1. Aby dílo spasení vykonal (a to byl vlastní účel jeho příchodu v těle (J 3,16; 12,47; Lk 15; 19,10; 2 K 5,19), musel se ponížit. Jeho vtělením nastává stav jeho ponížení. Neboť tím právě zmařil sebe samého (kenósis) a způsob služebníka přijal, ponížil se (Fp 2,7-8) opustiv slávu, kterou u Otce měl od věčnosti (J 17,5). Ne, že by přestal být Bohem a mít způsob božský, nikoliv! Kdykoliv bylo potřebí, mohl odložit své inkognito a zjeviti svou slávu. Ale k spasení člověka bylo potřebí jíti cestou poslušnosti, utrpení a smrti a potlačiti v sobě božské znaky a přijati způsob lidský. Jeho ponížení začíná jeho vtělením. On se stolce slávy sestupuje mezi hříšné lidstvo, aby se stal jedním z nich a v tom způsobu jim všem sloužil: A ta služba vede ho na hory (Mt 18,12) i do nejnižších stran země (Ef 4,9), stává se chudým, aby mohl chudé obohatit, mdlým, aby mohl sílu svou a moc svou dáti těm, kteří jsou bez síly, skrušeným a ssinalým, aby mohlo nám z jeho ssinalosti býti způsobeno lékařství - ba musí nést hřích a státi se za nás hříchem (2 K 5,21), na něj uvalena naše nepravost a s přestupníky je počten, jako by byl jeden z nich (Iz 53). Jeho vtělení stalo se rouškou, jíž přikryta byla jeho božskost, která prozírala jen občas, bylo-li potřebí, jako na hoře proměnění, anebo již spatřovaly duše věřící, ponořující se v upřímné oddanosti a pokoře do svatého vlivu jeho (J 1,12-14; 1 J 1,1-2). Jinak zůstával nepoznán, bez podoby a krásy (Iz 53,1-3).

Celý jeho život od vtělení až do pohřbu obsahuje jeho stav ponížení, neboli pohanění. Tu je tajemství, jehož váhu tušíme, ale nevystihujeme. „Otec věčnosti“ stal se dítětem v plnosti času, podřídil se zákonům zrození, způsobu dětství, závislosti na službě matky a přec zůstával neomezeným, všemohoucím, všudypřítomným, soběstačným Bohem a Pánem. Když to uvážíme, nemůžeme jinak než klanět se! Ó jak hluboké je jeho ponížení a naše povýšení v jeho vtělení!

2. Jeho zmrtvýchvstáním (anebo už „vstoupením do pekel“) nastává opět stav jeho povýšení, neboli oslavení (Fp 2,9-11; J 17,5.24).

Tím nám ukázal, že k slávě jde se pohaněním, k povýšení ponížením, k trůnu cestou kříže (Fp 2,5.7; 2 Tm 2,11-12; Ř 8,17; 2 K 4,10; 1 Pt 4,13).