„Církev je ze světa povolaná a shromážděná obec věřících, společnost svatých, totiž těch, kteří pravého Boha v Kristu, Spasitele skrze slovo a Ducha svatého v pravdě poznávají a správně ctí, nad to pak i na všech statcích, které v Kristu zdarma se nabízejí, u víře účast béřou“ (2. helv. konf).

Je to společnost věřících, jejíž hlava je Kristus (Ef 1,22-23; 4,15-16; 5,23-27; Ko 1,18), zrozených z Ducha svatého, který v nich přebývá a je jednotí v Kristu. (1 K 12,12-13).

Proto slove:

1. Tělo Kristovo (organická jednota údů a sil, řízená jednou hlavou a vůlí, oživená týmž Duchem, nástroj Kristův k činění jeho vůle na světě a zjevování jeho bohatství) Ř 12,5; 1 K 12,27; Ef 1,22; J 15.

2. Stádce Kristovo, Sk 20,28; J 10,16.

3. Nevěsta Beránkova (podle Písně Šal) nebo Kristova, také manželka (J 3,29; 2 K 11,2; Ef 5,25-27; Zj 19,7-8; 21,2-9; 22,17).

4. Dům Boží (1 Tm 3,15; 1 Pt 4,17), duchovní (1 Pt 2,5), dům Kristův (Žd 3,6).

5. Chrám Boží (1 K 3,16-17), příbytek Boží (Ef 2,19-22).

6. Lid svatý (národ), lid Boží (1 Pt 2,9-10).

7. Královské kněžstvo (1 Pt 2,9-10).

8. Rod vyvolený (1 Pt 2,9).

9. Lid zvláštní Bohu (Tt 2,14).

10. Církev Kristova a Boží (Sk 20,28; 1 K 10,32; Ef 5,23; 1 Tm 3,15).

11. Sloup a utvrzení pravdy (1 Tm 3,15).

12. Plnost všecko ve všech naplňujícího (Krista), Ef 1,22.

Všechny jednotlivé spojuje neboli křtí Duch svatý v jedno tělo (1 K 12,13). Tato církev jako tělo hlavy Krista, má stejné s ním určení. Co on, to ona, a proto musí s ním pohaněním zde k budoucí slávě a povýšení.

Je jedna (J 10,16; 17,23; Sk 2,42-44; 4,32; Ef 4,3-6; Ř 12,4-6), neboť je jedno tělo jedné hlavy, jedna budova jednoho základu. Tuto jednotu není teprv třeba dělat, ona je, ale je potřebí ji zachovávat a ji poznávat. Je svatá, protože oddělená a Duchem svatým posvěcená (Ef 5,25-27; 1 K 1,2; 3,16-17; 6,11; Ko 3,9-12; 1 Pt 2,9), obecná (pro všechny národy a časy, Mt 24,14; 28,19; Ř 11,25-26; Zj 5,9), apoštolská (Ef 2,20; 4,11.; vyznání cařihradské z r. 381).

Je církev bojující a triumfující zároveň, neboť i když nyní prochází soužením, je jí dáno vítězství, poněvadž její Pán a Mistr její přítomen skrze víru (1 J 5,4) a brány pekelné jí nepřemohou.

Naproti krásnému obrazu církve, jak nám ho ep. Ef. líčí, vidíme v historii namnoze lecjaký heroický, ale nezdařený pokus o dosažení tohoto ideálu, a vidíme církev rozeklanou, plnou nesvatosti, zhyzděnou neapoštolskými přídavky a neřády a neobsahující všech. Vidíme už závady i v apoštolské církvi. Ananiáš a Safira, Šimon čarodějník a poměry v různých sbořích nám ukazují, že ne všichni, kteří se řadí do organisace církevní jsou proto už údy nevěsty Kristovy.

To nás učí rozlišovat církev na neviditelnou a viditelnou.

Neviditelná zabírá v sebe jen ty, kteří jsou údy těla Kristova v pravdě, znovuzrození z Ducha svatého, obmytí krví Kristovou, z nichž ani jeden se Pánu neztratí, neboť zná Pán ty, kteří jsou jeho. A všeliké vštípení, jehož neštípil Otec můj ten nebeský, vykořeněno bude. Ani jeden z nich nebude zanechán, až si Pán pro svou církev půjde, ani nebude mu chyběti v království jeho. Poněvadž tuto církev nelze s bezpečností obsáhnout lidským úsudkem a okem, ale přes to je, vyznáváme o ní: Věřím v svatou církev obecnou. Ona se projevuje v svatých obcování.

Tuto svatou církev obecnou bez poškvrny a vrásky, společnost svatých, ospravedlněných a oslavených představovati a dostihovati je úlohou a předmětem snahy, úsilí, služebnosti a organisace neboli spořádání obcující svaté církve viditelné, shromažďující se a organisující se k oslavě Boží a k rozšiřování království Božího na zemi.

Tato viditelná církev bude nejblíž svého ideálu tam, kde bude složena z největšího počtu znovuzrozených a dá se říditi a spravovati Duchem svatým podle slova Božího čistého a nefalšovaného, a posluhuje si svátostmi, jak to Kristus přikázal. K tomu provádí kázeň podle slova Božího, bdíc nad vzrůstem v milosti, chráníc svaté svatým, a bráníc, aby hřích a počet neznovuzrozených nezavládl.

Duch svatý je náměstkem Kristovým v církvi a vládne jí. Podle toho, uznává-li se kde autorita jeho nebo znevažuje, představuje sbor nebo církev jednotu a chrám živého Boha anebo anarchii a svět. V tomto chrámě církve sedí na svém trůně Duch svatý (1 K 3,16), a je znamením a vrcholem odpadnutí, kde tento trůn zaujímá někdo jiný (2 Te 2, 4), a může se stát, že to, co sloulo církví, slove před Bohem nevěstkou, co Sionem a Jeruzalémem, slove pak Babylonem. Kde vládne na místě Ducha svatého minorita hierarchická, nemůže být pravá církev, ani ovšem tam, kde většina demokratická se přes jeho hlas a pokyn přenáší. Musí tu být královské právo Kristovo nestenčeno, slova Božího nade vše si váženo a součinnost Ducha svatého vroucně hledána (Sk 15,28) a přisluhování jeho ceněno a jeho dbáno (2 K 3,6-18).

Pro vzrůst těla Kristova jsou darové, přisluhování (apoštolé, proroci neboli kazatelé, evangelisté neboli misionáři, pastýři, učitelé neboli vykladači, Ef 4,8-12). Ti konají dílo služebnosti pro vzdělání těla Kristova a organisují obcování svatých. A proto organisace není něco lhostejného. Je tu stavba, již řídí Duch svatý.

Až bude dosažen ideál, aby se všichni sběhli v jednotu víry, v postavu plného věku Kristova, nebude potřebí těchto služebností.

Zřízení církve není věcí tak důležitou. Duch svatý může užíti každé formy, zrovna tak, jako může nechat formy stát, které sám stvořil, a přec sám odejít.

Ideálu církve apoštolské odpovídá nejspíše zřízení sborové.

Nesmíme však na jednu věc zapomenout: Kdybychom měli zrovna takové učení jako první církev, zrovna takové zřízení, zrovna tak si posluhovali svátostmi jako oni, nemáme-li Ducha svatého a skrze něho Pána Ježíše, nejsme církví apoštolskou.