Před čtyřmi lety jsem se zúčastnil konference Gnadauského svazu u příležitosti oslavy 125 let jeho vzniku. Jedním z řečníků na této konferenci byl Nicholas Thomas Wright, bývalý anglikánský biskup a profesor novozákonní teologie, který patří k předním křesťanským autorům současnosti. N. T. Wright napsal více než 30 knih, z nichž některé mají charakter vědeckých pojednání, jiné však jsou velmi čtivé a určené pro širokou veřejnost. Jeho knihy jsou hojně překládány do jiných jazyků a na pultech knižních stánků na konferenci se to hemžilo překlady Wrightových knih do němčiny. V současné době se chystá překlad některých jeho publikací i do češtiny.

N. T. Wright je znám jako představitel teologického proudu „Pavel v nových perspektivách“, který reviduje, tedy do určité míry zpochybňuje některé reformační zásady, zejména heslo „sola fide“ – jedině vírou.

Nepochopení judaizmu prvního století?

Je nemožné v krátkém pojednání vystihnout celou šíři problémů tzv. nového pohledu (nových perspektiv) na listy apoštola Pavla. Co zastánci tohoto teologického směru tvrdí? Zcela stručně řečeno mají za to, že listy apoštola Pavla byly nesprávně pochopeny, a to už v době Augustinovy pře s Pelagiem, a pak zejména v době Luthera a protestantských reformátorů. Tvrdí, že novozákonní teologové stovky let nesprávně chápali judaizmus z doby prvního století a chybně vykládali učení apoštola Pavla, které je obsažené v listu Římanům a Galatským. Podle tohoto hnutí judaizmus z doby prvního století nebyl ve skutečnosti náboženstvím opírajícím se o vlastní spravedlnost, ve kterém spasení závisí na lidském úsilí a lidských zásluhách. Farizeové nebyli zákoničtí, ale zdůrazňovali Boží milost. Tento pohled vychází z mimo biblických zdrojů, zejména z rabínských textů z tohoto období. Nesprávné chápání uvedených Pavlových listů a údajně pokřivený pohled na farizeje je přisuzován především protestantským reformátorům z 16. století, především Lutherovi, a pak i mnoha jejich následovníkům.

Předefinování evangelia

Zastánci nových perspektiv přinášejí nový pohled na to, co je to evangelium. Evangelium je dle tohoto pohledu zpráva o Kristově panství, tečka.  Je to prohlášení, že Kristus skrze svou smrt a zmrtvýchvstání byl Bohem vyhlášen za Pána stvoření a krále vesmíru. Všichni můžeme souhlasit s tím, že se jedná o základní biblickou pravdu. Avšak souhlasit již nebudeme s dalším tvrzením zastánců nových perspektiv, že evangelium ve skutečnosti není zpráva o osobním vykoupení jednotlivce z viny a odsouzení, které přináší hřích. Wright píše: „Evangelium není systém toho, jak jsou lidé spaseni… Evangelium přesně řečeno je příběhem, který prohlašuje Ježíše Králem.“ Podle takového pohledu evangelium není o tom, jak hříšník může vyváznout před Božím hněvem, jak může být zachráněn, ale je pouze vyhlášením vítězství.

Zpochybnění učení o ospravedlnění víru

Další charakteristikou hnutí „Pavel v nových perspektivách“ je zpochybňování učení o ospravedlnění vírou a principu „sola fide“. Tvrdí, že protestanti od dob reformace zamlžili a překroutili to, co ve skutečnosti apoštol Pavel učil o ospravedlnění z víry. Když Pavel totiž psal o ospravedlnění, neměl údajně na mysli osobní ospravedlnění, které je spojeno se spasením člověka, ale ve středu zájmu byla otázka, kdo patří do církve, a s ní spojené národní, rasové a sociální záležitosti. Wright doslova píše: „Když Pavel mluví o ospravedlnění, nemá na mysli to, jak se stát křesťanem, ale mnohem více to, jak můžete říct, že někdo je členem rodiny smlouvy… Ospravedlnění v prvním století nebylo o tom, jak někdo může navázat vztah s Bohem…“

Při každé příležitosti je zmenšován nebo zpochybňován důraz na osobní a individuální hřích. Evangelium ve skutečnosti není zprávou o spasení od hříchu a osobní viny, ale pouze prohlášením o tom, že Ježíš je Pánem nade všemi. Ospravedlnění není především o hříchu a odpuštění, ale o tom, kdo patří do církve. V otázce ospravedlnění tedy zastánci nových perspektiv zastávají zcela jiný přístup než reformační teologie.

Wright opakovaně tvrdí, že ospravedlnění je daleko více otázkou kolektivní než individuální a má mnohem více co do činění s totožností církve než s osobním vztahem k Bohu. Pokud Wright spojuje nauku o ospravedlnění s otázkou, jak se hříšník postaví před Boha, dělá to téměř pokaždé v souvislosti s tzv. „konečným ospravedlněním“, které nastoupí teprve v budoucnu, když Bůh bude soudit lidi na základě jejich skutků. Takže Wright a ostatní stoupenci nových perspektiv vnášejí zmatek do záležitosti, zda věřící bude před Bohem ospravedlněn na základě svých skutků nebo pouze na základě Kristova zástupného díla vykoupení, které je jediným a dostatečným důvodem pro naše ospravedlnění. Wright a ostatní stoupenci se tak ve svých tvrzeních vzdalují reformačnímu pojetí a značně se přiklánějí na stranu římskokatolického učení.

Další odlišnosti

Další problém spočívá v odlišném chápání tzv. „skutků Zákona“, o kterých se Pavel zmiňuje v listu Galatským: víme, že člověka nemohou ospravedlnit skutky Zákona, ale jen víra v Ježíše Krista. Proto jsme sami uvěřili v Ježíše Krista, abychom byli ospravedlněni Kristovou vírou, a ne skutky Zákona. Skutky Zákona přece nikoho neospravedlní! (Ga 2,6 B21). Wright tvrdí, že skutky Zákona jsou symbolem dodržování židovských rituálů. Pavel má údajně na mysli obřízku, stravovací pravidla aj. Text z Ga 2,16 a jiné však údajně nepopírají (nenegují) význam záslužných lidských skutků při ospravedlnění člověka.

Wright také opakovaně kritizuje klasický reformační pohled a biblické učení o přičtené Kristově spravedlnosti. Reformace zdůrazňovala, že hříšný člověk může obstát před Bohem pouze na základě Kristovy přičtené spravedlnosti (a nikoliv vlastní), kterou věřící dostává. Wright však píše: „Spravedlnost není předmět, látka nebo plyn, který lze přenášet v soudní síni…“

Ospravedlnění podle Pána Ježíše

Jak reagovat na hnutí „Pavel v nových perspektivách“? Především naše chápání judaizmu z období prvního století by nemělo vycházet z mimo biblických textů, ale z Písma samotného. Jedním z nejlepších míst v Písmu, které vysvětluje, jaký byl judaizmus prvního století a co je to ospravedlnění, je podobenství Pána Ježíše o farizeovi a celníkovi. Podobenství se zcela jasně vztahuje k otázce ospravedlnění jednotlivce před Bohem: Také některým z těch, kdo spoléhali na svou vlastní spravedlnost a ostatními pohrdali, vyprávěl podobenství (Lk 18,9). Podle stoupenců hnutí nových perspektiv farizeové z dob Pána Ježíše a apoštol Pavel neměli problém se spoléháním se na vlastní spravedlnost. Toto Ježíšovo podobenství však říká něco zcela opačného – náboženství farizeů spočívalo právě v tom, že spoléhali na vlastní spravedlnost a pohrdali ostatními. Z textu je také jasné, že Pán Ježíš mluví o ospravedlnění jako o osobní záležitosti jednotlivce ve vztahu k Bohu, která se odehrává již nyní, a nikoliv jako o totožnosti církve či budoucí události, která nastoupí při posledním soudu.

Evangelium, které hlásal apoštol Pavel

Rovněž naše pochopení Pavlovy nauky o ospravedlnění bychom měli odvozovat z Písma a nikoliv z pochybných rabínských textů z prvního století. Podívejme se například na obsah Pavlova kázání v Antiochii, jak jej zaznamenal evangelista Lukáš: Bratři, oznamuji vám, že skrze něj [Krista] se vám zvěstuje odpuštění hříchů. Skrze něj je každý věřící ospravedlněn od všeho, od čeho vás Mojžíšův zákon ospravedlnit nemohl (B21). Je zcela zřejmé, že evangelium, které zvěstoval Pavel, se týkalo na prvním místě osobního odpuštění hříchů. Odpuštění hříchů je podle Pavla totožné s ospravedlněním před Bohem. Jiným textem, který boří teorii nových perspektiv, je Římanům 4,4–6: Ten, kdo koná skutky, nedostává odplatu z milosti, ale z povinnosti. Kdo ale místo skutků věří v Toho, který ospravedlňuje bezbožného, tomu se za spravedlnost počítá jeho víra. Vždyť i David blahoslaví člověka, kterému Bůh přičítá spravedlnost bez skutků. Text opět mluví o ospravedlnění jako o osobní záležitosti týkající se vztahu jednotlivce k Bohu. Pavel zde jasně představuje princip přičtení spravedlnosti jako způsob, kterým Bůh ospravedlňuje hříšného člověka. Tato místa z Písma jsou velmi těžko slučitelná s pojetím nových perspektiv, které vidí ospravedlnění jako kolektivní „členství v rodině smlouvy“.

Nové perspektivy či recyklace starých omylů?

Wright a jeho stoupenci neustále obviňují Luthera a ostatní reformátory, že z důvodu konfliktů, kterými procházeli ve své době, nesprávně pochopili a interpretovali Nový zákon. Avšak ve světle biblických argumentů se zdá, že zastánci nových perspektiv se dvojnásobně provinili v dezinterpretaci novozákonních textů tím, že je vykládají ve světle politické korektnosti 21. století. Jak píše Phil Johnson, nové perspektivy jsou dokonalou směsicí inkluzivizmu (názoru, že všichni jsou Boží děti), postmodernizmu a ekumenizmu. Zastánci nových perspektiv nám chtějí namluvit, že sociální a ekumenické záležitosti měly pro apoštola Pavla větší váhu než otázka, jak obstojí hříšník před spravedlivým Bohem. 

Nové perspektivy nejsou tedy vůbec nové, ale představují pouze novou recyklaci některých závažných omylů, které byly již v minulosti spojeny s duchovním úpadkem. Je proto jistě dobré se přidržet starých perspektiv na učení apoštola Pavla, které právě Luther a reformátoři znovu odhalili a vynesli na světlo Boží.