich inspirační a symbolickou důležitost, „chození ke svatyni a podílení se na spiritualitě, kterou tato místa vyjadřují, je už samo o sobě aktem evangelizace, kterého je potřeba si vážit pro jeho obrovskou pastorační hodnotu“. Dále papež František tvrdí, že „svatyně ve svých nejrůznějších podobách nabízejí nenahraditelnou příležitost k evangelizaci v dnešní době“ a jsou tím „opravdovým místem evangelizace“.

O jaké evangelizaci mluvíme?

Vracíme se k původně položené otázce. V papežském dokumentu se sice pracuje s termínem evangelizace a vybízí se zde k jejímu uvedení do praxe. Evangelikálové, pro něž je toto slovo zásadním duchovním pojmem, se možná radují z toho, že římskokatolická církev klade na evangelizaci důraz. Přesto, pokud si pozorně a poctivě pročteme daný dokument, zjistíme, že ten typ evangelizace, který zde papež tolik obhajuje, je něčím naprosto odlišným od biblického významu slova.

Podle  Lausannské smlouvy z roku 1974, zřejmě nejvýraznějšího evangelikálního dokumentu 20. století, se evangelizací rozumí „zvěstování historického, biblického Krista jako Spasitele a Pána s cílem přesvědčit lidi, aby k němu osobně přišli a byli smířeni s Bohem“ (č. 4). Všimněte si rozdílných prvků této čisté a jasné definice: „zvěstování“, „historický a biblický Kristus“, „přesvědčování“, „osobní smíření s Bohem“. Žádný z těchto prvků se nenalézá v jevech, které se podle papeže vyskytují uvnitř a kolem svatyní. Nikde se tam nezvěstuje biblické evangelium, ale spíše se rozjímá nad svatými obrazy a provozují se jiné praktiky katolické zbožnosti. Velmi málo se zaměřuje na biblického Spasitele a Pána, jejím centrem jsou především Marie a svatí. Nikdo vás nepřesvědčuje, abyste opustili své vlastní modly a obrátili se k živému Bohu, spíše jste povzbuzováni, abyste pěstovali hluboce zakořeněné způsoby falešné spirituality. Velmi málo se mluví, anebo se nemluví vůbec, o nutnosti smíření se s Bohem, raději se vyživuje myšlenka, že poutníci a národy už přece Bohu „patří“.

O jaké evangelizaci tedy mluvíme? Slovo je stejné, ale významově se naprosto liší. Ve svém pojetí a praktikování evangelizace římskokatolická církev zákonitě předkládá celý svůj teologický systém, který je založen na kombinaci Bible a tradic, Krista a svatých, víry a lidové zbožnosti apod. Římskokatolická evangelizace propaguje a schvaluje tento druh nečitelného a mylného evangelia. Dříve, než se zaradujeme nad tím, že se katolická církev začala vážně zabývat evangelizací, potřebujeme pochopit, o jaký druh evangelizace Římu vlastně jde.