Zápas o duši:

Izákovo pole

Verze pro tisk
  • K večeru Izák vyšel na pole, aby přemýšlel. (Gn 24,63)

Izák vyšel rozjímat. V  tradičním křesťanském chápání nepatří Izák mezi 'top' postavy Starého zákona, a to i přes to, že sám Pán mluví o Bohu Abrahamovu, Izákovu a Jákobovu. Pán řadil Izáka k těm 'velkým' postavám. Podobně autor listu Židům řadí Izáka do své slavné galerie svědků víry.

  • Izák věřil, a proto Jákobovi a Ezauovi dal požehnání v pohledu do budoucna. (Žd 11,20)

Izák hleděl do budoucnosti. Vyhlížel příchod Mesiáše. Bůh uzavřel smlouvu s jeho otcem Abrahamem, ale potvrdil ji také Izákovi i jeho synu Jákobovi, Izraelovi. Izákova víra vyrůstala ze slibů, které Bůh daroval jeho otci Abrahamovi. Jenom na úrodné půdě rozjímání o Bohu a jeho zaslíbeních mohla vyrůst víra, která přetrvává až do současnosti – i my věříme v Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova.

Podobně jako jeho otec Abraham, také Izák věřil dlouhá léta, než se dočkal alespoň 'malého' naplnění Božího slova. Izákovi bylo čtyřicet let, a nejenom že ještě neměl potomka, neměl ani ženu! Ale vycházel na pole a rozjímal, přemýšlel o Božích slibech, vyhlížel jejich naplnění ve svém životě. A nakonec – viděl, jak Bůh jedná.

V naší uspěchané době nám chybí toto Izákovo pole – čas, kdy si vyjdeme na procházku se svým Bohem, kdy budeme rozjímat nad jeho slovem, nad jeho sliby, které dal svému lidu. Proto je tu tento blog. Věřím, že se stane místem rozjímání nad Božím slovem, místem přemýšlení o Bohu a jeho slibech, místem, které bude proměňovat naši mysl do podoby Kristovy.

Izák se stal živou obětí, když ho na Boží příkaz jeho otec Abraham přinesl na oltář jako dar Bohu, jako zápalnou oběť. Dobrovolně šel jako beránek určený na porážku. Také naším úkolem je, abychom:

  • … sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. (Ř 12,1–2)

Živá oběť a proměna mysli – tyto dvě věci jdou ruku v ruce. Jedno nemůže být bez druhého ani nelze jedno nahradit druhým. Potřebujeme obojí. Rozjímání o Bohu nás vede ke zbožnému jednání a zbožné jednání ukazuje na velikého Boha, o němž znovu musíme přemýšlet.