25. Nedostatečnost rozumu k poznání Boha

Protož jakož jsme dříve odpírali Platonovi, že všecky hříchy přičítal nevědomosti, tak se musí také zamítnouti domnění těch, kteří tvrdí, že se ve všech hříších zúmyslná zlosť a převrácenost objevuje. Neboť příliš zkušeností máme, jak často padáme přes dobré předsevzetí své. Rozum náš bývá zachvácen tak mnohými způsoby blouznění, je vydán tak mnohým bludům, naráží na tak mnohé překážky, a bývá za­pleten v tak mnohé nesnáze, že je nejvíce vzdálen od pravého směru. A jak ničím není před Pánem ve všech života částkách, ukazuje Pavel, když dí, že nejsme způsobní myslit něco sami ze sebe, jakožto sami ze sebe (2 K 3,5). Nemluví o vůli aneb náklonnosti; nýbrž odjímá nám i to, abychom nemyslili, že by nám snad napadnouti mohlo, jak něco řádně konati se má.

Tak-liž jest tedy zkažená všecka naše snaha, prozřetelnost, zná­most a pečlivost, že nic pravého před Pánem vymysliti aneb považovati nemůže? Nám sice, ježto se neradi dáváme oloupiti o bystrost rozumu, považujíce ho za dar nejdražší, zdá se to věcí příliš tvrdou, ale jest docela spravedlivé Duchu svatému, který zná, že všecka myšlení moudrých jsou pouhá marnost (Ž 94,11), a zřejmě praví, že všecko myšlení srdce lidského jen zlé jest (Gn 8,21). Poněvadž cokoli duch náš pojímá, činí, zařizuje a podniká, vždy zlé jest; jakž by nám vstoupilo na mysl zařídit něco, co by se líbilo Bohu, jemuž sama svatost a spra­vedlnost jest příjemná? Tak je vidět, že rozum mysli naší, kamkoli se obrátí, marnosti bídně poddán jest. Této nedostatečnosti byl sobě povědom David, když žádal, aby mu dán byl rozum k pravému se naučení přikázáním Páně (Ž 119,34). Nebo kdo žádá za udělení nového rozumu, ukazuje tím, že jeho dosavadní nikterak nedostačuje.

A to činí ne jedenkrát toliko, nýbrž v jednom Žalmu opětuje téměř desetkrát tutéž prosbu. Kterýmž opětováním prokazuje, jak velikou nutností k prosení poháněn byl. A čehož David sobě samému žádá, toho přeje Pavel společně sborům, řka: Nepřestáváme modliti se za vás a žádati, abyste naplněni byli známostí vůle jeho, ve vší moudrosti a rozumnosti duchovní; abyste chodili hodně Pánu (Kol 1,9). Kdy­koli ale tuto věc za dobrodiní Boží prohlašuje, pamatujme, že zároveň osvědčuje, že neleží v schopnosti lidské.

Tuto neschopnost rozumu k poznávání věcí Božích uznává Augustin tak zjevně, že míní, že duším osvěcující milost ne méně jest potřebná, než očím světlo slunce. A ne­maje na tom dosti, jako opravou dodává, že k spatření světla oči své sami otvíráme, ale oči duše zůstanou zavřené, neotevře-li je Pán. Také neučí Písmo, že duše naše osvícena bývá na jeden den toliko, aby pak sama sebou viděla; neboť což jsem právě z Pavla uvedl, na­značuje stálý vzrůst a pokračování. A to vyjadřuje David jasně těmito slovy: „Celým srdcem svým hledám tebe; nedopouštěj mi blouditi od přikázání tvých“ (Ž 119,16). Nebo ačkoli byl znovuzrozený a ne­malý pokrok v pravé pobožnosti učinil, přec vyznává, že v každém oka­mžení ustavičného vedení zapotřebí má, aby se neuchyloval od známosti sobě dané. Proto také jinde (Ž 51,12) prosí za obnovení přímého ducha, kteréhož vinou svou byl ztratil; poněvadž na Bohu jest, což z počátku dal, zase navrátiti, pakli nám to na čas odňal.

26. Nedostatečnost vůle k dosažení Boha

Nyní musíme prozkoumat vůli, v níž se především svoboda vůle hledá; poněvadž jsme dříve viděli, že volení jí více přináleží než rozumu. Předně pak, aby se nezdálo, že k přímosti vůle lidské přináleží, což filosofové tvrdí a všeobecně přijato jest, že totiž všecko přirozeným pudem dobrého žádá: Pamatujme, že moc svobodné vůle nemá se spatřovati v takové žádosti, která pochází více z náchylnosti podstaty než z rozvážení rozumu. Nebo i scholastikové uznávají, že svobodná vůle nemá žádné činnosti, leč by se rozum k různým obrátil věcem, čímž míní, že předmět žádosti musí býti takový, aby podléhal volbě; a že rozvážení předchází, aby připravilo volbě cestu.

A v pravdě povážíme-li, jaká je ona přirozená dobrého žádost, shledáme, že jest mu s hovady společná. Neboť i ona dobrého sobě žádají; a kdež se ukazuj o tvářnost dobrého, kteráž citem jejich pohne, tam běží. Avšak člověk ani nevyvoluje rozumem svým, což jemu v pravdě dobré je pro důstojnost jeho nesmrtelné přirozenosti, aby toho s bedlivostí následoval, ani neužívá rady rozumu, ani nenapíná pozornosti; nýbrž bez rozumu a bez rady následuje náchylnosti přirozené jako hovada.

Protož se tím ni­kterak nedokazuje svoboda vůle, že člověk přirozeným citem k žádání dobrého veden bývá; nýbrž k tomu se vyhledává, aby dobré pravým rozumem rozeznal, poznané vyvolil a vyvoleného následoval. Aby však v někom pochybnost neuvázla, musí se povážiti dvoje při tom po­blouzení. Nebo takové žádání dobrého není ani vlastním hnutím vůle, nýbrž jen přirozenou náchylností; aniž to dobré sluje ctností aneb spravedlností, nýbrž jen zevním stavem, totiž aby se člověk dobře měl.

Ostatně byť i člověk co nejvíce žádal dosáhnout toho, co je dobré, přece se na to nevynasnažuje; jakož není žádného, jemuž by věčná bla­ženost vítána nebyla, a přec po ní nikdo netouží, leč vnuknutím Ducha svatého. Poněvadž tedy přirozená v lidech žádost, aby se dobře měli, v ničem nedokazuje svobodu vůle, totiž nic více než v kovech a kamení přirozená náchylnost k dokonalosti podstaty jejich; považme při jiných věcech, je-li vůle ve všech částkách naprosto tak zkažená a porušená, že neplodí než zlé; aneb zachovala-li nějakou částečku neporušenou, z níž by se dobré žádosti rodily.

27. Vůle je spoutána hříchem

Kdož původní Boží milosti přivlastňují naše skutečné chtění, zdají se naopak tvrditi, že duše má schopnost, aby sama sebou dobrého žádala, ale že je příliš mdlá, než aby se ke skutečnému chtění povznésti aneb pokus podniknouti mohla. A není pochybnosti, že toto mínění z Origena a některých starých spisovatelů vážení scholastikové vše­obecně přijali, kdykoli považují člověka v stavu čistě přirozeném, jak říkají, jakého popisuje apoštol těmito slovy: „Nečiním toho dobrého, kteréž chci; ale činím to zlé, jehož nechci. Chtění hotové mám, ale abych vykonati mohl dobré, toho nenalézám“ (Ř 7,19.18). Ale tím způsobem se celé apoštolem tam podané pojednání zlomyslně převrací; neboť pojednává o boji křesťanském (jehož krátce připomenul v Galatským 5,17), jejž věřící v potýkání se těla s duchem ustavičně v sobě pociťují. Duch však nepochází z přirozenosti, nýbrž z nového narození. Že pak apoštol o znovuzrozených mluví, vysvítá z toho, že pověděv, že v něm nepřebývá dobré, připojuje vysvětlení, že tím rozumí své tělo. Pročež i odpírá, že on nečiní toho zlého, ale hřích v něm přebývající.

Co pak chce tou vysvětlivkou: „Ve mně, to jest v těle mém?“ Chce tím říci: „Ve mně nepřebývá dobré ze mne samého; nebo v těle mém není nic dobrého k nalezení.“ Proto se takovým způsobem omlouvá: „Nečiním sám já zlé, ale přebývající ve mně hřích.“ Taková omluva přísluší parným znovuzrozeným, kteří hlavní částkou duše své k dobrému směřují. Závěrka pak k tomu připojená všecko jasně vysvětluje: „Zvláštní libost mám v zákoně Božím podle vnitřního člověka; ale vidím jiný zákon v údech svých, odporující zákonu mysli mé.“ (Ř 7,22.) Kdo jiný mohl by takový odpor v sobě míti, než kdož jsa Duchem Božím znovu­zrozený pozůstatky těla svého v sobě nosí? Proto také Augustin, do­mnívaje se, že apoštol tu mluví o přirozenosti člověka, odvolal výklad svůj jako nepravý a špatně ho hodící.

A v pravdě uznáme-li, že lidé bez milosti mají jakkoli maličká, přec nějaká hnutí k dobrému, co pak odpovíme Pavlovi, který praví, že nejsme způsobní mysliti něco sami ze sebe? (2 K 3,5.) Co odpovíme Pánu skrze Mojžíše svědčícímu, že všecko myšlení srdce lidského jen zlé jest (Gn 8,21). Když se tedy převráceným výkladem jednoho místa zabednili, nemáme proč míněním jejich se zabývati. Raději ať platí slovo Kristovo: „Kdož činí hřích, služebník jest hřícha“ (J 8,34). Hříšníci jsme všichni od přirozenosti, proto jsme také jhu hřícha podmaněni. Je-li tedy celý člověk panství hřícha podmaněn, musí zajisté také vůle, kteráž jest hlavním jeho sídlem, nejsilnějšími svazky jeho svázána býti. Jinak by nemohlo obstáti slovo Pavlovo, že Bůh jest, kterýž v nás působí chtění (Fp 2,13), kdyby nějaká vůle předcházela milost Ducha svatého.

Proto pryč se vším, což mnozí o připravování se k milosti nazvali; nebo ačkoli věřící někdy prosí, aby srdce jejich nastrojeno bylo k poslušenství zákona Božího (Ž 51,12, jako David na více místech), přece musíme pamatovat, že i tato horlivost k modlitbě je od Boha; což z jeho vlastních slov poznati lze. Nebo žádá-li, aby v něm srdce čisté stvořeno bylo, zajisté sobě neosobuje počátek tohoto stvoření. Platiž nám proto více slovo Augustinovo: „Bůh tě předejde ve všem, předejdi také ty někdy hněv jeho.“ Jakým způsobem? „Vyznej, že to vše máš od Boha; cokoli máš dobrého, že jest od něho; cokoli jest zlého, že máš ze sebe.“ A hned na to dí: „Naše vlastní nic není, než hřích.“