1. V pátek stvořen byl člověk. Je složen z těla ze země vzatého, z duše rozumné, nesmrtelné a z Boha pocházejícího a po Bohu prahnoucího ducha. Proto je zemský i nebeský, ze země i božského původu (1. M 2,7. Kz 12,7. Mt 10,28. Sk 17,28. 1. Te 5,23.).

Tělo má zemské (1. K 15,47.). Proto Adam (z ?adámáh, terra rubra, Edom.). Tělo má důležitost nejen jako schránka duše, nýbrž i jako chrám Ducha svatého (1. K 3,16. 6,18.) a má důležitost věčné váhy. To, co život ustavičně udržuje, obnovuje a doplňuje, je duch Boží v člověku (1. M 65,3. Jb 27,3. 32,8. 33,4. 34,14. Kz 3,19. 12,7.). Od tohoto Ducha Božího v člověku rozeznává se duch člověka (4. M 16,22. 27,16. Žd 12,9. 1. K 2,11.), stvořený od Boha (Za 12,1.) a hříchem porušený (2. K 7,1. Ef 4,23.). Označuje vnitřní místo duševních dějů člověka (Mk 8,12. L 10,21. J 11,33. Sk. 17,16. 2. K 7,13.), nebo oživující moc v člověku (Jk 2,26), nebo vládnoucí směr vnitřního života (Ga 6,1.). Na místě toho vyskytá se v stejném smyslu výraz duše (např. ve výrazech smrti: Mt 27,50. L 23,46. Mt 20,28. Sk 20,10., anebo o vnitřních hnutích: 1. M 41,8. Ž 51,19., duch, 42,5. 43,5. Jb 12,10.). Proto člověk sestává ze dvou částí (1. K 5,3.), i když duše i duch vedle sebe se jmenují (Žd 4,12. 1. Te 5,23.). Duše i duch označují asi týž duchovní vnitřní život se dvou stran - všeobecně působící moc a působení individuelní, osobní trvání, tak že vlastně je člověk zevní a vnitřní. Vnitřní život osobní vyjadřuje poznání a vůli: nús - s m y s l (Ř 14,5.), rozum (Fp tomu je sarx a melé, Ř 7,23., pneuma, 1. K 14,15., dianonia a Ef 4,18. Ko 1,21., noemata, esmonia a j.), vyjadřuje shromaždiště a sídlo a východiště všeho cítění, myšlení a chtění, slovem kardia, srdce (Mt 12,34. Ř 8,27. 9,2. 10,10. 1. K 4, 5. 14,25. Ef 5,19. Ko 3,16. 1. Te 2,4. 1. Pt 3,3n.).

2. Stvořen byl pak člověk k obrazu Božímu (becelem), vl. v obrazu Božím., t."podlé podobenství jeho" (1. M 1,26.). Obraz Boží je to, na čem člověk závisí, jehož rysy nese, co je jeho živel, jímž je živ. Bůh stvořil člověka, aby se v něm vzhlížel a aby ho člověk representoval, zastupoval, napodobil, k němu spěl, po něm lačněl, bez něho nemohl být, k jeho dokonalosti se nesl a v jeho plnost došel. Člověk neměl samostatnosti a původnosti, nýbrž byl utvořen, tak aby Boha napodoboval, aby se jeho bytosti přizpůsoboval, jí nabýval, ji sobě assimiloval, jí se poddával a ji svým životem činil, tak jako činíme svým tělesným životem chléb, který jíme; aby zůstával v závislosti na něm, tak aby v něm zjevovala se skrytá jinak sláva Boží. Obraz Boží je tedy původní stav člověka. Člověk patřil k Bohu, a Bůh zářil v něm.

To, co bylo velebnou črtou, mělo v dalším vývinu dospět plnosti Boží odhodláním a svobodnou vůlí člověka. Podklad, směr byl dán a jedením se stromu života měl v to, co sice mělo v sobě dokonalost, ale nemělo ještě plnost a hotovost, vyrůst a uzrát.

3. Pádem se to změnilo. Ze sféry, z ovzduší, ze závislosti a ze spojení s Bohem vypadl člověk a žil pak ve sféře své vlastní. Je to sféra viny a hříchu a stínu (Ž 39,7. 51,7.). Žije "podlé těla" (Ř 8, 1.) a je "tělo" (Ř 8, 8.9.11-14. 7,14. Ga 5,17.) a tělo je princip a živel, který spoutal, potlačil a zasypal pramen obrazu Božího: Teprv obnovením v Pánu Ježíši skrze Ducha svatého chodí podlé Ducha (Ř 8,9. 12,1. Ga 5,16. 18.25.). Jeho stav je stav milosti (Ř 5,2.), ba je v Kristu (2. K 5,17. 1. K 7,39. 11,11. 13,14.), je obnoven v obraz Boží (Ko 3,10. Ef 4,24.).

4. Bůh stvořil člověka čistého a dobrého, nadaného všemi dary a silami k tělesné i duchovní dokonalosti, aby panoval nad přírodou a s Bohem byl v úzkém spojení (1. M 1,31. sr. Ef 4,24. Ko 3,10.) a v plné harmonii s Bohem, s sebou a s přírodou.

Původní stav člověka jmenujeme stavem nevinnosti a blaženosti. Důsledky toho stavu byly: a) moc nad přírodou a pronikání její podstaty; b) nesmrtelnost těla, která však nebyla absolutní, nýbrž podmíněná jedením ze stromu života (Ř 5,12. 6,23. 1. M 3,22. 2,17., poterat non mori, Aug.); c) přiměřené uplatnění darů a sil v Eden bez bolů a námahy bolestné (1. M 3,17-19. 2,8.); d) nejužší, znatelné obecenství s Bohem (1. M 3,8, sr. 4. M 12,8.) a z toho plynoucí štěstí; e) nekonečný vývoj až v samu plnost Boží.

5. Bůh učinil z jedné krve všechno lidské pokolení, aby přebývalo na tváři vší země, vyměřiv jim uložené časy a cíle přebývání jejich (Sk. 17,26.). Pocházíme z jednoho otce. Všichni lidé jsme krevní bratři. To už dávno je poznatkem vědění lidského, zrovna tak jako že mluvili jsme jednou společnou řečí. Máme v sobě všichni tutéž vrozenou žízeň po pravdě, po poznání, po Bohu a o všech platí Augustinovo slovo: Tu fecisti nos ad te, et cor nostrum inquietum est in nobis donec requiescat in te (tys stvořil nás pro sebe a srdce naše neklidné je v nás, dokud neodpočine v tobě). Učit původ člověka z nižších tvorů zaplétá do mnohem těžších záhad než biblické učení o stvoření.