1. Hříchem bylo přerušeno spojení člověka s Bohem. Aby to spojení mohlo býti zase navázáno, bylo potřebí prostředníka, který by spojoval obě strany v své osobě, aby je pak svým dílem smířil. Následkem hříchu je lidstvo pod hněvem Božím. Milosrdenství Boží uložilo spasit člověka. Ale při tom nemůže opustit své svatosti. Spasení se může tedy stát toliko smířením a zadostučiněním skrze prostředníka. Tento prostředník musí náležet oběma stranám. Musí vycházet od Boha a musí náležet lidstvu. A takového prostředníka máme v Pánu Ježíši Kristu.

2. On je Bůh a člověk, vtělené slovo (J 1,14), Bůh zjevený v těle (1 Tm 3,16). Toto vtělení Syna Božího, jeho věčné synovství Boží je základem církve (Mt 16,15-16). Chtěli-li bychom popříti toto, opustili jsme základy. A proto slovo Boží vysoko vztyčuje korouhev tohoto vyznání. (Jmenovitě ep. ke Ko 1,15-20; 2,8n a k Žd). Není člověkem jako my, nýbrž jediný svého druhu, není také nějakým prostředním tvorem, nýbrž člověkem a Bohem zároveň.

Tato pravda byla formulována v Niceji: „Ježíš Kristus je Syn Boží, jednorozený od Otce, t. j. z bytosti Otcovy, Bůh z Boha, světlo z světla, pravý Bůh z pravého Boha zplozený, ne stvořený, stejné podstaty s Otcem.“ K tomuto poznání a vyznání vede pravé poznání hříchu. Tam, kde hříchu nepoznávají jako skutečného, radikálního zla, ovšem nemohou viděti, že bylo potřebí k smíření vtělení Božího, a že ten, který by nás s Bohem spojil, musel míti dvojí přirozenost: božskou a lidskou.

Božská přirozenost Spasitelova vysvítá z Božských jmen a z božských vlastností, jež se mu přikládají, ze skutků, které činí, a z božských mu prokázaných poct.

a) Božská jména:

Syn Boží, ne jen jeden ze synů, nýbrž ten Syn Boží (J 6,69; Mt 26,63-64; Ř 1,4).

Proto:

• Jednorozený Syn Boží (J 1,14; 3,16; 1 J 4,9)
• Obraz Boží (Ko 1,15; Žd 1,3)
• Immanuel (Iz 7,14; Mt 1,23 = s námi Bůh)
• Pán (Ž 110,1; Mt 22,42-45)
• Pán a Bůh (J 20,28)
• Bůh (J 1,1; Ko 2,9; J 10,9.30.33; Sk 20,28; 1 Tm 3,16)
• Veliký Bůh a Spasitel (Tt 2,13)
• Bůh nade všecko požehnaný na věky (Ř 9,5)
• Pravý Bůh a život věčný (1. J 5,20)
• Pán pánů a král králů (Zj 17,14)
• b) Božské vlastnosti:
• Věčnost (J 1,1.14; 8,58; 17,5; Ko 1,15-17; Zj 1,8)
• Všudypřítomnost (Mt 18,20; 28,20)
• Vševědoucnost (J 21,17; Zj 2,23)
• Neproměnitelnost (Žd 13,8)

c) Božské skutky:

• Stvoření (J 1,3; Ko 1,16; Žd 1,2)
• Vykoupení (Tt 2,14; 1 Pt 1,18-19)
• Vzkříšení (J 6,39; Ř 1,4)
• Soud (J 5,22; Mt 25,31-32; Ř 14,10; 2 K 5,10)

d) Božské pocty:

• J 5,23; 14,1; Fp 2,10; Žd 1,6 (Ž 97,7); Zj 1,67; 5,12.

3. Ale nejen byl pravé božské přirozenosti (proti ariánům, sociniánům, racionalistům), nýbrž byl i pravý člověk, nikoli zdánlivý (proti doketistům). Narodil se jako my (J 1,14; Žd 2,14; Ř 1,3), rostl, rozmáhal se, byl pokoušen, trpěl, umřel a pohřben jest. Je podobný lidem učiněn (Fp 2,7; Ř 8,3; 5,15; 1 Tm 2,5; 1 J 4,2). Měl lidské tělo, lidskou duši a lidského ducha, tedy celou lidskou náturu a to ne, jak ji Adam měl před pádem, nýbrž oslabenou. Byl jako jeden z nás. Ale tato lidská přirozenost byla stánkem a orgánem Ducha Božího, který v něm v plnosti své přebýval (Ko 1,19; 2,9).

4. V jedné věci nestal se nám podoben, a to v hříchu (Žd 4,15). Nezdědil naší hříšnosti a nepadl v pokušení. Byl nevinný, čistý, svatý a neposkvrněný (J 8,46; 2 K 5,21; 1 Pt 2,22; Iz 53,9; 1 J 3,5; Žd 7,26). Tato jeho nevina a čistota byla dosvědčena jím samým (J 8, 46), těmi, kteří ho znali, jeho přáteli (Sk 3,14; 1 Pt 1,19; 3,18; 1 J 2,29; 3,7; Žd 4,15), jeho nepřáteli (Lk 23,22; Mt 27,24; 27,4). Nikdo nemohl ho obvinit z hříchu a ďáblu se nepodařilo svésti ho (Mt 4,1-10; Žd 4,15; 5, 7-9; Ř 5,18). A tak vidíme v něm dokonalý ideál člověka dokonalé povahy, nejčistší lásky k Bohu a k lidem v nezkalené harmonii i v těch nejtěžších okolnostech. On je světlo, je pravda, je ctnost sama, pramen života. Nikdy v něm nedošlo ke konfliktu mezi Synem Božím a Synem člověka, nýbrž obě přirozenosti tvořily v své dokonalé harmonii svatou osobu boho-člověka.

Vidouce jeho svatý, ucelený, čistý život, vidíme, že jeho osoba je zázrakem světa, a rozumíme, že se musel nadpřirozeně narodit z panny. Jako člověk neměl otce, měl jen matku, jako Bůh měl otce Boha, ale neměl matky. Proto neužíváme o Marii Panně názvu matka Boží nebo bohorodička.

5. Uznávajíce v jedné osobě Kristově dvojí přirozenost neztenčenou a nerozdělenou (sněm Chalcedonský užívá výrazů: nesmíšeně, nezměnitelně, nedělitelně, r. 454), porozumíme mnohým výpovědím Písma, kteréž jsou sice pravdivé o celém Kristu, kteréž ale neplatí o každé z obou přirozeností, o jedné i druhé pro sebe. Když se praví, že Ježíš prospíval moudrostí, věkem a milostí u Boha i u lidí (Lk 2,52); že lačněl, žíznil, byl unaven a smuten, že nevěděl o soudném dni (Mk 13,32); že není v jeho moci dáti někomu seděti na pravici neb na levici (Mt 20,23), že Otec jest větší nade všecky (J 10,29) atp., tedy to platí jen o jeho lidské přirozenosti, nikoli zároveň o jeho božství. Kdežto, když s druhé strany praví: Já a Otec jedno jsme (J 10, 30), prvé nežli Abraham byl, já jsem (J 17,5) atp., platí to zase toliko o jeho Božství, nikoli však zároveň o jeho člověčenství. Bludné jest připisovati lidské přirozenosti Kristovu všudypřítomnost, aby se tím dokázala tělesnost Kristova ve sv. večeři (ubiquitas). Ohledně osoby Prostředníkovy bloudili hned v církvi starokřesťanské ebionité, vyprazdňujíce Božství Kristovo, doketi vyprazdňujíce člověčenství. Nestorius (428), kterýž od sebe odděloval obě přirozenosti, Eutyches (451), který je slučoval v jedno, pak Monofysité, učíce jedné přirozenosti a Monoteleti, učíce jedné vůli v Kristu.“ - (F. Šebesta.)

Bývaly neblahé doby v církvi, kdy se zuřivě přeli o osobu Pána Ježíše - tak, že obě strany, pravověrná i bludná, octly se stejně daleko od Spasitele. Na nás je vroucně přivinout se k němu, vydat se jeho vlivu na nás, a přijímat ho, jak se nám podává, i když ještě lecčemu nerozumíme a nedovedeme všeho srovnávat a pochopit.