Jedním z největších problémů současné křesťanské církve je nedostatek a často přímo neschopnost biblického rozlišování. Nemůžeme se tomu ale příliš divit. V posledních letech jsme svědky toho, jak je samotnými křesťany v masivním měřítku odmítáno zdravé biblické učení, doktríny, s tím, že nepotřebujeme učení, ale zkušenosti. Důležitá je prý touha, nikoliv informace. Přímým důsledkem je, že mnozí křesťané dnes nejsou schopni jasně a srozumitelně vysvětlit, čemu doopravdy věří, a udělat to tak, aby to mělo hlavu a patu. Dalším důsledkem je, že mnozí rozlišují „srdcem“, tedy podle toho, jak to či ono cítí, místo aby použili jasné měřítko Božího slova.

Nelze se tedy divit, že křesťané nejsou schopní správně duchovně rozlišovat. Falešnou bankovku pozná ten, kdo dobře zná tu pravou. Pokud nezná pravou bankovku důkladně a nezná její bezpečnostní znaky, potom bude každý trochu lepší padělek pokládat za skutečnou a hodnotnou měnu. Úplně stejně je tomu se zdravým učením a s evangeliem.

Ježíš řekl svým učedníkům:

  • Dávejte pozor na to, co slyšíte! Jakou mírou měříte, takovou vám bude naměřeno, a ještě přidáno. Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude odňato i to co má. (Mk 4,24-25)

Rozlišování začíná u poslouchání. Dávejte dobrý pozor na to, co posloucháte. Naše rozlišování musí začínat na tomto místě – tedy v církvi, v kázání. To je základ. Dobré kázání už svou formou učí rozlišovat. Petr říká:

  • Kdo káže, ať zvěstuje slovo Boží. (1 Pt 4,11)

Kázání, které vychází z textu Božího slova, skutečně pomáhá, buduje a v neposlední řadě učí lidi rozlišovat. Každé jiné kázání vede ke znehodnocení Božího slova, zatemnění zdravého učení a k neschopnosti rozpoznat pravdu od lži. I kázání, které nevykládá přímo text Božího slova, ale mluví o nějakém tématu, musí z Božího slova vycházet a na Božím slově stavět. Nelze přečíst text Písma a použijí ho jako odrazový můstek pro své vlastní myšlenky a nápady. Ale skutečnost, že nějaký text něco zmiňuje, ještě neznamená, že to právě to, co nám chce Bůh v daném textu říci.

Když tedy posloucháme kázání, měli bychom si klást dvě základní otázky: 1. Skutečně text Božího slova obsahuje to, co kazatel říká? 2. Dává text ve světle kazatelova výkladu stále ještě smysl?

1. Je to v textu?

Toto je základní test, který může udělat úplně každý věřící – položit si otázku, zda to, co slyší, je skutečně v textu Božího slova. Ovšem toto zkoumání začíná u nás samotných, protože obvykle vidíme přesně to, co vidět chceme.

Typickým příkladem může být způsob, jak Svědkové Jehovovi vysvětlují, že Ježíš Kristus je archanděl Michael. Když se jich na to zeptáte, tak vás obvykle odkážou na 1 Te 4,16, kde čteme:

  • Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve… (1 Te 4,16)

Je zjevné, že text o tom vůbec nemluví. Je-li Pán podle tohoto textu archandělem, potom – dle stejné logiky – musí nutně být také povelem a zvukem Boží polnice.

Na kazatelnách v křesťanských církvích se obvykle s takto zjevně pokřiveným výkladem Božího slova nesetkáme. Ovšem v méně do uší bijící podobě to můžeme slyšet celkem často. Když kazatel obhajuje svobodnou vůli člověka rozhodnout se pro Krista na základě textu známého podobenství o ztracené ovci, takže tvrdí, že Bůh přece nikoho nenutí vejít do ovčince, ale trpělivě čeká, až se člověk sám rozhodne vstoupit, tak by to mělo vzbudit nejenom otázky posluchačů, ale přímo jejich odpor – a to bez ohledu na to, jaký je jejich postoj k otázce svobodné vůle.

  • Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena [a odnese ji domů]. (Lk 15,5)

Jiným příkladem toho, jak lidé vkládají své vlastní myšlenky do textu Božího slova a potom je prohlašují za Boží, může být kázání nazvané „Může Bůh vymazat jméno křesťana z knihy života?“ Kazatel v něm čte následující text z jednoho z dopisů sedmi církvím v Malé Asii:

  • Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly. (Zj 3,5)

Následně pak tvrdí, že Bůh může vymazat jméno křesťana z knihy života. Ale všimněte si toho, že tento text nic takového neříká. Text ujišťuje nepatrný zbytek věrných křesťanů v Sardách o tom, že jejich jméno nebude z knihy života vymazáno. V církvi v Sardách bylo mnoho lidí, jimž před Bohem chybělo mnoho (Zj 3,2). Ti se mají probudit, vrátit se k Božímu slovu, zachovávat je a činit pokání. Jinak na ně přijde Boží soud. Není jim řečeno, že Bůh jejich jména vymaže z knihy života, ale že na ně přijde a oni budou překvapení, protože budou zastiženi nepřipravení, a to znamená, že budou odsouzení (viz Lk 12,46). O něco dále nám kniha Zjevení vysvětluje, že ti, jejichž jména jsou od stvoření světa v knize života, nebudou nevěrní (Zj 13,8), a nakonec, že odsouzeni budou všichni, jejichž jména v knize života zapsána nebyla (Zj 20,15) – zjevně od stvoření světa.

2. Dává text smysl?

Zdravé učení znamená vzít text Písma a tento text vyložit jak v jeho bezprostředním kontextu, tak také v kontextu celého Božího slova. Samotný text přitom musí stále dávat smysl. Výklad ho nesmí deformovat, zanedbávat, obcházet či přímo popírat.

S tímto přístupem se opět můžeme běžně setkat například u Svědků Jehovových. Přečtete jim první verš Janova evangelia, kde stojí, že Kristus je Bůh (J 1,1.14). Oni vám na to řeknou: „Ano, ALE…“, a rychle vás odkážou do Jana 14,28, kde Ježíš říká: „Otec je větší než já.“ Co tedy znamená Jan 1,1? Znamenají Ježíšova slova z Jana 14,28, že Jan 1,1 neplatí? Rozhodně ne. Boží slovo si neprotiřečí ani se nepopírá. A úkolem toho, kdo studuje Písmo, je najít takové řešení, které umožní, aby Jan 1,1 i Jan 14,28 zůstaly v platnosti a dávaly takový smysl, jaký dávají při běžném čtení.

Jiný příklad také z Janova evangelia:

  • Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno. (J 10,27-30)

Ježíš zde říká: Nikdo je nevytrhne z mé ruky, nikdo je nevytrhne z Otcovy ruky. Mnoho lidí ale namítne (a mnoho kazatelů uslyšíte kázat): Bůh přeci nikoho neznásilňuje, nebude nikoho násilím držet u sebe, takže je sice pravda, že nikdo jiný – ani ďábel, ani jiný člověk, nemůže křesťana vytrhnout z Boží ruky, ale on sám to udělat může.

To je celkem populární výklad a můžete se s ním setkat celkem často. Je to ale opravdu to, co tento text říká? Dosaďte si do textu tento „výklad“ a podívejme se na výsledek v přehledné tabulce, která nám umožní vidět věci jasněji:

Jan 10,27-30

Text Písma

„Výklad“ tohoto textu

Moje ovce slyší můj hlas, já je znám,

Moje ovce slyší můj hlas, já je znám,

jdou za mnou a já jim dávám věčný život:

jdou za mnou a já jim dávám věčný život:

nezahynou navěky

doufám, že nezahynou navěky,

a nikdo je z mé ruky nevyrve.

a nikdo je z mé ruky nevyrve, ale každá z nich sama z mé ruky vyrvat může.

Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky,

Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky,

a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky.

a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky, ale každá z nich sama z Otcovy ruky vyrvat může.

Já a Otec jsme jedno.

Já a Otec jsme jedno.

Jaký smysl dává takto vyložený text? Odpověď je jednoduchá – žádný. Dával by smysl v případě, že by chtěl Ježíš ukázat, jak slabý je On sám i Otec a jak slabí jsou oba dohromady, jak nemohoucí jsou v otázce lidského spasení.

A to vůbec nemluvím o kontextu těchto veršů. Všimněte si, že Ježíš mluví ke svým ovcím, které zná, které jdou za Ním, nejdou od Něho, nechtějí se z Jeho ruky vytrhnout – vždyť jsou to Jeho ovce, slyší jeho hlas.

Výše uvedený výklad kompletně převrací smysl Božího slova – Pánova slova už nedávají smysl. Kromě toho tento výklad vnáší do Písma také to, co v textu samotném nenajdeme – lidské myšlenky a názory.

Závěr

Máme-li být dobrými studenty Božího slova, musíme k němu přistupovat s pokorou a ve víře nechat Boží slovo, aby proměnilo naše vlastní myšlení, místo abychom se snažili svým vlastním myšlením proměnit Boží slovo tak, aby se nám dobře poslouchalo.

Toto je začátek duchovního rozlišování. Znamená to přijímat Boží slovo tak, jak je. Jenom tehdy bude Boží slovo přinášet hojný užitek v našich životech.

Proto i my děkujeme Bohu neustále, že jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest. Vždyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte. (1 Te 2,13)