Je to den, termín konečného rozhodnutí, ale není řečeno, že musí trvat 24 hodin. Je to doba soudu. Všecko čekání vezme konec (Sk 17,31; 1 K 3,13; Žd 10,25). Den poslední, totiž lhůta poslední (J 6, 40). Až do té doby zrálo zlé i dobré, nyní nastává žeň. Byl-li v čem úsudek nejasný, tu zjevena bude všecka spravedlnost, a rozsouzeno bude konečně, takže všeliká ústa zacpána budou. Tu nebude možné odmlouvati (Ř 3,19). Všeliké zdání pomine, a všecko bude tříděno dle dvou velikých principů dobrého a zlého (Mt 13,24-30.40.42.47.50). Tu vyneseny budou tajné věci, aby rozhodnuto bylo dle motivů (1 K 4,5). A poněvadž je doba žní, souzeno bude ovoce, a proto dle skutků (J 5,29; Ř 2,6.16; 1 K 3,13n; 2 K 5,10; 1 Pt 1,17; Zj 20,12n; 22,12). Nikdo nebude se moci nepřiznati. Knihy budou otevřeny - knihy svědomí probuzeného Boží vševědoucnosti zjeví, co kdo konal skrze tělo své, a jaká čí práce byla (Mt 16,27; 2 K 5,10; Zj 20,12; 22,12). Tu pak bude v tomto účtování důležité, aby věřící měli vědomí, že hříchové jejich byli shlazeni, a že jim je připočteno vše, co je v Kristu. Že to dobré, co v nich zasil Duch svatý, neslo ovoce (Zj 14,13; Ga 5,22; 1 Te 1,9-10) a že stojíce na skále věčné, nebudou vtrženi do vichřic soudu (J 3,18; 5,24).

Rozsudek v tom dni velikém a hrozném bude na jedné straně rozkošný, na druhé hrozný.

Hrozný, neboť mluví o ohni neuhasitelném, o červu, který neumírá (Mk 9,43n), o temnosti zevnitřní, kde bude pláč a skřípění zubů (Mt 8,12), o ohni věčném, který připraven je ďáblu a andělům jeho (Mt 25,41), o cestě široké, která vede k zahynutí (Mt 7,13). Rovněž tak líčí ho slova: Ř 2,9; 2 Te 1,9; Fp 1,28; 1 Tm 6,9; Žd 10,31; Zj 14,9n; Zj 20,14.

Místo pak odsouzených je líčeno jako jezero hořící ohněm a sírou, jenž jest smrt druhá. Už první smrt byla hrozná, ale ta, která ji vystřídala, je ještě hroznější, protože věčná.

Mýlí se pak ti, kteří se domnívají, že zahynutí není věčné, nýbrž jen dočasné, končící buď spasením všech, a nebo zničením existence zahynulých. Proti tomu mluví vážnost a opravdovost, s jakou Bůh jedná s hříchem, takže Kristus Ježíš umírá za vinu naši - smrt Páně byla by jinak přepychem - a dále slovo Páně: Kde červ jejich neumírá a oheň nehasne (Mk 9,43-48) a stejné slovo: věčný pro trápení věčné i pro život věčný (Mt 25,41.46).

Myslit si pak, že existence zahynulých by rušila blaženost spasených, je nemístné. Ba právě tato okolnost bude věčnou lekcí spaseným o svatosti Boží a zároveň věčným podnětem k jásání, i díků činění a chválám jeho milosti a milosrdenství.