Zápas o duši:

Dávání (2)

Verze pro tisk

Někteří jste dost staří na to, abyste si pamatovali rockovou skupinu Van Halen. Ve své umělecké smlouvě měli velmi zajímavou klauzuli. Článek 126 stanovoval, že „v zákulisí bude k dispozici mísa bonbonů M&M‘s, ale nebude v ní přítomen jediný bonbon hnědé barvy“. Pokud by skupina přijela a našla jediný hnědý M&M‘s, mohli smlouvu zrušit a obdrželi by celý honorář.

Proč Van Halen tolik nenáviděli hnědé M&M‘s?

Byla to věc bezpečnosti. Byli první velkou skupinou, která pořádala výjimečně dlouhá turné a používala vybavení, které převáželo devět tahačů s návěsem! Chyby byly běžné a mohlo jít o život, obzvláště v případě, kdy by pódium neuneslo všechnu tu váhu. A tak se museli pojistit, že pořadatel čte smlouvu. A proto článek 126. Abych citoval jejich vedoucího zpěváka: „Kdybych přišel do zákulisí a uviděl v té míse hnědou M&M‘s […] řekl bych jim, dobře, hned překontrolujte celou produkci […] a je vám jasné, že máte problém.“[1]

Na první pohled se požadavek zdá hloupý, ale jdete-li do hloubky, najednou je takový detail nesmírně důležitý. Abych to zasadil do biblického rámce: Ti, kdo jsou věrní v nejmenší věci, budou věrní také ve velké (Lk 16,10). A to nás přivádí k dnešnímu tématu – k dávání. Jak můžeme být dobrými správci toho mála nebo toho velkého množství, které jsme obdrželi?

Budeme mluvit o dávání – odpovíme si na otázky: proč, co, kde a jak by měli křesťané dávat. Začněme tedy.

Proč by měli křesťané dávat?

Dáváním ukazujeme, jak veliký je Bůh

Na prvním místě dáváním ukazujeme, jak veliký je Bůh. I Mojžíš byl stejného názoru. V listu Židům se říká, že Kristovo pohanění [Mojžíš] pokládal za větší bohatství než všechny poklady Egypta…(Žd 11,26). Když se Mojžíš vzdal pokladů, které mu nabízel svět, dával tím najevo, že Kristus je cennější; stejně jako muž, který radostně prodal všechno, co měl, aby získal drahocennou perlu (Mt 13,46). Vede nás jednoduchá logika – vzdej se cenného, abys získal něco cennějšího. Dávání Kristu ukazuje, jak drahocenný a jak veliký je náš Bůh

Bůh dává nám, a štědře

Když dáváme, uznáváme nejen, že Bůh má přednost před vším, ale správně reagujeme na to, čím nás Bůh štědře obdarovává skrze evangelium. Pavel říká: Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli (2K 8,9).[2] V Písmu vždy dáváme z duchovní hojnosti, vždyť v Kristu se nám dostalo velikého bohatství, nebeského království. Dáváním tedy uznáváme, jak veliké duchovní hojnosti se nám dostalo skrze evangelium, a přinášíme tím slávu Bohu.

Dávání nám pomáhá růst ve zbožnosti

Dáváme tedy, protože Bůh je toho hoden a protože byl vůči nám skrze Krista více než štědrý, ale dáváme také proto, abychom rostli ve zbožnosti. Podívejme se na několik motivací:

Zaprvé, dávání nám pomáhá udržet naše priority ve správném pořadí. Ježíš řekl: Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce (Mt 6,21). Bůh dává každému omezené množství peněz. Některé potřebujeme, abychom z nich žili. Některé bychom měli nejspíš ušetřit nebo použít ke splacení dluhu, abychom zodpovědně nakládali s tím, co nám Bůh dává. Ale zbytek musíme odevzdat – celý. Protože vše, co zůstává – tedy majetek, který hromadíme, abychom použili biblický termín – je duchovní kyselina. Bude to ujídat z naší oddanosti Kristu. Znamená to, že svou důvěru vkládáme v Boha a ještě v něco jiného, a to nelze: Nemůžete sloužit Bohu i majetku (Mt 6,24).

Zadruhé, dávání nám pomáhá uvědomit si a uznat Boží vlastnické právo na všechno, comáme – patří to především a v konečném důsledku Bohu. Proto Bůh zachází v Malachiášovi tak daleko, že obviňuje Izraelce, kteří nedávali tak, jak jim přikázal, z okrádání Boha (Mal 3,8–10)! Všechno, co máme, patří Bohu – nejen ta část, kterou dáváme stranou pro církev.

Zatřetí, dáváme-li, vyvoláváme tím u ostatních vděčnost a chválu Bohu. Právě v tomto smyslu Pavel rozvíjí svou žádost o dary pro chudé judské křesťany: Neboť služba této oběti nejen doplňuje, v čem mají bratří nedostatek, nýbrž také rozhojňuje díkůvzdání Bohu (2K 9,12). Dávání tedy povzbuzuje ty, kdo obdrželi dar, aby chválili Boha.

Začtvrté, dávání přináší požehnání. Pokud dáváme, získáváme požehnání. Tento biblický princip často není správně chápán. Než se ale vydáme po stopách špatného učení, pojďme nejprve porozumět tomu, co Bůh říká ve svém Slově. Ochotnému dárci Bůh zaslibuje požehnání, a to je pravý důvod, proč bychom měli dávat.

  • Ježíš říká: Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám (Lk 6,38).
  • Pavel říká: Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť ‚radostného dárce miluje Bůh‘ (2K 9, 6–7).

Dáváme, protože každého, kdo dává, čeká odměna. Ta má být naší zbožnou motivací. Ohrnovat nos nad Boží odměnou není zbožné. Naopak, pohrdání hanobí Boha a jeho radost z milosrdenství, které nám může prokazovat. Dávat, abych získal požehnání, je dobré a zbožné.

Někteří takzvaní křesťanští učitelé však princip dávání a odměny naneštěstí nechápou a překrucují Boží zaslíbení. Neporozuměním v této oblasti se proviňují i někteří upřímní evangelikálové. Říkají, že Boží požehnání plynoucí z dávání musí zahrnovat materiální blaho a že platí pro časnost.  Proto nám T. D. Jakes říká, že pokud zasadíme „Miracle Faith Seed“ (zázračné semeno víry) tím, že mu vypíšeme šek, Bůh uzdraví naše manželství nebo naše bankovní účty. Nějaký věrnější, i když stále pomýlený učitel vám může tvrdit, že důvodem, proč nejste schopní vymanit se z dluhu, je to, že pravidelně nepřispíváte na svůj sbor. Všichni podobně pomýlení učitelé, definují požehnání jako štěstí a úspěch podle světských měřítek, namísto Božích. Materiální bohatství však není důvěryhodným měřítkem naší svatosti.

Ve Starém zákoně Bůh skutečně spojil materiální požehnání s poslušností – protože Boží lid byl fyzickým národem na fyzické zemi, která produkovala fyzické, materiální požehnání (Nu 14,8; Dt 28,13–14). Ale tato starozákonní požehání vždycky ukazovala na něco většího a trvalejšího.

Na této straně časové osy historie – po narození Krista – je církev tvořena Božím lidem, který kromě nebe nemá žádnou vlastní zemi. Písmo proto hovoří o odměnách s důrazem na věčná duchovní požehnání, spíše než na současná materiální požehnání (Ef 1,3).[3] Pro nás platí, že důvěra a poslušnost Bohu nám neudílí nárok na světské bohatství a pohodlí. Při čtení Nového zákona vidíme, že Bůh v tomto životě povolává svůj lid k utrpení (2Te 1,4; Sk 9,16). Ale utrpení pro Krista nám přinese požehnání a bohatou odměnu v nebi (Mt 5,11–12). Pokud tedy dáváme, získáme požehnání a to požehnání je zbožnou motivací k tomu, abychom dávali.

Bůh miluje radostného dárce (2K 9,7), protože takový dárce vysílá do okolí informaci, že požehnání, které získává, je cennější než dar, který daroval. Pokud nemám lásku, nedostanu nic, i kdybych dal chudým všechno, co vlastním (1K 13,3). To proto, že dávání z chladného srdce, zdráhavé dávání nevypovídá o Bohu nic dobrého – vykresluje ho to jen jako necitlivého Zadavatele úkolů. Když přijde na dávání, pohnutka znamená všechno.

Ale co když dnes ráno necítíte radost? Sledujete, jak se k vám blíží košíček na sbírku, a díváte se na šek ve své ruce. Přemýšlíte nad všemi těmi věcmi, které by se daly za ty peníze pořídit, ale stejně je odevzdáte s důvěrou, že Boží záměr s těmi penězi je lepší než ten váš. Získali jste tím něco? Samozřejmě, že ano! Jednali jste ve víře, a to vypovídá mnohé o důvěryhodnosti našeho Boha. Bůh nechce litující dárce, protože jejich dary nevypovídají nic o jeho vlastní hodnotě. Ale dary odevzdané uprostřed pokušení? To jsou dary víry, které mají v Božích očích velkou cenu. Bez víry však není možné zalíbit se Bohu (Žd 11,6).

Vaše motivy tedy nemusí být dokonalé, aby bylo vaše dávání věrné. Vždyť jsme hříšní lidé. Ale pokud prostě opravdu nechcete dávat – možná se jen cítíte nuceni dát, aby se sbor dostal z dluhu – pak ovšem nedávejte (2K 9,7). Bůh naše peníze nepotřebuje! Své záměry může naplnit bez nás. Ve své laskavosti nám však dává příležitost, výsadu a radost z účasti na jeho díle. Bylo by pro vás tedy dobré, abyste prozkoumali své srdce a promluvili si o svých pohnutkách s křesťanským přítelem. A pak, až bude vaše srdce v pořádku, přijďte a dejte (srov. Mt 5,23–24) tak, jak jste se rozhodli.

Co by měli křesťané dávat?

Už jsme si tedy řekli „proč“ dávat, ale je zde další veliká otázka, na kterou musíme odpovědět: „Co máme dávat?“ Všimněte si, že jsem neřekl: „Kolik bychom měli dávat?“ V tuto chvíli bych nechal toto téma otevřené.

Ale odpověď na „co“ je jednoduchá. Všechno.

Jak jsem již dříve poznamenal, Bohu patří všechno, co máme – nejen naše peníze – proto i naše dávání zahrnuje daleko více.

Pavel například v listu Římanům 12 píše: Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba (Ř 12,1). V listu Koloským 4 říká: …využijte čas vám svěřený (Ko 4,5). A v 1. Korintským 10 najdeme: Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží (1K 10,31). „Peníze jsou jedním kouskem veliké skládačky toho, jak můžeme využít každý dar, každou příležitost, každý vztah, každý dolar k tomu, abychom vyhlašovali Boží slávu v průběhu každé minuty, kterou nám Bůh na této zemi dává.“

Někdy se domníváme, že Božím záměrem s našimi penězi je, abychom žili z co nejmenšího množství, abychom mohli co nejvíce darovat místnímu sboru. Samozřejmě, že taková oběť je Bohu ke cti. Může to však být jen omezený pohled na to, jak lze Boha našimi penězi uctívat. Už vás někdy napadlo, že by vlastně bylo lepší použít část těch peněz tak, aby vám pomohly ctít Boha lépe i v dalších oblastech vašeho života? Pamatujte, že Bohu vydáte počet z celého svého života – nejen ze svých peněz.

Co byste například řekli manželovi, který by měl pocit, že se jeho žena chová bezbožně, když chce jednou týdně vyrazit na večeři do restaurace. Obzvláště by mu na tom vadilo, že by si mohli dát stejně dobré jídlo doma za poloviční cenu a zbytek darovat. Podpořili byste ho v tom? Pravděpodobně ne, pokud byste mu přáli, aby jeho manželství fungovalo. Možná by Boha potěšilo více, kdyby své peníze použil k budování svého vztahu se ženou, než aby to prostě všechno dal na sbor. Pochválil snad Ježíš v Markovi 7 farizeje za to, že dávali dary Bohu na úkor péče o své rodiče? Samozřejmě že ne!

Vaše peníze mohou způsobit spoustu dobrých věcí. Můžete jimi financovat službu vašeho sboru, ale také jimi můžete zaplatit někoho, kdo opraví vaši toaletu, abyste měli čas na setkání se zoufalým přítelem. Můžete je použít jako Boží zaopatření pro křesťanského přítele, který bojuje s dluhem. Mohli byste se díky nim radovat z Božího stvoření na vrcholu vzdálené hory. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál.

Vaším povoláním coby křesťana je zhodnotit každou příležitost, která se vám naskytne – mnohé z nich mohou těžit z vašich peněz – a utratit každý kousek z vás za projev Boží slávy v tomto životě. Kdybyste se tím chtěli zabývat hlouběji, velmi užitečná kniha je „God at Work“ od Genea Veitha.

Co bychom tedy měli dávat? Všechno – máme vydávat celé své životy k Boží slávě.

Desátky a oběti

Pojďme se nyní zamyslet nad velmi konkrétní otázkou: Kolik peněz bychom měli dávat na sbor?

1. Starozákonní dávání

Je dobré začít starozákonním konceptem desátků, které vlastně sloužily v izraelské ekonomice jako daň z příjmu. Desátek znamenal prostě desetinu a měl být svatý neboli oddělený pro Hospodina. V Izraeli se vybíraly tři různé desátky.

Za prvé, Leviticus 27,30–33 nám říká, že pro Hospodina měl být oddělen desátek z veškeré úrody a stád. Tento desátek byl určen lévijcům a umožňoval jim sloužit při stanu setkávání na plný úvazek, protože za dědictví neobdrželi žádnou zemi. Ti měli zase dávat desátky na podporu kněží (Nu 18,8–32).

Za druhé, v Deuteronomiu vidíme, že desátek z úrody a stád měli lidé jíst v centrální svatyni (Dt 12,17–18; 14,22–23). To je zajímavé – Bůh přikázal svému lidu, aby ušetřil na velký večírek konající se jednou ročně k Jeho cti. Nezapomínejte, že z části přinášíme slávu Bohu i tím, že se těšíme z  Jeho darů způsobem, který Ho ctí (1Tm 4,4). Bůh není krutý lakomec. Rád žehná svému lidu.

Za třetí, vidíme, že každý třetí rok putoval desátek do místního skladu, aby posloužil k nasycení chudých lévijců, cizinců, sirotků a vdov (Dt 14,28–29; 26,12–13).[4]

Kromě těchto tří desátků Izraelci odevzdávali také chrámovou daň (Ex 30,11–16), dobrovolné dary (Dt 12,6), zbytky k paběrkování na polích, které měly být ponechány pro chudé (Lv 19,9–10) a další daně vymáhané během monarchie (2Kr 23,35). Starozákonní systém dávání byl tedy daleko komplexnější a těžko ho lze prezentovat pouhými deseti procenty. To znamená, že pokud jste v dávání nováčci a hledáte dobrý výchozí bod, deset procent vašeho příjmu je dobrý začátek. Vždyť Abraham dal Malkísedekovi také deset procent (Gn 14,20) a i Jákob slíbil Bohu deset procent (Gn 28,22) stovky let předtím, než byl dán zákon. 

2. Novozákonní dávání

Ale pojďme k novozákonní praxi dávání. Je zajímavé, že Nový zákon nikde nepřikazuje, abychom dávali deset procent. Místo toho vidíme v 1. Korintským 16,2 prosté pobídnutí k dávání v souladu s naším příjmem, k čemuž se ještě dostaneme.

Co se tedy stalo s desátky? Desátky, stejně jako zvířecí oběti, svátky, kněžské úřady – to všechno bylo součástí starozákonních Božích předpisů ustanovujících, jak má lid Boha uctívat. Jakmile přichází Ježíš, oznamuje v Kázání na hoře, že naplňuje celý Starý zákon (Mt 5,17). Všechny předpisy týkající se uctívání ve Starém zákoně ukazovaly na něho, jak odhaluje autor listu Židům.

Jakmile se objevil Ježíš, není už těchto věcí zapotřebí, protože je tu někdo větší než chrám (Mt 12,6). Proto Ježíš v Matoušově evangeliu 17,25–26 prohlašuje, že chrámová daň se nevztahuje na jeho následovníky: ‚Co myslíš, Šimone, od koho vybírají pozemští králové poplatky a daně? Od svých synů nebo od cizích lidí?‘ Když odpověděl: ‚Od cizích,‘ pravil mu Ježíš: ‚Synové jsou tedy svobodni.‘ Ježíš byl Boží Syn a my jsme jeho adoptované děti. Proto již nejsme pod starozákonními izraelskými soudními, ekonomickými ani sociálními zákony, ale jsme poddaní nebeského království pod Kristovým zákonem (1K 9,21).

Abychom si to tedy všechno shrnuli: hřešíte, když nedáváte deset procent ze svého příjmu na sbor? Ne nezbytně. Všimněte si, že jsem neřekl „ne“. Protože někteří z vás se vzhledem k tomu, jak Bůh formuje váš život, možná proviňujete tím, že hromadíte peníze, když nedáváte celých 50% svého příjmu. Pro ostatní platí, že Boha těší jejich 5%. Dovolte mi to vysvětlit.

Dávání toho, „co můžete postrádat“, jak jsme to viděli v 1. Korintským 16, má v Písmu další dva rysy.

3.            Dávání jako oběť

První z nich je oběť. Celý Nový zákon nás vyučuje, že následování Ježíše bude zahrnovat sebezapření. Ježíš považuje sebezapření za neodlučitelnou součást křesťanského života. Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne (Mt 16,24). A nejméně při dvou příležitostech jsme svědky oběti  přímo související s dáváním peněz – jednou, když chudá vdova dala všechno, co měla (Mk 12,41—44), a podruhé, když chudí Makedonci dali nad své možnosti (2K 8,2—3).

Můžeme z toho přijmout ponaučení, že bychom všichni měli sloužit Ježíši do té míry, kdy se budeme obětovat. Někteří z nás jsou dokonce povoláváni k takové obětavosti, že budou dávat tolik peněz, až je to bude bolet. V tomto bodě se však musíme vyvarovat dvou omylů.

Prvním omylem je předpoklad, že pokud není váš rozpočet bolestně napjatý, nedáváte dost. To není vždycky pravda. Shromažďovat bohatství není nezbytně hříchem (např. Abraham). Měli bychom však žít život, který je bolestně napjatý, když obětujeme sebe, svá těla jako živé oběti (Ř12,1). Každý z nás se nachází v jiné situaci. Pro některé z nás může být skutečnou obětí rozpočet, pro jiné jejich čas nebo vztahy a tak dále. Měli bychom dávat ve všech těchto oblastech, nebýt ve svých životech sobečtí. Ale to, kde přesně to bude bolet, se u jednotlivých lidí liší. S bolestí však přichází i balzám radosti, neboť máme výsadu ochotně se obětovat pro našeho Spasitele a Krále.

Druhým omylem je, že pohodlí a křesťanství spolu mohou existovat. Jsme přece uprostřed bitvy. Jak Pavel píše Timoteovi: Snášej se mnou všechno zlé jako řádný voják Krista Ježíše. Kdo se dá na vojnu, nezaplétá se do záležitostí obyčejného života; chce obstát před tím, kdo mu velí (2Tm 2,3–4). Jsme povoláni, abychom se obětovali. Přesně to je podstatou následování ukřižovaného Pána. Najděme své pohodlí v Kristu (2K 1,3–7)!

4.         Štědré dávání

Druhým rysem našeho dávání by měla být vlastnost, kterou spatřujeme na každé straně Nového zákona – štědrost. Pavel píše: Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet (2K 9,6). To je staré zemědělské pravidlo – pokud zasadíte málo, neurodí se vám mnoho. Stejně jako věrný hospodář, o kterém jsme si říkali minule. Bůh chce, abychom riskovali a při sázení nebo při štědrém dávání vsadili všechno na něho. Ještě jednou si zopakujme, že naše štědrost je výkladní skříní hojnosti, kterou jsme obdrželi shůry, a proto by všichni křesťané měli být štědří. Měli bychom dávat štědře na podporu svého místního sboru, na podporu misionářů, na potřeby našeho bližního v nouzi, abychom projevili lásku své rodině, abychom povzbudili bratry a sestry v Pánu.

Kolik bychom tedy měli dávat? Všechno, co dáváme, i to, co si necháváme, patří v konečném důsledku Bohu. Kolik peněz byste měli dávat na sbor? Je pravděpodobné, že více, než dáváte dnes. Ale jistě dost nato, abyste mohli před Bohem čestně vyznat, že peníze, které jste si nechali, abyste je utratili jinde, mu přinesou stejnou nebo větší slávu, než kdybyste je darovali. „Dávejte tak, aby peníze, které utrácíte za své vlastní potřeby, přinášely Bohu stejnou nebo větší slávu, než kdybyste je darovali.“[5] To je zlaté pravidlo pro nás všechny. A pro většinu z nás by to znamenalo o hodně víc než 10 procent.

Pojďme hledat odpověď na třetí otázku: Komu by měli křesťané dávat?

Kam by naše peníze měly jít?

Povinnosti

První věc, kterou musíme promyslet, když se rozhodujeme, kam poslat své peníze, jsou oblasti, kde nás Písmo zavazuje. Pojďme začít s naší nejzákladnější zodpovědností. V 1. Timoteovi 5,8 Pavel říká: Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící. Zajištění rodiny se zdá být naší nejzákladnější zodpovědností.

Řekněme však, že jste svou nejzákladnější povinnost splnili. Co dál? Dávejte na místní sbor. V listu Galatským 6,6 Pavel píše: Kdo je vyučován v slovu, nechť se s vyučujícím dělí o všechno potřebné k životu. Zdá se, že to navazuje na starozákonní praxi dávání desátků na podporu lévijců, kteří vyučovali Boží lid. Kolik byste měli dávat na svůj sbor? Neřeknu vám to. Budete muset prozkoumat svá srdce  s ohledem na to, o čem jsme tady mluvili.

Příležitosti

Kromě výše uvedeného si nemyslím, že v Bibli nacházíme další oblasti, kde máme povinnost dávat. Ale vidíme zde příležitosti. Například, Pavel nepřikázal Korintským, aby dali na chudé sbory v Judsku, ale předložil jim to jako vynikající příležitost (2K 8,8). Podobně se vyjadřuje i v listu Galatským 6,10: A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.

Staráte se tedy o svou rodinu, dáváte patřičnou částku na svůj sbor, ale pořád vám zbývají peníze, které nepotřebujete. Co s nimi máte udělat? Snažte se vymyslet nejlepší, nejstrategičtější[6] způsob, jak ty peníze utratit, abyste z nich v poslední den, až budete stát před Kristem, mohli vydat dobrý počet.

Možná dáváte na svůj sbor více peněz, protože s nimi dobře nakládají. Mám naději, že v průběhu času, jak poroste váš příjem, budete na svůj sbor dávat každý rok větší částku. Bůh chce, abychom rostli nejen v naší naději, víře a lásce – chce, abychom také rostli a vynikali v dávání (2K 8,7). Nebo můžete své peníze navíc použít k uspořádání veliké párty ve vaší čtvrti, abyste poznali nové lidi, kteří neznají Pána. Možná dáváte na místní útulek pro bezdomovce nebo na misionáře v zahraničí. Mohli byste půjčovat své auto ve dnech, kdy ho nepoužíváte. Mohli byste půjčit peníze svému křesťanskému příteli, aby se dostal z dluhu.

Poznámka na okraj – myslím si, že jasné biblické vyučování ohledně půjčování peněz nás vede k tomu, že u osobní půjčky bratrovi nebo sestře v Kristu bychom nikdy neměli vymáhat úroky (Ex 22,25; Lk 6,34–36). Ta osoba je přece v nouzi a my máme nemajetným prokazovat milosrdenství. V opačném případě budete vydělávat na jejich situaci.

Existuje množství příležitostí, jak využít vaše peníze. Vaším posláním je rozpoznat, jak z nich můžete vytěžit co nejvíce pro Boží slávu.

Jak by měli křesťané dávat?

Nakonec se pojďme podívat na to, jak bychom měli dávat. Nejprve si ukážeme, co říká Pavel v 1. Korintským 16,2: V první den týdne nechť každý z vás dá stranou, co může postrádat, aby sbírka nezačala teprve tehdy, až k vám přijdu.

Z tohoto verše si můžeme vzít 5 biblických pravidel, a na konci přidáme pro dobrou míru ještě jedno navíc.

Jak bychom tedy měli dávat? Dávání by mělo být…

1. Pravidelné

Měli bychom dávat pravidelně. Pavel říká: „V první den týdne“, kdy se scházela církev. Někdy se bojím, že křesťané jsou ochotnější následovat pravidla daňového úřadu a dávat jen před koncem roku, než aby se řídili biblickými pokyny, tedy dávat pravidelně v průběhu roku. Dávání by mělo být skutkem víry nejen z hlediska toho, kolik dáváme, ale také, kdy dáváme. Oddělujeme prvotiny hned, nebo dáváme z toho, co zbude nakonec?[7] Kromě toho je daleko lepší a odráží to naší důvěru, když dáváme Bohu ochotně v průběhu našeho života, než když jsme přinuceni dát před smrtí.

2. Osobní

Jako jednotlivci máme všichni zodpovědnost dávat. Pavel říká „každý z vás“. Nemůžeme si myslet, že dává-li sbor, dáváme tím pádem i my.

3. Plánované

Měli bychom si své dávání pořádně promyslet. Pavel říká, abychom odkládali stranou. Když plánujeme svůj rozpočet, měli bychom plánovat i svůj dar. Pavel píše v 2. Korintským 9,7: Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl. Toto je rozhodnutí, za které byste se měli modlit a přemýšlet o něm – nemá to být rozhodnutí udělané v neděli ráno během okamžiku.

4. Progresivní

Měli bychom dávat podle svých prostředků. Pavel říká, abychom dávali podle toho, co můžeme postrádat. To neznamená, že každý musí dát konkrétní částku, jako třeba 1 000 dolarů. Ani to neznamená, že každý musí dát konkrétní procento, jako třeba deset procent. Dávat progresivně spíše znamená, že čím víc prosperity nám Bůh dopřává, tím více bychom měli dobrovolně dávat (2K 8,2–3 a 12–15).

Řekněme například, že věřící A má příjem 30 tisíc dolarů za rok a věřící B vydělá 60 tisíc dolarů za rok. Oba dávají deset procent ze svého příjmu. Řekněme, že jejich situace je jinak stejná – dává věřící B progresivně? Ne, nedává. Po odevzdání daru zůstalo věřícímu A na živobytí 27 tisíc dolarů a věřící B má 54 tisíc neboli dvakrát tolik. Věřící B by mohl dát i dvacet procent a pořád by mu zůstalo o 20 tisíc víc než věřícímu A.[8]

Dávat progresivně tedy znamená, že čím více máte, tím více byste měli dávat. Není to jen o dávání větší částky peněz, ale také o vyšším procentu. A tak když vám zvýší plat, máte možnost začít dávat vyšší procento z vašeho příjmu. Pamatujte, že znakem štědrosti není, kolik dáváme, ale kolik nám zůstává.

5. Hojné

Naše dávání má být štědré. Pavel uzavírá své pokyny slovy: …aby sbírka nezačala teprve tehdy, až k vám přijdu. Každý z nás by měl dávat tolik, kolik se rozhodl ve svém srdci (2K 9,6–7), když uvážil vše, co nám Bůh daroval v Kristu.

6. Skryté

A nakonec nezapomeňme na Ježíšovo vyučování v Matouši 6,3–4: …ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto… Veřejné skutky uctívání, jako je odevzdání daru během bohoslužby, přináší Bohu chválu. Neměli bychom však dávat proto, abychom získali uznání, nebo od Boha nedostaneme žádnou odměnu.

Závěr

Pojďme uzavřít naše vyučování. Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere (Sk 20,35). To jsou Ježíšova slova a jsou skutečně pravdivá. Jedna z největších křesťanských radostí je být schopen dávat více. Z pohledu na ovoce naší práce mnohonásobně rozmnožené v životech ostatních plyne obrovské uspokojení. Peníze jsou mocná věc, a když je používáme správně, mají potenciál konat neuvěřitelné dobro. To je úžasný pocit. Mám naději, že jsme schopní vyniknout v milosti dávání. A když budeme věrní v málu, Bůh nám s radostí svěří více.

 




[1] D. L. Roth, Crazy from the Heat (Šílený z horka)

[2] Při popisování evangelia se často používá terminologie týkající se peněz, jako třeba že Kristus nás vykoupil nebo vyplatil svou krví.

[3] To samozřejmě neznamená, že nám Bůh nepožehná materiálně (např. Fp 4,19 ukazuje, že Bůh se stará o naše fyzické potřeby).

[4] Tento třetí desátek mohl být součástí druhého desátku, Deuteronomium 12,17–18.

[5] Jestli to, co uděláme se svými penězi, přinese Bohu více slávy, je těžko vyčíslitelné. V této oblasti existuje velká míra křesťanské svobody. Je to však také oblast, kde by bylo dobré vyžádat si moudrou radu, jak nejlépe použít své peníze pro Boží slávu.

[6] Jednat strategicky v otázce peněz v podstatě znamená, že se nechováme bezohledně a nepromyšleně. I když nemůžeme v plné míře vědět, jak si Bůh naše peníze ve svém plánu použije, můžeme se snažit být věrní tím, že budeme promýšlet, jak je utratit pro Boží slávu.

[7] V Exodus 36, když Mojžíš žádal o dobrovolné dary na postavení svatyně, dali Izraelité tolik, že Mojžíš musel nařídit, aby přestali dávat. Někteří lidé se však opozdili, a tím ztratili příležitost uposlechnout.

[8] Upraveno podle Financial Faithfulness od J. Hamptona Keathleyho, (http://bible.org/article/financial-faithfulness).

[9] D. W. Jones & R. W. Woodbridge, Health, Wealth & Happiness: Has the Prosperity Gospel Overshadowed the Gospel of Christ? (Zdraví, bohatství a štěstí: Zastínilo evangelium prosperity Kristovo evangelium?), str. 59-60.