Zápas o duši:

Zkažený systém (1)

Verze pro tisk

Je smutnou skutečností, že po smrti apoštolů začala církev opouštět Kristovu zjevenou vůli, když si sama pro sebe vymyslela systém vedení církve. Zamysleme se nad slovem „hierarchie“, se kterým jsme se už setkali a které se bude objevovat znovu a znovu. V Kristových sborech samozřejmě existuje novozákonní hierarchie. Dokud žili apoštolové, byli ustanoveni nad celým Božím lidem, nad všemi Kristovými sbory, a spolu se staršími, dohlížiteli, biskupy, vedoucími (jak už jsem vysvětlil, tyto názvy jsou prakticky synonymy) řídili místní sbory v rámci jasně vytyčených mezí. Pavel ve svém listu určeném věřícím mluvil jasně o těch, kdo jsou vašimi představenými v Kristu (1Te 5,12, viz také Žd 13,17). V daném smyslu zde tedy můžeme hovořit o novozákonní hierarchii. V této kapitole bych se však rád podíval na to, jak Otcové zničili tento novozákonní vzorec. Jedním z významných znaků jejich odklonu bylo zavedení nebiblické, světské hierarchie. V Kristových sborech takové počínání bylo a zůstává odporné. A proto, když se ve zbytku této knihy objeví slovo „hierarchie“, musí rozhodnout kontext, zda hovoříme o jeho řádném novozákonním použití, nebo o tom deformovaném – odporném vynálezu, který během minulých dvou tisíciletí tolik ublížil Kristově církvi.

Dovolme teď Johnu Owenovi, aby shrnul dosud vyřčené a dovedl nás do další fáze:

„Když byl na počátku skrze službu apoštolů založen sbor, nějaký čas se mu dostávalo jejich bezprostřední péče a dohledu a poté ho obvykle svěřili do služby nějakých evangelistů. […] A v tomto stavu pokračovaly [sbory], dokud se mezi nimi nenašli tací, z nichž by se stali dohlížitelé a učitelé ostatních (2Tm 2,2; Sk 14,23; Tt 1,5). Po jejich smrti byli k této práci povoláni a sborem vybráni další z jejich středu. A tak bylo postaráno o zachování a postupné rozrůstání sborů. […] A tento řád, totiž že církevní učitelé by měli být vzděláváni v církvi, pokračoval ničím neporušen do otevření veřejné školy v Alexandrii.“

Owen zmínil v tomto úryvku několik závažných bodů. Kdyby ti z nás, kteří považují Owena za jednoho z nejlepších učitelů (což je v mnoha oblastech i můj případ), aplikovali jeho učení do každodenního života sboru, současné sbory by vypadaly úplně jinak!

Tím se dostáváme k dalšímu kroku. Nepřehlédněte Owenovu zmínku o „porušení“ novozákonního systému. V jednom ohledu se však mýlil. Owen mylně předpokládal, že biblický systém se udržel až „do otevření veřejné školy v Alexandrii“, která vznikla na konci druhého století. To ale není pravda! Rád bych vám dokázal, že to zlo zapustilo kořeny už dlouho předtím. Jednoduchý, jasný biblický systém církevního vedení a péče byl rychle zničen a důsledek toho sahá až k nám. Tento stav působil po celá staletí nezměrné škody a stále ještě škodí. Slovy Johna Owena, je katastrofou nesmírných rozměrů, že tento biblický proces pokračoval „neporušen“ jen několik málo let. Skutečností zůstává, jak jsem již řekl, že biblický systém byl v krátké době zničen, církev odpadla – nebo se odvrátila – od svého původního vzoru a vymyslela si vlastní způsob, jak bude věci dělat. To všechno mělo samozřejmě nejhroznější následky. Vyjádřeno Clarksonovými slovy, bylo to „strašlivé darebáctví“. Na to se nyní zaměřím.

Nový zákon nás varuje, abychom očekávali útok na každou doktrínu a praxi zavedenou Kristem, abychom se na něj připravili a abychom mu odolali (např. Ř 16,17–19; 1Tm 4,1–8; 2Tm 3,1–9 a 13–17; 4,1–5, Ju 3–4). Dějiny zachycují bezpočet příkladů takových útoků v každé době. Myslím, že můžeme s jistotou prohlásit, že neexistuje jediná Kristova doktrína nebo příkaz, které by unikly pozornosti falešných učitelů. V neposlední řadě biblický, pevný systém církevního vedení a vyučování, péče a vzdělávání, jež vychází z kněžství všech věřících a je jeho nedílnou součástí, byl zmrzačen k nepoznání. Zrovna tak jako Jarobeám, syn Nebatův, zničil svými invencemi uctívání Izraele (1Kr 12,26–33; 13,33–34; 14,7–9 a 14–16), tak lidé napadli a pokřivili novozákonní církevní život a pořádek – a se stejným katastrofickými důsledky pro sbory. Stejně jako Jarobeám, jenž svedl Izrael do hříchu (1Kr 15,34; 16,2, 19, 26, 31; 2Kr 3,3; 10,31; 13,2 a 11; 14,24; 15,9 a 18, 24, 28 atd.), by měli být nechvalně proslulí učitelé, kteří do sborů zavedli novoty. Je smutné, že to tak není. Dokonce dochází k pravému opaku. Mnozí současní reformovaní a evangelikální učitelé se čím dál více vracejí k Otcům.

V otázce řízení sboru musíme hledat vyváženost. Existují dvě hlavní nebezpečí – vzpurné ovce a tyranští pastýři. Věřící musejí uznávat, oceňovat, respektovat, ctít, odměňovat, následovat, poslouchat a poddávat se svým starším (1K 16,15–16; 1Te 5,12–13, 1Tm 5,17–19; Žd 13,17). Co se učitelů týče, nesmějí zneužívat svou pozici k vytváření kultury závislosti, a tím prakticky eliminovat kněžství všech věřících. Jejich služba by měla spíše povzbuzovat a vzdělávat věřící ke zlepšení jejich výkonu ve službě celému tělu. Vezmeme-li to z druhé strany, bezmyšlenkovitá poslušnost věřících ustanovenému služebníkovi je špatná. Věřící nesmějí nikdy slepě přijímat učení svých starších, ale vždy ho musejí srovnávat s Božím slovem (Sk 17,11; 1K 10,15; 1 Te 5,21; 1J 4,1). Nesmějí naslouchat učiteli, který nevyučuje evangelium, ať je to sebelaskavější muž (Ga 1,6–10). A pokud starší hřeší, musí být stejně jako každý jiný člen sboru napomenut – dokonce ještě důrazněji (1Tm 5,19–20). Starší nesmí nikdy panovat nad církví (1Pt 5,1–3), plést si autoritářství s autoritou. Je smutné, že stejně jako Izraeli pod starou smlouvou (Jr 5,31), i věřícím se příliš často zamlouvá nesprávné nakládání s Kristovým řádem. Jsou rádi, když nad nimi někdo panuje, rádi podřizují věci někomu jinému, kdo za ně převezme veškerou zodpovědnost a bude za ně myslet. Říkám, že se jim to líbí! Zprošťuje je to povinnosti myslet sám za sebe a převzít zodpovědnost za duši svou i za duše ostatních. Zjednodušuje jim to život, prostě předají všechno muži ve vedoucí pozici. Výsledkem je, že je pro ně až moc jednoduché přijmout bez pochybností všechno, co vyjde z kazatelny. A to vede nevyhnutelně k profesionalizaci – služebníci se stávají Služebníky, pak SLUŽEBNÍKY a nakonec SLUŽEBNÍKY. Nikdy bychom neměli zapomínat, že i ti nejlepší učitelé jsou jen lidé, jen služebníci. Pavel to vyjádřil následovně: Kdo je vlastně Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci… (1K 3,5). Jen služebníci. Jen! Nevynechejte to „jen“!

Mé užití slova „profesionalizace“ může mást, někoho dokonce urazit. Je to tak důležitá, tak delikátní otázka a vyskytují se zde tak jemné nuance, že musím vysvětlit, co tím myslím a pokusím se odstranit každé nedorozumění. Ani na chvíli netvrdím, že nekompetentní služba je nějakou ctností. Vůbec ne. Spíše se snažím vznést protest proti představě služby coby profese, práce, kariéry. A když to říkám, nemám v úmyslu znevážit kohokoliv, kdo oddal svůj život službě Bohu a dělá všechno pro to, aby byl ve vykonávání svého povolání co nejzdatnější, ale obávám se, že „duchovní v hábitu“ má svůj protějšek i v řadách nonkonformistů. Tato „profesionalizace“ začala u Otců a od té doby zamořuje sbory. Nese s sebou ošklivý přídech. Nemyslím si, že nejlepší ilustrací věřícího je někdo neznalý a nekompetentní, jak sedí před „expertem“, „mužem, který to ví nejlépe“, profesionálem. Avšak zde mi opět dovolte opravit možné nedorozumění plynoucí z toho, co říkám. Je v naprostém pořádku, když se věřící učí od schopného, obdarovaného učitele – proto Bůh vyzdvihuje službu vyučování! Ale nesmíme dovolit, aby byl učitel vyvyšován ve špatném smyslu slova. Vím, že je velmi složité všechno správně vyvážit, ale je to životně důležité.

Zdá se mi, že profesionál je vyčleněn, je nestranný. Vzpomínám si, jak jsem před několika lety reagoval na svého praktického doktora, když jsme probírali mé příznaky a mně se zdálo, že si to potřebuje promyslet. V dobrém úmyslu jsem vyhrkl: „Nedělejte si o mě starosti.“ Rychle mě vyvedl z omylu: „Nedělám si starosti o vás!“ A měl samozřejmě úplnou pravdu. Kdyby si o mě jako o pacienta praktický doktor dělal starosti, byl by to špatný doktor. Musí být objektivní. Vybavuji si, jak mi můj zubař řekl, že je jeho syn v nemocnici, protože mu trhají zub moudrosti. „Bylo to na vás moc komplikované?“ zeptal jsem se. „Ne,“ ujistil mě, „ale příbuzné neošetřuji! Jednou jsem to zkusil a už nikdy více. Pro pacienta je to daleko těžší.“ Když pracoval s příbuzným, když byl osobně zainteresovaný, nemohl být nestranný, profesionální. V křesle konzultanta chceme vidět profesionála. Chceme profesionála, když už se k nám někdo blíží se zubní vrtačkou v ruce. Ale nechceme profesionalizaci ve sborech.

Jistě, když mluvím proti profesionalizaci, nemám tím na mysli, že by v církvi měl být binec. Spíše se chci zbavit profesionalizace krmené patolízalstvím – toho, co Spurgeon nazýval „zdáním služebnosti“, toho, co z některých služebníků „od hlavy k patě, odíváním, tónem, způsobem, vázankou a botami… dělá faráře do takové míry, že není vidět žádná část jejich lidství“, jinými slovy, jsou z nich „naškrobení služebníci“. „Ve chvíli, kdy někteří muži vstoupí na kazatelnu, nechávají za sebou vlastní osobnost a stávají se stejně úřední jako farní kostelník. A mohli by se téměř naparovat s farizeji, že nejsou jako ostatní lidé, i když by bylo rouháním za to Bohu děkovat… Jakmile mají ten talár na sobě, jak často se ukáže, že je pro ně rouškou jejich pravého já a zženštilým symbolem oficiálnosti!“ Jen bych rád dodal, že tato profesionalizace se neprojevuje jen za kazatelnou a jen v taláru.

Mám důvod, proč jsem několik řádků věnoval vysvětlení, co myslím pojmem „profesionalizace“. Jsem totiž přesvědčen, že služebník, starší, učitel ustanovený podle novozákonních pravidel, určitě není vyčleněný. Je zapojený. V tomto smyslu je „neprofesionál“.

Sbory mohou pobízet k profesionalizaci, když služebníky až příliš vyvyšují, což se často děje. Dovolte mi uvést krátkou ilustraci: „Dostal jsem se do diskuze s reformovanou baptistickou dámou s mnohaletou zkušeností. Když jsem ji požádal, aby mi vysvětlila, co si myslí, že jistý text znamená, odpověděla, že na to máme služebníky.“ A to je jen jeden příklad. Věřící obecně dělají ze služebníků více, než jsou. Důkaz toho lze vidět na první pohled. Kolik věřících a sborů by použilo slovo „jen“, když – na chvíli připusťme tyto výrazy – mluví o svém Služebníku nebo Pastorovi? (Používám velká písmena, protože se o nich mluví takovým způsobem.) Čtenáři, už jsi někdy slyšel, že by o svém pastorovi řekli: „On je jen služebník?“ (Spíše řeknou: „On je Služebník.“) Pavel ale tak mluvil! Právě jsem se zeptal, kolik lidí v tomto kontextu používá slovo „jen“. Měl jsem říct, jak málo lidí by použilo „jen“ ve stejném smyslu jako Pavel (1K 3,5).

A znovu, nechtěl bych být nesprávně pochopen. Kázání nesnižuji v žádném směru. Ani nejsem proto, aby si někdo k nedělnímu obědu pochutnával na „(z)praženém pastorovi“! Na druhé straně bych si přál, aby u oběda probíhaly hlubší diskuze o kázání! V každém případě, pokud mě někdo obviní ze znevažování kázání na základě toho, co jsem právě řekl, má špatného adresáta. Měl by to obvinění adresovat tomu, komu právem náleží – apoštolovi. Vždyť on to řekl jako první (1K 3,5). A nesnižoval tím ani kázání ani kazatele!

To, proti čemu píšu, je častý omyl – ještě hůř, zkaženost – vyzdvihování kazatele, staršího do pozice, která jim nikdy nenáležela. Zpochybňuji běžnou představu „zvláštního Služebníka“ sboru a zpochybňuji ji, protože se nenachází nikde v Bibli. Musíme se zbavit tohoto nebiblického vyvyšování „zvláštního Služebníka“ a „zvláštní Služby“ a začít myslet biblicky. Pro věřícího a pro sbor existuje jediný duch, který uctívá Boha, jediný bezpečný a jistý způsob, a to je vrátit se k Písmu a upnout se k němu.

Služebníci žel mohou zbloudit (např. Ř 16,17; 1Tm 1,3; 6,3). Pavel se bál o Korintské a říkal jim: Obávám se však, […] aby totiž vaše mysl neztratila nevinnost a neodvrátila se od upřímné oddanosti Kristu. Jak by se to mohlo stát? Když někdo přijde a zvěstuje jiného Ježíše, než jsme my zvěstovali, nebo vám nabízí jiného ducha, než jste dostali, nebo jiné evangelium, než jste přijali, klidně to snášíte! (2K 11,3–4). Vzpomeňte si, že Korintští dělali z lidí příliš – budu o tom ještě mluvit – a právě konkrétně tento sklon je vystavil nebezpečí, že budou oklamáni služebníky. Pavel jim řekl, že musejí obnovit svůj biblický pohled a zbavit se svého naivního postoje ke „služebníkům“ a jejich „službě“.

Chyba samozřejmě nespočívá jen na členech. I služebník může mít v oblibě – a dokonce k němu pobízet – postoj k sobě jako k profesionálovi, může se mu líbit, že se o něm smýšlí jako o „Hospodinově pomazaném“, který je nezpochybnitelný. Ale ať už to přišlo odkudkoliv, přehnaná úcta k člověku je špatná.

Proč? Protože pokud je služebník zveličován, číhá poblíž nesmírné nebezpečí. Lidé si mohou myslet, že služebník je nezpochybnitelný, a může si to myslet i sám služebník. V listu Galatským Pavel učinil takovému postoji přítrž. Neztrácel čas vysvětlováním svých obav, ale rovnou nazval věci pravým jménem a hromoval: Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet! (Ga 1,8–9). Pavel řekl: „Někdo“ – anděl, takzvaný apoštol, služebník, „my“! Kdokoliv! Žádný služebník není mimo kontrolu.

Tento apoštolův výrok je jedinou bezpečnou cestou. Vždyť Duch svatý považoval za správné pochválit Berojské za jejich pozorný přístup ke kazatelům, obzvláště za jejich ochotu zkontrolovat v Písmu to, co od nich slyšeli (Sk 17,11). Nezastrašilo je, že k nim mluví Pavel! Tak je to správně! Musíme pěstovat stejného ducha. Nesmíme zveličovat služebníky. Je ale příliš mnoho těch, kdo to dělají!

Jak jsme se dostali do takového stavu? Mohu to velmi jednoduše shrnout. Nedlouho po smrti posledního apoštola Otcové (možná nevědomky) započali proces, který vedl k pokřivení Kristových ustanovení a v konečném důsledku k nahrazení všeobecného kněžství všech věřících. Byla to jejich vlastní invence založená na smísení židovských a pohanských myšlenek – jedná se zejména o zvláštní kněžství několika málo mužů. Čtenáři, v té jedné větě vězí spousta zneužívání, pohoršení a strádání. Ve stínu toho žijeme až dodnes.

Dovolte mi načrtnout, jak tato zkaženost vznikla a rozšířila se. Stejně jako v první kapitole rozdělím vyučování do dvou bodů, ale v opačném pořadí. Zaprvé, podívám se na zničení novozákonního učení o vedení církve. Zadruhé, podívám se na s tím související zničení kněžství všech věřících. Jakmile překroucené církevní vedení vstoupilo do široce otevřených předních dveří, novozákonní kněžství všech věřících bylo omezeno na okruh služebníků v první řadě, pak bylo připomínáno méně a méně, až se nakonec vytratilo zadními vrátky a odebralo se do nejasné mlhy. Jeho zánik oplakával stále menší počet lidí, kteří si stejně jako zvířata na zdevastované farmě pod vedením prasat v knize „Farma zvířat“ už jen mlhavě vybavovali staré dobré časy. Někteří – „heretici“ – měli tu „drzost“ číst Bibli sami pro sebe a upozorňovat na císařovu nahotu, ale byli rychle označeni za otravy. Jak se zkaženost usazovala a upevňovala, moc církve se stále více koncentrovala do rukou vládnoucí třídy, zatímco nevzdělané, nevyučené miliony strádaly v rostoucí temnotě a pověrčivosti, drženy bezpečně na místě, kde je jejich vládci chtěli mít. Vládci, kteří drželi a ovládali všechny důležité páky moci – náboženské, politické i sociální. A tak se zástupy – tělem, myslí i duší - dostaly do otroctví církevní hierarchie. Skutečné utrpení! Dovolte mi předložit podrobnosti.

Zničení novozákonního vedení sborů

Zlo se velmi rychle uchytilo. Bylo nevyhnutelné – jako jeden z následků pádu. Dějiny Izraele potvrzují, jak lehce dokáže Boží lid sklouznout k porušování jeho slova. Tak tomu bylo i v době apoštolů, kdy někteří starší začínali opanovávat sbory. A proto měl Petr potřebu takovou praxi odmítnout (1Pt 5,1–5) a Jan varoval před Diotrefem (3J 9–10). Povšimněte si té skutečnosti. Jakmile vyvstal problém, apoštolové ho uviděli, postavili se mu, potřeli ho a veřejně odsoudili. Otcové museli ve své době přirozeně čelit podobným záležitostem. A když narazili na problém, měli po ruce už připravenou apoštolskou šablonu. Nepotřebovali ani neměli oprávnění vymýšlet svá vlastní řešení. To samé samozřejmě platí i pro nás.

Byl-li Kristův systém porušován už za dnů apoštolů, koncem prvního století se po smrti posledního apoštola, Jana, věci daly do pohybu a s úsvitem doby Otců nabraly rychlé otáčky. Byly přijaty zdánlivě malé změny, což rychle vedlo k vytvoření systému církevního vedení, který se tomu novozákonnímu v ničem nepodobal. A toto dědictví je stále s námi. Nebyli jsme schopní setřást ho. Ve většině případů ho církve setřást ani nechtějí. I když si to možná neuvědomují, naprostá většina církví je z velké míry ovlivňována nebiblickými myšlenkami, které byly poprvé přijaty za těch dávných dnů.

Jak se apoštolská doba blížila ke konci, otázka autority byla velkým problémem, který sbory zaměstnával. Kdo nahradí apoštoly? Jak bude zachována autorita mezi Božím lidem? Kdo určí, co učili apoštolové? Kdo rozhodne o pravém výkladu Písma závazném pro všechny křesťany? […] pod sluncem není nic nového (Kaz 1,9)! Pilát se zeptal: Co je pravda? (J 18,38). I první věřící to museli řešit. Jak můžeme říct, kdo mluví pravdu? Kde můžeme najít pravdu? Kdo ji definuje? A jaká byla jejich odpověď? Bible je jasná. Písmo v ruce, v mysli a srdci věřících, kteří mají Ducha Božího, taková je novozákonní cesta (Sk 17,11; 20,32; 2Tm 3,14 – 4,5; 1J 2,27). Srovnejte to s tím, co bude následovat.

Navíc, zatímco novozákonní sbory byly oddělené a nezávislé, Otcové pociťovali zoufalou potřebu, alespoň si to mysleli, nějakého systému nebo organizace, která by sjednotila roztroušené sbory a uchránila je tak před rozpadem tváří v tvář množství různých nepřátel.

A tak Otcové, místo aby se drželi pevného systému předloženého v Novém zákoně – vlastně se ani neptali, zda Nový zákon ospravedlňuje věci, které přijali – vymysleli jiné způsoby spojování sborů, jejich řízení a vyučování. Jakmile se tento nový fenomén objevil, nad nezávislými Kristovými sbory se začalo stmívat a brzy je obklopila nepropustná temnota.

Je načase promluvit o katolické – nebo obecné – církvi.

Na všech změnách, které následovaly, je pro mě nejpozoruhodnější, jak rychle po smrti posledního apoštola tato katolická nebo obecná církev odpadla od novozákonního pohledu na vedení sboru. Rychlost této degenerace bere dech. Připomíná mi Izrael v době po smrti Jozua.

Izrael sloužil Hospodinu po celou dobu Jozuovu i po celou dobu starších, kteří Jozua přežili a znali celé Hospodinovo dílo, které pro Izraele vykonal. (Joz 24,31)

Kniha Soudců zaznamenává totéž (Sd 2,7). A na to chci právě upozornit: Též celé ono pokolení se odebralo ke svým otcům. Po nich nastoupilo jiné pokolení, které neznalo Hospodina ani jeho dílo, jež pro Izraele vykonal. Izraelci se dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích, a sloužili baalům. Opustili Hospodina, Boha svých otců […] Chodili za jinými bohy, za božstvy těch národů, které byly kolem nich, a klaněli se jim. Tak Hospodina uráželi. Opustili Hospodina a sloužili Baalovi a Aštoretě (Sd 2,10–13).

Neříkám, že to přesně odráží dobu Otců. Ale je to velmi podobné. Vždyť po smrti posledního apoštola, během krátké doby Otcové vymysleli a začali vyvíjet zcela nový způsob vedení sborů. Je smutné, že tento problém a svůj omyl zhoršili tím, že vzali biblická slova a připsali jim zcela nový význam. Předvídali Valihracha a přijali (pokud nevynalezli) jeho filozofii. Valihrach? Vzpomeňte si, jak byla Alenka v říši divů od Lewise Carrolla zmatená. Valihrach prohlásil: „Když použiju slovo, znamená přesně to, co se rozhodnu, že znamená, nic víc nic míň.“ Tak to udělali Otcové! Kdyby pro své invence vymysleli nová slova, všichni bychom viděli jejich omyly jasněji. Ale to neudělali!

A teď si říkám, jestli by to konec konců vůbec k něčemu bylo. Neboť když Otcové čas od času hledali slova mimo Bibli, kam si pro ně šli? K pohanům. K pohanům, prosím! To přesně udělali. Šli k pohanům. Jak jsem již vysvětlil v dřívějších pracích, tím, že opustili křest věřících a vynalezli křest novorozeňat, si Otcové obhájili přijímání neobrácených pohanů do církve. A tito pohané přirozeně přinesli své pohanské myšlenky s sebou. Církevní autority byly ochotny se takovým myšlenkám přizpůsobit. Některé se jim dokonce líbily. Ať tak či tak, některé převzaly a „pokřesťanštily“ je. Byla to katastrofa.

Katastrofa, ano – ale těžko nepředvídatelná, že? Neboť Otcové při svém opouštění Nového zákona vynalezli svůj vlastní způsob obrácení. Tím do církve přitáhli neobrácené pohany, a aby je udrželi, museli přijmout jejich principy a praktiky. V Novém zákoně byli pohané znovuzrození, činili pokání, uvěřili a byli pokřtěni. Opustili své modly – své pohanské cesty a myšlenky – a místo toho se obrátili k Bohu a poddali se Kristovu panování (Mt 28,19–20; Sk 19,18–20; 1K 12,2; 1Te 1,5–10; 1Pt 4,3–4). Apoštolové to tak vyžadovali (Sk 14,11–18; 17,22–31). Otcové jejich učení opustili a sklidili následky. Nemohu si odpustit, abych nepoukázal na to, že současné sbory, které „upravují“ evangelium, aby přitáhli neobrácené a poté se jim přizpůsobili, brzy zjistí, že musejí sklidit podobnou úrodu.

A tak Otcové přijali pohanská slova a pohanské myšlenky. Jako příklad nám dobře poslouží „svátosti“. J. E. Riddle uvádí, že okolo roku 200: „Tertulián začal používat výraz sacramentum pro […] křest a večeři Páně […] Odtud se dostalo používání slova „svátost“ do křesťanské teologie – slovo najednou nejednoznačné a obrazné [a navíc vypůjčené od pohanů, pozn. autora], které jsme si mohli ušetřit. Tento výraz, nesprávně vyložený či nesprávně pochopený [!], napomáhal k přijímání falešných doktrín a mylných názorů.” I když je to tragické, skutečnost, že Otcové používali pohanská slova, dnešní věřící ani v nejmenším nevzrušuje a nebrání jim to docela bezstarostně v jejich užívání pokračovat. O svátostech mluvily v průběhu staletí celé miliony – buď si to neuvědomovaly, a nebo jim bylo jedno, že k popisu Kristových nařízení používají pohanské slovo. Nevedu spor o pouhá slova. Následky jsou totiž strašné.

Je načase, abych načrtl dějiny této zkaženosti.