I. Pána Ježíše a celé jeho dílo nelze jinak si přivlastniti než působením třetí božské osoby, Ducha svatého. Slove svatý na rozdíl od všech jiných duchovních bytostí. On je pramenem svatosti. Není toliko mocí, nebo projevem této moci, nýbrž osobou (viz Sk 10,19-20; 13,2; J 14,16; Ef 4,30; Žd 10,29 [Iz 63,10]; Sk 15,28; 16,6-7; 20,28; 1 K 2,10-11; 12,11).

Jeho božská přirozenost plyne: 1. z jeho jmen, 2. z jeho božských vlastností, 3. z jeho božských skutků.

1. Ve Sk 5,3-4 jednou je jmenován Duch svatý, podruhé Bůh. Je rovnocenné rčení: Mluvil Bůh a mluvil Duch svatý: Iz 6,9; Sk 28,25; 1 K 3,16; 6,19.

2. Je věčný (Žd 9,14 sr. Gn 1,2), všemohoucí (sr. Gn 1,1-2; Ž 33,6; Iz 34,16; J 3,5; 1 K 12,8-11), všudypřítomný (Ž 139,7 sr. Ř 8,26; 1 K 6,19), vševědoucí (1 K 2,10).

3. Jeho božské skutky jsou stvoření (Gn 1,2). On posílá a vystrojuje Krista, proroky i apoštoly (Iz 11,2; 48,16; 61,1; Lk 4,18; J 3,34; 2 Pt 1,21; Sk 13,2; 15,28; 16,6-7), on rozdává dary (Sk 2,3; 1 K 12,4.11).

Proto také má božskou velebnost a čest. To plyne z faktu, jak dalekosáhlý je hřích proti němu (Mt 12,31). On je zástupcem Kristovým a přivlastňuje nám to, co on nám získal (J 16,13-14), je vůdcem lidu Božího (hodégos, J 16,4.13). Jeho účastenství vyprošuje apoštol (2 K 13,13), pod jeho vládu jako Otcovu i Synovu poddává se křtěnec (Mt 28,19).

On je týž jako na počátku, plodí a udržuje život.

Řecká církev učí, že pochází toliko od Otce, latinská, že od Otce a Syna. Tato má věcně pravdu (viz J 14,26; 15,26; 16,7).

II. Je to velikou útěchou a radostí pro nás, že Duch svatý není toliko myšlénkou nebo mocí, nebo principem, také ne veškerenstvem duchů (jako spiritisté bájí), nýbrž božskou osobou, zůstávající a zjevující nám Pána Ježíše a přivlastňující nám všechno Boží spasení.

Z této pravdy usuzovala stará církev, že lze i Duchu svatému přímo modliti se, ač v bibli určitých příkladů nemáme. Reformovaná tendence je modliti se Otci ve jménu Syna skrze Ducha svatého.